pondělí 24. srpna 2015

Básně v blogu vázané

Hlubina

Vidím hlubinu obehnanou černým plotem
oděnou do šatů temných, hedvábných
koukám na ni zborcen chladným potem
nevěda proč, odcizen záměrům svým

Stojím tak nehnutě, jak jen tělo dovolí
sečkávám na místě a přitom kráčím
procházím svou mysl s těžkou nevolí
zřím tu sebe zahalena v perech havraních
pak zas sebe s úsměvem řka: „Život nebolí.“
Já nechci vidět další démony
Srdce, co nemám, mě vždy zabolí
Stojím nehnutě nad tím temným údolím
bloudím, utíkám, zmítám se a zápolím

Vidím hlubinu zahalenou černým krovem
oblečenou v chmurách mých a utrpeních
Hledím na ni zkamenělý strachem
hrůz, úzkosti přeplněný uzlíček malý

Zřím hlubinu a ona pozoruje mne…

Obloha

Noční obloha ozdobená šperky z hvězd
zahalená do kabátu z nicoty

Ano, do kabátu z nicoty a haleny z měsíčního svitu. Stačí jen hlavu pozvednout a tu krásu oči uzří na sebe sama. Zářivou, lesklou a především pak falešnou. Slunce svit dvakrát odražený tvoří pramalou iluzi, však každý jí věří bezmezně. Jako zdravý slepec, jako hluchý v hvozdu nočním, hlubokém. A věřím jí i já, nebo bych jí alespoň věřit chtěl. Bez ničeho, otázek, pochybností či pochybení? Jak člověk obyčejný, slepý, hluchý němý. Nejde to, není možno, nedá se svítit, řetězy jsou zpřetrhané a přitom pevné a světlo je daleko.
Procházím se pod tou noční oblohou, jdu, pobíhám, nechám unášet se nicotou. Jen tak, bez otázek, odpovědí, smyslu snad a hlavně potom příslibů. Proč, se ptám a stavím. Stavím, leže na louce poseté diamantovým svitem z hvězdného prachu. Stavím, ležím… a mé uši naslouchají. Neslyší však nic, neboť všechno halí nicota. Neslyší nic, ale v bubíncích se cosi ozývá. Hlasitě, skor burácivě, trochu klidněji a pak vůbec. Minulost, přítomnost… budoucnost. Cosi bylo, cosi je a cosi nezačíná.

Zvedám se a ležím stále, chci jít, avšak stojím. Zepředu nic neozývá se, nic vidět není a ani po hmatu tam není nic. Otočím hlavu, podívám se dozadu a tam vlastně také nic není. Nakonec se dívám nad sebe a tam…

Noční obloha temná, zahalená do kabátu z nicoty.

Před

Moře se rozlévá, planina rozkvétá a září milionem malých hvězd. Myriádou třpytivých kuliček, nepočitatelným počtem nebeských bludiček. Noc je matkou, ne snad krutou ani příkrou, macechou zlou či bídnou, noc jen všechno všecičko všeobjímá krásnou a teplem protknutou tmou. Noc je matkou s černočernou vějičkou a Měsíc, to je otec zahalen běloskvoucí aurou. Aurou tak oslnivou, dokonalou a hřejivou, tak skvělou a nádhernou.

Nadešla konečně matička Noc
unylý den se utápí
Měsíc teď bere do rukou moc
se sluncem zas svádí lítý boj

Bije se chrabře, o tom žádná
rozdává svit na všechny strany
do temnoty však pomaličku padá
hází sebou, ale má to marný

Kam až oko dohlédne, rozkládá se sametový oceán, nicota se bojí, hvězdy skvoucí se v těch přenádherných vodách proti ní jaksepatří brojí. Není to nenávist, není to strach, je to jen láska, je to jen cit. Ozařují tu uhlovou hladinu, chrání ji a svítí, žádná nicota, žádný zmar, ti se někde tiše svijí. Ale to mé oči nevidí, uši neslyší, jazyk necítí, nechutná, já jdu pod tou noční oblohou a snad samou radostí se tetelím. Matka Noc, otec Měsíc a dítka Hvězdy se všichni při této příležitosti sešli, aby provedli posvátný křest. Ne snad křest vodou, ani ohněm, nýbrž křest temnotou. Tu já obejmu a ona obejme mne, vydechnu a ona vydechne též, voda mě odnese a ona mě přivine zpět. Při tom všem pak na zámek zabouchnu víčka a vidím dočista jiný svět. Říši plnou barev, chutí, vůní a zpěvu, království veselí, knížectví slastí, vévodství bez zábran, stát radosti a štěstí.
Otevřu oči a je stále Noc, tma všude kol, však ani barvy, ani chutě, ani libé tóny nezmizely, přede mnou Hvězdy složily mi stezku
                Měsíc mě vede, by mé kroky nezbloudily
                                    já na ni vykročím beze stesku
                neb na jejím konci stojíš ty

Potom 

Den je zloděj, slunce je vrah, letmé dotyky přichází dál a dál a dál. Světlem odhaleny, matným svitem nezastaveny, proč jenom proč jsou tu zas a zas. Pokračují bez zábran, zdí a já nevím kam pak, kam dál, netuším kudy, není jasné jak. A přemýšlím a stojím, nechci stát, však můj mozek, má mysl nechce pracovat. Odmítá myslet, vzývá zmar, záhadný, děsivý a zvídavý žal. Panika, hrůza, strach, jsou tady, jsou u mě a chtěly by pozvat dál. Do hlavy, do nitra, do nicoty, černé díry výčitek. Protože já chci, chci zkoumat záhyb každý, sametový, hebký, tak živý a zvoucí. Neboť… PROČ NE? Proč ne? Co to má bejt?

Vina vyplňuje celý háj, vznáší se ve vzduchu, prožírá zem a ničí ten ráj. Zahradu křehkou, jako z porcelánu, těžko nevinnou, téměř nečistou. Hledě bez hlavy, nohy by nikdy neodešly pryč, tělo by ostalo zde obklopeno sladkou slastí, zahrnuto štěstím, pohřbeno pod scestím. Netřeba mysli, k čemu taky, všechno jenom hatí, snad bez ní by všem bylo líp. Avšak káže, ostře, nemilosrdně a přísně: „Ve stud se obleč, utop se v nekonečnu výčitek! Plakej si, breč či naříkej, už ti nepomůže žádný skřek.“

Mlč, zamkni ústa, usekni jazyk, umři uvnitř, opovaž se pípnout jen. Zakopej svoje tělo a zahoď klíč, zavolej červy, ať už jsi pryč. Ticho buď, ani necekneš, trap si sebe, ale lidi z toho vyškrtneš. Chcípni tiše bez povyku, odejdi po špičkách, tělo tady nech, vypadni do Očistce, už si dávno zdech. Maso bude tady, s hlasivkami, srdcem, mozkem, nohama a rukama, bude chodit, mluvit, jíst a žít, to bude je jeho tortura.

Den dnem jest, neb pálí, zabijí
slunce bodá, seká, čtvrtí
Noc je chladivá, krásná, světélkující
luna plesá, nabízí mi měsíční kvítí

A moje schránka pomalu, ale jistě umírá.

Tuctová

Den a noc se prolínají
stékají se a spojují
přináší smrt, kradou, smějí se a pálí
svit sluneční je vrah, únosce, pán zlý
a nebe, blankytné, čisté bez mráčku je vězení
žalář, kobka vybarvená světlem a zářivým zdobením
ukradla, uzurpovala a přizabila, snad i zavraždila
bledou, překrásnou princeznu
královnu nočního ráje
vládkyni korunovanou
s tváří uhrančivou, bledou
visela tam uprostřed moře, oceánu z tyrkysu
topila se, lkala, trpěla, jak její tělo drtila indigová suť
dusila se a naříkala a já stál jen a pouze civěl na tu
mrtvolu – šedou už a vlastně nepřístojnou potvoru
ležela bez hnutí, hnila a plesnivěla bez jediného odporu
již dávno není, co bývala, čím zářila od našeho posledního hovoru
byla tuhá a natažená jako prkno
jako elipsa, kruh, jako vlastně všechno
byla chcíplá jak mršina ve škarpě
jak pár mincí na dně vodním v kašně
byla šeredná a hnusná jako standarta zla
jako místnost tisíc let zatuchlá
jako zrůda
jako já

Nevkus

Svět pod vodou, svět nádherný, svět blankytem zbarvený, svět překrásný a báječný, bez chmur, problémů a trápení.

Sen.

Blankytem zahalená krajina
smíchem a štěstím navršená kotlina
jak sladká a zároveň kyselá malina
jen podívej, jak všechno se už zhasíná
přivoň, jak čerstvě udělaná skříň, všude samá hoblina

Všechno se postupně prolíná
se vším se vše miluje, na vlnách se kolíbá
proč se trápit, život přece je, začíná
kouká se, hledí, klížícíma se očima

Chtěl bych spát a chci bdít, snad jen trochu se to bije. Víčka se mi zavírají, nechtějí dřímat, v jedno snad či druhé se to slije? Kráčím těžce, oddechuji, přicházím, dupu těžce, nemám hůl, berli jsem už dávno ztratil, snažím se však pokračovat, plazím se a tančím, hle, kameni, ty hajzle jeden mrzký, ten mi to snad také celé zhatil. Klopýtám, plácám se a melu páté přes desáté, potácím se a říkám si, že život je snad již dávno passé. Sen pominul, zbyl pak jenom splín, prázdnota možná spíš, a nakonec snad bolehlav. Běžím teď, odvážen a nebojácný, kámen čeká po kameni, další, další a pak ještě další. A já, já kličkuju a brečím, já jsem srab. Bum bác.

Realita.

Nejsilnější přežije, užije a vede
dům bez oken ve vlhku jen tleje
ten silný, statný žere si a žere
a mně už nic nebrání umřít snad, že ne?

Že ne?

Radši nepojmenovaná

Motám se a klopýtám a černočerná je noc
světla, třpyt a lampy však tenhle pohled nám hatí
přicházíme, volám a zoufám, bloudím opravdu moc
obloha je černá, spíš teda šedá, dobré mravy tak kazí
blábolím, píšu a přemýšlím,
tohle je přece fraška, hrůza hrůz
kde bych to udal, ani retardů vůz
by tohle nevzal, co komu kecám
na nic to je a na nic jsem já
kdo poslouchat by chtěl, číst či recitovat

Příšerná práce, nerýmuje se, nezní, snad abych se raději oběsil. Odstranil zbytečnou schránku svou, hniloby plnou, blbostí překypělou. Sám jsem a sám taky zůstanu, kdo si myslí, že se tohle má rýmovat? To je snad vůl, ne? Kdo se tohohle chaosu zastane? Pánbůh, vedoucí, no já teda ne. Ať si to vezmou na starost, ať si to spravují, ať si plodí a klidně i žijí, já si budu blábolit, bez ladu a skladu, bez skrupulí, bez superega, systému či pravidel. Nezní to, nezní to ani trochu, byť snažím se, nesnažím se vůbec, ani trochu. Opakuji se, a to teda dost, tohle vydávat za umělecké dílo moh by snad jen Modrovous. Proč zrovna ten? No, to je lehký, ten blázen totiž blázen byl a jen tak z prdele zabíjel ženský. Měl z toho možná srandu a taky možná šprým, jak u něj visely, houpaly se a okapávaly jako dobytek na jatkách. Umřely pomalu, trpěly a snad taky úpěly. Jako já se svými úděly, které nejsou, ale jako by úpěly a já nevím, nevím kam dál, jsem na místě, kořeny zapuštěné, za chvíli vystupuju a smysly jsou uzavřené.

Sbohem.

Až moc volná

Stavíme zeď, budujeme svět, vyrábíme součástky, materiál na všechny tyhle zídky a baráky. Říkáme jim, nazýváme je domovy, tam se barikádujeme, zamykáme dveře a spolkneme klíč, obklíčeni rodinou budujeme kamarády, přátele, všechno je tak příjemné, tak hřejivé… Ale co když ne? Co když je to všechno jinak? Co když jsme jen loutky, kůže masem plněné, schránky nade vše a ještě víc bezcenné, nádoby, nádoby hliněné, mrtvoly nadmuté, mršiny hnijící? Co když žijeme život, ale doopravdy nežijeme, jenom hadi, pavouci a stonožky kroutící se v našich útrobách, jak se plazí v našich střevech a žaludcích, nutí svaly k náhražkám pohybu, imitaci, falešnému podvodu? Co když je to všechno lež, city námi cítěné, myšlenky myšlené, rozhodnutí rozhodnutá, tohle všechno bereme jako samozřejmé, emoce jsou nejcennější, hned potom štěstí prý každým nesené.
Co když se točíme na černočerné spirále a padáme dolů, do chřtánu nicoty, topíme se v kotli nekonečné temnoty, neexistuje štěstí svit tam, kde jsme vězněni, nikdo, nic neodemkne, není žádný klíč, není cesty zpátky, jenom přímou vzdušnou čarou do hlubin dolu, topíme se ve vchodu, v pohyblivém písku temnějším než temnota sama, svázáni apatií pomaličku klesáme a vcházíme dále a dále do náruče života a smrti.
Co když jsme jako hvězdy? Záříme na všechny kolem, hřejeme je a oni hřejou nás a vzájemně si svítíme na cesty naše, krásně se všichni vyjímáme, žijeme naplno, ale uvnitř jsme jako hvězdy, mrtví.
Co když nic nemá na téhle zemi smysl? Ženeme se, běžíme s potem na čele a i všude po těle, trpíme a strádáme, zakládáme a epitafy v mládí píšeme, ale popravdě, když zemřeme, země na nás zapomene, zmizíme z existence, nic tu po nás nezbyde, pod hlínou jen shnijeme a zetlíme, to je, to bude konec náš bezvýznamný.
Prosím, mohu požádat o zopakování?
Že se pletu, že to takhle vůbec není?
Že si vyprošujete takovéto opovržení?
Pravda, pravda, prosím o odpuštění.
Já to tak nemyslel, tohle malé zamyšlení.
Nic z toho samozřejmě o vás není.
Všechno všecičko je to jen a jen o mně, vám moc hezký zbytek dne přeji.

Absolutně bezcenná


Venku svítí a paprsky se perou
mně víčka se klíží a krvavé slzy ven se derou
karmínově rudé, určitě od nemoci, určitě chorobou!
Přemítám tak tiše jako myš čekající na
smrt v pastičce, kovem lapená ba
co víc ovinutá, jako by objímaná tetičkou
Smrtí, jejími prsty, kostmi a kosou nabroušenou
Sedím tu a mlčky přemýšlím,
co je to za postižení, co je to za břímě
všechno je těžké, vše ve mně hnije
všecičko zapáchá, déšť že to smyje?
Blbost nad blbost, mrtvolka už sebou šije
myška vzbudila se a v díře se skryje
v otvoru z masa, jak z krku se prodrala zmije
tak mrtvá myš, had, slzy, to všechno se pije
polykám to najednou a všechno ve mně vyje
chce se mi spát, tak moc bych zahmouřil
oka svá na věků věky, napořád, až do konce
naděje, krása, víra mě však matouce
drží a nepouští
ale já chci spát, jsem tak ospalý
víčka padají
a já upadám
v zapomnění

Nic

Prázdno, tiché, světlé, nekonečné se rozléhá, zabírá vše až kam doslechnu, dohlédnu, kam až cítím. Nicotná prázdnota je tak, natolik prosvícená, sluncem překypující, spaluje na co jen přijde, louky, nebe, zrcadla, mě. Stojícího před křišťálovým sklem, vodní hladinou průzračnou a tak průhlednou, takřka průsvitnou, mě stojícího v zrcadle nebo snad za ním? Prázdno ve skle, prázdno ve vodě, prázdno ve mně, nicota v mých očích, pluje a vznáší se kolem a číhá, bdí, čeká jako šelma, bestie hladová přikrčená. Já o ní vím, znám ji jako nejlepšího přítele, kterého nemám.



Nicota nicotná, jedno velké nic
civím, civím a civím ještě víc
na sebe, na svůj odraz, jsem to vůbec já?
světlo spalující spaluje mi zornice, tma
kdo sakra přišel s tím, že temnota je zlá?
civím dál a nic se nemění
Nicota nicotná a ještě větší nic

Neznám se, nepoznávám tvář, nic nevidím v tom skle, zračí se jen zář, nevidím nic, nic, jsem slepý.



Shnilá, mrtvá, nicotná

Nepatří nikam, skládačky kousek
záhadný, deformovaný, prázdný
stojí v nicotě, veprostřed bílých masek
nemístný, laxní a lhostejný
bloudí pouští, roní spoustu karmínových kapek
bezmocný, slabý, snad mrtvý
svijí se na místě, neví nic, neví kam dál
bloudí světlem, nemohoucí jednooký král
neví kudy kam, kus skládačky předpotopní
rohy zabroušené, polámané
potlouká se spalující tou nicotou svojí
utopen v hlubině za zrcadlem
kudy teď, kudy ven, ale sakra
čert to vem
Rozhlíží se kolem
očím dal už sbohem
pobíhá horem dolem
nohám dal taky sbohem
trpí každým dalším schodem
i tmě a světlu dal své sbohem
zborcen ledovým potem
naději dal již dávno sbohem
A co je to s tímhle depresivním sborem?
Nicota zavolala
no tak honem
Naděje lhala
no tak honem
Smrt slibovala
no tak honem
honem dej své sbohem
Kousíčku nejprázdnější, nicotný a vlastně
                                         již dávno mrtvý
                                                        shnilý


Sbíráno mezi prvním a šestým měsícem léta páně 2015

Žádné komentáře:

Okomentovat

Odebírej emailem

Pravidelní čtenáři