Krev, titulky a slzy aneb Animefest pořád bez Animefestu (2016)

Nepředpokládám, že si na to ještě někdo pamatuje, avšak předloni jsem vám poskytl takový malý náhled do toho, jak to chodí v zákulisí tohoto největšího českého conu. Tehdy jsem se ve své nové funkci vedoucího sekce zařizující komplet všechno české a okrajově i anglické promítání teprve rozkoukával. Loni jsem se nejdříve chystal sepsat velice podobný report, avšak když se takhle na plný úvazek věnujete přípravám, většinou vám pak na akci samotné nezbývá příliš elánu, který byste mohli investovat do nějakého programu (nemluvě o tom, že promítání se pak vyhýbáte jako čert kříži poté, co jste všechno viděli v lepším případě dvakrát). Jediné, co po tom měsíci až měsíci a půl probdělých nocí chcete, je řádná relaxace u příjemného popovídání s přáteli, ne další namáhání mozkových buněk na přednáškách. Prožíval jsem ovšem rozčarování natolik silné, že jsem sám sebe včas zadržel, abych náhodou nenapáchal více škody než užitku.
A k jakémupak rozčarování se tak člověk může v zákulisí dostat? Pokud jsem vás touto na první pohled a opravdu jen na první pohled bulvární expozicí navnadil, čtěte směle dále. Dozvíte se nejen o průběhu příprav k letošnímu ročníku festivalu, ale zároveň bude ukojena vaše eventuální zvědavost ohledně promlčeného ročníku minulého.
Jinými slovy přehrada byla otevřena, již není cesty zpět.

 

Jak to všechno vzniká 2.0

Oproti prvnímu a vlastně i druhému, tedy loňskému roku, se letos na poli přípravy promítání jednalo o mnohem organizovanější akci. Vzhledem k tomu, že Animefest v posledních několika letech zaznamenal poměrně náhlý nárůst v návštěvnosti, došli jsme s mojí nastávající ženou Ely k závěru, že by bylo více než vhodné, aby se tomuto vývoji přizpůsobila i kvalita promítání. To v zásadě znamenalo přechod na mezinárodní titulkovací standardy. Stručně řečeno jsem se totiž loni na jaře tak nějak dozvěděl, že celé ty roky titulkuji sice z nějakých 95 % docela dobře, ale z těch zbývajících pěti to dělám úplně blbě, takže je vlastně úplně jedno, jak moc dobře jsem to přeložil. Měl jsem tehdy jen nějaké matné ponětí o tom, co je to CPS (Characters per Second neboli českými slovy znaky za vteřinu), protože nová verze Aegisubu zrovna tuto informaci začala zohledňovat. Už mi ovšem nějak nedocházelo, jak moc důležitý „detail“ to popravdě je. Vy když totiž uděláte řádek, který přesahuje úměrnou hranici tohoto čísla, můžete si být takřka jistí, že divák ten titulek nestihne přečíst, aniž by si musel stopovat video (což při veřejném promítání jaksi není možné). A nikdy jsem neslyšel ani o dalších několika srandách, co se na první pohled tváří jako zbytečné maličkosti. Nu, abych ale toto nudné vysvětlování nějak rozumně zakončil, řekl bych jen již jen tolik, že titulkování se stalo ještě větší výzvou, než kdy předtím.

Ještě než se definitivně přesunu ke strastem letošního ročníku, několika slovy bych okomentoval ještě ten předešlý, když už jsem na to některé z vás možná navnadil svým úvodem. Jak jsem již říkal, vedoucím sekce pro přípravu promítání jsem se stal před dvěma lety v roce 2014. První rok byl dosti zmatečný a žádal si notnou dávku improvizace, protože mi to hintzu předal bez jakékoliv zavedené struktury, se dvěma překladateli a jedním časovačem k dobru. Mým prvotním instinktem bylo plně zmobilizovat Sunsub, jež tvořil jakési technické i korektorské zázemí pro vznikající titulky. K tomu jsem navíc začal verbovat každého dobrého překladatele na potkání (dodnes mi v sítích zůstal třeba Meon a Maty93). Jako mezistupeň mezi překladem a korekturami jsem pak zařadil ještě kontrolu překladu (z japonštiny), kterou jsem delegoval buď Matteasovi, nebo jsem ji zastával já. Všechno promítání pak nakonec procházelo přese mě, neboť ve výsledku za to nesu jakožto vedoucí plnou zodpovědnost já. To stručně řečeno znamená další korektury a kontrolu překladu. Nějak to fungovalo a povedlo se nám to i přes několik překážek (viz report z roku 2014) dovést do zdárného konce.

Loni, tedy v rámci Animefestu 2015, jsem se tento systém snažil ještě trošku uhladit, ale bohové si usmysleli, že mi nahází po nohy pár klacků. Odpadli mi asi dva překladatelé a hlavně Matteas mi odjel studovat do Japonska. Což vlastně jinými slovy znamenalo, že komplet promítání jsem viděl minimálně dvakrát, protože jsem dělal jednak kontrolu překladu, při níž jsem už dělal i nějaké ty korektury, pak jsem to poslal na hlavní korektury a poté dělal ještě závěrečné korektury, než jsem tomu dal zelenou. Sám jsem tehdy překládal pouze polovinu Krátkého smíru, jinak mi bohatě stačily ty „kontroly“ s nervy spojené s Kagujou (podobné jako rok předcházející se Zahradou slov a stejné jako letos s Impériem mrtvých). V krátkosti mi Kaguja přišla od překladatelky až ve čtvrtek, tedy den před akcí s tím, že předešlé dva týdny se jí nedalo dopsat ani přes maily, ani přes Facebook a dokonce měla i vypnutý mobil. Naštěstí byly titulky (minimálně z mého tehdejšího pohledu, o zásadách správného titulkování jsem se dozvěděl až po akci) v největším pořádku, takže se to čekání nakonec vyplatilo. S Impériem mrtvých to bylo mnohem, mnohem slabší, o tom však víc níže…

Čímž se však dostáváme k jádru všech problémů, které jsem loni s organizací měl. I přesto, že jsme reálně zařizovali až třetinu celého programu festivalu, nebyli jsme oficiálně uznáváni jako sekce, což se mimo jiné projevilo i tak, že jsem loni vůbec nebyl v systému, tudíž mě kyselá slečna na recepci odmítala pustit dovnitř. To je zároveň důvod, proč jste se ode mě nedočkali žádného reportu k Animefestu 2015. Celý víkend a ještě tak týden po něm jsem byl chodící vtělení zapšklosti a černé žluči čpějící v soukromých zprávách síru na hintzua s novou programovou ředitelkou Mrkví. Seznal jsem, že v takovém stavu by z toho nevzešlo nic dobrého ani pro jednu stranu, a tak jsem prostě počkal, až ze mě tyto nelibé emoce vyprchají s tím, že za nápravu pro příští rok budu bojovat až potom.

Titulková Odyssea 2016

Najděte přesně jednu chybu.

Tímto ukládáme minulost zpět do propadliště dějin, kam právoplatně patří, a konečně se dostáváme do současnosti. Úvodem se sluší říci, že i přes jisté neshody a pár komunikačních šumů jsme nakonec s Mrkví dokázali dát dohromady všechno, co jsme od práce pro tento festival představovali. V první řadě to bylo samozřejmě zavedení sekce s názvem „Příprava promítání“ (neboť „překladatelská“ by tak úplně neodrážela naši práci, zabýváme se kompletní přípravou filmu či seriálu předtím, než je předáme do rukou promítačům. To obnáší překlad, kontrolu překladu, korektury a technické náležitosti finálního videosouboru). Moje nadšení z tohoto jednoho boje ovšem rychle vybledlo, když se přede mnou vynořilo zbytek bitev této války. Jednalo se snad o nejhektičtější ročník vůbec, promítání bylo jen o něco víc než loni a lidí cca stejně, ale sešlo se to tak, že většina toho přišla najednou, což způsobilo zoufalý nedostatek překladatelské a především korektorské síly. A to jsem ještě ani nezačal o dodržování mezinárodních titulkových standardů, které byla schopna řádně dodržet všehovšudy pouze Dia, čímž ji ještě jednou velice děkuji za to, že jsem nemusel nijak zvlášť procházet alespoň ten Endride. Ještě než se však začnu zabývat detaily, předesílám, že jsem letos získal do týmu novou japonštinářskou pomoc v podobě Žabisty a více než nenahraditelnou korektorskou a všeobecně kontrolorskou pomoc skrývající se právě v Ely, která se snažila balancovat náročné vysokoškolské studium s pomocí na kompletním letošním promítání kromě výše zmiňovaného Endridu a pak ještě Ghost in the Shellu. Pojďme se na to tedy podívat pod drobnohledem.

Začalo to na tom začátku ledna celkem nevinně. Mitsuki jsem již někdy v prosinci zadal překlad Hany, Alenky a případu vraždy a ona mi překlad dodala v domluveném termínu. Vrzat to začalo ve chvíli, kdy jsem tento film přehodil na kontrolu překladu nové krvi se znalostí japonštiny. Aktivně si k této kontrole přibrala i problémové Impérium mrtvých, což se mi později stalo téměř osudným. Každopádně zpět k tématu a hezky stručně, jasně. Impérium jsem zadal jiné překladatelce a opravené titulky k Haně jsem z ní vymlátil až 6. dubna. Ty jsem obratem předal na korektury a čekal, co z toho vyleze. Ve výsledku se ukázalo, že především nedostatečná příprava mého stávajícího týmu, neboť jsem stejně nakonec trávil u korektur čas já a snažil jsem se dát do kupy CPS a další důležité srandy týkající se titulků. A zrovna Hana byla absolutně to nejmenší, repliky byly povětšinou krátké a jasné, akorát prostě chtěly místy zkrátit, případně rozseknout či spojit. Kromě toho musím za sebe Mitsuki pochválit, a to především za „zbraň hromadného močení“.

Ta opravdová „zábava“ ovšem začala až u Psycho Passu, jež sice měl Paddy přeložený vlastně za jeden víkend, ale také to pak podle toho vypadalo. Byl jsem tou dobou již smířen s faktem, že mi znovu odpadli všichni další potenciální kontroloři překladu, takže jsem film hned poslal na korektury, a když se mi pak vrátil, na okamžik mě a ženu zachvátily mdloby. Vybaflo na nás hned několik odstínů červené od jemně třešňové až po krvavě rudou, bílé zbývalo pouze poskrovnu. Tak nějak jsem si naivně myslel, že když na tento problém korektorku upozorním, pošle mi to napodruhé již v pořádku. Abych jí tedy úplně nekřivdil, tak CPS věru v pořádku bylo, ale stejně jsem další čtyři dny strávil korekturami a zároveň i překladem sám.

Další podobný horor mě čekal u Harmonie, kterou si neprozřetelně vybral Žabista jako svůj titulkový debut. Kdo se na tento film byl podívat, mě asi chápe, kdo nikoliv, pokusím se mu to přiblížit. Zkuste si vzpomenout na hodiny, kdy jste na biologii probírali genetiku, přihoďte „trošku“ filozofie ze základů společenských věd a nakonec to promíchejte s poválečnou literární avantgardou, k níž jste se v češtině ani nestihli dostat. Dokořeňte faktem, že 90 % všech replik jsou pěti až šestivteřinové monology na výše řečená témata, a máte perfektní představu o mém pětidenním ozdravném pobytu v Očistci. Největší problém zde byl jednak komunikační šum mezi mnou a Žábou, kvůli němuž si špatně nastavil Aegisub, takže v několika případech dost slušně přestřelil maximální možnou délku, a jednak špatné návyky ze školního prostředí. Tedy takové to: „Překládejte všechno doslova do písmene, nic nevynechávat!“, což je asi to nejhorší, co můžete začínajícímu, nadějnému titulkáři udělat. Také je to hned první věc, kterou z takového člověka musíte vymlátit. Žábu musím každopádně pochválit, protože bez jeho překladu bych na tom nechal tak týden dva minimálně. Jo, a zapomněl jsem zmínit, že v době, kdy se ke mně tento film dostal, jsem již rezignoval na jakoukoliv kontrolu překladu a korektury, protože prostě nebyl čas. Dokončil jsem svoji kontrolu a obratem to předal Ely, aby vychytala zbývající kiksy a jako bonus díky své bystrosti zachránila celkové vyznění tohoto filmu.

Mezi nejméně problémové promítání se bezkonkurečně řadí mimo jiné Slečna Hokusai, jíž jsem se překladově ujal já a na poli korektorském si ji vzala do parády Ely. Zde vlastně ani nemám nějak co komentovat. Prostě jsem si to rozdělil mezi nějaké tři dny, pak jsme to se ženou projeli a bylo vymalováno. Tady žádné překladatelské léčky nikde nečíhaly.

Než se přesunu ke „zlatému hřebu“ tohoto roku, krátce shrnu naše letošní seriály. Přehlídka smrti byla víceméně bezproblémová, u Sunsubu jsem ji z většiny přeložil již loni, přičemž pár dílů si vzal na starost edison, když to chvíli vypadalo, že se na to z nedostatku času vybodnu. S Ely jsme tedy postupně projeli šest prvních dílů, upravili je dle titulkových zásad a místy vychytali zbytek chyb a nepřesností.
Čarodějku na koštěti jsem také dělal já s ženou, taktéž žádný problém. Naopak příjemný oddech u něčeho, co zrovna neřeší smysl všehomíra. To samé platí u Thermae Romae, které bylo přiděleno naší další nové japonsky mluvící posile Velu. Ta si zaslouží pochvalu za naši nejlepší letošní překladatelku, a to jednoduše proto, že si jako jediná přesně nastudovala zásady titulkování, takže jsme se ve výsledku opravdu zaměřovali jenom na korektury, ne na upravování technických a formálních záležitostí. Dobrá práce a jen tak dále, budeme si ji hýčkat i nadále. Pochvala patří též i Leemu za Endride, který k takto kvalitnímu výsledku dospěl také díky již zmiňované korektorce Die. Schválně tohle kombo zkusíme i příští rok, jak se nám osvědčí.

Jak jsem už předesílal na začátku Ghost in the Shell (jak OVA, tak film) letos nešly přese mě jednoduše proto, že nebyl čas, od začátku dubna jsem konstantně seděl u filmů na Animefest a ani tak jsem to nedokázal. Tímto bych chtěl poděkovat Meonovi a naopak se omluvit Matymu, Omajovi a Kandě, kteří původně překládali Ghost in the Shell: Arise seriál, než nám to Japonci cca dva týdny před akcí změnili na původní OVAčka. Ještě tedy pro představu, jak málo na to všechno bylo času, mohu říci, že Impérium mrtvých se dodělávalo ještě ve čtvrtek kolem desáté večerní. A pro ty, kteří chtějí vědět proč, mám zde krátký deníkový román, skoro jako od Werthera.

26. 3. 2016
Letošní březen je obzvlášť chladný. Doufejme, že se v dubnu řádně oteplí, abychom se mohli kochat místními kultivary sakur. Naděje je ovšem věc prchlivá, nelze se na ni vždy tak úplně spoléhat… A i přesto, že jsem si toho plně vědom, jsem dnes po dlouhém a těžkém rozmyslu kontaktoval svoji starou známou ohledně jisté prosby. Jedna z mých nových známých se u jisté Alenky neprojevila jako zrovna nejspolehlivější člověk, takže jsem potřeboval, aby pro mne místo ní někdo přeložil jisté Impérium mrtvých. Odpověď přišla ihned a mé srdce zaplesalo radostí. Snad to letos konečně vyjde, snad si budu moci užít ty české odrůdy třešně v plném rozpuku v klidu a míru. Ach ano, takto chutná naděje a já z její číše upíjím plnými doušky.

12. 4. 2016
Dnes nadešel den naší úmluvy a… překlad je u konce! Dodržela svůj slib. Náš slib! Nedokáži uklidnit svůj roztřesený dech, nohy se mi klepou a dlaně se mi potí jako divé. Potřebuje ještě jeden jediný den na doplnění posledních nadýchaných kudrlinek. Již pouze jeden den…

19. 4. 2016
Jeden den…

22. 4. 2016
Den…

24. 4. 2016, 12:00
Ze dne se staly dva a ty pak nabily do dalších dvanácti… A celý tento čas bez možnosti kontaktu. Elektronické zprávy jsou neúspěšné, telefonní linka hluchá, snad již jen poštovní holub… Ale ne, na to už není čas! Je třeba jednat, musím jen rozdmýchat ten jediný uhlík naděje, který mám. Ničeho více není třeba! Rychle, ještě stihnu dorazit před učebnu, kde má probíhat její výuka. Tam ji dozajista zastihnu, tam všechno dobře skončí a naděje bude zachráněna.

24. 4. 2016, 18:00
Naděje natáhla bačkory stejně jako takhle přeslazená kýčovitá fraška. Bez oběda se přiženu před třídu, kde má zrovna mít hodinu, protože mám bobky z toho, aby je náhodou nepustili dřív a ona mi zase nevzala dráhu. Tak tam nějakých 20 minut stojím, čekám, ještě tak nějak v hloubi duše doufám, že tam fakt bude, až se nakonec otevřou dveře a ona samozřejmě nikde. Za hodinu a půl má mít další hodinu, ještě existuje byť jen drobná šance, říkal jsem si naivně. Ale nemohl jsem stát jen tak na místě. Ne, já se pěšky vydal ten kilák a něco k ní na ubytovnu, kde jsem měl víc štěstí než rozumu, protože se domů zrovna vracel náš společný známý, který tam bydlí také. Jinak bych se dovnitř nedostal. Vysvětlil jsem mu tedy řádně situaci (že mám vlastně strašnou radost, neboť budu moci využít těch pár dní před akcí své překladatelské dovednosti ještě jednou) a požádal ho, zdali by na ni večer neťuknul, protože ona na pokoji samozřejmě nebyla. Poděkoval jsem a s molekulou… atomem naděje vyrazil pěšky zpět do školy, kdyby náhodou dorazila na svou další hodinu.
A tak teď sedím doma a psychicky se připravuju na to, že zítra to začnu překládat odznova… Ne vlastně, já si musím ještě připravit prezentaci na zítřejší akademickou soutěž, na které mám být v osm ráno.

25. 4. 2016, 8:30
Po včerejším utápění sebe sama v hlubinách beznaděje se mi konečně rozjasnilo a já nouzově zmobilizoval Žábu, že to přeložíme napůl. Může až večer, takže jsme se domluvili tak, že já přes den přeložím, co stihnu, a zbytek dáme na půl.
Ráno jsem tedy projel se svým příspěvkem soutěž a hned se vrhnul na překlad.

25. 4. 2016, 18:00
Mám nějakých 500 řádků ze 1200, to půjde. Žába dostal druhou polovinu těch zbývajících 700 řádků, takže se kouká na ten film s tím, co jsem stihl přeložit kvůli kontextu.

25. 4. 2016, 19:30
Stará známá se ozvala s tím, že zapomněla ty dva týdny zpátky titulky odeslat. Dobře, odvolávám svého nového obojživelníka. Jsme zachráněni přece, minulé dva roky sice titulky také dodala hodně pozdě, ale stály za to!

25. 4. 2016, 20:00
Otevřel jsem ty titulky. Jsme v prdeli…

A tady bych to utnul. Stručně řečeno jsem pak strávil ještě zbytek dne a kus čtvrtka tím, že jsem projížděl zbývající řádky a téměř všechny je překopával. Moje stará známá, jak mi pak i psala, nebyla letos jaksi ve formě. Čímž bych zároveň ukončil i toto více než nudné okénko do naší přípravy promítání. Na začátku jsem ještě zapomněl zmínit jeden „zlepšovák“, který jsme letos zavedli. Poprvé jsme na konec titulků psali, kdo daný titul překládal a opravoval, abychom se také cítili nějak doceněně!

Shrnul bych prostě celé tak, že na akci samotnou jsem si vlastně jel odpočinout a zároveň se přiznám, že teďka prožívám krátké období, v rámci nějž se cítím poněkud nemístně, jak mám najednou volného času víc než hodinu dvě denně. A tak trochu si to asi myslela i moje hlava vzhledem k tomu, co si pro mě připravila již v pátek po zahájení Animefestu…

„Je to jasný, Brno mě chce zabít!“ aneb Trochu kultury a troška vzrůša

Nejdříve se zhodnotím ty celé dva body programu, které mě město Brno nechalo zhlédnout. První z nich byla sobotní Tlakshow, která tentokráte více než překvapila. Jediná negativní věc na výstupu Lusi a Sykyho byl totiž Toyotomi jakožto jeden z hostů. Jejich moderátorské dovednosti se už i od výstupu na Natsuconu o něco málo zlepšily, jsou pohotovější a vtipnější. Navíc brilantní parodie české „jůtubové“ scény opravdu pobavila i mě. Samotného mě překvapilo, když se moje maličkost stala tématem jednoho z použitých krátkých videí, jež pro změnu položilo smíchy na zem moji ženu. Akorát tedy pořád dost dobře nechápu význam té fotografie, kterou si se mnou potají pořídili. A to se mi to Lusi snažila v neděli před svým odjezdem vysvětlit! Každopádně i přesto každému, kdo nemohl být přítomen osobně, doporučuji zhlédnutí ze záznamu. Určitě to stojí za to, obzvláště pokud sdílíte můj názor na naše „jůtubové“ celebrity.

Nu, a druhým bodem programu se pro nás stalo nedělní Benri Japan v podání pána vystupujícího pod nevšední přezdívkou Švagr. I zde jsem byl příjemně překvapen projevem přednášejícího. Sice na mě trošku rušivě působil fakt, že to byl velice vzácný druh weeba staršího typu, tedy inteligentní a na první pohled sečtělý, ale kromě toho velice kvalitní výstup. Vlastně projev a vtip bylo to jediné, co mě tam tak nějak drželo, neboť až na jednu dvě věci, které byly v prezentaci zmíněny, byl mi zbytek těch věcí již dávno znám. Celkově však kvalitní přednáška, Švagra bych si klidně poslechl někdy ještě jednou, pokud by si vzal na paškál nějaké větší obskurity, k nimž by mohl mít teoreticky přístup, když se do té Země vycházejícího slunce přiženil!

A teď se již konečně dostávám k tomu zlému Brnu a zároveň i důvodu, proč jsem letos navštívil tak málo programu. Zkrácená verze zní: „Nepřetahujte se, děti, kousne vás to do zadku.“ Ta další by se dala rozvést následovně.

Fakultní nemocnice sv. Anny

Přibližně měsíc a půl nepřetržitého pracovního nátlaku a stresu se jen málokdy projeví ještě „v zápřahu“. To by se člověk musel přetáhnout hodně přes limit. Normálně to pravděpodobně funguje tak, že jak dřete jak ten mezek, akorát hlavou, tak si na ten stav vaše tělo a psychika poměrně rychle navykne, začne ten stres ukládat bokem do krabičky, a jakmile pak povolíte, celou tu krabici vám vecpe najednou do chřtánu. Takže jsem v pátek přijel a bum, večer před spaním záchvat migrény. Čas od času mě to trápí, tudíž jsem se tomu nějak vyloženě nedivil, jen jsem se celou noc svíjel v bolestech, párkrát šel znova ochutnat to kimči, co jsem měl k večeři, poněvadž mi ta bolest hlavy vždycky spolehlivě zvedne žaludek, a nakonec se z ničeho nic ráno probudil vyčerpaný a s černočernými kruhy pod očima. Divit jsem se tomu začal až ve chvíli, kdy mě to v sobotu k večeru chytilo znovu a Ely napadlo zburcovat hintzua, který mi zařídil odvoz na místní pohotovost, kde mi operující doktor po několika zábavných aktivitách, jimiž vyloučil mozkovou mrtvici, do žíly pustil jakýsi blahodárný mok, jež nakonec třeštění mé hlavy učinil přítrž. Chtěl bych tímto moc poděkovat Zbyškovi, jenž nás tam odvezl, a Sauriel, která mi dělala zdravotnický doprovod. Bez tohoto zásahu bych se evidentně nevyspal ani svoji druhou noc v zakletém Brně. Mimo jiné jsme kvůli tomu propásli přednášku o tom, jak se „píše ve vyšší lize“ od Jacindy, na níž jsme se tolik těšili. Tak snad příště…

Astrak vypuštěn do svého přirozeného habitatu

Jako v každém reportu házím na samotný konec několik zážitků, které by potenciálně mohly zajímat pouze a jenom známé a na něž nejsou cizí lidé příliš zvědaví. Tak to vezmeme hezky svižně, ať to odsýpá.

Jen co jsme v pátek přišli, hned jsem začal být mojí ženou a Veve objektivizován jako kus masa. Bylo to velice opresující a velice mě to triggerovalo! V sobotu jsme Aloise s Veronikou zachránili od jisté nemoci pouze a jenom tím, že jsem vyslovil svoji myšlenku: „Jste si jistí, že byste takhle nemocní měli chodit do baru?“, načež mi bylo odpovězeno: „Když to řekneš takhle nahlas, tak to opravdu zní jako špatný nápad, ty jo.“ Mrkev je naživo příjemná osoba a mě osobně tedy překvapily její herecké schopnosti. Paddy nám letos nějak omládl, změnila se mu barva vlasů, módní vkus a nedokáži se zbavit dojmu, že vypadal trošku jako Yuuya. Po dlouhé době jsme se zase viděli s Erikem, z něhož se stal neFacebookový poustevník. Elda u sebe na stánku furt kreslila nějaké sprosťárny a ještě k tomu furríky. Že se osazenstvo Animefestu nestydí objednávat si takové věci! Zahlédl jsem na akci skvělý cosplay na zaměstnance korporace Joja ze Stardew Valley, ale byl jsem příliš stydlivý na to, abych si řekl o společnou fotografii. Asasire by měl zlepšit svůj ústní projev. Zall by se měl do příště naučit pořádně překládat, protože éra sazby již dávno pominula! Když na festivalu japonské kultury se zápalem diskutujete o daních a možnosti skloubení sirotčího důchodu se zdravotním a sociálním pojištěním, znamená to, že jste staří. Žába přivedl na akci svoji japonskou kamarádku a podle mě donutil komunikovat s ní mojí otřesnou mluvenou japonštinou. Evidentně si koleduje příští rok o další Harmonii. Ely je ta nejlepší žena a Marek Wolfii smrdí.

Jo, a konečně se mi povedlo v rámci zakončení nasáčkovat na pódium!

Kdybyste si náhodou nevšimli!