Překlady úryvků klasických děl japonské literatury

Básně

Macuo Bašó

Moře zšeřelé

zpěv divokých hus

Mizí denní svit

Já poutník jsem

a cestuji beze jména

První zimní sprška

Je mi na padnutí

čas v hostinci hlavu složit

Snítka vistárie

Moře se zmítá

a já ležím kdesi v Sadu

Mléčná dráha

Začala zima

a i opicím se zachtělo

teplejšího oblečení

Všude nakládané rybičky

a mně dásně mrznou

Rybí trh

Tahle cesta opuštěná

nikdo po ní nechodí

Končí podzim

Nemoc mne schvátila

a moje sny bloudí

prohání se po seschlých pláních

Josa Buson

Jaro už odchází

a mé srdce má v moci

těžká ta loutna

V řece Ekisui

zmítá se pórek

Budí ve mně divný chlad

Smutku pln

vylezl bych na kopec

Růže planá, bělostná

Měsíc přímo nad hlavou

a já zchudlým městem

tiše procházím

Osaměle a teskně

se slunce dotklo kamínku

Snad zima začíná

Kobajaši Issa

Zde květy řepky rozkvétají

a tamhle v dáli tyčí se

hora Fudži

Rašómon

Kdysi dávno žil v zemi Seccu jeden muž, který se rozhodl, že se vydá do Kjóta a po cestě bude krást a loupit. Vyrazil však ještě za světla, a proto se zastavil u brány Rašó, aby se skryl v jejím stínu před davy lidí, co proti němu proudily po hlavní suzacké silnici. Jak tam ovšem stál a čekal, až všichni přejdou, zaslechl další početnou skupinku, která se k němu blížila pro změnu z druhé strany od Jamašira. Obratně tedy vklouzl dovnitř brány a jal se tiše šplhat vzhůru s tím, že tam ho rozhodně nikdo neuvidí. K jeho velkému údivu se však nahoře neocitl v uklidňujícím objetí tmy, ale naskytla se mu místo toho podívaná na matné stíny tančící po dřevěných zdech.
Loupežník se podivil, obezřetně přikročil k malému průhledu, z něhož se to prapodivné světlo linulo, a pak a místě ztuhl.
Leželo tam totiž tělo mladé dívky. Z jedné strany jí u hlavy stála lampa s tiše plápolajícím plamínkem a z druhé seděla věkem sešlá stařena s vlasem bělejším než čerstvě padlý sníh, která mrtvé surově škubala jeden pramen dlouhých vlasů za druhým.
Muže zamrazilo až do morku kostí při pomyšlení, že přízračná osoba možná nepochází ze světa lidí. Co když je to obživlá nebožtice, blesklo mu hlavou a projela jím další vlna strachu. Pevně odhodlaný se o tom přesvědčit však po chvilce potichu a opatrně otevřel dveře do místnosti, v níž se hrůzný výjev odehrával, tasil meč a zvolaje: „Co jsi zač?!“, vběhl dovnitř.
Stařena na něj pohlédla s hrůzou v očích, rozhodila rukama, které pak ovšem hned přitiskla pevně k tělu a začala nervózně žmoulat v nich svírané lokny.
„Co zrovna tady dělá taková stařena? Mluv!“ pobídl ji špičkou svého ostří.
 „Zde má paní ráčila zesnout a nakonec to dopadlo tak, že se o ni po smrti neměl kdo řádně postarat. Proto jsem se toho jha sama jala a odnesla ji odpočívat sem. Avšak jak jsem se tak dívala na její nadměrně krásný a dlouhý vlas, napadlo mě, že by se dal velice dobře prodat na výrobu paruky, a tak ho tady trhám,“ vysvětlovala zoufale. „Prosím, ušetřete mne!“
Na to loupežník vysvlékl z honosného kimona mrtvou paní, pak i bezmocné stařeně oděv uzmul, z rukou jí vyrval dlouhé prameny vlasů, spěšně seběhl z brány dolů a byl ten tam.

A nahoře v té bráně ještě dalších nebožtíků mnoho a mnoho dlí. Proč, ptáte se? Když kdokoliv sešel z tohoto světa, však blízcí jeho neměli dostatku prostředků pro jeho pohřeb řádný, tam ho odnesli, aby došel klidu.

To jest druhé poslání brány Rašó.

Kageró nikki

Na začátku měsíce září znovu nadešel čas, aby se manžel sbalil a odjel pryč. A jakmile byl ten tam, nedalo mi to a já do rukou popadla jeho krabičku na dopisy. Chvíli jsem ji ještě váhavě převalovala v dlaních, ale nakonec jsem přece jen podlehla své zvědavosti a pomalu ji otevřela. Uvnitř jsem našla psaní náležící jiné ženě.
Měla bych mu dát vědět, že vím o jejich dopisování, prolétlo mi hlavou v prvotním šoku, a tak jsem mu tam připsala krátkou zprávu.

Jsem na vážkách,

když mé oči zří

ten dopis pro jinou

Je tohle snad konec

mám připravit se na nejhorší

Zatímco jsem se trápila a trýznila, se září, nanejvýše lhostejno mých chmur, změnilo v říjen a ten, jsa neméně všímavý mého smutku, pokročil skoro až k listopadu. Tehdy se stalo, že mě nechal v mém domě samotnou po tři dlouhé noci.
„Pouze zkouším tvoji věrnost, nic víc, nic méně,“ odsekl chladně, když se konečně ukázal na mém prahu a já v tu chvíli věděla, že se jedná o prachsprostou výmluvu.
Ještě toho dne večer pak vstal a, upravuje se, stejně nepřesvědčivě pravil: „Čekají na mě ještě nějaké neodkladné záležitosti v císařském paláci.“ Potom jako by nic vyšel ze dveří a já odmítajíc již snášet tu pomalu mě užírající nejistotu jsem ho nechala potají sledovat.
 „Zašel do jakéhosi domu pochybného vzezření v ulici Mači,“ podal služebný po svém návratu krátké hlášení.
Tak přece jenom to je pravda, zaplavil celé mé tělo od hlavy až po konečky prstů přetěžký splín. Nebyla jsem schopna vyslovit ani jediného slova.

Uběhly další dvě či tři noci, přesně už sama nevím, a k mým uším dolehlo ode dveří několik ran. Začalo právě pomalu vycházet slunce a mně bylo jasné, kdo to je a odkud přišel. „Tak už je tu zas,“ utrousila jsem potichu a pouze zpovzdálí upřeně hleděla na ten kus dřeva, jenž nás od sebe dělil.
Ozvalo se ještě jedno zaklepání, nadešla další chvíle ticha a pak jsem slyšela tlumené kroky, které ho dozajista vedly zpět do náručí té ženy z ulice Mači…

Nadcházejícího rána jsem se pevně rozhodla, že takhle to dál nejde a sepsala krátké psaní:

Tiše úpím

každou noc sama, samotinká

až do rána bílého

Jestlipak také znáš tenhle bol

to utrpení osamoceného

Jako vždy jsem potom chvilku počkala, než zaschne inkoust, pak k dopisu přiložila snítku bledé chryzantémy a nechala ho doručit svému manželovi.

V odpověď mi přišlo následující:

Stál jsem u tvých dveří až do samotného rána a toužebně vyčkával, až mi otevřeš, avšak pak se náhle objevil spěšný posel s tím, že se mám neprodleně vrátit do paláce. Rád bych ti ovšem sdělil, že naprosto chápu, jak se cítíš a z celého srdce mne to mrzí.

To jsou mi věci

není ani zima, ani noc

já před dveřmi stojím

předlouho na ně jenom hledím

a osamělostí mrznu až na kost

Musí se mu nechat, že chladnou hlavu si zachovat opravdu umí. Prozatím bude asi i přes všechno moje stupňující se rozhořčení nejlepší zatnout zuby a dělat jako by nic. A to i ve chvíle, kdy bude zas a znovu vycházet z mých dveří se slovy: „Opět si mne žádají v paláci.“

Úzká stezka do vnitrozemí

Sedm dní již uběhlo od počátku poslední třeti měsíce března a mně se těsně nad ránem, kdy na nebi ještě měsíc z posledních sil zápasil s matným denním svitem, před očima v dáli skvěl zamlžený vrchol hory Fudži. Pohlédl jsem poté směrem k Uenu s Janakou a pojednou se mi smutkem sevřelo srdce. Jestlipak tuhle krásu ještě někdy zřím…
Mí nejbližší a přátelé, kteří ke mně zavítali předchozí večer, nás doprovodili až na loď, jíž jsme dopluli až do Sendžú. Když jsme vkročili zpět na pevnou zem, vzedmulo se ve mně pomyšlení na těch tisíc, snad i více mil, co máme před sebou, a musel jsem na okamžik postát na místě. A stoje vprostřed tohoto přízračně prchavého světa, uronil jsem na rozloučenou několik slaných slz.

Jaro už je pryč

ptáci lkají

a ryby pláčou

Započal jsem svůj cestovní deník, ale stále ještě nebyl schopen vykročit na cestu samotnou. A když se mi to přece jenom podařilo a my konečně vykročili vstříc našemu putování, podél silnice stáli lidé, kteří nás očima vyprovázeli snad až do chvíle, kdy jsme oba dva zmizeli v dálce.

Pokud mne paměť neklame, je letos druhým rokem éry Genroku. Na naší dlouhé pouti jsme právě procházeli provinciemi Mucu a Dewou, kdy se kdesi uvnitř mé mysli rozžal nepatrný plamínek naděje. I když mi na téhle cestě do vzdálených a mně neznámých krajin třeba dočista zbělají vlasy, chtěl bych na vlastní oči uzřít všechna ta místa, o nichž jsem doposud jen slýchal, a vrátit se zpět domů živ a zdráv. Zahloubán v těchto myšlenkách jsem si ani nevšiml, že jsme konečně dorazili do hostince nesoucí jméno Sóka.
Ze všeho nejdříve jsem dal odpočinout svým bolavým a cestou pohublým ramenům. Původně jsem chtěl z domova vyrazit jen tak bez ničeho, ale nakonec jsem na rozloučenou dostal jedno slabé kimono na ochranu před nočním chladem, jeden zdobnější svršek na běžné nošení, pláštěnku a všemožné psací potřeby. Jinými slovy věci, které jsou sice při takovém putování na obtíž, ale dary jsou jednou dary a jakožto takové se zahazují jenom velice těžko…

Moderní básně

Předsmrtná poezie ze štětce členů speciálních útočných jednotek

Jen tak z žertu mamku na záda vezmu,
je tak lehká, až je mi do breku
ani tři kroky se s ní pak nedovleku…

Tak si ležím v trávě,
v hlavě prázdno dočista
a na hlavu přistane mi hovno ptáka,
co nahoře na nebi si hraje

Javorové listí
na hoře téhle i tamté
prostě kam se podíváš,
jako ledové nebe
sněhem nesmrtelným pokryté

Ta vůně
na silnici zanechaná
auty se prohánějícími,
teď jsem tady na venkově
a mně se po ní stýská

Na řepku žlutavou sedl motýl.
Kdo mi to asi do snů mých přiletěl?

Kdo boj vyhrál
a kdo prohrál
to je jedno, to je jedno
jsem bez sebe štěstím
Zase přijde mír!

Za vlast
mnoho druhů našich padlo
stala se z nich těla, co lehla popelem,
kdybychom o nich mluvit mohli,
nebyli bychom tak plakali

Když už jednou vyrazím,
není cesty zpět,
moc dobře to vím,
vzdát bych to chtěl, však
japonská duše mi to nedovolí

Jenom jeden obrázek
louky plné kozinců
bych chtěla faxem poslat…

Ise monogatari

Byl jednou jeden muž, jenž cítiv se dočista neschopný došel k závěru, že nemá co pohledávat v hlavním městě. Vyrazil tedy směrem na východ v touze najít zemi, kde by i někdo jako on mohl v klidu spočinout. Na jeho pouti se k němu připojili i dva staří přátelé, avšak poněvadž žádný z nich nevěděl kudy kam, jen tak bloudili krajem, až dorazili k Osmimostí v zemi Mikawa. Svůj název toto místo získalo díky tomu, jak se zde řeka dělí a rozchází úplně jako pavoučí chodidla, a tudíž je nutno přejít hned přes osm mostů. Tam sesedli z koní a popošli ke stromům rostoucím vedle těch mokřin, aby si sedli do stínu a pojedli trochu sušené rýže. V bahně tam rostlo mnoho přenádherně kvetoucích kosatců. Při pohledu na ně poutníkovi v mysli vytanula slova jistého muže: „Zkus schválně vylíčit své pocity z cesty tak, aby první písmena tvých veršů dala dohromady ‚kosatec‘.“
Jak si na ně vzpomněl, tak to zkusil:

Kimono měl jsem

oděv milovaný

starší, však tak krásný

a co udělal jsem?

Tiše se vykradl daleko předaleko

echo mých vzlyků dávno neslyšíš

Cesta, ach ta cesta ještě nekončí

A ještě než dočetl, rýži jeho druhů začaly smáčet jejich slané slzy.

Pak šli dál a dál, až dorazili do Surugy. Jak se tak blížili k hoře Ucu, pomalu zjišťovali, že jimi vybraná cesta není pouze úzká a zšeřelá, ale také porostlá břečťanem a zarostlá javory. Do jejich srdcí se začaly vkrádat pochyby a obavy z toho, co se jim na takovém místě může všechno stát, když v tom se před nimi z ničeho nic zjevil potulný mnich a pravil: „Co, panstvo, ráčíte dělat na takovéhle pěšině?“
Poutník ho chvíli zkoumal a pár chvil nato v něm poznal známou tvář. Požádal ho tedy, zdali by jeho milé v hlavním městě nedoručil krátké psaní:

Jsem právě v Suruze u hory Ucu a nakonec mi nebylo souzeno se s tebou setkat ve snech, natož doopravdy.
Jak tak hledím na Fudži, tak vidím, že i když máme už konec května, tam se ještě stále na vrcholku drží běloskvoucí pokrývka. Této hoře pojem roční období opravdu nic neříká. Snad i v tuto chvíli ji pomaličku pokrývají ty zmrzlé krystalky a zdobí ji pořád novými a novými kropenatými vzory. A kdybych ti ji měl k něčemu přirovnat, tak si zkus představit převrácený kornout velký asi jako dvacet hor Hiei naskládaných na sobě.

Když ve své cestě pokročili ještě dál, narazili mezi Musaši a Šimocufusou na obrovskou řeku jménem Sumida. Shromáždili se na jejím břehu, kde si sedli a začali pojednou přemítat nad tou nesmírnou dálkou, kterou již ušli. Z jejich smutného zamyšlení je vytrhl až opodál stojící převozník: „Rychle si nastupte, nebo se nám ještě setmí!“
Nato se všichni přesunuli na palubu člunu a vypluli. Smutek a stesk po těch, jež zanechali v hlavním městě, je však pronásledovaly až tam. Z toho jejich přemítání je vytrhl až bílý pták s červenými pařáty a zobákem, velký asi jako pisík, co skotačivě poletoval nad vodní hladinou a lovil ryby. Protože všichni muži pocházeli z hlavního města, nikdo z nich ho neznal. Zeptali se na něj tedy převozníka. „To je ústřičník. Někdy mu také z nějakého důvodu říkají pták z hlavního města.“
Když to poutník uslyšel, po krátkém zamyšlení zarecitoval:

Jsi-li opravdu z hlavního města

ptám se tě, ústřičníku, ptám

má milá živa je a zdráva?

Jakmile skončil, jeho druhové propukli v zalykavý pláč…

Léta páně 2015