Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou III

Dokument o vesmíru?

Tak předně, Tokio, planeta Edo (2006) je dalším francouzským dokumentem přeloženým do češtiny, u nějž jsme s Ely takřka fyzicky trpěli. Primárně za to kromě fascinujících hloupostí typu „suši je kulička rýže“ mohlo několik konkrétních prohřešků. U některých je nasnadě, že vznikly už na francouzské straně, u některých však máme důvodné podezření, že je napáchala strana česká. O co se tedy primárně jedná?

1) Zatímco ve francouzském dokumentu Tokio, město superlativů kolem sebe dabéři metali přirovnáními k bájnému ptáku ohniváku, protože originál nesl název Tokio, město fénix, tentokrát si pro nás česká produkce odvážně připravila ještě něco lepšího. Namísto vymýšlení českého názvu ponechala francouzské Tokio, planeta Edo. A ač by se to tak mohlo dle některých prohlášení jevit, skutečně se nejedná o dokument o vesmíru.

„A občas si na planetě Edo může člověk připadat jako na planetě Kalifornie.“

„Způsob oblékání označující příslušnost k určité sociální skupině zde hraje mnohem důležitější úlohu než na Západě. Ale nikdy nesmí chybět elektronické výrobky. Na planetě Edo zkrátka zdání neklame.“

„Pod moderními městskými dálnicemi pulzuje planeta Edo.“

V záběru pod mostem trénovala skupina bubeníků na taiko. Smysl by daný výrok dával snad jen v případě, že by se jejich hudební skupina jmenovala „Planeta Edo“.

„Když je pobyt na oběžné dráze u konce, je čas vrátit se na svou vlastní planetu.“

„Jednoduchá koncepce ještě podtrhuje posun mezi planetami.“

2) Na dokument se zkrátka a jednoduše špatně dívá. Náhodné zastavování obrazu spolu s podivným střihem, které zpočátku ještě jakž takž dává smysl, protože dodává důraz určitým prohlášením, začne po chvíli ze snímku vytvářet nelogickou vystřihovánku. Za podivného cinknutí se záběr zastavuje například i na přepravních kontejnerech či obyčejné pouliční lampě. Po chvíli nám z toho zvuku začalo tikat v oku. Cinkavými předěly jsou k sobě sešpendleny naprosto nesourodá témata, jež se v dokumentu střídají bez ladu a skladu. Tu máte rockabilly – cink – divadlo nó – cink – karaoke – cink – gejši – cink – bojová umění – cink – mangu… a takhle to jede celou dobu.

3) Zarážel nás počet záběrů na nohy a sukně. Kdykoliv před kameramanem proběhla slečna v krátké sukýnce, očividně začal natáčet. Nebo snad natáčel pořád a spáchala to střižna, to už se nikdy nedozvíme. Je však neskutečné, že tyto sexistické záběry prošly přes všechny ty lidi, co se na snímku podíleli, a nikoho ani nenapadlo, že to třeba není úplně košér. Konkrétně se v 50minutovém snímku můžeme „pokochat“ nejméně 14 přímými a často se i opakujícími záběry na odhalené ženské nohy a to hned z několika různých úhlů.

Jolanda aneb generátor náhodných slov

Pravděpodobně to některé z vás už uhodilo do očí, ale zdá se, že české repliky snad prošly generátorem náhodných slov. Nebo snad Google překladačem? Když přijde v dokumentu řeč na frančízy, anime a manga „merch“ byl například přeložen jako „odvozený produkt“. Většinou nepřekládanou pařížskou třídu Champs Élysées jsme si mohli užít pěkně po česku jako „Elysejská pole“. Což sice není špatně, ovšem připadá nám to asi tak stejně zvláštní, jako kdybychom měli v češtině přejmenovat podobně známou třídu Broadway na „Širokou cestu“. Zejména kvůli nesmyslnosti vět, logické nenávaznosti a nezájmu o běžné kolokace zde máme opravdu silné podezření, že tohle prostě nemohl napáchat myslící člověk. Tady musel minimálně v nějaké formě zasáhnout automatický překlad. Anebo se možná ve skutečnosti jedná o jakési dadaistické umění a my jsme pouze naprostí diletanti, kteří tento záměr nedokáží plně ocenit!

„V Tokiu se orientační body ztrácejí ve světlech města.“

„(…) zatímco dálnice jím procházejí a vrství nad sebou dálniční přípojky a mimoúrovňové křižovatky.“

„(…) Edo a Tokio zde žijí vedle sebe a nejnovější architektonické výtvory otevírají stále odvážnější perspektivy.“

„Využití volného času je doménou zábavního průmyslu.“

„(…) slouží ve většině případů jako surovina v zařízeních, která jsou v Tokiu už klasická.“

„Na repertoáru divadla nó figuruje na 200 různých her.“

„Sály karaoke jsou místa, kde lze snadno zapomenout na zemskou tíži.“

Jako na gravitaci?

„Náhle se objevuje obrovský drak, který nesou muži ze zdejší čtvrti.“

Toho si nikdo nevšiml? Ani Renata Volfová, která to četla?

„Člověk rychle ztrácí kontakt se zemí, a když vystoupá nahoru, jeho zorné pole se rozšíří. Obyvatelé Tokia, kteří se na několik okamžiků stali pasažéry vesmírné lodi (…) “

U vchodu do této architektonicky zajímavé budovy, což je to, co snímek komentuje, se patrně fasuje LSD.

Finální monolog celého snímku očividně tvoří jakási dadaistická báseň s volným veršem:

„Edo. Tokio. Zdá se, že jejich cesta byla určena už před staletími a náhle v tu nejnepředvídatelnější chvíli přijde něco nečekaného. Vidina se zamlžuje. Domnívali jsme se, že jsme našli správný směr, a náhle se ocitáme někde jinde zbaveni orientačních bodů. V Tokiu se na orientační body snadno zapomene, neboť město je neustále pod vlivem barev, různých technik a odvážných koncepcí, stylů a rytmů. Dnem i nocí hledá město jiné formy, jiné myšlenky. Zatřepe s nimi, znovu se složí dohromady a přizpůsobí své kultuře. (…) Teprve s dostatečným odstupem se přítomnost vzdaluje a ve světle návěstidel spatříme planetu budoucnost, která bude dost možná velmi blízká planetě Edo.“

Véna překládal

Když už člověk podávané informace z těch šifer dekóduje, nedá mu to a musí se zarazit i nad obsahem dokumentu. Ano, zde už přichází na řadu stereotypizace a faktické chyby, kterých se autoři dopustili. Bez typicky se opakujícího „šinkanZenu“ by to samozřejmě nešlo, chudák pes „Hačikó“ byl klasicky ochuzen o čárku nad „o“ a díky tomu i špatně vyskloňován na „Hačika“ namísto „Hačikóa“. Opět jsme si poslechli o „třídě Omotesando“ namísto Omotensandó, tentokrát navíc i s prémiovým pleonasmem („třída Omotesan třída“).

„Japonsko je císařský ostrovní stát (…)“

Japonsko je konstituční monarchie.

„Suši skládající se z kuličky rýže a syrové ryby existuje v nepřeberném množství variant. K suši neodmyslitelně patří i sójová omáčka a každý kousek se vkládá do úst celý.“

Kulička? Kousek čeho? Pravděpodobně nás na základní a střední škole učili trochu jinou verzi geometrie než překladač… tedy překladatele. Ostatně to samé platí i pro hodiny slohu.

„I vysoce vzdělaní Japonci ale zůstávají v duši dětmi.“

„Jako tak často v Japonsku patří motivy ozdob na sladkostech spíš do dětského světa.“

Oni se ti Francouzi cítí nějak obzvláště dospěle, že v každém dokumentu tak zdůrazňují, jak jsou Japonci dětinští? Nemluvě o tom, že se jedná klasicky o snahu nenápadně degradovat „kreslená média“ v čele s anime a mangou.

„Autory vegetariánské kuchyně vylučující maso jsou buddhističtí mniši. Využívají se plody moře a zelenina (…)“ 

Doporučujeme autorům či pravděpodobně spíše českému překladateli, aby si schválně v nějakém výkladovém slovníku zkusil vyhledat význam slova „vegetarián“.

„Šoko Otaová se věnuje [šódó], umění kaligrafie.“

To je nějaký speciální druh krému na buchtičky? Ovšem necháme-li všechno žertování stranou, paní nám celou dobu předvádí kresbu tuší, tedy sumie, nikoliv kaligrafii, jak se nám dvojice hlasů snaží dobrých pět minut tvrdit. Toto je mimochodem další z momentů, za nějž by jak francouzská, tak česká produkce s prominutím zasloužily pár facek. Měli jsme za to, že každý průměrně vzdělaný člověk pozná rozdíl mezi tak základními činnostmi, jako jsou malování a psaní. Pravděpodobně však žijeme v nějaké podivné sociální bublině, či co.

„Japonci mají silně vyvinutý smysl pro kolektivní život. Jako příklad může posloužit bydlení.“

Když pomineme, že je věta kostrbatá, pletou si příčinu s následkem.

„Jedna z variant japonské zahrady má svůj původ v šintoistických chrámech, kde vymezuje posvátný prostor. Odpovídá rovněž tomu, jak si buddhisté představují ráj.“

Tak šintoismus nebo buddhismus? Ale tak obojí jsou to náboženství, takže je to vlastně úplně jedno, ne? Můžeme je libovolně zaměňovat, ne? Však to je úplně v pohodě, ne? Véno?

Navíc to vypadá, že pokud se na tom překladu vůbec kdy podílel nějaký člověk, v tuto chvíli to úplně vzdal, protože čím dál se v rámci tohoto dokumentu dostanete, tím větších paskvilů se dočkáte.

„Japonsko je odedávna otevřeno západním a především americkým vlivům.“

Ano, Japonsko je odedávna otevřeno vnějším kulturním vlivům, ale ty západní k nim začaly proudit až cca před stoletím a ty americké ve větší míře teprve před 70 lety.

 „Čím falešnější zpěv, tím větší legrace.“

Tímto se autorům podařilo totálně odhalit pravou podstatu karaoke.

„(…) soupeř je však přesto považován za partnera, nikoli za nepřítele.“

Nu, třeba to bude tím, že slovo aite vyjadřuje obé?

 „Termín manga označuje v Japonsku komiksové seriály.“

Takže hlavní nosná informace, kterou nám tento dokument poskytuje o manze, je fakt, že jednodílné komiksy nejsou komiksy. Navíc kompletní komiksovou tvorbu obrazovým doprovodem prezentují na několika titulech ze 70. nebo 80. let. Bravo.

A nakonec jedno moudro, které jako by vypadlo ze Sun-c‘ova Umění války:

 „Kdo chce mít ten správný [lůk], neimprovizuje.“

Závěr

Po bouřlivé silvestrovské noci, kdy jistému Zallovi na eBay ujela ruka a o mnoho týdnů později Astrakovi domů dorazilo plastové hovínko, máme tak nějak chuť udělat to samé, kdybychom jen znali adresu toho, kdo má na svědomí ten překlad-nepřeklad. Snímky tohoto typu jasně dokazují, že ani původní, ani český štáb nekonzultuje obsah dokumentu s nikým, kdo má jakékoliv reálné znalosti o Japonsku, což je stručně řečeno ta největší hloupost, kterou můžete udělat, když točíte dokumentární snímek o JAPONSKU.

Sečteno podtrženo se jedná pravděpodobně o to nejhorší, co se k vám může dostat, a za normálních okolností bychom vám všem doporučili, ať se toho nedotýkáte ani 20metrovou tyčí. Tento kousek je ovšem tak špatný, že se o tom dle našeho názoru musí člověk přesvědčit na vlastní oči.