čtvrtek 6. srpna 2015

Konec dobrý, všechno dobré…

Potemnělý pokoj, postel a hlasitě vyzvánějící budík...
Namáhavě jsem otevřel oči do ranního šera a malátně zamáčkl ten vynález Satanův. I když se tenhle postup stal několikaletou rutinou, tak ho snad nenávidím víc a víc. Pohled mi nejdřív ze zvyku zalétl k hodinám, šest hodin. Ještě noc, jako vždycky.
Když spodní část těla konečně přišla k životu, přehoupl jsem se přes okraj postele a namířil si to k vypínači na druhé straně místnosti. Ještěže se žárovky rozsvěcí půl dne. V nastalém slabém osvětlení mé kroky vedly zase zpátky, ke skříňce s připraveným oblečením. Co to?
Žádné oblečení? Hm, musel jsem to zapomenout připravit. Alespoň jsem z ní tedy vyndal ponožky, položil je na ni a potom zamířil pro zbytek oblečení do šatníku. Ruce odsunuly posouvací dveře, udělaly rychlou selekci a já se konečně mohl otočit nazpět.
Můj podmračený pohled padl na desku skřínky. Tam, kde před okamžikem ležely ponožky. Co to sakra?
Nohy mě podvědomě zavedly blíž a oči nepřetržitě přejížděly sem a tam. Zapadnout nemohly... nebo snad jo? Opatrně jsem se nahnul na mezeru u zdi. Hm, tma jak v ranci... Tělo ztuhlo na místě. Zamrazilo mě v zádech. Tma? Pomalu jsem se narovnal a otočil k lustru. Zářivky už měly dávno svítit. Není tu ještě větší tma? Útrobami jakoby se mi proplazil had.
Prudce jsem zatřásl hlavou, vyndal nové ponožky a konečně se začal převlékat. Skleróza a ještě k tomu paranoia. Koutek úst se zkřivil do úsměvu.
Po natažení košile mi celé tělo znova zkoprnělo, jak k uším doléhal nový nepatrný zvuk. Husí kůže naskočila snad po celém těle. Pomalu jsem se otočil k psacímu stolu. Chlazení počítače běželo... A obrazovka zářivě zrnila. Dlaň reflexivně vystřelila před oči kvůli náhlému oslnění. To jsem... ztratil vědomí? Spím ještě? Chvíli nebyly nohy sto se pohnout.
Nakonec jsem opatrně a pomalu zamířil ke stolu. Oči bezděky těkaly ze strany na stranu. Není zapnutý... Kromě monitoru nesvítilo na stroji jediné světlo. Přitáhl jsem si židli a sesul se do ní.
Pohled přejížděl po stole, ale téměř hned se zarazil. Divné. Kolečka o kousek poodjela a hlava se naklonila pod stůl. Další vlna mrazu. Nejde do toho ani proud sakra!

„Sádlo!“
Úlek a tupá bolest.
Rychle jsem se narovnal, dlaní si při tom mnul vršek hlavy. Vnitřnostmi se mi prosmýkl další had. Na monitoru běžely záběry jako z poškozené pásky, obraz byl vybledlý a semtam to někde zazrnilo. To šlo však hned stranou. S otevřenými ústy jsem nehybně pozoroval, jak na nějaké louce pobíhá pár dětí a... A tam opodál... Tam opodál stojím já.
Výjev se ponořil do zrnění. Pro–

„Cikáne!“
Škubnutí v hrudi.
Další obraz. Škola.
Svaly v rukou se začaly pomalu stahovat. Prudce jsem vstal, až židle odjela na druhý konec místnosti a s bouchnutím narazila do postele. Tep se zvýšil, dýchání zrychlilo. Na monitoru pobíhalo plno dětí po třídě. Většina se ale shlukovala kolem jednoho místa. Kolem mě...
Oslnivá obrazovka.
Stál jsem a zmatením se nemohl ani o kus pohnout. Dlaně zaťaté v pěsti začaly už pomalu bolet.
Najednou se zrnění zase ztratilo.
Svaly ochably.
Přede mnou se vyjímal dívčí obličej. První obličej, co se mi kdy vpálil do hlavy...

„Díky za ten dopis, na pokoji jsme se všichni strašně nasmáli.“
Krátké zašumění a hned další výjev.
Druhý obličej... dlouhé přetáčení... oklamání... nepravosti... odkopnutí.
Nohy vypověděly službu. Se zaduněním jsem dopadl na kolena, sklopil hlavu a dlaněmi si zajel do vlasů. Následovala nesnesitelná kakofonie hlasů a zvuků. V mysli se mi k ní promítala šílená koláž. Tempo se zrychlovalo a hluk se změnil ve vřískot. Bezmocně jsem se kroutil na podlaze. Jedna pěst bezmocně mlátila kolem sebe. Už dost! Dost! Konec!
Ticho.
Ztěžka jsem se vydrápal na kolena a rychle oddychoval. Ruce pomalu otřely slzy z lící. Probudit... chci se sakra už probudit. Další slané kapky si začaly razit cestu skrz víčka.
Zadržel jsem se vší námahou dech.
Štěkot.
Už nespím?!
Síla se znovu vlila do celého těla. Prudce jsem se postavil a už chtěl mířit ke dveřím. Nohy zdřevěněly. Ne... Pohled zalétl k počítači. Ne... Na obrazovce běžel záběr naší kuchyně jako z bezpečnostní kamery. Pes zoufale štěkal v koutě na něco mimo snímané pole. Ne!
Krk se mi sevřel.
Objevil se stín. Ozvalo se kňučení.
Žaludek se začal prudce stahovat.
Do záběru přilétl stojan na nože... ticho.
Šok... všechny nervy přestaly pracovat. Jen oči jsem bezmocně upíral před sebe.
Přepnutí kamery.
Polknutí na prázdno.
Na monitoru se objevil můj pokoj. Beze mě. Postava otočená zády odsunula dveře šatníku, něco do něj pověsila a zase je zavřela.
Černá obrazovka.
Všude po těle mi vyrazil pot a všechny útroby se divoce svíjely. Zářivky svítily stejně slabě jako při zapnutí. Snažil jsem se uklidnit, zpomalit dech.
Hluboký nádech. Druhý. Tře–
Štiplavý zápach.
Celý nos jím byl najednou zaplavený.
Pomalu jsem se otočil.
Jen taktak se mi povedlo zadržet zvracení. Oči byly upřené na šatník. Dveře byly zavřené. Opatrně jsem se k nim přiblížil a položil na ně dlaň.
Zhluboka jsem se nadechl, potlačil nevolnost a třas.
Dveře se prudce odsunuly.
Zevnitř se vyvalilo hejno much, které doprovázela silná vlna smradu rozkladu a hniloby.
Zvratky se prodraly ven. Oči před chvílí viděly psa roztaženého jako prase na jatkách.
S pachutí v ústech jsem se snažil dostat co nejdál.
Náraz. Topení na druhé straně. Kohout je... vlhký. Pohled reflexivně sjel dolů.
V dalším momentě jsem ležel zády na podlaze a dlaní přes ústa. Celé topení přetékalo krví.
Rána.
Vyražené dveře a postava ze záběru... bez obličeje.
Hrůza! Panika!
Plazení nazad. Slzy. Řev. Snaha o útěk.
Pomalé kroky. Přibližuje se a natahuje ke mně ruce.
Zoufalost. Šátrám kolem sebe. Něco...
Pistole. Nedivím se. Nepřemýšlím.
Výstřel. Tupý náraz.
Nemohl jsem za žádnou cenu zastavit dech. Srdce mi hrozilo, že praskne. Oči div nevypadly z důlků z toho výjevu, co se před nimi právě odehrál. Pohlédl jsem na zbraň sevřenou v dlani a chvíli ji prohlížel.
Ruka hladce zamířila k hlavě.
Už ne... prosím... víc n–

***


V oslnivě bílé chodbě stálo několik mužů v doktorských pláštích před místností oddělené tabulí skla. U jedné zdi leželo bezvládné tělo.
„Testovací objekt číslo 234254 nedokázal přijmout mozkový štěp. Výsledek pokusu: Selhání. Prosíme všechny účastnící, aby se přesunuli k místnosti 265-B, kde v příštích deseti minutách začne další pokus. Děkuji za pozornost.“
Léta páně 2012

Žádné komentáře:

Okomentovat

Odebírej emailem

Pravidelní čtenáři