Dneska jsem viděl psa. A ne ledajakého. Viděl jsem psa, kterého někdo nechal napospas svému osudu, pevně přivázaného ke kmeni mohutného stromu. Zprvu seděl, mlčel a dlouze se díval jedním směrem kamsi do dáli. Pak sebou začal ošívat a pokoušel se přetrhnout provaz, co ho dělil od jeho svobody. Nakonec si uvědomil beznadějnost svojí situace a začal zoufale kňučet, štěkat a všelijak sebou prudce trhat. Bezvýsledně. Jen se s každou další vteřinou neustále prohlubovala jeho bolest. Bolest, kterou skýtá osamocení. Muka, jež přináší odkopnutí… Ten pes trpěl neskutečnou bolestí. Ten pes nebyl nic menšího než obraz každého člověka žijícího v těch dnešních sračkách.
Těší mě… ale to je vlastně jedno, postava je stejně mrtvá.
Kráčel jsem pomalu a pod nohama to křupalo. Přál jsem si, aby to byly krční obratle několika vybraných lidí, ale bohům žel jsem našlapoval jen na drobné kousíčky ledu. Byla zima a já měl náladu tak maximálně na to si to jít někam hodit. Pracovní neúspěchy jsou vždycky pěkná věc. Člověk udělá něco, co udělat neměl, neudělá něco, co udělat měl, udělá něco, co mělneměl udělat… cokoliv. Ať už udělá cokoliv, tak nezáleží na tom, co udělal. Ne, celé to visí na tom, jestli tomu nad ním ten den stará dala nebo ne.
Šel jsem pomalu a s poměrně vyrovnaným výrazem ve tváři. Dělám to často, že nedávám najevo, jak se cítím. Možná proto mě také opustila žena.
Obličej mi zkřivil hořký úsměv.
Nikde nebylo ani živáčka. Tahle část města byla celkem odlehlá, takže takhle k večeru se nejednalo o nic zvláštního. A já to tak měl rád.
Jinak jsem toho moc rád neměl. Co bych také v tomhle světě tak mohl mít rád? Sebe? To ani v té nejposlednější řadě. Lidi? To ani v té další. Nebo snad život?
Zastavil jsem se, zvrátil hlavu nazad a zadíval se na nebe. Byla tma a už začaly vycházet první hvězdy. To bych mohl mít rád. Ty zářivé body na noční obloze, krásné, elegantní, dokonalé. Co je naproti tomu život? Sled odporných, zbytečných a bolestivých událostí. Jedna hezky následována druhou a ta zase střídána třetí. Co jsme asi kdy komu udělali, pousmál jsem se. Znovu hořce jako když kousne do grepu. To je ale vlastně až ta pachuť potom. Ona je vůbec pachuť vždycky taková dost nevábná. Po všem, když se to tak vezme. I v případě, že se člověku něco povede. Říká si: „To je mi teď ale dobře. Určitě mi to nemá šanci nic zkazit,“ a bum, už se koupe v hovnech a nejraději by se mu snad chtělo i umřít. Že se ti něco povedlo? To je sice pěkné, ale tohle ne, takže si s tou dobrou náladou dej laskavě pokoj. Že tebe to štve? No to je mi jedno, prostě si to vyžer. Pořádně, až do poslední kapky té nechutné břečky. A běda ti, jestli si nebudeš pochutnávat. Nebo snad chceš dostat ještě přidáno? No to bych si prosila. A teď už padej, drž hubu a krok a dělej, co máš!
Prudce jsem sebou trhl. Po zádech mi přejel nepříjemný mráz. Neviditelná síla při tom stále silněji a silněji mačkala moje vnitřnosti. Je mi na zvracení. Strašně moc. Ale ven nevyjde nic. Ne, tohle nemá s tělem nic společného. Tohle je trýznění duše. Takové týrání, kterého je schopen pouze sám svět, pouze sama společnost, co jsme si sami vystavěli. A kolik potu a krve na tom zůstalo…
Znechuceně jsem si odplivl. Je mi na blití. A už ne z nějakého nadpřirozeného sevření. Teď už to byla naprosto oprávněná nevolnost z tohohle všeho kolem. Z toho gigantického kotce. Z těch neviditelných řetězů. A z těch neviditelných stromů, ke kterým poutají naše těla…
Znovu jsem vzhlédl k nebi.
Ty hvězdy už nevypadaly tak elegantně a dokonale jako ještě před několika okamžiky. Stala se z nich nechutná změť nepříjemného světla. Tak dráždivého a šťastného světla…
Pomalými kroky jsem se vydal vpřed.
Tomuhle se prý říká domov. Tento drobný prostor uzavřený čtyřmi oprýskanými zdmi. Tedy, zase tak oprýskanými ne, ale spolehlivé moc nejsou. Natož pak nějak vzhledné. Ne, že by na tomhle všem záleželo. Opravdu. Hlavní je přece žít, ne? Tak to říkají. Je už jedno jak. Ať už to, co má člověk nad hlavou je střecha nebo oblouk mostu. Dokud lidská bytost žije, dokud její srdce buší, dokud se nezastaví krevní oběh nebo neselže nějaký orgán, do té doby je povinna pokračovat dál. Protože není nic jiného než povinnost, přísná a bolestivá. Tak už prostě káže dnešní doba. Ve svém základu prakticky celkem jednoduchá doba. Přestaneš myslet a jsi šťastný. Uvědomíš si vady společnosti a stáváš se trnem v oku. Ale i když k tomuto závěru člověk náhodou dojde, nikdo mu aktivně usilovat o život nebude. Ne, to by totiž bylo to samé jako vysvobození. A společnost nechce být milosrdná. Nikdy nebyla, jen čas od času přišlo nějaké to uvolnění. To ovšem není podstatné, protože takový stav je velice vzácný. Společnost totiž není hodná, snad ani nikdy nebude. Čeho si žádá, jsou pouze skvěle vycvičení psi…
Převrátil jsem se na své posteli na záda. Ozvalo se zavrzání, jako by se ten ubohý kus nábytku měl každou chvílí rozpadnout na prach. Tak bolestivé zasténání to bylo.
A právě to nejsmutnější je, že si to sami „lidé“ neuvědomují. Ještě smutnější jsem potom z toho, že velice dobře chápu, proč ze sebe tyhle masy dobrovolně dělají cvičenou zvěř. Je to jednodušší. Jak by také nemohlo být. Pán rozkáže, pes splní, pán odmění. Pán rozkáže, pes nesplní, pán potrestá. Jednoduchý mechanismus…
Další hořký úsměv.
Kdyby tak byl tak jednoduchý, jak se zdá. Kdyby bylo tak jednoduché vtělit se do toho slepě oddaného zvířete. Kdyby tak bylo tak jednoduché zapomenout na toho psa uvázaného u stromu…
Na polštář se jedna po druhé začaly řinout slané slzy.
Jsme pouze otroci. Co víc, jsme pouze zvěř. Ale to všechno podvědomě víme. Náš mozek nás ovšem před tímhle zjištěním velice dobře chrání. Nejspíš v tom tak známém pudu sebezáchovy. Je tu však třeba změnit úhel pohledu. Jejich mozek chrání je. Ten můj, možná už od samého začátku defektní, tuhle schopnost postupem doby ztratil.
Kráčel jsem pomalu a vyrovnaně. Dokonce i úsměv se mi samovolně objevil ve tváři.
Moje oči viděly všechno. Všechno to, co je pácháno na lidech. Všechno to, co z lidí dělá „lidi“. Tohle všechno se při vstupu do mozku mělo neprodleně eliminovat. Tak káže doba, tak káže společnost. Ale nestalo se tomu tak… Informace nezmizela, nebyla zničena. To všechno, co jsem spatřil, mě násilím přinutilo procitnout. Několika dobře mířenými fackami mě probralo z toho několikaletého snu, snu tak nádherného, že jenom stesk po něm mi málem zlámal všechny kosti v těle. Tak silně jsem byl v tu chvíli svírán záhadnou mocí. Ale já přežil. Bez úhony na těle, s obrovskými ranami na duši. Já vydržel tu neuvěřitelnou bolest z těch ran. Zatnul jsem zuby a snažil se usnout. Rána však začala mokvat. A já si s hrůzou uvědomil, že už nikdy neuzřím ten nádherný sen. Už nikdy nezažiji ty bezstarostné dny. V bolestivé agonii úzkosti jsem se začal smiřovat s tou tak groteskní realitou. A já se smířil…
Pokračoval jsem dál. Klidně, bez bolesti, jak se mi po těch letech konečně podařilo uklidnit svoji utrápenou duši. Cíl mé cesty je už přece nedaleko.
Žil jsem a žití se pro mě proměnilo v živoření. Živořil jsem a živoření se pro mě proměnilo v plazení se ve špíně a hnusu. Hnusu, který představovaly vyhřezlé duše ostatních lidí. Byly všude, úplně všude, kam jsem hlavu otočil. A já se plazil dál, bez cíle. Podivným „smyslem života“ se pro mě stalo pozorování těch schránek, které kdysi bývaly lidskými bytostmi. Ani já sám jsem neměl tušení, proč mne to tak naplňovalo. Proto to bylo divné. A i přesto jsem byl schopen stále udržovat svoje tělo při životě. I přes to všechno nějakým způsobem přežívala i moje duše. I přes to, že jsem takových duší denně pošlapal na tisíce…
Dorazil jsem na místo. A už jsem neviděl všechen ten hnus, kterým jsem se plazil celé ty roky. Moje kroky už nevydávaly čvachtavý zvuk při každém došlápnutí na zem. Na tu zem pokrytou všemi těmi pozůstatky člověka… Nic z toho jsem už neviděl ani necítil. Protože to všechno je svět nízké zvěře, ještě nižší než nízké. Všechny tyhle vjemy jsou viditelné pouze zvěři, která skrze jakýsi špatný vtip osudu získá vědomí. Získá vědomí a snaží se ze všech sil, o nichž ani neví, odkud přichází, vzdorovat svému údělu. A mě už nic z toho netíží. Všechno to přestalo být mým smyslům viditelné tehdy, když se ze mě znovu stal člověk. Tělem i duší…
A za tohle požehnání vděčím vlastně náhodě.
Stoupal jsem po schodech nahoru. Pomalu. S úsměvem.
Tehdy, zdá se to už tak dávno… Tehdy, když mé oči spatřily toho psa uvázaného k mohutnému kmeni stromu. Toho zoufalého psa s obojkem kolem krku. Zmítajícího se, plačícího. Přesně tenhle moment byl předznamenání mého znovuzrození.
A já stoupal dál, každým krokem blíž a blíž.
Ten pes se ze všech sil snažil přetrhnout pevný obojek. Snažil se získat svobodu. A neúspěšně.
Otevřel jsem dveře. Ovanul mě příjemný noční vánek.
Každý den svého plazení a živoření jsem viděl nespočet psů s pevným obojkem. Žádný z nich se nezmítal. Všichni žijí ve svém nekonečném snu o dnech plných svobody a pohody. Nechtějí přetrhnout obojek. Nechtějí se stát lidmi…
Natáhl jsem do svých lidských plic tak chutný vzduch, jaký jsem nedýchal už dlouho. V dalším okamžiku jsem pak pohlédl na oblohu posetou nekonečnem hvězd. Teď vidím jejich krásu a dokonalost. Ostře a jasně. Nedívám se na ně už skrze oči mrzké zvěře ani skrze oči psa. Vidím je jako nejlidštější z lidí. A jsou nádherné…
Tehdy, když jsem viděl toho psa, tehdy jsem poznal, jak zůstat člověkem.
Rozesmál jsem se a byl to smích zvonivý a prodchnutý radostí a štěstím. Moje oči přitom byly stále upnuty na nebe a nohy se pomalu daly do pohybu…
Můžete spoutat tělesnou schránku. Co ovšem na tom, když už nemá obsahu.
Udělal jsem krok do prázdna. Můj smích utichl a vystřídal ho úsměv. Úsměv obyčejný ale právě proto tak krásný. Úsměv obyčejný a přitom tak nádherný…
Konečně mohu beztrestně být člověkem… Protože jiná možnost dnes neexistuje.
Buď zdráv, živote! Nech mne zabořit se do tvých měkkých peřin.
Léta páně 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat