O krůček blíže k ovládnutí Akiconu (2015)

Pokud jste se zhrozili z toho, že by snad Akicon měl přejít pod cizí vedení a pomalu začít hnít jako jiný, kdysi oblíbený český con, nemusíte se bát. Nejedná se v tomto případě o celkové ovládnutí akce, nýbrž pouze o zapuštění kořenů do jejího překladového oddělení. Ovšem na všechno se dostane, však máme času dost. Ze všeho nejdříve se mrkneme na tu trošku programu, kterou jsem letos navštívil. 

Letošní, na můj vkus poněkud chudší, program

Netvrdím, že bylo programu celkově málo, ovšem oproti normálu jsem nejen já postrádal více přednášek, co by mě zaujaly v pozitivním slova smyslu. Z toho důvodu jsme počáteční den strávili bloumáním po akci a hledáním, s kým bychom mohli prohodit pár slov. První přednáška, kterou jsem měl v plánu, nesla název Dračák od jakéhosi Kazeryuu Shira, a bez mučení přiznávám, že to je tedy zrovna jeden z těch nepovedených výstupů, u něhož to poznáte již po přečtení anotace. Kdybych na Akiconu nenocoval, tak kvůli tomu určitě nevstávám, ovšem takhle jsem si řekl, proč ne a po probuzení si na něj počkal. Vydržel jsem to celé tři minuty. Po prvním absolutně rozbitém slajdu a zhodnocení rétorických dovedností přednášejícího jsem usoudil, že tohle opravdu ne, a tak jsem se přesunul do atria.

Tam jsem mimo jiné našel Ratmana, kterého jsme v noci nechali u příprav prezentace ke své přednášce, což byl mimochodem první opravdový program, na nějž jsme zavítali. Přednáška nesla název RPG a TRPG a stručně řečeno byla o tom, co se z tradičních papírových her na hrdiny stalo poté, co si je v Japonsku vzali jaksepatří do parády. Obsahově se mi výstup nezdál nijak špatný, problém nastal u klasického Ratmanova stylu předávání informací. Čas od času zapomíná, že přednáší pro vesměs lidi, kteří se o daném tématu chtějí teprve něco dozvědět, takže některé narážky tedy přijdou vniveč, což je celkem škoda. Každému také nejspíš nesedne jeho způsob kouskování delších vět, kdy hrozí nebezpečí nepochopení toho, co jimi chtěl vlastně básník říci, pokud na něj nejste zvyklí. Takové případy za mě osobně však tvořily pouze malý zlomek celé přednášky a i přesto, že několik narážek nemohli lidé klasického Dungeon and Dragons neznalí pochopit (vzhledem k tomu, že se přednáška zabývala jeho vlivem na Japonsko, tak se už vlastně ovšem s touto znalostí tak trochu počítalo) a i přes tu jednu výtku na Ratmanův místy údajně až příliš vulgární jazyk, musím za sebe hodnotit jeho výstup jako zdařilý.

Nedlouho potom na nás již čekal zlatý hřeb conu v podobě Grekovy přednášky s názvem Vizuální novela tajemství zbavená. Rovnou předesílám, že zde je slovní spojení „zlatý hřeb“ použito v ironickém slova smyslu, ten pravý vrchol celé akce na nás ještě čekal. Neodbíhejme však a pojďme se podívat na to, proč se nejen mně tento výstup vůbec nelíbil. A ještě než začneme, bych rád zmínil, že jsem si při jeho poslechu a následné letmé diskusi s Grekem nevědomky vzpomněl na Hintzuovu přednášku z letošního Natsuconu, v rámci níž rozebíral psychologické postupy a pasti, jakými je možné dosáhnout toho, aby vás vaše okolí považovalo za odborníka na dané téma. Grek na začátku své prezentace dal celkem jasně najevo, že se ostře vymezuje proti většině toho, co již bylo o vizuálních novelách řečeno různými přednášejícími v minulých letech. Ve spojení se svou pověstí tím v obecenstvu vzbudil iluzi toho, že vše, co v příští hodině řekne, budou 100% pravdivá fakta. A i když se s ním jinak dobře baví o všech různých věcech, následující odstaveček nebude patřit mezi nejpozitivnější.
V zásadě mám problém se dvěma věcmi, které na jeho přednášce padly. Grek tvrdil, že erotický obsah je všeobecně na ústupu, jeho statistiky dokazují více než poloviční (a možná spíš blíže k tříčtvrteční, ale na čísla já nikdy paměť neměl) převahu titulů bez sexuálních scén. To mi pochopitelně moc nesedělo vzhledem k tomu, že 18+ obsah je stále více či méně pevným standardem. Když jsem se ho na to po výstupu ptal, hned se všechno vyjasnilo. Bylo mi řečeno, že vycházel ze statistik prodejů na Comiketu za posledních 7 let, což je pro představu něco podobného, jako bychom měli posuzovat všeobecné trendy v rámci beletrie čistě podle fanfikcí. Ano, nezávislá tvorba, která se na Comiketu prodává, je velice obsáhlá, ovšem v žádném případě se nejedná o hlavní proud (chápal bych, kdyby se jednalo o statistiky zahrnující čistě nezávislé okruhy, kteréžto se proslavily natolik, že se zařadily na toho hlavního proudu jako například Type-Moon. Což, chápu, je značně zbytečná, avšak pro naše potřeby alespoň relevantní statistika). S tímto bodem se pojí i Grekovo suverénní slučování příběhových titulů s čistokrevným pornem, které není tak úplně košér. Zde musím sáhnout pro příměr do kinematografických vod, neboť špatně napsaná pornografie pod rouškou neumětelsky sepsané náhražky příběhu infiltrovala už i klasicky papírový knižní trh. V zásadě je to tedy jako házet do jednoho pytle komediální film a hrané porno.
A druhý bod, který mě tíží, je rozesetí pravděpodobně ještě většího chaosu, než který tu byl předtím. Souhlasím s Grekem v tom, že bychom mohli toto médium přirovnat k obrázkové knize (potažmo na všech frontách plně ilustrovanému ne vždy interaktivnímu románu), dokonce se shodneme i v možném zařazení Mass Effectu do této škatulky. Problém nastává u vymezení hranice, odkud je možné napasovat termín „vizuální novela“ na západní tvorbu. Je sice pravda, že fantazii se v tomto případě meze nekladou, ale také v tom nemůžeme jen tak dělat holubník a říct, že „kde jsou volby ovlivňující příští běh událostí, to je vizuální novela“, protože tak tuhle tezi poměrně jednoduše rozbil Drakarn už na samotné přednášce, když se zeptal, jak je to tedy s kinetickými vizuálními novelami, které žádné volby nemají.
Celkově musím říct, že mě tento výstup zklamal nejen po stránce informační, ale především kvůli poměrně účinné mystifikaci těch několika neznalých, již se mezi obecenstvem nacházeli. Toto není opravdu nejjednodušší téma, takže Grekovi nic nezazlívám. Alespoň mi dal motivaci k sepsání nějakého představovacího článku k vizuálním novelám do příštího Festzinu, který jsem plánoval již na letošek.
Po jedné slohovce bude následovat takový kratší výstup, neboť tentokrát již opravdu přichází na řadu ten předesílaný zlatý hřeb celé akce. Nejedná se o nic jiného než přednášku s názvem Stalking pro začátečníky od Hintzua. Nějaké menší útržky jsme s ním probírali dříve toho dne, takže jsme přibližně věděli, o čem to bude, a Hintzu věru znovu nezklamal. Jeho výstup měl zase jednou vtipně odlehčený rozjezd a morbidně vážný závěr. Akorát si trošku naběhnul, když zrovna mě s Ely požádal o hlídání času, protože vždy, když nadešel jeden z jím vymezených časových milníků, jsem lákal jeho pozornost takovým tím mlaskáním, které většinou používáte při interakci se svými čtyřnohými mazlíčky (za což se dodatečně omlouvám). Na druhou stranu to zbytek obecenstva asi rušilo méně než nějaké posunky spojené s byť tlumeným houkáním. Ovšem ruku na srdce, kdo by si nechal uniknout příležitost si takhle (prozatím beztrestně) zamlaskat na svého šéfa?

Následujícího dne jsme pak Akicon završili ne zrovna nejlépe Genderovou iluzí od Angie. A tím „zrovna nejlépe“ myslím v zásadě to, že to byla celkem katastrofa. Ale všechno hezky popořádku. Vyvaruji se zde rozebírání drtivé většiny přednášky, která byla jako vystřižená z genderových studií nebo sociálních studií v rámci našich luhů a hájů, protože to by bylo již od samého začátku pouze a jenom plýtvání digitálního papíru. Zaměřím se čistě na části relevantní k anotaci a Japonsku obecně. Co jsme tak pochopili, mělo se jednat o představení japonského přístupu ke konceptu pohlaví a genderu, což je problematika stará téměř jako Země vycházejícího slunce sama. Začalo to poměrně slibně, tedy zmínkou o tradičním divadle nó a posléze kabuki. Obratem to však šlo trošku do kopru, když přednášející začala poněkud motat divadelnickou terminologii z oblasti rolí. Přišla s tím, že v rámci čistě ženského divadla Takarazuka se upustilo od termínu „musumejaku“ ve prospěch „onnajaku“ na základě jakési údajné degradace, neboť „musume“ je přeci ta „dcera“. Což je hloupost hned ze dvou důvodů. Zaprvé to není pravda a zadruhé se slovo „musume“ začalo čistě ve významu „dcera“ používat až v několika posledních desetiletích. Prapůvodně to znamenalo přibližně něco ve smyslu „holka na vdávání“. Bylo by fajn si nejdřív ověřit fakta a třeba i sjednotit transkripci v rámci své prezentace.
Abych to už nenatahoval, k tomu, o čem to mělo opravdu být, jsme se dostali asi 5 minut před koncem přednášky. A ještě, než to konečně definitivně skončilo, nás přednášející postrašila svým výrokem, že si tenhle výstup musí zopakovat.

Nasáčkovali jsme se tam zadarmo a řádně jsme si to užili!

Jak jsem předesílal v úvodu, letos jsme se více než kdy dřív účastnili na přípravě promítání. Ovšem kvůli tomu, že jsem to tak úplně po loňském roce nečekal, nedokázal jsem ještě zajistit 100% servis a jednu komplet sérii plus nějaké zbytky musel dodělat Manta. Předcházející rok se totiž chtěl jenom jeden film po mně a Ximara byla zneužita na korektury. Letos mě Manta, festivalový koordinátor překladu, bez nějakých oficiálních serepetiček jmenoval takovým pomocným koordinátorem, což mě na jednu stranu velice potěšilo, na tu druhou se však musím přiznat, že jsem to moc nečekal, takže lidé z mé sítě překladatelů a korektorů na to nebyli připraveni. Nakonec jsme to ovšem dali nějak dohromady, já s Ely si za naším Lupinem i přes Grekovy poznámky stále stojíme. On beztak jenom věděl, co ode mě může čekat v rámci svojí přednášky a chtěl jenom udeřit jako první!

A na samý konec několik věcí, které zpravidla nikoho nezajímají. Poměrně dobrým indikátorem mé polohy se tentokráte stala moje zářivě růžovovlasá žena Ely, s kterou jsme tak pendlovali po Akiconu a hledali, s kým bychom mohli prohodit pár slov. Většinou nás takto doprovázeli i Zall s Ratmanem, které jsme i na této akci proti jejich vůli omylem zatáhli na ne zrovna dobrý bod programu, za což se jim zpětně velice omlouváme. Na druhou stranu traumatické události nás navzájem sbližují! Poněkud méně frekventovaně, ale stále celkem často jsme se potkávali i s Eldou a Shinem, kterým vděčíme za skvělé chvíle u Danmaku, karetní hry Bang s rozšířenými pravidly ve stylu Tóhó. S Ximarou  jsme pak krátce probrali důležitost překladatelské sekce na Animefestu, edisona jsem střízlivého zastihl jen na pár chvil, Campari mi dal okusit hrůzy z nevyhnutelného stárnutí a smrti, Velu nás zasvětila do tajů Fluxxu, Hintzu přinesl nějaké stalkerské novinky z naší skvělé komunity, Grek bude teďka beztak lítý a Wolfiimu penis.

A zase asi za ten rok ahoj!