Kdysi dávno totiž – i přesto, že zas tolik vody v řece neuteklo – žila, byla jedna dívka. Hodná, pohledná, spořádaná, prostě mladá dáma jaksepatří. A jak byla mladá, měla toliko starostí, kolik by člověk na prstech ruky spočítal. V kolik já asi vlastně půjdu zaplout do hajan? Kolik cukrovinek ze zakázané dózičky si můžu ještě uzmout, aniž by maminka tuto krádež století bystře odhalila? Kterou pohádku si mám nechat přečíst před spaním?
Tyhle otázky zásadnější než jakýkoliv existující neduh se dívčině honily v její drobné hlavince dnes a denně. Bez přestávky, bez ustání, žádná chmura nenašla si nikde škvírku. Holčička žila, užívala každé vteřinky a rostla a rostla a rostla…
A poněvadž tolik rostla, tak už někteří z vás možná vědí, co se s tou spořádanou mladou dámou stalo pak. Když totiž něco roste, ať už je to strom, keřík, štěňátko nebo snad červ, musí tomu chtě nechtě pomoct voda. Jenže to není u takových dívek jen tak. Ono se to lehko řekne, že ruku k dílu musí přiložit i voda. Ale kde ona se taková voda vlastně vezme? Odpověď spíše dříve než později doputovala právě i k naší ne už tak docela malé hrdince.
Z mraků přece, správně jste to uhodli. Seběhne se jich pár dohromady a potom už z nich prší a prší a prší. Přesně v takovou chvíli se všecko všecičko skoro od základů mění. V prvé řadě se musíme dobrat původu těch mračen. A snad i jejich podstaty. A možná také chuti těch blahodárných krůpějí, jež neúnavně smáčejí tu půdu úrodnou.
Ty mraky totiž, oblaka ne vždy tak docela bělounká, to jsou chmury a všemožné těžkosti života, co se do té doby veleúspěšně skrývaly. A tady to tedy máte černé na bílém, podstata a původ mračen a slanost jejich deště. Naše dívka nám tu už stojí úplně zmáčená a snad se i trošičku chvěje. Snad se i malinko bojí a trošilinku naříká, možná roní svoje vlastní slané kapičky. I kdybychom se ale ve všem tomhle strefili, nesmíme zoufat a nesmíme hlavu ztrácet. Naše mladá dáma totiž díky spršce z mračen, oblaků těch chmurami obtěžkaných, roste, roste, roste a přerůstá v ženu. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane. Zoufání nás nikam nedovede. Zoufáme-li, stojíme nehnutě na místě, stojíme a hladina kolem nás se navyšuje, stoupá… a nakonec topí. Ale netopí jen nás, nerdousí pouze naši dívčinu…
Ničí hlavně její zahradu, která roste s ní, rozkvétá a tu zase vadne a potom zas rozkvétá. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane. Byla by zoufala, zahrada se zatopí a shnije. A proto musí se řádně s vodou z mračen hospodařit.
Žila, byla jedna žena, jež bývávala kdysi dívkou bez starostí a chmur. Žila a stále žije, opatruje svoji malou rajskou zahradu a ta vzkvétá, potom zase vadne, vzkvétá a znovu vadne. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane.
A žil, byl i jeden muž, jenž bývával kdysi chlapcem neobtěžkaným tíhou života. Žil a pořád žije, stará se o svoje malé pole, na němž úroda roste, odchází a potom zas roste. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane.
A když náhodou naše žena potřebuje pomoct třeba s konví, nebo náš muž potřebuje pomoct třeba se zasíváním, sejde se jedna s druhým nebo jeden s druhou a přinesou s sebou do zahrádky či na políčko krásně hřejivé slunce, co život obou prosvítí a všechny nadbytečné chmury zažene. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane…
Byl jednou jeden chlapec, který nebyl. Určitě vám to nedá nezeptat se, jak je něco takového vůbec možné. A i kdyby to nakrásno nezajímalo vůbec nikoho, stejně se pustíme do vyprávění.
Jak už to tak bývá, narodil se jedné mamince a jednomu tatínkovi. Oba dva ho moc chtěli a těšili se na něj. Proto se chlapec dostal do příjemně hřejivého, přívětivého domova. A byl šťasten. A byl…
Čas však nelítostně plynul, to on dělá moc rád, a ani on se jeho moci neubránil. Rostl, rostl, byl, byl… Chodil do školky… Chodil do školy… stále ještě pořád byl. Poté ale z ničeho nic zmizel, jako by se po něm slehla zem. To by ještě nebylo nic zvláštního, každý se někdy v tuhle dobu ztratí. Pořád žije svůj život, chodí do školy, vrací se domů… Prostě se jen na chvilku zatoulá a pak se zase dřív nebo později vrátí. A tak čas běžel dál. A dál a dál a dál… A chlapec se nevracel ani dlouho, dlouho po tom, co všichni ostatní už dávno bojovali se svými životy, jak se sluší a patří, sami za sebe ve svých vlastních tělech. Pozoroval je všechny prázdným pohledem, očima jako ze skla. Povídal si s nimi, bavil se s nimi a byl s nimi… To všechno díky základnímu pudu jeho těla. Udržet se v chodu, dokud se chlapec nevrátí. A on se nevracel.
Stalo se tedy něco nevídaného, něco, co se stát nemělo. To tělo, co dál fungovalo jen ze setrvačnosti, si vytvořilo vlastní výplň. Umělou výplň. Falešnou výplň. Výplň hnusnou a nechutnou… Však díky ní pojednou znova poznalo, jaké je to žít, jaké je to být. A proto mlčelo a nechalo se dobrovolně ovládat loutkou utkanou ze svých nejniternějších a sobeckých tužeb, chaosu a tmy. A chlapec pořád bloudil…
Čas kvapil, pádil jak voda v peřeji a schránka, byť uměle naplněná, rostla s ním. Učila se novému a to pak přijímala za své. Všechno obepnula jako temný vír, překroutila to, zpotvořila a potom chabě imitovala. Až jednou musel přijít ten den… Temnota je totiž sice temnota, ale není to nicota, není nekonečná, nepojme nikdy všechno. Temnota obepne vše a nezůstane jí nic. A přesně to předznamenalo velký pád. Ta výplň falešná chtěla všechno, sama její podstata jí kázala hrabat víc a víc a víc a víc… až jednou se její břich napnul a prostě a jednoduše prasknul. Toho dne kukačka zemřela.
A ten den byl zároveň den návratu chlapce… který nebyl. Bloudí někde stále a pořád, je ztracen až do dnešních dní a jeho tělo ještě teď poslušně čeká prázdné.
Léta páně 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat