Život je hledání

Jmenuji se Sakurako a žiji v Ikebukuru. Spíš než „žiji“ by se hodilo „přebývám“, protože za těch 16 let, co chodím po téhle zemi, jsem nezjistila, proč mi bylo uděleno něco jako život. Těší mě.

Tak po dalším nezajímavém dni zase domů.
Jak jsem procházela postranní uličkou, hluk z hlavní třídy pomalu zanikal. Kolem se rozléhal jenom zvuk mých kroků. Hodně holek ve stejném věku by se asi vynervovaně plazilo podél zdi a neodvážilo se ani pořádně nadechnout. Abych pravdu řekla, tak já bych ještě před nějakou dobou skončila na chlup stejně. Na tomhle světě ale neexistuje nic, na co si člověk po nějaké době nezvykne. I když si někdo tvrdí sebezatvrzeleji, že to není pravda, tak to tak prostě je. Jde jen o vytvoření skořápky, zdi nebo otupění smyslů. Všechno je otázkou času, není to nemožné. Ať už se jedná o bití, zneužívání či jenom život v izolaci. A já se hrdě hlásím k poslední možnosti. Celé moje vědomí se tedy upíná jen na návrat do bytu a okolí celkem úspěšně ignoruje.
Vracela jsem se zrovna z brigády v jedné rodinné restauraci. Vždy, když na mě vyšla odpolední směna, tak jsem tam musela rovnou ze školy. Ta sice svým studentům zakazovala pracovat, ale čert to vem. Byla jsem tedy navíc unavená i fyzicky.
Šla jsem bez nějaké zvláštní mozkové aktivity, skoro jako stroj. Ruka s taškou se pohupovala do rytmu kroků, jako by vůbec nepatřila k tělu, jako kus mrtvého masa.
A tohle je přesně pro dnešní společnost žádoucí, mihlo se mi vakuem v hlavě. Mrtvoly, co se ráno vzbudí, sbalí oběd, dorazí do práce, přijdou z práce a tak dále a tak podobně. Dostala jsem z té myšlenky menší záchvat smíchu. Stávalo se mi to docela často. Byla jsem schopna se začít hihňat při fantazírování o tom, co bych všechno provedla člověku přede mnou nebo jen tak při pohledu na krev. Nic se s tím nedalo dělat… Tedy, nic jsem s tím nechtěla dělat je lepší formulace. Nechtěla…
Zastavila jsem se a nějakou chvíli tupě civěla do země. Mozek najednou začal fungovat na záložní baterie, které se nějakým záhadným způsobem objevily se slůvkem „nechtěla“. Otrava, usmála jsem se. Tentokrát se svým vědomým svolením. Životem proplouvám jako duch, je mi 16 a místo komunikování skrze lidi jenom procházím. Na základní škole se moje úroveň viditelnosti pohybovala v poměrně přijatelných mezích. Měla jsem pár „kamarádek“, se kterými jsem občas zašla na nákupy nebo někam ven. Pomalu jsem ale zjišťovala, že mě to zrovna nenaplňuje. A tak moje viditelnost klesala a klesala, až si mě nikdo nevšímal. Samozřejmě krom chvílí, kdy někdo potřeboval opsat úkol, vystřídat při službě na uklízení třídy nebo vykonat jinou charitativní činnost. Teď jsem na vyšší střední a už ode mě nikdo ani ten úkol nechce. A já dál tajně doufám, že se jednoho dne objeví vymítač, který mě konečně uvidí. Také pořád víc závidím seriálovým hrdinům, co jim vždycky na pomoc přijde kopa nejlepších přátel.
Vzhlédla jsem k noční obloze a nahlas se zasmála. Na nebi se k mému překvapení skvělo několik zářivých bodů. Zhluboka jsem se nadechla chladného nočního vzduchu a pokračovala v cestě uličkou.
Do bytu to už je jen pár kroků. Při té představě jsem ještě přidala do kroku… Což se mi stalo osudným. Než jsem si stačila uvědomit svůj pád, už jsem se válela na zemi vedle kontejnerů. Noha zavadila o něco měkkého a velkého.
Rozmrzele jsem se postavila. Jedna ruka už prohrabávala obsah tašky, aby po chvilce vytáhla mobil. V šeru nebylo vidět vůbec nic.
Posvítila jsem na zem a málem zdroj světla upustila. Přede mnou ležel ve střepech kluk asi tak stejně starý. Sedla jsem si vedle něj na bobek.
To… to je stejné jako tehdy…

„Saččan! Saččan!“ volala babička do zahrady.
„Už jdu!“
To jsem sice odpověděla, ale v tu chvíli to bylo to poslední, co jsem se chystala udělat. Zrovna jsem se krčila v křoví u zdi a upřeně pozorovala drobné koťátko. Leželo nehybně, jen oči mělo otevřené. Asi si někde pochroumalo nohu a pak se vyčerpalo z pokusů o chůzi. Každopádně tady už nějakou dobu bylo ještě před mým příchodem.
Opatrně jsem vzala to malé tělíčko do rukou. Kotě jenom neurčitě zasyčelo. „Kdepak máš maminku?“
Něžně jsem si ji – byla to kočka – přitiskla k hrudníku a dávala pozor na nohu, která po krátké prohlídce vypadala na tu poraněnou. Při hlazení jejích hebkých chlupů mi blesklo hlavou, že ji tu takhle nemohu nechat. „Co ale s tebou?“
Domů jsem s ní přijít nemohla. Rodiče by mi hned vyhubovali a kotě vyhodili. Přes babičku a dědečka cesta také nevedla. Ale vzadu na zahradě je přece…
„Saččan!“ ozvalo se znova, hlasitěji.
„Jdu!“ vykřikla jsem v odpověď a vyskočila na nohy. Pak jsem se ještě nahnula ke kočce a jemně ji pohladila po hlavičce. „Chvilku tu počkej.“

Vzpomněla jsem si na starou kůlnu v zapadlé části zahrady, kterou dnes už nikdo nepoužívá. Po návratu do domu jsem tedy nepozorovaně sebrala dvě misky, jednu na pití, jednu na jídlo, našla krabici a vystlala ji vším možným, aby se kotěti pohodlně leželo. Nakonec jsem ještě odněkud vyhrabala dečku a se vším zamířila k novému útočišti poraněné kočky. Na nohu jsem jí ještě poněkud neobratně vyrobila malou dlahu, jak nás to jednou učili ve školce.
Každý den třikrát i vícekrát denně jsem se pak následující dny vykrádala do kůlny s mlékem a jídlem. A také aby kotě nebylo dlouho samo.
Měla jsem neuvěřitelnou radost, že se Tamě – tak jsem ji po pár dnech pojmenovala – daří. Dokonce i nožička se jí uzdravila do té míry, že se dokázala bezbolestně pohybovat. Nevím, čím to, ale starání se o toho chundelatého drobečka mě naplňovalo klidem. Cítila jsem se jako maminka, která oddaně a s radostí pečuje o dítě. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby se na tom něco měnilo. Byla jsem šťastná tak, jak to bylo.
Žila jsem si ve svém ideálním světě. Neměla jsem zapotřebí hledat něco dalšího, už jsem všechno měla.
Když jsem jednoho dne odjížděla na tři dny na krátkou návštěvu za příbuznými na Okinawu, byla Tama už skoro dospělá kočka. I přesto jsem jí však v kůlně nechala nějaké jídlo a mléko, kdyby náhodou nepochodila jinde. Věděla jsem, že se nějak zařídí sama, ale stala se ze mě tak trochu rozmazlující matka. Rozloučila jsem se s Tamou a pomalu odkráčela k bráně.

Po návratu jsem jako první zamířila ke kůlně. Tama tam pořád spávala, takže bylo víc pravděpodobné ji najít tam než kde jinde. Doufala jsem, že moc nestrádala… Do té doby, než jsem došla na místo. Stála jsem jako přimražená na místě a nepřítomným pohledem civěla na kus země, kde měla stát stará sešlá budova. Nic. Nebyla tam.
„Tamo!“ Samozřejmě tam nebyla. Rozhlížela jsem se kolem. Nemohla tam být. „Tamo!“ Celým tělem mi projela mrazivá vlna. „Tamo! Tamo! Nebylas tam! Žes tam nebyla!?“
Byla, zavřeli ji tam, když spala, a srovnali se zemí spolu s kůlnou…

Tehdy mi bylo šest let. Něco se ze mě vytratilo. Cítila jsem to. Spolu s Tamou umřela velká část mě samé. Jestli jsem předtím neměla zapotřebí hledat nic dalšího, od té doby jsem nechtěla hledat… Tiše jsem rezignovala a dala se na život ducha.

Kluk na pohovce začal přicházet k sobě.
Nejdřív jsem si říkala, že asi nemám moc šancí ho dotáhnout až ke mně. Je ale překvapivě lehký.
„Dobré ráno,“ ujala jsem se první slova.
On se posadil a ještě se chvíli probouzel. Pak se si začal osahávat nahý hrudník a skoro zděšeně nadzvedl přikrývku, aby se pod ní mohl podívat. Musela jsem se při tom pohledu nahlas zasmát.
„Neboj. Svlékla jsem tě jenom do trenek a zbytek oblečení naházela do pračky. Nevím, cos kde vyváděl, ale čistý zrovna nebylo,“ začala jsem ho uklidňovat. „Každopádně jsem tě sem nedotáhla, abych tě znásilnila nebo tak něco.“
Vypadalo to, že se trochu uklidnil. „Kde to jsem?“
„No, ještě před chvílí jsi ležel dole na ulici vedle kontejnerů. Ještě k tomu ve střepech. Jak se ti to prosímtě podařilo?“
Zadíval se před sebe a svraštil obočí. Nejspíš dostal tou láhví přes hlavu, když si nemůže vzpomenout.
„Sesypali se na mě nějaký grázlové,“ vypadlo z něj nakonec.
„Někomu jsi něco provedl?“
„Ne, ne,“ odpověděl pohotově. „Tohle byli takoví ty nabouchanci, co se shlukujou do gangů a hledají jen koho zmlátit. Něco jako ty delikventi ze seriálů. Tyhle akorát neměli dřevěný meče ale boxery.“
Trochu se po poslední větě zasmál. Moje rty se také nenuceně přešly do úsměvu.
Co mi to tady přilétlo do cesty? Ještě jednou jsem si pořádně prohlédla jeho obličej. Že by ten můj vymítač? Určitě ne.
„A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.
„Hidžikata. Hidžikata Sóičiró.“
Hidžikata? Samovolně jsem začala pátrat v paměti, kde jsem to jméno slyšela. Bylo mi strašně povědomé. Když jsem došla k úložišti znalostí z historie, konečně mi to došlo.
„To jako ten ze Šinsengumi?“
Sóičiró zpozorněl a živě se zeptal: „Ty ho znáš?“
„Jasně, že jo. V dějepise je tohle období moje nejoblíbenější. Půjčila jsem si snad kdysi o Šinsengumi něco v knihovně.“
„Tak to se divím,“ pokývl uznale hlavou. „Dneska člověk nepotká moc lidí, co se takhle zajímají o historii… Navíc, takhle krásná holka.“
Chtěla jsem se zeptat, jak se dostal k tomu příjmení Hidžikata, protože to přeci jenom není zrovna časté jméno. Hlas se mi však zadrhl někde v půli cesty. Seděla jsem tam na stolku před ním neschopna sebemenší reakce. Začala jsem se potit. V břiše jakoby se mi objevilo klubko hadů. Vymítač…
„Ale co to říkáš za hlouposti?“
„Žádné hlouposti. Pravda čistá jako padlý sníh.“
A tak pokračoval náš rozhovor až dlouho do noci. Dozvěděla jsem se, že do Tokia přišel s rodiči teprve nedávno. Předtím žili v jedné vesničce nedaleko hlavního města, ale otec prý rozhodl o praktičnosti žití ve velkém městě. Na oplátku jsem mu prozradila, že jsem se také narodila na vesnici, kam jsem také chodila na základní školu. Pak jsem podala přihlášku na nižší střední v Tokiu, a tak jsem dnes tady. Bydlím tu sama, matka mi posílá peníze na životní výdaje a k tomu mám zařízenou stálou brigádu. Nájem v klidu zaplatím z platu, takže si nijak špatně nežiji.
Sóičiró pozorně poslouchal každé moje slovo. Sám pak vyprávěl nějaké vtipné příhody ze školy nebo mi lichotil. Řeč ani v nejmenším nestála.
„Za chvíli budou Vánoce, co?“ řekl Sóičiró, když už byl oblečen do svých čerstvě usušených šatů. Právě si v předsíňce obouval boty.
„Už to tak bude,“ pronesla jsem nepřítomně. „Nějak ale letos není sníh.“
Napřímil se a srovnal si záhyby na bundě.
„Máš o Vánocích volno?“
„Jasně, že jo!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
Usmál se, rozloučil se, otevřel dveře a odešel.
Ještě asi deset minut po tom, co bouchly dveře, jsem tam stála, ruce položené na srdce a usmívala se. 

Procházel jsem se po zahradě sem a tam. Za maminkou a tatínkem přijel nějaký vážně vypadající pán v obleku s kufříkem. Poslali mě ven, abych si prý šel hrál. Já jsem ale chvíli počkal u dveří. Moc jsem chtěl vědět, o čem si budou povídat. Už jednou u nás byl podobný pán. Tehdy jsem opravdu odešel pryč. Teď mi už zvědavost nedala.
Bavili se o mně. Moc dobře jsem ale nechápal, co to povídají. Ten pán používal slova jako „neuróza“ nebo „psychóza“. Bylo to asi špatné, protože jsem slyšel maminku vzlykat. Prý to má být nějaká porucha. Ničemu víc jsem už ale nerozuměl, tak jsem šel na tu zahradu.
Vůbec jsem ale nevěděl, čím se mám zabavit. Zastavil jsem se u zdi, kde bylo vysazeno několik keřů. Chvíli jsem si je prohlížel. Vypadaly krásně. Na každém rostly květy jiné barvy.
Zarazil jsem se. Proud myšlenek se zadrhl. V hlavě mi zůstával trčet obraz krásných fialových květů. Nechce pryč. Zvětšuje se. Rozostřuje se. Rozpíjí se. Deformuje se. Pálí! Bolí! Ne!
Natáhl jsem ruce a urval vší silou celou větev. A s upřímným smíchem jsem lámal, trhal a přehyboval. Když se věc ničí, vydává neuvěřitelně nádherné zvuky. Lepší, než svede vyloudit nejlepší hudební nástroj na světě. Proto rád rozbíjím věci víc než cokoliv jiného. Žiji pro ty slastné momenty, kdy najdu něco ke zničení.
„Pojď sem, neboj se. Čičiči.“

Zvuk tříštícího se skla patří mezi ty obzvlášť krásné. Nepropásnu tedy jedinou příležitost, kdy s chutí mohu mrštit láhví o zem. Vydá ze sebe líbezný zvuk, jako když zkušený prst brnkne na strunu harfy, a roztříští se na stovky a tisíce drobných střepů, které mému uchu poskytnou velkolepou dohru.
Nalezl jsem několik láhví u kontejnerů v jedné uličce, kam jsem zabloudil při mém nekonečném hledání. Právě jsem si vychutnával koncert poslední z nich.
„Hej! Co to děláš, ty grázle! Co když se o to někdo pořeže?!“
Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy mě ruka muže ve středních letech srazila k zemi. Obličej naštěstí minul střepy rozsety všude kolem.
Poslední, co jsem před ztrátou vědomí cítil, byl pozůstatek silného alkoholového odéru v nosních dírkách.

Jmenuji se Džun. Rád rozbíjím věci. Těší mě.

24. prosince. Vánoce jsou tu.
V práci jsem si vzala volno, i když to dalo dost přemlouvání. Přece jenom zrovna v tenhle den chce volno kdekdo. Hlavní však je, že to vyšlo a já už připravená čekám jenom na Sóičira, abychom mohli vyrazit.
Od té první noci, co jsme se setkali, jsem se s ním sešla rovnou několikrát. Vždy jsme se procházeli buď parkem, nebo se jen tak potulovali po městě a procházeli obchody. Při tom jsme si povídali o nejrůznějších věcech a zjistili jsme, že si perfektně rozumíme. Dokonce ze mě z větší části opadla otupělost vůči okolí. Pomalu si začínám říkat, jestli přece jenom nemá cenu pokusit se v životě něco naleznout – nové možnosti, cíl nebo jenom lásku – než jenom tiše rezignovat. Když se nad tím zamýšlím, musím se vždycky smát. Ještě před měsícem by pro mě podobné myšlenky byly absolutně nemyslitelné. Musím poděkovat Sóičirovi, až přijde. Už se těším na jeho zmatený obličej a otázku, za co mu děkuji.

Klepání na dveře. Je tu!
Přiběhla jsem ke dveřím, ani se nepřezula, a rovnou otevřela dveře. „Ahoj, Só!“
Zastavila jsem se v předsíňce a čekala na odpověď. Žádná však nepřicházela. Pohlédla jsem mu do obličeje. „Co se děje?“
Až teď jsem si toho všimla, ale Sóičiró se od otevření dveří ani nehnul, jen si něco se sklopenou hlavou mumlal. Teď se začal zajíkavě hihňat.
„Stalo se… Něco?“ vyšlo ze mě nejistě. Chtěla jsem mu položit ruku na rameno. Snad jsem si myslela, že ho to uklidní.
Než se ho však dlaň stačila dotknout, prudce chytil za ramena on mě. Naše obličeje se k sobě přiblížily jen na pár centimetrů. Všechno kolem mě mi najednou připadalo jako v hustém oparu, jen jeho obličej jsem viděla naprosto jasně. Díval se na mě s vážným a upřímným výrazem. Teď… Teď to přijde. Zavřela jsem oči.
Slyšela jsem, jak hluboce vydechl. „Jak,“ zašeptal. Zvuk jeho hlasu mě prostoupil a já se div nesesypala blahem. Konečně. Touto chvílí dám svému životu cíl, nebudu jen slepě bloudit. Už ne.
„Jak to asi zní, když se rozbíjí ženské tělo?“
Jeho palce mi zajeli hluboko do klíčních kostí. Prudce jsem otevřela oči. V prvotním šoku jsem ani necítila bolest, jen jsem zmateně hleděla do bezvýrazného obličeje těsně přede mnou.
Zatlačil mě dovnitř, dveře se za ním zabouchly. Bolest se pomalu začínala ozývat, jak jsem přicházela k sobě. Když se se mnou zastavil před stolkem uprostřed místnosti, chtěla jsem vykřiknout. Z úst ale vyšlo jen neurčité zahuhlání, protože jsem už v té chvíli měla pusu ucpanou roubíkem. Pak mě pohodil na pohovku a začal se horlivě svlékat.
Do očí mi vhrkly slzy. Neměla jsem ponětí, co se děje. Nechtěla jsem to vědět. Ještě před malou chvilkou bylo všechno tak…
Stál tam celý nahý. Ještě než jsem ze znechucení zavřela oči, zahlédla jsem, jak z kapsy bundy vyndává kus šňůry na prádlo.
„Asi si říkáš, proč to dělám, viď?“ začal na mě mluvit úplně klidným hlasem, jak mi za zády svazoval ruce. Nevzpírala jsem se, neměla jsem na to sílu. Jakoby ze mě pomalu vyprchávala spolu se životem. Cítila jsem se malátně.
„Víš,“ začal, když si mě položil na stůl, „já miluji, když se věci rozbíjí. Ten zvuk při tom.“
Doléhaly ke mně jen jakési nejasné ozvěny, jako když člověk volá z velké dálky a zvuk se několikrát zlomí. Ležela jsem na stole a prázdným pohledem civěla přímo do rozsvíceného světla. Cítila jsem, jak se mi něco otírá o stehna. Cit mi z nich, stejně jako z celého těla, zmizel.
„A snad jediné, co jsem ještě nezkoušel rozbít je ženské tělo,“ chtěl dodat ještě něco, ale přerušil ho záchvat smíchu. „Samozřejmě ani mužské tělo, ale o to ani nemám zájem.“
Prudce do mě vnikl. Po celém těle se mi rozlila vlna neskutečné bolesti. Dole jsem byla úplně suchá, ale on se přesto začal hrubě pohybovat tam a zpět. Každý sebemenší pohyb způsoboval ostrou bolest v podbřišku, pořád a pořád dokola. Spolu s myslí se začalo postupně otupovat i tělo a já v sobě za chvíli už jenom vnímala pohyb a nad sebou hekavé zvuky.
Ještě než jsem stačila ztratit vědomí, cítila jsem v sobě tam dole něco horkého.

Znovu se ze mě stal duch…

V předsíňce u otevřených dveří jsem se ještě naposledy podíval zpátky do místnosti. Na stolku bezvládně leželo tělo té dívky s mírně roztaženými stehny, mezi kterými pomalu protékal potůček krve a spermatu.
Znechuceně jsem se otočil a vyšel ven. Když jsem zavřel dveře, zastavil jsem se a zadíval na nebe.
„Sklo je mnohem lepší.“
Odplivl jsem si a pomalými kroky pokračoval ve svém hledání.

Léta páně 2010