Je tohle svět bez reality? Nebo snad realita bez nějakého… hmotného projevu? Něčeho, co lze vidět očima, ověřit hmatem, cítit skrze čichové buňky? Nevím, nevidím, necítím… Všude kolem se rozlévá tma. Či prostě černá barva, nicota, co na tom sejde! Moje tělo mi neodpovídá! Prsty na rukou se nehýbou! A noha se neohýbá v koleni! A trup se netočí! A-a… Měl jsem vůbec kdy tělo? Proč si říkám v mužském rodě? Co je to pohlaví? „To“… Správně, já jsem to. Mým úkolem je… Co vlastně? Mám takový pocit, že to mělo něco společného se… strážením? Ne, ne, špatně. Něco jako… odpočinek? Ne, n… I když počkat chvilku. Možná… Ano, ano! To je ono!
Takže znova, já jsem „to“ a mým úkolem je odpočívat. Moje bytí se naplňuje jen radostí z toho zjištění! Nevím sice, kde se ta emoce bere, ale jsem šťastné.
Zarazilo jsem se. Kdesi něco svitlo a prolétlo přímo skrze mě. Jak mohu být šťastné, když se tady nemohu o štěstí s kým dělit? Neznamená to, že není možné splnit můj úkol? Naplnit podstatu mého bytí?
Pozastavilo jsem se znovu. Projela mnou vlna nepokoje. Co je to „s kým“? Odkud jsem se naučilo takový výraz a… k čemu se vztahuje? Existuji jenom já, jakožto „to“. Žádná další věc přece neexistuje, ne? Že ne?
Zalapalo jsem po dechu. Čeho se ptám?! Jsem přeci samo! Samo v tomhle prázdném světě jen a jen se svým posláním! A ni… Počkat. „Dech“? „Prázdný“? Začínám se cítit divně. Něco tady není v pořádku, určitě. Dobře, zkusím to všechno vyhnat. Všechno nepotřebné ke svému bytí, všechno, co mi způsobuje divné pocity.
Soustředím se, jak nejvíce dokážu. Víc. Víc. Víc!
Sakra! Nejde to. Neodchází! Co víc, objevily se další myšlenky. Neznámé myšlenky, znepokojující myšlenky. Moje poslání, můj raison d'être, je odpočívat. K odpočinku potřebuji být šťastné. Nemohu však být šťastné, když se nemám o štěstí s kým dělit… Ah, jak to, že mě to předtím nenapadlo? Nikdo tu není… To je ono! Jsem tu samo ve tmě. Bez tepla. Samo… Bez pocitu bezpečí. Samo… Bez štěstí. Samo v nicotě, v neprostupné záplavě rozlité černé barvy. Neschopno pohybu, uvězněno, svíráno a drceno na prach, co splývá s okolním… „nic“.
Pláču. Chci plakat. Ale slzy nepřichází. Žádné nemám… Nemám přeci tělo, tím to je. Proč v tom případě cítím bolestně se svírat své hrdlo? Proč všechny jeho kouty plní černá lepkavá tekutina a snaží se zaplavit moje srdce smutkem? Žalem tak hlubokým, že na dno nelze dosáhnout ani za několik let. Emocí tak silnou, že by… jednoho zadusila. Neděje se to právě?
I když se krk neustále křečovitě svíral, povedl se mi vyloudit bolestný úsměv. Ah, už se utápím v husté černotě. Kvůli tomu zjištění jsem se dokonce zapomněl podivit, že nejsem „to“. Vtipná hříčka osudu, zemřu nejen bez poznání tepla druhého člověka, ale jako nádavkem ještě bez poznání sebe sama… Ale co říkám, vždyť o sobě vím.
Nahlas jsem se zasmál, z očí ale proudem vytékaly slané potůčky. Z nicoty se tyčila už jenom hlava. Tak přece jenom se mi nakonec podařilo vyloudit slzy. Haha, hloupá poslední slova…
Se zadrženým dechem klesám jako v bažině pořád níž a níž. Nehýbám se. Vím, že by mě tak nicota pohltila rychleji.
„…ď se!“
Doléhá ke mně nějaký hodně tlumený zvuk. Nějaké dunění.
„…buď se!“
Cože? Hlas? Rozhlížím se kolem sebe. Nikdo tu není… Samozřejmě, že není… S tím zjištěním se tiše odevzdávám svému osudu.
„Vzbuď se! No tak!“
Něco mě pláclo po tváři! Otevírám oči a vid… vidím strop místnosti… třídy. Ležím na zemi, lidé kolem mě, hodně lidí.
„Co… se stalo?“ Nedokážu prve pořádně artikulovat. Jako by ještě před chvílí hlasivky úplně vypověděly službu.
„Stalo?!“ ozvalo se bolestivě nahlas. „Prostěs omdlel a asi deset minut nehnutě ležel! To se stalo!“
„Nepřestal před chvílí skoro dýchat?“
Z té poslední poznámky mi z nějakého důvodu naskočila husí kůže.
Co se vlastně… stalo?
Léta páně 2010
Žádné komentáře:
Okomentovat