pondělí 24. srpna 2015

Sen noci...

Črt sem, črt tam… A znovu to samé. Zase mizí. A támhle se objevuje další. Neřád jeden… Co s tím? To kdybych tak věděl, asi bych jen tak neseděl a nesnažil se je uchopit. Koho nebo co? Črty nejsou dostatečně jasné vyjádření. Tedy alespoň s nejvyšší pravděpodobností. Protože co to vůbec je? Nějaké čáry? Nějaké umění? Shluk písmen jen tak nahodile spojený?
Podívám se na noční oblohu. Černou, ponurou, bez jediného zářivého bodu. Stejně tak temnou jako to pole a ta světla v dálce. A to i přesto, že si s takovou drzostí hrají na matnou zář…

Beze smyslu, bez boje
nevidím, zírám skrze závoje
potácím se a sedím zároveň
beze smyslu a naděje

Mhouřím oka, hledím na hvězdy
stojím vratce, nevidím pomoci
noc už padla a já se dívám na hvězdy
na hvězdy, co nikdy nevyšly

Na budoucnost zářivou
růžovou a hřejivou
bez skvrnky a zrnka prachu
prodchnutou pásem strachu

Pozoruji ji tak pečlivě
zaujatě, okouzleně
upřímně a zamyšleně
smutně a ztraceně

Ta černá nade mnou obloha
temná a krutá nicota
bezcitná bestie hladová
budoucnost moje drahocenná

Bez odporu, beze vzdoru
hledím oka zamhouřená
na to moře bez třpytu a lesku
na to co mě čeká
a pronásleduje…

Stále se koukám nad sebe a musím se chtě nechtě hořce smát. Tak hořce jako po té nejhorší medicíně. Snad jsem to spolkl esenci Smrti samé. Tak uboze, tak uboze a bezmocně teď vypadám. Jak tu sedím hlavu zvrácenou a civím na hvězdy, které moje oči nevidí. A přitom skládám něco, čemu se snad říká verše. Verše bez veršů, naházené bez ladu a skladu. Smutné, osamocené a bez významu. Ze všeho nejvíc potom umělé, bez citu a falešné. Falešné a při tom tolik opravdové…

Svěším hlavu a pojednou hledím do dáli. Na obzor zahalený v černé. Tak daleko je… A najednou si moje mysl uvědomí, že pro nás teď neexistuje žádná hranice. Že se teď před námi, vedle nás a dokonce i za námi nerozprostírá nic menšího než nekonečno. Temné, studené a nepřející nekonečno. Moje realita. Mrazivá a žalostná…

Zhmotnění všeho, co kdy budeme mít, co měli jsme a máme. A nenaděláme s tím vůbec nic, není nám již pomoci. Už jsme se propadli až příliš hluboko, nevidíme nic a nikoho. Nevíme, proč si s námi osud hraje, z jakého důvodu z nás náš život vysává a saje. Je to snad nějaký špatný vtip, nepovedená anekdota, se špatným koncem povídačka? Co to vlastně dělá z nás? Jen nepatrné postavičky, pouze nicotné figurky, bezvýznamné hračky, použité panenky? To je naše budoucnost, ano bez pochyby.

Znovu vzhlédnu a nepatrně se usměji. Nade mnou se rozprostírá černé plátno. Tentokrát už však nepřišlo snad úplně nazmar. Hle, drobná krůpěji! Třpytivá a světélkující. Tak živá, neposedná, vsadím se, že bys určitě chutnala sladce, kdybych tě jen dostal do svých úst. Visíš tam, já pozoruji tebe, ty klidně hledíš na mě. Naše pohledy se už dávno setkaly a my hned věděli. Při tom prvním nepatrném kontaktu jsme zvěděli úplně všechno do toho nejmenšího detailu. O naší budoucnosti, o našem údělu, o naší realitě. Nám to přece bylo jasné hned, že ano, krůpěji?

Že jsi hřejivá, třpytivá, zářivá a plná naděje.
Že jsi hodná, jen co tedy pravda je.
Že jsi drahocenná, ach tak drahocenná.
Ale ze všeho nejvíc ovšem, že jsi nejen moje naděje.
Ale že jsi také už dávno mrtvá…

Léta páně 2013

Žádné komentáře:

Okomentovat

Odebírej emailem

Pravidelní čtenáři