***
„Kamže to vůbec jdeme?“ táži se zvýšeným hlasem.
Kráčím, spíše se brodím, v hlubokém sněhu. A sněhová vánice neustává. Vypadá to tu jako na severním pólu, i když stojím uprostřed Londýna.
„Do divadla přece,“ odpovídá strohý roztřesený hlas po mém boku.
Stáčím svůj pohled k němu. Vedle s námahou jde má matka a snaží se ve sněhu neškobrtnout. Popravdě řečeno ani nevím, na jaké představení jdeme. Snad něco od Shakespeara…opravdu nemám ani tušení. Prostě něco na ten způsob, vážné a nudné k tomu. Velice dobrý způsob, jak si užít sobotní večer. Alespoň si matka neustále neztěžuje na můj osamělý osobní život. Tak nemám přítele! No a co? Nedokáže pochopit, co chci a co ne, co potřebuji a co nikoli! Neznamená to však, že bych ji neměla ráda, ale tohle mne opravdu dohání k šílenství. To je samé: „Tak si někoho najdi, Sarah.“ a „Proč jsi pořád sama, Sarah?“ Nesnáším to!
„Jak se těšíš, zlatíčko?“ ptá se zvědavě matka hledící do mých skleslých očí.
Jak bych se mohla těšit? Platit za unudění k smrti…
„Už se nemohu dočkat,“ říkám s úsměvem na rtech.
Matce též úsměv zvedá její vrásčité líce. Nemohu ji odmítnou, to nejde. Tolik toho pro mě v životě udělala, tak alespoň teď jí to musím nějak vynahradit. Stačí to jen vydržet, pak se v klidu vrátím domů, ke své samotě a k Buddymu, svému černočernému kocourovi. Co by na to jen řekla sestra? Na to se mi nechce ani pomyslet, jak by se do mě neustále navážela, kdyby zjistila, že jsem si za těch deset let, co odjela do Paříže, nikoho ještě nenašla. Vlastně ani pořádně nevím, proč tam odcestovala. Snad za kulturou či učení? Určitě ne. To by nejdřív narostla prasatům křídla, než by se ona zajímala o studium. Jistojistě se kdysi vypařila kvůli francouzským mužům. Nechápu, co na ní vidí. Co má ona a já ne? Vždy se ptali, kdo je to se mnou a jak se jmenuje, ale mne si nikdo nikdy nevšímal.
„Ještě jeden blok,“ poznamenává matka téměř neslyšně, ale dost nahlas, aby to přetrhlo proud mých myšlenek vedví.
Již se mi více nechce nad ničím přemýšlet, je to přespřílišná námaha. Vánice konečně ustává, zůstává pouze slabé sněžení, jemný vánek unáší ty drobné, poddajné vločky, nejdřív tam a pak zase zpět. Zavírám oči, nechávám si ovívat tváře tím vánkem, který s sebou přináší křehké běloskvoucí tečky, ihned roztávající na mých rudých lících. Jaká to nádherná chvíle.
„Tak jsme tu,“ praví konečně matka.
Nic neříkám, nemám co říci, pouze se přívětivě usmívám na svou matku, která můj úsměv opětuje.
***
Jen těžce oddechuji, nos se mi ucpal od nepřestávajícího zalykání se. Stromy. Kolik toho jen musely spatřit, kolik utrpení, kolik radosti. Stojí tu jak svědci všech věků. Jak dlouho by jen mohly vyprávět? Jsem jen další, jen další objekt plný žalu a zášti, další důkaz o lidské hlouposti. Jejich koruny se v nedosažitelné výšce tyčí nade mnou. Šeptají si, ano šeptají, slyším je, ale nerozumím jim.
„Proč?“ ptám se znova.
Proč?
***
S matkou sedíme v nejvyšší řadě v zatepleném divadle. Všechna místa pod námi a kolem nás jsou již zaplněna, nic nebrání, aby představení začalo. Zvláštní, doteď nevím, co je to za hru. Nevnímala jsem nic cestou do sálu. Proč také? Osvětlení se začíná tlumit, jen jeviště zůstává osvětlené. Snad to nebude jedna z těch tříhodinových utahanin, ve kterých se neděje zhola nic. Bohužel přesně to má moje matka v oblibě, nudné, nekonečné hry. Při každé se vždy zaručeně rozpláče.
„Musím si odskočit, mami,“ informuji ji šeptem zvedajíc se ze židle.
Vida, už mne ani nevnímá a to i když ještě ani nezačali.
Pomalu vycházím z kabinky, mířím k pospojovaným umyvadlům, nad nimiž visí jedno velké zrcadlo. Není přeci kam spěchat, neuběhla ještě ani půl hodina a to jsem se snažila. Prostě to udělám jak vždy, budu podávat kapesníky, příjemně se usmívat a kývat na matčiny poznámky. To všechno i přesto, že to, co se bude dít na jevišti, nezahlédnu ani koutkem oka. Příjemně vlažná voda obtéká mou pokožku a pak mizí potrubím neznámo kam. Snad Buddy zase něco nevyvede. Posledně mě hned po příchodu domů praštily do očí roztrhané polštářky rozházené všude po místnosti. Má veliké štěstí, že ho mám tak ráda a že je jediný, komu se mohu svěřit. Otírám své vlhké ruce do ručníku pověšeného vedle umyvadel. Když si to tak vezmu, tak matka má pravdu s těmi jejími narážkami na můj osobní život. To mne na tom však štve nejvíc. Otevírám dveře toalety a šouravým krokem vycházím na chodbu. Čím pomaleji, tím lépe, dveře do sálu se neúprosně blíží.
„Slečno, něco vám vypadlo!“ volá mužský hlas za mnou.
S leknutím se zastavuji, svírá se mi žaludek. Nevím, nejspíš nervozitou. Otáčím se zády k té bráně do pekel. Na opačné straně hledím do uhrančivých očí neznámého pohledného muže vzdáleného ode mne jen pár metrů, který v dlaních svírá bílý látkový kapesníček.
„Myslím, že je váš,“ praví teď už normálním hlasem blíže se ke mně dlouhými ladnými kroky.
Má pravá ruka vplouvá do kapsy. Opravdu tam chybí kapesník. Jak mi jenom mohl vypadnout, vždy je přece zasunut v kapse hluboko. V tuhle chvíli se nad tím však nezamýšlím. Jeho oči se zarývají do těch mých, hluboko, až do mé duše. Nejsem schopna jediného slova. Nemám nejmenší tušení o tom, co se mnou děje. Nedokáži pohnout jedinou částí těla, ani konečky prstů neposlouchají.
„Ano…jistě,“ vypravuji ze sebe s neuvěřitelnou námahou a vypětím.
Jeho pohled se do mne bez přestání zarývá, tak nesnesitelné a zároveň tak nádherné. Nevědomky natahuji ruku s otevřenou dlaní. Ještě nikdy, nikdy jsem nic takového necítila. Co to jen…
„Děkuji,“ říkám téměř zmateně, když již svírám ten jemný kus látky v dlani a zasouvám ho hluboko do kapsy.
Na rtech se mi rozlévá slabý úsměv zvedající koutky úst. Kývám na znamení díků, neříkám nic, nejde to. Otáčím se zpět ke dveřím sálu, už se nevybarvují jak brána pekelná. Neumím popsat ten pocit, co se mi právě rozlévá v duši a omamuje mysl. Krása, blaho, radost…
„Slečno,“ oslovuje mne znova.
Já se opět otáčím. Jeho pohled zkoumavě sjíždí po mém těle, vždy se však, i jen na okamžik, zastaví u mých zasněných očí.
„Jak se jmenujete, smím-li to vědět?“ táže se zvědavě mladý muž.
Až teď si toho všímám. Jak je mladý a…a krásný.
„Sarah,“ vydechuji v odpověď.
On se jen usmívá nespouštěje ze mne oči.
„Sarah, krásné jméno,“ říká zamyšleně, „já se jmenuji John.“
Stále nejsem schopna jediného prostého slova. John, krásné jméno. On mne zastavil…zastavil a zeptal na jméno. Mé myšlenky plynou pomalu, zmateně, jakoby omámené. Proč něco neřeknu?
„Mohu vás někdy někam pozvat Sarah?“ ptá se John znenadání.
Jistě! Nic jiného jsem nechtěla přeci slyšet.
„To by bylo fajn.“ vychází ze mne pouze.
Zasněný výraz zůstává neustále v mé tváři. Nedokáži ovládat svou mysl, točí se kolem jedné věci, jen kolem něj.
„Dejme tomu, zítra o poledni tady na rohu?“ říká odhadem John.
S úsměvem nadšeně přikyvuji na jeho nabídku. Nemohu se dočkat.
„Jistě,“ pravím radostně.
Johnovi do tváře také vkrádá přívětivý úsměv. Můj pohled visí jen na jeho očích, co že ze sálu se ozývá hřmotný zpěv herce, nic mne od nich neodtrhne.
„Tak tedy zítra,“ trhá John konečně to ticho a obrací se zády ke mně.
Po chodbě se rozléhá už jen klapání podpatku, ztrácí se mi pomalu z očí. Nemám již vůbec žádných pochyb. Otáčím se na podpatku a mířím k sálovým dveřím.
***
Obracím svůj ztrápený pohled k téměř bezchybné obloze. Snažím se nevšímat si šepotu korun stromů, jen málo tuším, o čem vedou rozhovor. Nikdy jsem tohle nechtěla, nikdy. Slunce mě konejšivě hladí svými paprsky po vlhkých lících. Jakoby by říkalo: „Už neplač. Za chvilku to skončí.“
Už za pár chvil přijde osvobození. Ano, osvobození, tak by se to dalo nazvat. Již nikdy nebudu muset nic trpět. Už jen těch pár kousavých a bolestivých chvil. Já se ale stále ptám na tu jednu nezodpovězenou věc, nedokáži se od toho zprostit.
„Proč?“
***
Stojím na rohu ulice, přesně tam, kde jsme se včera domluvili s Johnem. Co na tom, že do poledne zbývá ještě čtvrthodina. Moje duše skáče štěstím. Nemohu se dočkat až ho zase uvidím.
„Sarah,“ oslovuje mne Johnův hlas přímo za mnou.
Se zjevným nadšením se s radostným úsměvem otáčím.
„Johne,“ pravím s úsměvem odkrývající mé bíle zuby a padám mu rovnou do náruče.
Nevím, zda ho to nějak překvapilo, tiskne mne k sobě. Štěstí, neuvěřitelné štěstí a též radost se ve mně slévají. Tak se stručně dá vyobrazit můj postoj v tuto chvíli. Ne, ještě přesněji, zamilovaná.
„Kam půjdeme?“ táži se zvědavě držíc pevně jeho ruku.
John vypadá rozpačitě, nasazuje zamyšlený pohled.
„Co takhle k Luigimu?“ nadhazuje svůj návrh.
V té restauraci jsem nebyla ani nepamatuji, italská kuchyně je skvělá.
„Jistě.“
Pokračujeme dál ulicí směrem do centra. Už se nepředstavitelně těším až Johna blíže poznám. S ním se v mém nitru vzdouvá jistota a bezpečí. Nedokáži to přesně vysvětlit. Nevím, co si o něm mám myslet, neznám ho, nikdy před tím jsem ho nespatřila, cítím se s ním však jako se starým přítelem, i když do mého života vstoupila teprve včera večer.
„Je dnes ale krásné počasí,“ poznamenává John nahodile.
Opravdu, ani dnes nepadá sníh.
Otvírám pomalu svá slepená víčka. Co se to vůbec stalo? Nedokáži si v hlavě utřídit myšlenky. Ta hlava, může se mi rozskočit. Kde jsme to byli? Jen marně si snažím vzpomenout. Nejde to. Vzhlížím před sebe. Dveře od mé ložnice. A tohle je má postel. Počkat…Proč jsem nahá? Ale úplně! S neuvěřitelným pocitem úzkosti těkám ve svých myšlenkách od jednoho k druhému a zase nazpět. Chce se mi ječet, ale nejde to. Ohlížím se na všechny strany přitahujíc si při tom pokrývku přes svá ňadra.
„Dobré ráno,“ ozývá se Johnův hlas ode dveří.
S trhavým pohybem hlavy se k němu stáčím. Stojí ve dveřích oděn ve svých kalhotech a košili na půl žerdi a v rukou drží tác. Snídaně? Ulevuje se mi. Byla jsem přesvědčena o něčem horším, tohle mne nad míru uklidnilo.
„Dobré,“ pravím zmateně.
„Co se včera dělo?“ ptám se ještě mnouc si své spánky, jimiž co chvíli probíhá kousavá bolest.
„To víno ti moc chutnalo,“ praví John s úsměvem na rtech přecházeje i s tácem k posteli.
Takže jsem se opila, poprvé v životě jsem se opila. Ani nějak netoužím po opakování, hlava mi může každou chvíli prasknout. On si sedá na kraj postele k mým nohám. Začínám se stydět, začínalo mne hlodat svědomí, že jsem s ním vůbec někam šla. Teď již mám jistotu o opaku. Natahuji se pro šálek vlažného čaje.
„Musím ti něco říct,“ vychází znenadání z Johna hledícího vážně do mých očí.
Co se zase stalo? Ještě před chvíli se všechno zdálo tak…jednoduché. Koukám na něj téměř vyděšeným pohledem.
„Odjíždím do Francie,“ říká s povzdechem.
„Zítra.“
Cože? Už zítra? Vždyť…To přeci nejde. Sotva jsme se seznámili. Teď ne.
„Kdy se vrátíš?“ táži se plna naděje sledujíc ho napjatým pohledem.
„Příští týden,“ praví klidně, „v Evropě je velice napjatá situace.“
Alespoň něco. Jen jeden týden, to snad nějak přežiji. Snad.
„Dobře,“ poznamenávám tiše.
John ke mně natahuje svou ruku a dlaní mě konejšivě hladí po tváři. Zavírám oči, vychutnávám si ten pocit, dlouhý, přímo nekonečný, příjemný pocit. Pokládám dlaň na jeho paži a přitahuji ho k sobě. „Miluji tě,“ šeptám ovládána neuvěřitelně spalující touhou.
Umlčuji ho v dlouhém vášnivém polibku. Má pokožka hoří pod jeho jemnými doteky. Roztávám pod jeho polibky, co rozdává na můj krk. Shazuje ze mne slabou pokrývku. Pomalu ze sebe sundává ten trošek oblečení, co na sobě měl. Ano. Ze včerejška si nic nepamatuji tak alespoň… Nedokáži již přemýšlet, znova se ke mně přibližují jeho horké dlaně. Hladí mé břicho, ladnými krouživými pohyby, líbá při tom můj krk. Nedokáži se udržet, příjemně oddechuji. Moje tělo je v jednom ohni, vášeň neuvěřitelně silná a spalující, vášeň a chtíč. Objímám ho a tisknu se co nejtěsněji k jeho tělu, k jeho horké rozpálené kůži…
***
Opírá se o mě vítr, příjemně mi hladí záda. Stále už jen čekání. Zmocňuje se mne šílená naděje, že uslyším houkání vlaku a Ty z něj vystoupíš. Rychle to však zaháním pryč, naději. Zpět do temného koutu mé duše, zpět do toho hrozného žaláře. Bude zas trpět jak malé bezmocné dítě ve sklepení zahaleném stíny.
***
Už jen čtyři dny, jen čtyři do jeho návratu. Sedím doma u otevřeného okna a vyhlížím ven na ulici. Ve čtvrtek odpoledně bych čekala více lidí. Nevím, kde všichni jsou. Snad v práci, snad ve škole. Dnes naštěstí mám volno. Nemám však ani tušení, co s ním provedu. Nevědomky zapínám rádio stojící na stoličce naproti mně. Po celém pokoji se začíná rozléhat hudba. Nedokáži nikomu odpovědět jaký je to žánr, nevyznám se v tom. Stačí mi, že to má rychlý rytmus, více neposuzuji. „Mimořádné zpravodajství,“ ozývá se najednou z radiopřijímače.
Co se mohlo stát? Napjatě poslouchám dál.
„Dnes prolétl nad centrem Londýna německý bombardér Heinkel He-111, naši stíhací piloti nedokázali včas zasáhnout. Shodil bomby na bezmála čtyři rodinné a šest činžovních domů, které v tuto chvíli leží v troskách. Počet mrtvých se zatím pohybuje okolo sto padesáti, zraněních se do okolních ambulancí rozvezlo na pět set a tři lidé jsou nadále nezvěstní. Tyto statistiky jsou pouze odhadem. Děkuji za pozornost.“
Co si to jen dovolují?! Zmocňuje se mě…vztek, silný a nespoutaný vztek. Všechny ty fašistický parchanty bych nechala do jednoho postřílet. Stejně jako to dělají oni sami, akorát s tím rozdílem, že mi nebudeme zabíjet nevinné lidi jako oni. Tolik bolesti a utrpení. A to jen a pouze pro fanatické přesvědčení jejich vůdce ze cvokárny. Snad se John vrátí brzy, mluvil o napjaté situaci, snad Němci Francii neobsadí. Co tím sledují?! Znovu vyhlížím z okna, snažím se uklidnit, ale nejde mi to, příliš moc zášti k nim cítím.
Ve Francii jsem byla jen jednou a to v Paříži, když se tam stěhovala má sestra. Moje ruce se opíraly o kamenné zábradlí, vedle mne stály na kamenných piedestalech lampy a přede mnou…jak krásná vzpomínka, přede mnou se nebe snažila dotknout Eiffelova věž v celé své kráse a důstojnosti. Její záhyby omílalo rudé slunce, které právě zapadalo za obzor. Už si ani nepamatuji, jaké byly mé pocity. Již uplynulo mnoho let, mnoho dalších hezkých událostí. Teď se to však s Johnem vrátilo v celé své kráse. Vzpomínky znova ožily a nehodlají se jen tak vzdálit. S těmito pocity večer usínám v posteli. Počítám minuty, které utíkají stále rychleji, jak se jeho návrat blíží.
Konečně nastal ten den, pondělí. John se vrací. Čekám na něj u sebe doma, určitě přijde. Nevím totiž ani, z jakého letiště odlétal. Zdá se mi to jako věčnost, co ho mé oči spatřily a mé ruce cítily naposledy. Připravuji právě oběd. Klepání na domovní dveře. Srdce mi tluče neskutečně rychlým tempem. Na rty mi vstupuje úsměv. Rychle přiskakuji ke dveřím a bez jakéhokoli váhání odemykám zámek.
„Dobré poledne, slečno,“ zdraví John s úsměvem hned po otevření.
Dobře poznávám vtip z jeho strany. Pokládá svá zavadla na podlahu a rozevírá náruč. Nemusí mě nikdo pobízet, sama se do ní vrhám. Svírám ho ve svém obětí pevně, bradou se při tom opírám o jeho rameno. Nikdy nechci pustit, už nikdy. Nevím čím to, že můj život se v jednom jediném týdnu takhle dramaticky změnil, co tak zázračného v sobě ukrývá. Uvědomuji si jednu, na jednu stranu tak krásnou a na druhou tak děsivou, věc, nedokáži bez něj žít. Alespoň ne tak jako před tím. Zakláním hlavu dozadu, pryč z jeho ramene, při tom však stálé zůstáváme v těsném objetí. Dobře pochopil můj záměr. Naše rty se spojují v nekonečně dlouhém polibku. Mísí se ve mně různé pocity, všechny se však dají jedním slovem označit jako… štěstí.
Uplynuly již dlouhé týdny od našeho náhodného seznámení. John musel odjet do New Yorku, tentokrát naštěstí jen na dva dny. Ještě mne ani nenapadlo, zeptat se ho na jeho nenadálé výlety do zahraničí. Možná obchod…a možná něco jiného. Nechci si představovat co. Nemám potřebu se trápit. Do Ameriky jsem nikdy nezavítala, bohužel. Pouze mé oči někdy zavadí o obrazy a fotky některých měst. Právě nedávno se mi do rukou dostaly noviny s fotkou New Yorku na titulní stránce. Bylo na ní zachyceno panorama běžících mraků, pod nimiž se rozléhalo mnoho nízkých budov, tedy v měřítku s mrakodrapem vystupujícím ze středu. Ani nevím, co si mám myslet, prostě město jako každé jiné. A vůbec, proč na to myslet, zanedlouho bude John zase stát vedle mne.
Přichází středeční odpoledne, díky vánočním svátkům volné. Znova sedím před oknem, tentokrát zavřeným, a vyhlížím na ulici. Všude vyrůstají kopečky sněhu odhrnutého ze silnice a chodníku. A opět poslouchám při této mé prospěšné činnosti rádio, vyhrávají vánoční koledy. Škoda, že můj otec pracuje i přes svátky. Létá s osobním letadlem, zrovna dneska má jeden let, jindy jich bývá více, ale dnes nejspíš lidé místo cestování odpočívají. Teď by se měl vznášet někde za Londýnem, podle toho, co jsem se od něj dozvěděla při našem posledním rozhovoru. Já tedy budu pouze a jenom odpočívat a těšit se na návrat Johna. „Přerušujeme program kvůli mimořádnému zpravodajství,“ ozývá se najedno hlas moderátora. Ne! Už ne! Co se zase stalo?!
„Asi míli za Londýnem se před pár minutami stala letecká nehoda. Nikdo z posádky ani cestujících drtivý dopad nepřežil. Tato událost se připisuje německým stíhacím letounům…“
Ne! To nemůže být on! Nesmí to být on! Krysy! Zvedám se ze židle držíc se za hlavu. To ne! Šok pomalu přechází v zalykavý pláč. Proč?! Můj otec ne! Rychle mířím ke dveřím, kde si spěšně oblékám kabát a obouvám boty. Musím to vědět. Jistěji než jistě, jestli tam byl i můj otec.
Naprosto zlomená, tak se jedním slovem popíši svou situaci. Pohřeb mého otce proběhne za pár chvil, již stojím na hřbitově se všemi blízkými lidmi, všichni oděny do černého. V tichu se rozléhalo jen zalykání se některých přítomných. Přijela i má sestra z Francie, nezdá se, že by jí nějak vadila smrt jejího otce. Její obličej se ani nezkřivil pod nějakou emocí, ani smutkem ani soucítěním. Vedle mne stojí John, pevně mě drží za rameno. Rakev mého otce je ještě na posledních pár chvilek otevřena, než ji vloží do chladné zeminy. Milovala jsem ho, více než-li Johna. Ten člověk mne vychoval, žil se mnou bezmála po pětadvacet let. Teď tady přede mnou leží ve vystlané rakvi se zavřenýma očima a rukama zkříženýma na prsou. Ještě mohl žít nejméně dvacet let nebýt těch německých zbabělců! Proč takhle skončil? Tak proč?! Nikdo mi na tohle neodpoví, ani já sama. Přichází farář.
„Dnes jsme se tu sešli, abychom pohřbili dobrého manžela, otce…“
Pohřeb končí, všichni se rozcházejí, každý kráčí svou cestou. Já stojím u čerstvě zasypaného hrobu mého otce a neustále na něj upírám svůj zrak. John si někam odběhl. Zvláštní už je to celkem dlouho. S podezřívavým pohledem přejíždím hřbitov, člověka k člověku, hrob k hrobu. Co to? Moje sestra jde přímo opačným směrem než ostatní, hlouběji na hřbitov. Stojím, zmatena a polekána. Nemohu se rozhodnout, bojují ve mně dvě poloviny, jedna za ní, ale ta druhá říká ne. Zvedám nohu k prvnímu kroku, který smiřuje opačným směrem než kroky ostatních, zvědavá polovina zvítězila. Míří ke stoletému dubu s velice objemným kmenem. Zrychluji krok, srdce mi tepe nedočkavostí. Pomalu ji doháním. Trochu mě začíná ovládat strach, strach z toho, co tam odhalím. Zastavuje se u dubu a opírá se o jeho kmen, na někoho čeká. Mne si nevšimla, prozatím. Někdo pomalu a opatrně vychází zpoza kmenu, je to muž. Zakrývá mé sestře oči, znají se. Stále se přibližuji. Ona se vymaňuje z jeho obětí a vrhá se mu kolem krku, nevidím, kdo to je. Již jsem pár stop od dubu. Ti dva se líbají…Ale. Zkrucuje se mi žaludek v křeči. Zastavuji se na místě. Ty ruce a vlasy a…Do očí se mi hrnou slzy. Pomalu se sesouvám na sněhem pokrytou zem. Proč? Ptám se sama sebe. Johne Proč? Nedokáži se ovládat teď už ne…
***
Proč? Ještě jednou naposledy se ptám. Vlak už rozechvívá chladné kolejnice. Žádný obchod, žádná práce, byla to jen moje sestra, za kým jezdil. Nejel do New Yorku…ale do Paříže. Slzy se v nové vlně valí do očí. Houkání, jasné a zřetelné, nanejvýš půl míle daleko. Odevzdaně si lehám napříč kolejí. Nemá to již více cenu. Co vlastně? Už se tomu nedá říkat život, zbylo jen utrpení, zášť a smutek. Žádná naivní naděje není a nikdy ani nebyla. Pouze jsem si to namlouvala…a nakonec uvěřila. Čtvrt míle, zbývá už jen tak málo. Šlo tomu zabránit? Možná. Ale osud to chce jinak. Překrývám si obličej svým kloboukem, zavírám oči, slané slzy však skapávají dál. Skřípění brzd, vlak právě vyjel ze zatáčky, nepovede se mu zastavit, nesmí se mu to povést.
„Sarah, ne!“ křičí dobře známý hlas toho záletníka.
Příliš pozdě, příliš daleko. Těžká lokomotiva se přiblížila a s ní i smrt.
„Sbohem,“ šeptám potichu.
A konečně přišlo osvobození…
Léta páně 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat