Nevkusně vkusný průvodce japonskou společností

Řeč je o knize s názvem Jak komunikovat s Japonci aneb Nebuďme xenofobní (kurzíva = Comic Sans) z pera Alice Kraemerové. Někteří možná již narážku na jistou formu nevkusu pochopili z mého pokusu o znásilnění fontu u jejího názvu, který mi však bohům žel tak úplně nevyšel, neboť Blogger odmítá na svých serverech hostovat takovou ohyzdnost, jakou je Comic Sans. Národnímu muzeu v Praze  nicméně tehdy v roce 2013 opravdu přišlo jako dobrý nápad nasázet názvy kapitol a název CELÉ KNIHY v tomto nechvalně proslulém fontu. Vyloženě to však nemohu odpovědnému člověku zazlívat, protože nebýt tohoto nerozvážného rozhodnutí, nikdy by se tato publikace nedostala do mého vlastnictví. Navíc po hlubším zamyšlení jsem došel k názoru, že vlastně toto sazečské zvěrstvo k japonské společnosti celkem sedí (aneb japanolog se nezapře), ale o tom až někdy příště.

I přes takovýto rozpačitý úvod musím předeslat, že tato kniha je opravdu kvalitní čtení. Paní Kraemerová čtenáři podává víceméně všechny důležité rysy japonské etikety a způsoby dobrého chování velice čtivou a zajímavou formou. V žádném případě se nejedná o nudný a nezáživný telefonní seznam faktů, který má mnoho akademiků z nějakého důvodu tak v oblibě. Jak autorka píše již v úvodním slovu, „příručka“ sestává z jejích vlastních zkušeností nejen jakožto japanoložky, ale především jakožto obyčejného člověka, takže ve výsledku má kniha spíše nádech vyprávění z cest. Složitější koncepty japonské kultury jsou vysvětlovány obyčejnému člověku srozumitelnou řečí a jednotlivé kapitoly rozebírající různé oblasti běžného života takového normálního Japonce jsou obohaceny o mnoho vtipných historek a zamyšlení.

Pro koho tahle knížka vlastně je aneb Ta naše povaha česká

Jedním příkladem za všechny budiž povídání o japonské hromadné dopravě, kdy autorka popisuje, jak funguje tamní systém kontroly jízdného, a nakonec řečnicky nadhodí, že „to samozřejmě Čechovi nedá a zamýšlí se nad tím, zda se dá v tomto systému nějak podvádět“. Načež obratem odpoví kladně a pustí se do (netuším, zdali úplně zamýšleného) podrobného popisu toho, jak do jisté míry obalamutit turnikety v japonských vlakových stanicích. Sice nakonec nezapomene dodat, že Japonec by na nic takového nikdy ani nepomyslel, což je z většinové části dozajista pravda, ovšem tato kniha je určena českému čtenářstvu a známe naše firmy. Od roku 2013 se však v médiích doposud neobjevil žádný Čech, jenž by byl v Japonsku zatčen za extenzivní jízdu načerno, takže konec dobrý, všechno dobré.

Možná je to znatelné již z prvního odstavce, ale název celé publikace nebyl dle mého názoru zvolen zrovna nejšťastněji. Nejedná se totiž striktně o návod, jak vést konverzaci s Japoncem tak, abychom neztrapnili sebe či jeho, nýbrž o opravdu zevrubný průvodce japonskými zvyklostmi od svátků přes každodenní život až po základní kameny jejich společenského soužití. Spojíme-li to s autorčiným poutavým stylem, dostaneme příjemný balíček, jenž skýtá skvělý poměr ponaučení, zajímavostí a vtipu vhodný nejen pro běžného čtenáře se zájmem o Zemi vycházejícího slunce, ale také pro začínající i pokročilé studenty japonské filologie. Tato publikace totiž obsahuje drtivou většinu základních termínů a témat, které se probírají v úvodech do japonské společnosti. Člověk to přečte jako prd za jeden maximálně dva dny, takže minimálně pro studenty to je za málo peněz hodně muziky a ještě kopa zajímavých věcí nad rámec výuky.

Objektivu autorky občas neunikli ani nevinní civilisté.

 

Bohemisticko-japanologický koutek aneb Bez kiksů se neobejde nic

Abych ale jenom nevychvaloval, mám i několik málo výtek povětšinou formálního rázu. Jednou za několik desítek stran to vypadá, jako by autorka danou pasáž dopisovala již v pozdních večerních hodinách, neboť najednou z ničeho nic o něco málo klesne stylistická úroveň textu a ke konci kapitol se čas od času opakují již řečené informace v trošku jiném hávu. Což je tedy spíš poznámka pro hnidopichy, jako jsem já, ale sem tam se vyskytne i nějaké to dílo tiskařského šotka, které uniklo korektorskému oku. Viz třebas: „I když se intenzita jejich diskriminace se postupně snižuje (…)“ či „(…) když si chcete najmout (místo pronajmout) byt, (…)“. Kromě toho je text co do čtivosti velice kvalitní.

Vyloženě problém mám ovšem s několika věcmi, které se nějakým způsobem týkají buď přepisu, anebo použití japonských slov. Nejdříve bych si rád odbyl tu transkripci, neboť to je opravdu jen jedna bota, jež vlastně ani není oficiálně bota, avšak mně se to prostě nelíbí jak z estetického, tak funkčního hlediska. Řeč je o neduhu, jenž se projevuje přepisováním japonské hlásky ん (n), která stojí ve slově před obouretnými hláskami, jako „m“. Pisatelé si to pak většinou obhajují tím, že se to tam přece tak vyslovuje, což je kvůli pozici mluvidel sice pravda, ale minimálně v češtině není důvod něco takového zanášet i do písma. Spíše to naopak čtenáři bez jakýchkoliv znalostí japonského jazyka škodí, neboť ony bilabiály nejsou jenom hlásky „p“ a „b“, ale také „m“. A zrovna v této publikaci se nám jedno takové slovíčko, v rámci nějž se japonské „n“ vyskytne hned před slabikou „mu“, vyskytne. Nalistujeme-li stránku se seznamem všech státních svátků, nalezneme tam u jednoho z nich jméno bájného prvního císaře, jenž je zde prezentován ne jako Džinmu, nýbrž jako „Džimmu“. Na okamžik nechme být fakt, že zde hlásku „n“ opravdu reálně vyslovíme, a zaměřme se spíše na to, jak by toto jméno mohlo být interpretováno českým čtenářem. Samozřejmě nepochybuji, že velké procento z nich se s ním popasovalo správně, na druhou stranu dozajista existuje i další nemalá část čtenářstva, kterou byl pan císař překřtěn na [džimua].

Dále jsem přesvědčen o tom, že tento styl přepisu je vůči českému čtenáři i do jisté míry urážlivý, protože slova s identickou změnou ve výslovnosti oproti psanému protipólu nalezneme i v češtině. Jedním příkladem za všechny budiž naše hanba, kdy sice vidíme „n“, avšak kvůli hláskovému okolí říkáme [hamba]. Všeobecně tedy zastávám názor, že minimálně pro nás jakožto Čechy je mnohem produktivnější i v takových případech používat hlásku „n“, neboť moc dobře víme, jak si s ní v proudu řeči poradit. Navíc se pak jako bonus vyhneme nepříjemnostem typu [džimu]. Nu, a úplně nakonec bych k tomuto tématu zmínil jenom to, že ani sama autorka důsledně nedodržela přepis přes „m“ úplně všude – těsně pod „Džimmuem“ se totiž u svátku zasvěcenému jarní rovnodennosti skví „šunbun no hi“, nikoliv „šumbun no hi“, jak by si toto slovo v případě jednotného dodržování přepisu žádalo.

Japonci užívaná gesta nejsou vždy znázorňována zrovna nejpochopitelněji.

Z formálního hlediska mi ještě hodně vadila jedna věc. Bez zbytečných odboček se stručně a jednoduše jedná o pleonasmy typu „vlna cunami“, „sójová omáčka šóju“ či „cukr sató“. Doslova tím mluvčí totiž říká „vlna přílivová vlna“, „sójová omáčka sójová omáčka“ a „cukr cukr“. Je to vlastně to samé, jako bychom napsali – ostatně jak česká i ostatní západní média rádi píší – „hora Fudžisan“. Název hory je pouze a jenom Fudži, „san“ je v tomto případě přípona označující hory, tudíž přesný překlad takového paskvilu potom zní „hora hora Fudži“.
Každopádně abych autorce úplně nekřivdil, z nějakého důvodu v nespočtu dalších podobných případů uvádí japonský ekvivalent daného termínu do závorky. To je ideální řešení, protože pak to na čtenáře nepůsobí tak, že použitá japonská slovíčka nesou oproti těm českým jakýsi speciální význam navíc, i když tomu tak ve skutečnosti není.

Úplně zvlášť bych chtěl ještě vypíchnout jednu věc, která mě opravdu potěšila. Určitě drtivá většina z vás zná pokemony. A drtivá většina z této drtivé většiny je má chybně zakódované jako jakési „pokémony“. Paní Kraemerové mnohokrát děkuji za snad vůbec první vypíchnutí tohoto iritujícího pravopisného neduhu na území České republiky. Podobně jako u „saké“ je to pouze pomůcka pro jazykovou inteligencí méně obdařenou anglicky mluvící populaci, která čtenáři naznačuje, že mají být dané hlásky přečteny japonsky, všechny stejně dlouze, a že tedy nemá tvořit žádné patvary typu [poukmon], jak by jinak v anglofonním světě hrozilo.

Konec dobrý, všechno dobré

Jak už jsem nicméně napsal v úvodních odstavcích, Jak komunikovat s Japonci aneb Nebuďme xenofobní je poutavá, dobře napsaná a informacemi nabitá kniha. Nenechte se proto zmást mým sáhodlouhým rozepisováním češtinářských neduhů – po zavření knihy ve mně výrazně převládaly pozitivní dojmy. Měl bych pouze menší výhradu k obsahové stránce knihy, nemohl jsem totiž nezaznamenat jisté mezery v rámci autorčiných znalostí novější populární kultury, které však poměrně umně zakryla tím, že danou problematiku spíše jenom nakousla a uvedla jen několik všeobecných informací, načež se znovu vrátila do svých důvěrně známých vod.

Celkově však mohu tuto publikaci s klidem v duši doporučit k přečtení každému, koho nějakým způsobem zaujala japonská kultura. I přes počáteční rozpaky ohledně použitého fontu se jedná o velice kvalitní a čtivý zdroj všech základních informací, které potřebuje člověk znát, aby pochopil, proč je Země vycházejícího slunce taková, jaká je. A svá pochvalná tvrzení bych teď ještě na závěr s dovolením podložil krátkou citací z knihy samotné (řeč bude o japonských příslovích a pořekadlech):

Zkusme některá stará přísloví aplikovat na dnešní životní styl, např. na automobily! Když si koupíme nové auto, vězme, že každý krab si hloubí jámu podle svého krunýře, proto bývá automobil nezřídka vizitkou svého majitele. Není dobré přeceňovat své šoférské umění ani finanční možnosti, protože vrána, která napodobuje kormorána, se utopí. Po výběru modelu podle vkusu a hlavně peněženky nastává ta nudnější část celé transakce. Je potřeba vozidlo přihlásit a pojistit. Tady je jasné, že nad plačícím dítětem a nad úředníkem nezvítězíš. Kdo si to uvědomí, neriskuje infarkt a v klidu vyřídí potřebné papírování. Pak už se dá vyrazit za volantem nového vozu do dálek.
(…)
Řidič obvykle nejezdí sám, často s sebou na cesty vezme kamarády, což radí i japonské přísloví na cesty vezmi s sebou druha, do života přiber cit. Jen si jich nesmí přibrat moc, neboť příliš mnoho námořníků přivede loď na skaliska. Ovšem kdo vezme s sebou na cesty manželku, musí si být vědom toho, že úmysl ženy projde skálou, (…)
Ovšem jsou i přísloví, která motoristu spíše rozčilí, než poučí. Prodávat ojeté auto s průpovídkou: i když se lak odře, podstata se nezmění, by i na tolerantního kupce bylo asi příliš.

Za korektury, úpravy a fotky děkuji své drahé Ely