Vracel jsem se domů, všechny smysly otupené. Moje uši sotva vnímaly ruch projíždějících aut vedle mě, doléhal ke mně jen jakýsi dunivý a velice vzdálený zvuk. S očima to nebylo o nic lepší, i kdybych k tomu vynaložil potřebnou námahu, nepodařilo by se mi zaostřit na jeden bod.
Nohy se nějakým záhadným způsobem pohybovaly samy, jednu chvíli tak, jak měly, druhou se zas skoro šouraly po zemi. Jediné štěstí, že silnici a chodník oddělovalo zábradlí. Jinak bych v tomhle stavu byl dříve či později odsouzen k nevyhnutelnému.
Ale…
Rty se mi pomalu zkřivily do úsměvu. V kombinaci s prázdným pohledem nevypadal výsledek příliš příjemně. Kolemjdoucí, jejichž oči ke mně náhodou zabloudily, se tvářili buď podezřívavě, nebo skoro znechuceně. Nějaký pár si dokonce mezi sebou začal něco šeptat. Já však nic z toho nevnímám… Nic.
Ale možná… by to tak bylo lepší.
Před několika hodinami jsem vyšel z východu místní nemocnice. Ještě před tím mě moje dolní končetiny nejistě vynesly od operačního sálu. Od sálu, v němž na operačním stole ležela ona. Ležela a už se nikdy nepohne, po jejím nádherném obličeji se nerozlije hřejivý úsměv. Už jen zchladne, její kůže zbělá a nakonec její překrásné tělo sežerou červy.
Zastavil jsem se. Úsměv zmizel při představě tisíců drobných tělíček hemžících se a převalujících se na jejím obličeji, jejím břiše, jejích nohou, jejích…
To není možné, že ne? Že ne? Že ne?!
Zvedl se mi žaludek a trochu žaludečních šťáv dorazilo i do hrdla. Přikryl jsem si dlaní ústa… Nebo jsem alespoň takový příkaz vyslal ke své končetině. Někde po cestě musí být ale nějaká porucha. Je to určitě po cestě? Nerozbil se…
...mozek?
Převážil jsem se na stranu, tvrdě narazil do zdi a pomalu se sesul k zemi.
Musim vypadat jako feťák.
Přepadlo mě nutkání ke smíchu. Ze všech sil jsem se ho snažil potlačit. Pokud neuspěji, dám průchod žaludečním šťávám, za nimiž by následovalo i to, co ještě před chvílí rozkládaly.
Nějak se mi podařilo znovu se postavit na nohy. Opatrně jsem vykročil a pomalu pokračoval dál.
Hned jsem ztratil rovnováhu a v mžiku svíral zábradlí na druhé straně.
Moje zemdlelé tělo už neposlouchalo, moje vzdálené vědomí neprotestovalo. Jen jsem tiše stál skrčený u samého kraje silnice a můj organismus se podvědomě snažil potlačit zvracení.
K mým uším tlumeně dolehl ostrý praskavý zvuk. Někde v dálce asi kácejí strom…
Moje vědomí se pomalu vrací tam, kam patří. Začínám znovu vnímat svůj vlastní dech, zvuky jsou čistší a oči zlehka ostří.
Něco mi s tichým plesknutím přistálo na obličeji. Pomalu jsem se narovnal, ale nic kolem mě mi ještě nedávalo smysl. Zatočila se mi hlava a já měl chvilku pocit, že omdlím. Zanedlouho však začala krev proudit do mozku tak, jak má, a můj pohled se konečně vyjasnil.
Uprostřed silnice stálo napříč pruhy auto. Za ním se táhly dvě brzdné čáry.
Ah, musel vjet do louže.
Uvědomil jsem se pocit vlhkosti na tvářích a čele. Ale…
…včera ani dneska nepršelo.
Pátravě jsem se rozhlížel kolem sebe. Od čeho…
…to sakra je?
Hlava se na krku otočila do strany a v té pozici ztuhla. Po čele najednou stékal ledový pot a mísil se s…
…čím…?
Dlaň se váhavě blížila k obličeji. Dech se zrychlil a hrudník se nepřirozeně svíral.
Konečky prstů se zlehka dotkly kůže, setřely trochu stékající kapaliny a pak ji podržely blízko před očima. Po ukazováku a prostředníku putovalo dolů několik potůčků vybledlé červené.
„Hehehe,“ zasmál jsem se nahlas a nasadil široký úsměv.
Tak tohle je…
Nechal jsem dlaň spadnout podél těla dolů a zahleděl se před sebe. Ležel tam malý chlapec. Chlapec jenom podle toho, co na sobě měl oblečeného. Zamazané botičky, na několika místech zašívané kalhoty, školní aktovka, pruhované tričko a… krvavá hromádka kostí, vlasů a kusů mozku, která kdysi bývala roztomilou hlavičkou. V okruhu asi jednoho metru byl asfalt téměř dokonale pokrytý směsí krve a mozkomíšního moku, v němž ležely odštípnuté kousky lebky, šedivé částečky o velikosti cvrnkacích kuliček a jedno skoro neporušené oko. Tlak ho musel vytlačit, ještě než se přes něj přehnala pneumatika.
Stál jsem naprosto nehnutě. Lidé kolem si museli myslet, že mě zasáhl šok. A určitě by měli pravdu, kdyby tohle nebyl trochu jiný šok…
Místo prázdného pohledu se mi po tváři rozléval úsměv. V hlavě poletovalo a vzájemně se prolínalo několik desítek myšlenek naráz. Jediné, čeho jsem byl vědomě schopen, bylo civět na ten vychládající kus masa. A i přes to radostný výraz nezmizel, ne, on se ještě umocnil.
„Haha,“ uchechtl jsem se a doširoka otevřenýma očima se podíval na své dlaně. Nejen po jedné stékal mozkomíšní mok, na druhou se nějak dostal také.
Jako by uprostřed bylo jezírko… hehe… jezírko.
Začala mě pobolívat hlava… Ne, to není přesný výraz, nátlak všeho toho, co se přebijí a střídá je… Nesnesitelný…
Nesnesitelný!
Chytl jsem se za obličej a křečovitě zaťal prsty. Pocit vlhkosti se přitom rovnoměrně roznesl přes čelo, oční víčka, tváře a ústa. I když jsem se ocitl v naprosté tmě, stejně se všude kolem co vteřinu všechno měnilo. Barvy, pozadí, zápachy, hluky. To všechno se mísilo, kontrastovalo a vytvářelo nespočet bizarních výjevů.
Bez mého svolení se noha pohnula kupředu a já přepadl přes zábradlí. Dopadl jsem z větší části na záda, ale rána do hlavy mě neminula.
Najednou byla tma. S jistotou jsem věděl, že ležím na znak s očima dokořán… Určitě! Tak proč?! Proč?
Co? Tma… všude tma. Bojím se… bojím se. Bojím se!
Celé tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Skrčil jsem nohy, objal kolena a co nejtěsněji je přitiskl k hrudníku. Celou moji bytost zaplavila panika a úzkost.
Odněkud najednou začaly přicházet zvuky. Šum listí. Švitoření ptáků a… Ženský smích. Přívětivý a nevinný hlas. Před očima se objevil obraz, nejdřív matný a pak stále jasnější, jako by se rozednívalo. I když jsem ale zase viděl, tenhle výjev se neodehrával přede mnou… Byl doteď pohřben pod desítkami a stovkami myšlenek a vzpomínek. Pohřben…
Mírná úleva z návratu světla nevydržela dlouho. Zakousla se do mě nejistota. Nevěděl jsem proč.
Scéna pokračovala nerušeně dál. Byl krásný slunný den, zrovna jsme se procházeli po skalách kousek za městem. Povídali si, smáli se… Naše kroky nás přivedly ke skvělému výhledu na nejvyšším bodě v okolí. Ona stála na okraji, jen tak se kochala. A já… Moje smysly lehce otupěly, jak jsem civěl na hloubku pod sebou. Pode mnou byl sráz s mnoha ostrými kameny a dalšími překážkami po cestě. Nemám ponětí, co mě tak fascinovalo… Obraz se nepatrně otřásl. Všechno kolem kromě tlukotu mého srdce ztichlo. Oči byly prázdné, všechen rozum z nich vymizel. Bezduše jsem přistoupil k ní a shlédl dolů. Ona si ničeho nevšímala. Koutek úst se zvedl nepřirozeně vysoko a vytvořil groteskní výraz.
Jak to asi… není to přece vysoko… jen deset dvanáct metrů…
Ruce se vymrštily prudce dopředu.
Karmínově rudá a dlouhá řezavá bolest.
Znovu jsem ležel na silnici vedle toho, co bývalo chlapcem. Házel jsem sebou ze strany na stranu. Celé tělo se natahovalo jako laťka a hned zase uvolňovalo, naprosto samovolně. Hlava se snažila zevnitř otevřít. Z očí se valily slané potůčky a z úst bolestivé steny, alespoň myslím, nic neslyším, jen cítím další vlhkost na kůži. Zvedá se mi žaludek, s bolestí se to zhoršuje.
Já jsem…
Červeň se snažilo něco rozehnat. Na jazyku jsem začal cítit řídké sliny, co se skrz hrdlo vracely do úst.
Já… ji…
Rudou nahrazovala další rudá. Žaludek se nepřirozeně stahuje. Objevuje se přede mnou chladná temná místnost s…
Já… já… já…
Naráz mi vnitřek lebky zaplavil výjev otevřeného břicha s výhledem dovnitř a zbývající polovina obličeje… Jejího obličeje. Žaludeční šťávy rychle vystřelily kupředu a snažily se probojovat ven. Držím je uvnitř.
Přišel jsem na chvíli k sobě. Kývám se na všech čtyřech s pevně zavřenýma očima. Nevím, jak jsem se do takové polohy dostal. Otevírám pomalu víčka. Vnitřek úst se pomalu plní natráveným obsahem žaludku, reflexivně polykám, zvratky se však ihned vrací zpátky v ještě větším množství.
Matně se mi před sebou – už spíš pod sebou – naskýtá výhled na chuchvalec vlasů a zbytků šedé hmoty a do odkrytého krku.
Ztratil jsem všechnu sílu, čelist povolila, ruce opírající se o potřísněný asfalt podklouzly a můj obličej se zabořil do lidských pozůstatků a vlastních zvratků, které si stále razí cestu přes zuby ven.
Otevřel jsem oči… Žádný pohled se mi však nenaskytl, bulvy zaplavila páchnoucí břečka.
Vědomí mi pomalu uniká z těla.
Já… ji zabil.
Léta páně 2008
Žádné komentáře:
Okomentovat