Tak se zastavil čas na filmových festivalech

Ptali jste se někdy sami sebe, jak probíhá taková tvorba titulků pro filmový festival? Představovali jste si to podobně, jako to chodí třeba na Animefestu? Pokud jste na obě otázky odpověděli „ano“, tak jste tu na správném místě. Na následujících řádcích se totiž dozvíte, jak moc se se svojí představou o procesu tvoření takového filmového překladu pletete.

Upřímně řečeno jsem totiž měl podobnou představu i já sám, než jsem se letos poprvé dostal k titulkování na jednom z nich. Takhle na začátek by se určitě slušelo říci, že jsem za tuto zkušenost velice vděčen a dozajista bych si ji do budoucna chtěl nejednou zopakovat. Účelem tohoto článku tedy v žádném případě není poškození ani Filmasia, ani jakéhokoliv dalšího filmového festivalu podobného ražení. Pouze mě zarazilo několik věcí, které by dle mého skromného názoru jakožto vedoucího překladatelské sekce na Animefestu nebylo zase tak těžké vylepšit.

Návrat ke kořenům aneb Kosou se ten trávník dá posekat taky

Pokud sem zabloudil někdo, kdo mě vůbec nezná, zde přikládám své reporty z Animefestu 2014 a 2016, v rámci nichž poměrně do detailů rozebírám i proces tvorby titulků k promítaným filmům. Pro kontrast řeknu jen tolik, že při práci pro tento brněnský festival většinou dostanu v rámci zadání do ruky originální dialogový skript, což je strašně praktická věc především tehdy, když herec mluví s prominutím hůř než to prase. Zároveň se se studiem řeší čistě práva na promítání, kotouče si žádný z českých conů posílat nenechává primárně proto, že se s klasickou promítačkou špatně zachází, mnohdy by to znamenalo peníze navíc a s přepravou by to také nebyla žádná sranda. Tenhle způsob navíc řeší problém, s nímž jsem se setkal při překladu pro Filmasia. Do obrazu digitální kopie byly totiž neprozřetelně (nikoliv ze strany festivalu, nýbrž distributora) vypáleny velice zajímavé anglické titulky, s nimiž se pak logicky nedalo absolutně nic dělat. Naopak u conů máme většinou při volbě videa volnou ruku, což značně zjednodušuje situaci.

O kousek níže si názorně ukážeme téměř všechno, co je k práci oproti klasickému conovému procesu třeba. Překlad probíhá v tomto případě nejdříve do texťáku, časování se nekoná, neboť v obrazu jsou již nenávratně zasazeny anglické titulky. Ty české běží na takové menší obrazovce pod plátnem, což s sebou pro mě jakožto překladatele nese mnoho opravdu skvělých „výhod“. V první řadě se musím kvůli menší ploše omezit na 35 znaků včetně mezer a interpunkce na jeden řádek místo klasických 40. V řadě druhé si to po přeložení a odeslání „mohu“ přijít na akci osobně „odklikat“. Poprvé jsem se s tímto konceptem setkal už kdysi dávno a tak nějak jsem odmítal věřit tomu, že se tohle ve spojitosti s filmovými titulky ještě někde provozuje. Tudíž to pro mě bylo trošku jako ledová sprcha, když mi bylo sděleno, že se tato praktika mající smysl pouze u živých přenosů divadelních her praktikuje i v pražské Lucerně, jejíž sláva i kraje a regiony přenáší. Obrovský díl na tom samozřejmě nesou i distributoři, kteří na všechny strany automaticky rozdávají pouze jeden a ten samý videosoubor.

A teď se už půjdeme zblízka podívat, jak probíhal samotný proces tvorby titulků, v rámci nějž snad nejvíc trpěla moje drahá Ely, která mi dělala korektury. V duchu známého hesla, že obrázek řekne víc než tisíc slov, zde přikládám screen toho, jak vypadala moje obrazovka při práci.

Permanentně jsem měl otevřená tři okna – vlevo nahoře můžete vidět anglickou dialogovou listinu zanesenou v Excelu, pod ní poznámkový blok, do nějž jsem překládal, a vpravo se hezky vyjímá přehrávač s filmem. Velice důležité je ještě to oko na červeném pozadí, které po celou dobu překládání bdělo na liště. Jedná se o program zvaný Aegisub, jenž mi byl jedinou oporou při dodržování titulkovacích zásad. To jsem si vždycky, když jsem si nebyl jist, zdali se vejdu do časového či znakového limitu, musel v Aegisubu vytvořit řádek s počátečním a koncovým časem dané repliky, text tam zkopírovat, zkontrolovat, případně upravit a nakonec ho přenést zpátky do texťáku. Především pak v kombinaci s tím slavným „klikáním“.

U této zastaralé praktiky bych rád ještě chvilku zůstal, protože když se to vezme kolem a kolem, chtě nechtě vám to ztíží i práci při tvorbě překladu. Logicky se totiž snažíte do své práce zakomponovat poměrně vysoce pravděpodobnou možnost lidské chyby u překlikávání replik při promítání. Tedy minimálně pokud v sobě máte alespoň špetku překladatelské soudnosti. V rámci dialogů totiž prostě není možné trefit se přesně do začátku promluvy. A to ani za předpokladu, že byste se na ten svůj film dívali dokolečka dokola celý týden před akcí. Ve výsledku je pak třeba zbytečně osekávat, aby byl divák schopen titulek přečíst, i když se trošku seknete. Zkrátka a dobře, i kdyby se člověk na hlavu stavěl, kvalitní titulky, které by byly pro diváka snadno čtivé, touto metodou nevyrobí.

Další obrovská nevýhoda tohoto systému tkví v tom, že jakožto překladatelé musíte být na akci fyzicky přítomni, abyste si to mohli hezky „odklikat“.

Je libo špetku zapomenutých funsubových praktik?

Už při zmínce toho hardsubu mnohým naskočí nepříjemná kopřivka. U filmových festivalů se to ovšem dělá celkem běžně, neboť tím lze předejít problémům se špatným zobrazováním titulků. Klasické softsuby se totiž spoléhají čistě na písma nainstalovaná v počítači a jakmile je tam nenajdou, začnou tropit neplechu. Proto to pro jistotu povětšinou pálíme do obrazu i na Animefestu, pokud to máme dovoleno. Akorát s tím rozdílem, že si po sobě ty titulky nejdříve několikrát pořádně přečteme a hodíme je tam až teprve ve chvíli, kdy z nich odstraníme pokud možno všechny chyby a nesrovnalosti. To se tak úplně nedá říct o tom, co se ke mně dostalo jak jinak, než vypálené do obrazu.

Nu, kde začít? Kromě toho, že měly ty „anglické“ titulky k angličtině hodně daleko, si autor nedělal vůbec žádnou hlavu s nějakými titulkovacími zásadami. Víceméně si představte zhruba středoškolskou hodinu anglického jazyka. Přesně to je jazyková úroveň toho, co mi bylo posláno. Hojné chyby ve větné stavbě, špatně použitá slovíčka a v neposlední řadě i faktické nepřesnosti v překladu samotném. Ely, anglistce, vstávaly vlasy hrůzou. Tyto titulky prostě dělají všechno proto, abyste podle nich nepochopili vůbec nic. Nu považte dle této kratičké promluvy.

Titulky:

Yes… No.

Co bylo řečeno doopravdy:

Ano… dobře.

A to nemluvím zde o mém oblíbeném monologu.

Titulky:

Now we are entering an Asian era.
As your company is expanding significantly in Asia
I believe that the possibilities are endless 

Co bylo řečeno doopravdy:

Nadešlo období asijského rozkvětu.
Osvědčím-li se ve vaší firmě s pobočkami po celé Asii,
věřím tomu, že se dokážu uplatnit, kdekoliv si budete přát.

O příklady prostě v žádném případě není nouze. Tady však nejsme na Konatiných recenzích, takže popojedeme dál. Po této ilustraci asi již chápete moji frustraci. Vy víte, že to je prostě blbě, ale nemůžete s tím vůbec nic dělat, protože je to nenávratně vytesáno do obrazu. Teďka jen celkem lituji, že jsem u toho filmu, na němž jsem byl na předloňském Eigasai, nedával pozor ani na anglické, ani na ty české titulky. Nemohu tak totiž najisto říci, zdali je tristní úroveň anglických titulků standardem, či jsem se jenom dostal k tomu nejhoršímu na celém trhu. Za zmínku také dozajista stojí i fakt, že dialogová listina místy absolutně nekoresponduje s replikami ve filmu.

Ať je to však jakkoliv, mám na každý pád ještě jednu obrovskou výtku. Proč tu v České republice probůh zapustila kořeny taková hloupost, jako promítání anglických titulků v obraze? Je opravdu tak těžké domluvit si film, který nebude zpotvořený anglickým hardsubem? Moc dobře vím, jak zdlouhavá je taková komunikace s Japonci, ovšem pokud něco opravdu chci, tak se prostě zatvrdím a tu několikaměsíční přehazovanou nějak přežiji. Obyvatelé Země vycházejícího slunce jsou totiž jen povětšinou zvyklí na jinačí styl komunikace, který je asi tak o 1000 % méně přímočarý než ten náš. Ovšem kupříkladu Animefest je živoucím příkladem toho, že to jde.

I argument, že se na to přece mohou přijít podívat i cizinci, je v mých očích opravdu velice slabý, neboť u festivalu typu Filmasia nebo Eigasai bude těch cizinců minimum. Většinu diváků budou logicky tvořit Češi… takže hlavní titulky budou samozřejmě v angličtině! A mě by prostě zajímalo proč s tím, že odpovědi typu: „Dělá se to tak odjakživa.“ neberu jako validní důvod. Že to tak distributor pošle automaticky, je pak sice více než nepříjemné, ale na druhou stranu také tak nějak urážlivé vůči všem zemím, kde není angličtina úředním jazykem. Tedy byl bych ještě ochoten trošku přivřít oči v případě, že by dané anglické titulky byly kvalitní a alespoň rámcově splňovaly nějaké normy, ovšem takových najdete jako šafránu. A je více než tristní, když byť i pouze jednu kopii znehodnotíte tím, že do ní vypálíte takové zvěrstvo.

Takže stručně řečeno angličtinu určitě ano, ale mělo by se skutečně jednat o angličtinu a dozajista by se měla klikat, ne zabírat místo v obraze filmu samotného. To by mělo na každý pád patřit kvalitním českým titulkům.

Neočekávaně nepříjemné dobrodružství aneb Cesta tam a zase zpátky

Na samotné putování na místo činu vzpomínám jen s velkou nelibostí. Započalo v sobotu cca ve 13:30, kdy jsme nastoupili na vlak v Olomouci. Náš film se sice promítal až večer od 20:30, ale vzhledem k tomu, že s klikáním nemáme žádné zkušenosti a potřebovali jsme si nejdřív na druhém konci Prahy odložit bagáž, jsme chtěli mít nějakou rezervu. Ta nám však ve výsledku byla celkem k ničemu, neboť jsme se dozvěděli, že jsme vlastně mohli přijít jen chvilinku před tou půl devátou. Což by bylo bývalo krásné vědět dřív. Potloukali jsme se tedy po nechutně přelidněném vánočním Václaváku a čekali, než nadejde náš čas.

Noc byla velmi krušná a další den znovu ve 13:30 hurá zpět do Olomouce. Nepohodlným a značně předraženým pendolinem, jelikož v tuto adventní dobu bylo v neděli všechno, ale opravdu všechno ostatní vyprodané.

Z pohledu zmatené korektorky

(píše Ely)

Muž si už bohatě postěžoval na to, jak tato metoda titulkování ztěžuje práci překladateli. Myslím ovšem, že rozhodně stojí za zmínku, že rovněž prakticky znemožňuje kvalitní korektorskou činnost. Na českých na Asii orientovaných festivalech, pro které děláme titulky, je mojí prací výsledný překladatelův výplod nejprve prohlédnout kritickým okem (a několikrát si do Astraka rýpnout) a následně to ještě tak dvakrát třikrát pro jistotu zhlédnout, aby mi, v tom ideálním případě, neuniklo opravdu nic. Zároveň u toho kontroluju také technickou stránku titulků, čili se snažím o to, aby se každá replika diváctvu snadno četla. Běžně si tedy hlídám překladatele i diváka, výše vylíčený způsob titulkování mi ovšem prakticky znemožnil obé.

Nemohla jsem dobře zkontrolovat češtinu, protože mi na jedné straně obrazovky běžel film a na druhé jsem si scrollovala Astrakovým výtvorem. Moje pozornost byla logicky roztříštěná, tekly mi nervy, snažila jsem se zoufale zorientovat v tom, co vlastně kontroluju. Nu, nebyly to zrovna nejšťastnější podmínky. Původně jsme měli pracovat pouze s videem z Vimea, odkud se mi ho ovšem, přestože to bylo nejspíš nějak zablokováno, podařilo vypreparovat, a tak jsme si naštěstí mohli vychutnávat „luxus“ vlastního videa ve vlastním přehrávači. Muset já to dělat všechno v prohlížeči, notebook by letěl z okna po prvních několika minutách. Nu a technickou kontrolu mi samozřejmě samotná podstata „klikaných“ titulků znemožňuje. Při srovnání s mou obvyklou náplní práce bylo toto naše pražské „poprvé“ skutečně jako nebe a dudy.

Překlad z angličtiny navíc ani dost dobře zkontrolovat nebylo možné, protože jak již zmiňoval Astrak – a zde prosím o prominutí a doufám, že nikoho nenaštvu – herci–neherci pravděpodobně angličtinu viděli maximálně tak z rychle jedoucího vlaku či snad z cedulí, se kterými jako by někdo stál vedle kamery (tomu by ostatně napovídala rychlost jejich uondaného projevu). Bohužel je nutné předpokládat, že většina diváků v sále anglicky minimálně jakžtakž umí, a kdybychom repliky změnili tak, jak byly nejspíše zamýšleny, mohlo by to někoho plést. Občas jsme nicméně tak jako tak museli spíše hádat, co se daná postava pokouší sdělit (I believe is to make great magazine), snažili jsme se ovšem ze všech sil a pevně doufám, že to bylo v rámci mezí srozumitelné.

Když už zveřejnil svou oblíbenou repliku Astrak, dovolím si i já ukázat svého favorita:

-I'm notto a guddo English spíká.
-That's OK, we have Naomi here who does. 

A víte, co bylo absolutně nejlepší? Když se nám jeden den před festivalem Zíza, ztrápené PR Filmasie, s omluvami ozvala s tím, že jim dokumenty ve Wordu přestaly fungovat a je třeba předělat titulky do texťáku. Do toho texťáku, do kterého jsem to dělala první půl hodinu, než přišel pokyn, ať to dělám do Wordu. Takže jsem si celé Minami mohla přečíst znovu, když jsem v něm hodinu „odmezerovávala“ jednotlivé repliky, a také jsem mohla dát sbohem kurzívě, kterou samozřejmě Poznámkový blok nezachová a kvalitativně tak titulky srazí zase o nějakou tu píď dolů.

Nu, byl to tedy opravdu zážitek. Jsme za něj ale samozřejmě moc vděční, zkušenosti z promítačské kabiny se určitě budou někdy hodit. Sice by nám pan promítač nemusel celou dobu tykat, když my mu slušně vykali, ale byla to opravdu cenná zkušenost, kterou si rádi zopakujeme.

Sečteno podtrženo…

(a šup zpátky k Astrakovi)

V první řadě musím po ženě zopakovat, že jsme za tuto zkušenost velice vděční. Pouze nás prostě zarazila zastaralost a neefektivnost celého titulkovacího procesu. Tím mám kromě toho, co jsem již napsal výše, na mysli i fakt, že jakožto překladatelé musíte být na festivalu fyzicky přítomní. Naše odměna za překlad se nám tedy doslova vytratila před očima. Za cestu vlakem do Prahy a zpět do Olomouce jsme dali celkem cca 900 korun plus minimálně dalších 600 padlo za jídlo a pití. Sobota před Vánocemi holt není úplně ideální období pro cesty napříč naší republikou a pražské ceny také nejsou žádná bomba.

Za sebe mohu závěrem říci jen tolik, že dle mého názoru by to šlo dělat i lépe. Ale co já, prostý překladatel, o tom mohu vědět!

Za korektury a úpravu fotek děkuji své drahé Ely