Dalším místem, na nějž jsem se z nějakého záhadného důvodu dostal (čti: „Tak pravil hintzu.“), je letos čerstvě kromě pouhého plebejského přispěvatele i post redaktora Festzinu. S tím se vám také mimochodem pojí srandovní historky. Na ty si ovšem budete muset počkat. Pokud se tedy na zbytek článku nevybodnete, že ano.
Poslední větší bod pak bude taková krátká epizodka z natáčení. Přesněji řečeno se jedná o detektivní rodinou komedii Hledají se Japonci a následné thrillerové pokračování vzniknuvší v japonské koprodukci Překládej, Astraku.
No, a ke konci bych možná ještě něco drobného přidal. Mimo jiné pravděpodobně nějaké ty dojmy z navštívených přednášek. A pokud si vzpomenu ještě na něco dalšího, tak dozajista i to. Teď už však nebudu dále zdržovat nudnými kecy a vrhneme se na to. Jak jinak, než pěkně od Zahrady… tedy od podlahy.
Čekání na Aniplex a jiné grotesky
Assčan se usmál a s vidinou slávy, bohatství a slávy se na Hinčana laskavě usmál a nadšeně pravil: „M’kay.“
Nutno upozornit, že se v žádném případě nejedná o nějakou dramatizaci. Toto se opravdu stalo a chlapci ušatí žili šťastně až do doby, kdy přišly na přetřes první filmy a filmečky. Ale to ještě předbíháme. Všechno to opravdu začalo založením bájného Překladatelského doupěte, kam se bojí i ti nejotrlejší drakobijci. Pouze jedinci zocelení neustálým kontaktem se speciální krokodýlí dračí odrůdou jsou natolik sběhlí, že se mohou opovážit vstoupit dovnitř. To byl ostatně můj první úkol jakožto nového pána jeskyně. Totiž sehnat schopné hráče, kteří v ideálním případě už mají něco málo za sebou. Několik málo jmen jsem dostal od předešlého vedoucího hintzua (a to jsem se ještě zpětně dozvěděl, že mi nějaká dokonce ještě zatajil), což byl sice poměrně dobrý začátek, ale určitě ne uspokojivý konec. Na blacklistu jsem v tu chvíli měl pouze Calime, Prasátka a Idahoa. A těch kreslených pohádek bude přece jenom asi celkem dost a tři lidi to všechno utáhnou jen velice těžko, když z toho nekouká žádná valná finanční odměna (a z té obrovské záplavy prestiže se člověk nenají, že ano). Aby toho nebylo málo, mezi výše řečenými byli opravdu jenom překladatelé. Žádní korektoři, žádní sazeči, žádní nikdo. Takže co teď, nezačal jsem se zoufale ptát sám sebe, protože jsem obratem zašel k nám na kanál a začal lanařit kolegy od Sunsubu. Tato skupina se na překladech pro Animefest neúčastnila zdaleka poprvé. Tentokrát ovšem i přesto byla nastalá situace pro její členy poněkud nová. Předešlé ročníky se totiž od Sunsubu půjčovaly již hotové překlady. Letos jsem je však všechny jaksepatří zapřáhl, za což jsou mi dozajista velice vděčni, a příprav se všichni účastnili už hezky pěkně od začátku. Černá listina se tedy na poli korektorů rozrostla o Veve, Ximaru, Garaxe a edisona23, Paddy s Auriellem pak dostali předběžnou nálepku sazečů. I tak ale byly naše řady ještě stále dosti prořídlé, proto jsem zalovil hlouběji na internetech i naživo a vyhmátl ještě několik dalších nešťastných duší. Řady překladatelů se tedy záhy rozrostly o moji „senpaiokóhaiku“ Taru, Leeho a v kategorii objev roku svoje schopnosti obhájila Kanda od NeoExorcistů. Na sazbu jsem u nás na kanále čapnul ještě nicnetušící faru, čímž jsem měl jakžtakž shromážděný základní tým. Kromě něj jsem měl mimo vedenou kolonku „kontrola překladu“, do níž nespadl nikdo jiný než Matteas a kam jsem nalákal nebohého vrchního weeba z Karlovky žabistu.
Tím byl zakončen první krok přípravného procesu. Psal se tehdy rok 2013, venku, stejně jako už posledních pár let, nepadal sníh a cesty byly rozbahněné. Ano, v prosinci to bylo. Spokojeně jsem se díval na svoji přehlednou tabulku a liboval si, jaký v tom mám řád. V tu chvíli jsem ještě nevěděl nic o tom, co přijde…
Přišel čas na novou stránku v kalendáři a zima pořád nikde. Zato Japonci se překvapivě začali činit a uráčili se nám přenechat Zahradu slov. Ještě než se přesunu k tomuto mistrovskému kousku, který jsem měl tu možnost zhlédnout naštěstí jen dvakrát, přičemž podruhé se mi povedlo neusnout, rád bych ztratil několik málo slov o tom, jak tahle moje minisekce vůbec fungovala. V kostce by se to dalo víceméně popsat následovně: Hintzu poručil, já zadal překladateli, ten mi to vrátil, já zadal ke kontrole překladu, to mi bylo vráceno, já zadal na korektury, dostal jsem zpět, prohlédl jsem to ještě já, poslal jsem na sazbu, proběhla sazba a celý proces končil enkódováním a následným zkoušením. To bychom měli rychloverzi pro ty, které moc nebaví číst, a teď už přejdeme k té rozepsané.
Na začátku mi byl předložen seznam všech filmů, o nichž se vyjednávalo. S hintzuem jsme se pak nakonec shodli, že v rámci větší jistoty a případného šetření práce a hlavně nervů zadáme i filmy, u kterých není zas tak úplně jisté, zdali se nakonec promítat budou či nikoliv. Samozřejmě, že v případě, kdy překladatel dokončí libovolný překlad, počítá se mu volný vstup, ať už se daný film či seriál nakonec na akci dostane, nebo ne. Je to ostatně naše hloupost a odvedená práce je pořád odvedená práce. Víceméně je tohle taková „obrana“ proti takové té japonské laxnosti, s níž vedou jednání o promítacích právech. Není žádná vzácnost, že se kvůli tomuhle jejich zlozvyku honí filmy ještě na poslední chvíli týden a méně před samotným Animefestem. Ve výsledku je tedy kromě výsledných devíti titulů „zbytečně“ přeloženo ještě dalších šest. To jen tak pro orientaci. Snad se nic nestane, když prozradím, že mezi tu šestku patřily třeba Madoka filmy. Asi by bylo fajn je zmínit, protože mají přímou spojitost s názvem této části. Pod palcem je totiž má Aniplex, a poněvadž letos jednání s nimi nedopadla úplně nejlépe, nedočkali jsme se od nich nakonec vůbec ničeho.
Ve chvíli, kdy jsem měl v ruce alespoň hrubý seznam titulů a už na 100 % potvrzenou Zahradu, Momo a Auru, začal jsem na začátku ledna rozdávat práci. A že jsem jí nešetřil. Chtěl jsem toho totiž rozdat co možná nejvíc, neboť jsem byl sám poněkud zaneprázdněn zpropadenou bakalářkou a obecně záležitostmi ve škole. U drtivé většiny nakonec promítaných titulů jsem tedy fungoval spíš jenom jako organizační spojka. Daný film či seriál jsem vždycky letmo prohlédl, když jsem ho dostal z korektur, abych ověřil, jestli je opravdu všechno tip ťop, před tím, než to pošlu na finální úpravy. Výjimkou se staly Hunter x Hunter, Strike the Blood, Válka knihoven a Patema, u nichž jsem kontroloval překlad osobně.
To je asi vlastně všechno, co k tomu takhle zeširoka lze říct. Moje práce tedy většinou sestávala z pravidelného buzerování a přátelského dotazování na průběh překladu, koordinace práce a informačního uzlu kupříkladu v případě, že se hintzu nechtěl s někým bavit. A poněvadž vidím, že se pomalu začínáte nudit, přejedeme k historkám z natáčení. Ty, jsem slyšel, jsou prý oblíbené… minimálně u lidí, kterým jsou vyprávěny.
Ze začátku této rozepisovačky jsem se zmiňoval o patáliích kolem Zahrady slov, pokud si ještě vzpomínáte. To máte tak, tenhle film byl prvním 100% potvrzeným titulem a ještě k tomu na nás bylo apelováno, že se bude jednat o jeden ze zlatých hřebů letošního promítání. Takže si máme prý dát majzla, aby to fakt stálo za to. A hlavně, aby to vůbec bylo, že ano. S tímto vědomím jsem se bez delšího rozmyslu rozhodl pro Taru, protože tu si mimochodem na jejím výměnném pobytu v Japonsku regulérně pletli s míšenkou. Nám dokonce plakala, že kvůli tomu neměla žádné z klasických gaidžinských výhod. Nu, každopádně to bylo pro mě jasná volba. Umí japonsky, umí česky. Co víc si přát? Příští měsíce jsem seznal, že lepší komunikace by se určitě šikla (ww). Minul totiž leden, utíkal už i ten únor, přišel březen, já se ptám, jak to tedy probíhá, načež mi přijde rozjásaná odpověď, že práce je dokonána. Super, jedeme podle plánu na 140 %, žádný stres. Tak říkám, aby to tedy poslala, abychom to mohli dokončit… Skončil březen, pomalu táhlo na polovinu dubna a já začal být poněkud nervózní. Taru jsem naháněl, kde se dalo, odpověď nikde. Pomalu jsem se začal srovnávat s možností, že to tedy asi budu muset přeložit sám, když v tom…! Ano, ke konci měsíce dubna jsem Zahradu slov konečně ukořistil a rozjařeně ji poslal dál. Kontrola překladu proběhla hladce, korektury skončily na čas, a když jsem to pak spokojeně otevřel, abych to jen tak letmo prolétl, dostal jsem studenou sprchu. Překlad byl totiž vyráběn na nějaký absolutně nejzapadlejší enkód obsahující čínské titulky, a tudíž vás tedy asi nepřekvapí, že jsem se týden před akcí necítil zrovna nejlépe při pomyšlení kompletního přečasování a navrch rozdělení replik stylu: „–Ahoj. –Nazdar.“ do samostatných řádků. Nemluvě o tom, že se to musí ještě nasázet a zenkódovat (jednak normálně, a jednak vyrobit hardsub do Scaly). Ale dobré, to se nějak spojenými silami Paddyho, Auriella a fary zvládlo. Zahrada slov byla tedy nakonec zachráněna a v pořádku… tedy až na to faux pas ve Scale, o němž jsem se doslechl. Ale to se vsákne, to už nemáme na triku my.
Druhou veselou příhodu jsme si užili s Hunter x Hunter filmem. Někteří z vás možná postřehli, že v době vysílání na Animefestu doposud nebyl ještě ani na DVD. Že vás zajímá, jak jsme tenhle titul dostali do festivalových promítaček? Nu, pamětníci možná pamatují takové věci, kterým se říkávalo VHS kazety. Pokud nevíte, o co se jedná, představte si proces získávání filmu jako magický rituál podobný černé mši, při němž je třeba obětovat čerstvou krev mladých panen (což je v Brně fakt těžké sehnat, takže si toho važte). Ale to bych předbíhal. Kazeta totiž přišla až několik dní před začátkem akce. Ne, překlad jsme si nevymýšleli a nedoufali v zázračnou shodu. Pánové z Japonska se nad naší podřadnou gaidžinskou rasou slitovali a poslali nám velice kvalitní on-line stream s ještě kvalitnějším anglickým překladem. Takže když jsem si to v úterý před Animefestem otevřel, že udělám jen nějakou tu zběžnou kontrolu překladu, skejsnul jsem u toho nakonec tak pět hodin a překládal to skoro komplet znovu. Ten anglický překlad byl totiž opravdu strašný. Ale dobré, to jsem nějak zvládl. V tu chvíli se čekalo už jenom na tu pověstnou kazetu, která se dle Christofových slov nachází na hranicích. Následující den si byl Christof pro její obsah, jenž mu nějakým způsobem pomocí již řečené černé magie přemístili na flashku. Náš velký vůdce a spasitel tedy vítězoslavně dorazil zpět na místo činu a se slovy: „Mám Hunter x Hunter!“ zasunul flashdisk do počítače a voila… měli jsme pěkné hovno. Flashka byla prázdná. Což samozřejmě nebyl vůbec žádný důvod k panice, přece jenom nám ještě pořád zbývala krásná a hřejivá aura naše pána a spasitele, jenž se následující den, tedy ve čtvrtek, vydal na svou pouť podruhé. Tentokráte byla jeho mise úspěšná a my v rukou konečně drželi ten skvělý, dokonalý a debilní soubor pyšnící se koncovkou „.mov“ a velikostí 9 GB. Takže žádný čas, žádné peníze, promítat se bude „movko“ a hurá jde se časovat. Snad jste si nemysleli, že už jsme měli k dispozici nějaké časování? To by přece nebyla pak žádná sranda. Nic se nevyrovná starým dobrým all-nighterům stráveným pachtěním se takovou mravenčí prací. Zde patří poděkování Omajovi, jenž se tohoto úkolu hrdinně zhostil a jako bonus se dokonce jal vychytat nějaké nesrovnalosti v titulcích jako takových, které jsem sám při své kontrole přehlédl. Finální české titulky jsem mimochodem dodělával ještě v pátek v autobuse. Anglický rychlopřeklad vzniknuvší ve čtvrtek z překladu českého ještě dodělával Omaj odpoledne před Animefestem. A svět se kvůli tomu nezbořil!
Na závěr svých keců na téma promítání ještě nesmím zapomenout na události posledního týdne před akcí. Klasicky si totiž ještě takhle na poslední chvíli umanuli, že se bude promítat Válka knihoven a na nějakých 30 % možná prvních šest dílů Noragami. Tak jsem na tohle oznámení chvíli koukal, krčil rameny a užuž se začal smiřovat s krutou realitou, když v tom jsem si vzpomněl na skupinu Namae no Nai, kam patří Lee a Meon (který se mimo jiné pěkně předvedl už v první vlně fansub recenzí na Konatě). Ti mi ještě pak napráskali kolegu Matyho. V nastalé situaci jsem se po chvilce váhání rozhodl Noragami odsunout na druhou kolej a přednost dát 100% potvrzeným Knihovníkům. Ty jsem hodil na Meona, jenž si zaslouží opravdu velkou pochvalu, protože komplet film dodal v poměrně rekordním čase, a i přes tento fakt se jednalo až na opravdové maličkosti o opravdu velice kvalitně odvedenou práci. Takže mu hezky poděkujte za Knihovníky. Si to zaslouží. A ještěže jsem si na něj vzpomněl, teď mám na příští rok na černé listině o dvě jména víc.
Abych to nějak shrnul a zakončil, tak z doslechu se ke mně dostalo, že až na drobné komplikace s enkódem Zahrady slov ve Scale nedošlo k žádným dalším problémům. Možná tedy až na záležitost titulků v sále A, kde jsou trochu ztížené podmínky. Příští rok se dle toho zařídíme předem. Podobně se do příštího roku pokusíme o nějaké větší všeobecné sjednocení, aby to alespoň vypadalo, když už se s tím tak pipláme.
Za zmínku ještě stojí, že když jsme v pátek v brzkých poledních hodinách dorazili na Výstaviště a já pádil za Krasem vyzkoušet, jestli všechny promítané tituly budou moci být opravdu bez problémů promítané, měl jsem neopakovatelnou možnost tam v té Rotundě zůstat na zkoušku slovutné a všemi oblíbené cosplay soutěže. Nemohl jsem se zachovat jinak. Přece jenom se jedná o bod programu, na nějž se za obyčejných okolností dostane jen několik málo vyvolených. Ano, vzal jsem nohy na ramena a utíkal, co mi jen nohy stačily, ještě než se na pódium dostavilo první veledílo…
Jo, a Patema se enkódovala ještě v pátek celkem těsně do jejího promítání ve Scale. Od hintzua jsem titulky k ní dostal ve čtvrtek kolem osmé hodiny večerní. K edisonovi, který měl na starosti výrobu hardsubu, se tedy dostala lehce po půlnoci. Minimálně oficiálně, nakonec mi bylo řečeno, že s tím fakticky začal až někdy k druhé ranní.
A to by k tomuhle tématu bylo asi tak všechno. Plynule se přesouváme k dalším lapáliím. Tentokráte ze stránek vašeho oblíbeného Festzinu.
Vše, co jste chtěli vědět o Festzinu, ale báli jste se zeptat
Mezi mé úkoly jakožto redaktora patřilo kromě pozdější účasti na kontrolách článků ještě vžívání se do kůže podomního obchodníka a přinucení co možná nejvyššího počtu lidí k tomu, aby zaprodali svou duši ďáblu a něco nám seškrábali. A když se povedlo ty lidi ulovit, následovalo období buzerace potažmo přátelských otázek, kdy že to bude rámcově hotové. Mně se tentokrát na konto povedlo připsat hned několik lidí. Klasicky Ely, která má tu smůlu, že se mnou chodí do školy, a tudíž mohu provádět mnohem efektivnější buzeraci, byla přinucena sepsat zase nějaký ten fejeton, jako tomu bylo ostatně i v předešlých dvou ročnících. Navíc se mi letos povedlo ukořistit ještě Konata tým (Matteas a SiMiK). To jsou ti dva, co vám nakonec dali dohromady průvodce po japonských weeaboo atrakcích. Kromě těchto lidí jsem ještě dostal za úkol pravidelně buzerovat chill, ale to už je jiný příběh…
Obecně jsem se v hlubší organizaci zinu nijak moc neangažoval, tyhle věci měl na triku hintzu. Takže na rozdíl od předešlého případu s promítání, kde jsem mohl být svým pánem, tady jsem dělal otroka. To se odrazilo i ve faktu, že mi bylo zadáno překládání dvou článků, které jste si také mohli přečíst. Konkrétně se jednalo o rozhovor s Jošiurou a pak ten, v němž jsme vám nechali i ten rozsypaný čaj. To máte tak, když jste v nějakém kolektivu, v němž o vás vědí, že umíte lampionsky a jste víceméně jediní, kdo se tím Lampionskem hlouběji zaobírá. Si z vás potom dělají děvku pro všechny měsíční runy.
„Zábavný“ byl především překlad článku od japonského výměnné studentky, u jejíhož jména doteď netuším, co je křestní jméno a co příjmení. Jednoho krásného dne přišel hintzu a říkal: „Hele, mohl bys přeložit tohle?“ a já na to: „No, tak beze všeho. Kde to máš?“ Do schránky mi přistála přibližně jedna A4 japonsky psaného textu. Tak jsem neváhal a vrhnul se na to… a postupně jsem zjišťoval, že kromě překládání vlastně tvořím z části nový článek. Jakože japonština je známá mimo jiné tím, že v rámci navazování vět příliš neřeší logické návaznosti explicitně vyjádřené přímo v textu, ale tohle byla totálně nová zkušenost. V těch měsíčních runách to jsou fakt povětšinou holé oznamovací věty a čas od času nějaký delší odstavec udržující jedno téma. Řečeno jednoduše, bylo z toho hodně znát, že chudák slečna nemá s psaním podobných slohů zkušenosti, protože jak známo, Japonsko je ve světě všeobecně známo jako národ robotů. Ne, jako zemi zaslíbenou to opravdu vidí jenom chciponci. Paradoxně i přesto, co jsem teď napsal, se mi ten její článek celkem líbil. Člověk se z něj dozví několik opravdu zajímavých věcí. Akorát prostě ta forma mu to u mě originále trošku kazila.
Druhý překladatelský úkol (a to jsem si říkal, že se letos tomu překládání vyhnu, když u titulků dělám otrokáře) tvořilo sestavení rozhovoru s režisérem megafilmu Patema nohama vzhůru. Sestavení proto, že jsme od Japonců dostali několik naskenovaných stránek z časopisů a magazínů, v nichž se nacházely rozhovory nejen s režisérem, ale i hlasovými herci. Čímž pádem byly ve výsledku z těch cca patnácti stránek použitelné všehovšudy dvě. Nu, oproti mému prvnímu úkolu se obtížnost trošku snížila. Ovšem opravdu jenom trošku, protože sice se jednalo o mnohem kratší záležitost, zato byla plná kinematografické a fotografické terminologie, s níž se opravdu moc nekamarádíme. Takže jsem to nějak přeložil a potom to po mně bylo nějak upraveno, aby se to dalo v tom zinu nějak prezentovat.
Přeskočíme „pár“ dní dopředu. Všechny korektury, úpravy a opravy jsou nebo by minimálně měly být hotové. Ticho před bouří. Byl přesně týden před Animefestem a přibližně ve tři ráno, kdy jsem se už chystal uložit ke spánku, dostávám zprávu od hintzua: „Hele, tady máš nasázený zin. Kdyžtak to prohlédni a pak mi to pošli zpátky, v šest ráno to jde na tisk.“ Čímž mu samozřejmě nic nevyčítám, přece jenom chaos je věčný a jako takový by se nikdy z lidských srdcí neměl vytratit. Jal jsem se tedy procházet téměř hotový časopis, abych z něj odstranil poslední maličkosti… a co mě čekalo, byl víceméně kompletní výpis popisků k použitým obrázkům. Nevím, kdo to má na svědomí, ale někdo do toho nasekal anglickou transkripci i přesto, že celý zin je sjednocený pod tou českou. Sice pochybuji, že tohle čte někdo, kdo přemýšlí nad tím, že by někdy přispěl, ostatně pochybuji, že to čte vůbec někdo. Ale prosím vás, snažte se vždycky najít vlastní obrázky a udělejte si k nim vlastní popisky, aby se tomuhle předešlo. Když to uděláte, tak se vám nanejvýš může stát, že vám ty popisky u obrázků promíchají. On by se nakonec možná hodilo, kdybyste ke svému článku rovnou přibalili podrobný manuál. Fakt nám tím usnadníte práci. A já pak nebudu muset do čtyř do rána prolézat všechny obrázky a vypisovat místa, kam se nacpala imperialistická anglická transkripce.
Mezi další detaily a zajímavosti týkající se tvorby letošního Festzinu pak ještě určitě patří způsob, jakým vznikal rozhovor s hvězdami našeho cosplayového nebe. V časopisu jako takovém jsem sice veden jenom já a hintzu, jenž má na svědomí interview samotné, ovšem k vymýšlení otázek na tělo jsem si přizval ještě svoji drahou Eldu a kolegu Mattease. Logika tohoto výběru byla taková, že kdyby to dával dohromady někdo, kdo tomu jakože strašně rozumí a těch klání v pracovních činnostech se sám účastní, nebylo by to ale ani trošku zajímavé, neboť normální lidi nezajímá, kolik látky na to padne nebo jak se jim to vyrábělo.
Do tohoto oddílu ještě vecpu jednu další věc týkající se psaní, i když nemá se samotným Festzinem nic společného. Byl jsem letos požádán, zdali bych neudělal popisky k jednotlivým strašidlům, která se objevují v animefestím kalendáři, jenž jsem dodnes neviděl, tudíž ani nevím, jestli opravdu existuje a jestli tam opravdu otiskli ty moje vysoce avantgardní pokusy o moderní umění zaobalené do starého hávu. Ale pokud to někdo máte doma a nějaké ty bláboly tam fakt jsou, tak ty jsou tedy ode mě, no.
Maďarsko není Rumunsko aneb Prašť jako uhoď
Pojďme se na to podívat hezky od začátku.
12:00 – Příchod na Animefest a následná aklimatizace.
12:30 – Hledám hintzua, abych se ho zeptal, jak to tedy nakonec bude.
13:00 – Našel jsem ho. Přibližně kolem 17:00 se sejdeme v kavárně, pozdravíme se s nimi a probereme případné nejasnosti. To zní fajn. Odebral jsem se tedy do prvního patra k Artist Alley, kde zevlil i SiMiK a skvadra z Otakulandu se svým pornem.
16:30 – Jdu se už namátkou podívat k té kavárně. Nikde nikdo. Po chvíli se z oblaku chaosu vynořuje hintzu. Reflexivně se ptám, co tedy bude. „Nemůžeme najít Japonce. Kdyžtak v šest v kavárně,“ pravil a spěšně kvačil pryč. Dobře, do zahájení je stejně ještě čas.
18:00 – Jdu do kavárny. Furt nikde nikdo. Jdu dolů, kde se mi daří odchytit Christofa. „Japonci jsou na kjógenu. Prej je v tom proslovu něco, co se překládá jinak než by se to překládalo normálně.“ Fajn. „Jsme zaúkolovali orgy, aby pak vyhnali všechny lidi krom Japonců na tu technickou pauzu.“ V pohodě, to zní rozumně.
19:00 – Kjógen skončil, lidi byli vyhnáni i s Japonci. „Hledáme Japonce.“ Fajn.
19:15 – „Našli jsme Japonce.“ Fajn.
19:20 – „Tady máš body toho proslovu.“ Kouknu na to. Kdybych to měl převést, tak to byla tak A5 textu v japonštině samozřejmě (později jsem se dozvěděl, že sám ten velvyslanec se z toho samého papíru ten svůj projev ještě na kjógenu učil).
19:25 – „Nechcete půjčit tužku na poznámky?“ táže se paní velvyslankyně, která měla kolegu pana velvyslance na starosti. „Ne, děkuju, já si to jen pročtu.“ To bude v pohodě.
19:26 – Do háje s tím, nebudu dělat hrdinu. „Mohu si půjčit tu tužku, prosím?“ Udělal jsem si rychlopřeklad celého proslovu, v rámci něhož vzniklo faux pas s prohozením Maďarska s Rumunskem. Ani mi to v tu chvíli nepřišlo nějaké divné. Nu, mně to vlastně nepřišlo asi nijak, protože jsem jaksi neměl příliš mnoho času na překontrolování. Seznal jsem také, že bude lepší to raději většinově číst.
19:30 – „Zveme na pódium velvyslance z japonské ambasády v Praze…“
Jakože zkušenost určitě dobrá. Na takovýchto akcích je strašně fajn právě taková ta polovážná atmosféra, kdy si všemožné věci můžete poměrně nezávazně vyzkoušet, ale na druhou stranu je také nesmíte úplně posrat. Nu, a když se něco nepovede, víte alespoň, co zlepšovat či na co se zaměřit. U mě je to třeba komunikace v cizím jazyce a více či méně řečnické dovednost obecně. Což ovšem v žádném případě neznamená, že nemohu lynčovat lidi za jejich překladatelské neumětelství.
A aby se neřeklo, tak přednášky
Řeč není o ničem jiném než o přednášce, kterou jste v programu mohli nalézt pod názvem „Vizuální novely aneb kde se bere anime“. Uvozovky dodávám proto, že už v názvu samotném je chyba a já bych z ní nerad byl nařknut. Nu, ale třeba měl jenom nějakou slabší chvilku, možná to nebude zase tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Podívejme se, co nám o sobě prozradí autor ve svém medailonku: „Ryuuka – Homus Otaku, prototyp japanofilního otaku. Pokud zrovna neshání anime/mangu/cosplay tráví většinu svého vysokoškolského „života“ hraním her … a výjimečně vyjde na denní světlo.“ Aha… Nevadí, zkusíme se s tím srovnat. Mimochodem nejvíce znepokojivou věcí zde paradoxně není hned první věta, ale spíš zmínka o tom, že navštěvuje již vysokou školu. V tu chvíli mi bylo 100% jasné, že na této přednášce prostě nesmím chybět.
Po prvotním ohrožení v podobě protipožárních opatření, kdy jsme se do sálu málem nedostali, jsme se tiše postavili ke zdi a vyčkávali. Ještě jsme tehdy netušili, že na popravu…
Před publikum nastoupil borec se špatnou parukou a Akacuki pláštěm na půl žerdi. Tohle bude kvalitní. V rámci prvních několika málo minut jsme se stihli dozvědět, že vizuální novely jsou vlastně RPG, protože obojí má text. Jenom novely jsou horší, neboť mají hodně textu. A abychom to snad nezapomněli, zopakoval to snad ještě milionkrát. Jakože abychom věděli, že to má opravdu HODNĚ textu, vole! To je fakt vopruz ty novely, to vlastně instalujete proto, abyste to prostě projeli skipem a na křižovatkách random klikali na volby, který taky nemá vůbec cenu číst, protože stejně potom nakonec dostanete VÍTE CO! HAHAHA!!!
Pardon, všechno se mi to vrací. Tohle mě bude strašit ještě hodně dlouho. Pokud bych to měl shrnout nějak normálně, tak nic horšího jsem už dlouho nezažil. Ten člověk v první řadě absolutně netušil, o čem mluví. Žádný základní přehled, přednáška se skládala z řetězce pseudovtipných implikací alá Zeny. Prezentace, za níž jsem mu původně dával plusové body, byla ve výsledku ukradená. Takže jestli tohle čte kdokoliv z ostatních normálních conů, tohohle experta neberte. Možná jen v případě, že budete mít opravdovou nouzi a nebudete mít z nějakého záhadného důvodu jinou možnost.
Druhá přednáška, kterou jsme navštívili, byl Japanologický koutek pod vedením Zízy a její kolegyně. Přesněji řečeno se jednalo o výstup na téma Transkripce. Obecně bych měl asi jenom výtku k formě v tom smyslu, že čas od času to bylo takové zmatené. Kupříkladu při vysvětlování rozdílu mezi transkripcí a transliterací se dost dle mého názoru zamotala právě Kató-san. Celkově by si možná toto téma zasloužilo trošku jinou formu. Neptejte se mě ovšem jakou, protože to vám asi nepovím. Jedná se pouze a jenom o můj pocit a všichni byste měli moc dobře vědět, co se stane, když začnete zpochybňovat něčí pocity. Správně, budete za trest posláni do nejtemnějších zákoutí Tumblru. Tam vás naučí, že do pocitů se prostě nesere!
Misc. aneb Co se jinam nevešlo
Víceméně kolonka, v níž se dozvíte takové ty věci, které z průměrných reportů dělají reporty. Kde jsem byl, s kým jsem byl, koho jsem potkal a co jsem tam dělal. Tak když to vezmu ve zkratce, tak nahoře v Rotundě jsem se zdržoval poměrně často. Mimo jiné proto, že jsem zadní část Eldina stánku v Artist Alley používal jako úložný prostor. O kousek dál jsem se čas od času zastavil u společného snažení SiMiKa a veleúspěšné české firmy Gadoku (alias mJezdec a jeho kolega, jehož jméno jsem bohům žel nepochytil, za což se hluboce omlouvám). Kolem dělali bariéru proti maminkám s malými dětmi Dr.Q, Johnyschimpo, Kuroneko, Matteas a ještě minimálně další dva lidé, jejichž přezdívky mi také unikají. Pardon.
Při mém náhodném potloukání se po prostorách Animefestu jsem také narazil na skvadru našeho vrchního weeba žabisty. Ten dostal vyčiněno za to, že absolutně a totálně zničil dokonalý zážitek z megatrháku Superúchyl. Zrůda jedna! Každopádně příští rok musíme dotáhnout Zdeničku, jinak to nevidím.
V pravidelných intervalech jsem také narážel na ledmana, přičemž jsem nevynechal jedinou možnost chytit si ho ve svém věrném 3DSku. Ohledně toho mě jen dost zklamalo, že když jsem procházel akci a pokoušel se se svým Pokémon X vyzvat na souboj nějaké malé děti, nenašel jsem ani živáčka se zapnutou hrou.
Poprvé jsem také potkal Omaje, který se od svého faux pas z Manifestu polepšil a mimo jiné mu vděčíme za kvalitnější Hunter x Hunter, jak jsem ostatně vzpomínal výše. S ním se mimochodem pojí vtipná příhoda, kdy si mě spletl s Christofem a následující den mi zuby nehty tvrdil, že jsme se prostě už viděli. Zpětně jsem se totiž dozvěděl, že Christof nekazil srandu a neopravoval ho, když za ním přišel s oslovením: „Ahoj, Astráku.“
Po delší době jsme se také sešli s tou naší 2hu grupou. A vzhledem k tomu, že je všechny znám hlavně po jejich pravými jmény, tak zde si jmenovitý výčet odpustím. Snad jen naší roztomilou Raymoo Yuuyu zmíním. Ta fakt stála za to. Jinak by se to asi úplně nehodilo a navíc stejnak všichni zúčastnění víme, o koho se jedná. Po delší době jsme zase dali 2hu bojovky a já logicky zase všechny vyklepnul. Jak také jinak, že ano.
Přiskočil ke mně mimo jiné Fenste a představoval se mi i Keiiko. Čímž naše konverzace v reálu na Animefestu končila, no. Stejně letmo jsem pár slov prohodil s Grekem a Neowormem s tím, že se stejně pravidelně vídáme v čajovně.
Nu, a nakonec se odnikud vyloupla i Tara, se kterou jsme se jali vychvalovat do nebes tu naši skvělou olomouckou japonštinu a ještě slavnější Japonský klub Olomouc. Nezůstal kámen na kameni a ve výsledku jsme vyprali tolik prádla, že by nás z fleku mohli zaměstnat jako profesionální pradleny (jako pradlí, staročeský ija-kmen stejně jako Máří. Kulturní vložka a zároveň celoživotní trauma).
Jo, a ještě máme Pavučinu ve Vějíři. S Eldou. Je mi jasné, že ta obálka je dost odpudivá, ale letos se to vcelku povedlo, když se to vezme kolem a kolem.
To by snad bylo asi už všechno. Doufám, že jsem na nikoho a nic nezapomněl a za rok zase na shledanou. A doufejme, že zase nedostaneme špatné jmenovky.
PS: Tento článeček z celého svého srdíčka věnuji Marečkovi, nejsladšímu ze všech koblížků na celém širém světě.
PS2: Wolfii nebyl prve zmíněn kvůli tomu, že brojí proti české transkripci. Jinak jsem ho tam viděl také.
Žádné komentáře:
Okomentovat