Co na internetech netvrdit aneb 9 bludů o české transkripci

Dostali-li jste se k tomuto článku, česká transkripce pro vás jistě není neznámým pojmem. Ba naopak bychom si dovolili tvrdit, že vůči ní pravděpodobně zaujímáte velice silný postoj. Ať už na ni nahlížíte jako na novodobou morovou epidemii, jako na spasitelku jazyka českého anebo vás nechává chladnými, tyto řádky jsou určeny právě vám. Nutno podotknout, že nejvíce prospěšný bude tento článek pro první zmiňovanou skupinu, ale i zbývající dvě se možná něčemu přiučí.

Pro zvýšení efektivity našeho sdělení nebudeme sepisovat žádnou klasickou esej, protože moc dobře víme, že kvanta textu nemá nikdo rád. Místo toho jsme se rozhodli pro formát nejčastěji kladených otázek, v rámci nějž vám naservírujeme všechny potřebné informace hezky naporcované a stravitelné. A kdo ví, třeba v některých otázkách poznáte sebe nebo svého kamaráda.

Slovníček pojmů a definic

Japonština – Jeden z mnoha východoasijských jazyků, jehož uživatelé rádi hrdě tvrdí, že nepatří do žádné existující jazykové rodiny i přes to, že je naprosto očividně příbuzný s korejštinou. Pro zápis používá systém znaků.

Rómadži – Latinka. Jenom latinka. Ne, není to anglická transkripce, jak si někteří evidentně myslí.

Anglická transkripce (tzv. Hepburnova transkripce) – Jedná se o přepis japonštiny do rómadži prostřednictvím anglických grafických prostředků (písmenek), na základě fonologických pravidel angličtiny a italštiny. Tradiční forma zaznamenává dlouhé samohlásky jejich zdvojením (uu, ou, oo), revidovaná verze využívá k naznačení délky speciální znaky, samohlásky s makrony (ū, ō). Existuje také zjednodušená forma zápisu, která zcela ignoruje jakékoliv délky samohlásek a tím i deformuje daná slova kolikrát až k nepoznání. Zároveň je rovněž možné neesteticky prodloužit samohlásku „o“ písmenem „h“, s čímž se můžeme setkat u jmen či místních názvů. Z výše uvedeného vyplývá, že je „anglická transkripce“ zastřešující termín pro několik způsobů přepisu, z nichž některé hraničí až s przněním daných slov.
Příkladová slovíčka: futsuu, futsū / shufu / Ohyama, Ōyama

Česká transkripce – Přepis japonštiny do rómadži prostřednictvím českých grafických prostředků. Délky zaznamenává pomocí nám naprosto běžných znaků (ú, ó). Není dosud kodifikovaná, elektronicky ovšem vyšla zevrubná příručka o jejím užívání, která člověka s českým přepisem seznámí, vypustí-li čtenář nepravdivé tvrzení o české fansubové scéně.
Příkladová slovíčka: fucú, šufu, Ójama

Japonská transkripce (tzv. kunreišiki) – Přepis japonštiny do rómadži pomocí prostředků natolik nepraktických, že ho nepoužívají ani sami Japonci. Délky zaznamenává prostřednictvím speciálních znaků, stříšek nad samohláskami (ô, û).
Příkladová slovíčka: hutû, syuhu, Ôyama

 „Fakjú“ aneb Vaše otázky a připomínky

Česká transkripce vypadá hrozně / nechutně / odporně / strašně!

Odpověď: Grafický systém ze své podstaty není nijak hrozný, nechutný, odporný ani strašný. Jedná se pouze o subjektivní názor, který z nějakého důvodu pramení ze zvyku na anglickou transkripci. Česká i anglická transkripce používají pro přepis stejný postup s tím rozdílem, že angličtina není schopná některé zvuky adekvátně zapsat, a tudíž se na rozdíl od češtiny musí uchylovat ke spřežkám (srovnej shufu a šufu).

Česká transkripce zní hrozně / nechutně / odporně / strašně!

Odpověď: Česká, anglická ani kterákoliv jiná transkripce nemůže znít hrozně, nechutně, odporně ani strašně prostě jednoduše z toho důvodu, že všechny zapisují jeden a ten samý zvuk (pamatuj, že shufu, šufu i syuhu se čte jako [šufu]).

S českou transkripcí nemůžu googlit anglické stránky!

Odpověď: Ano, to je v zásadě pravda. Česká transkripce vás zavede na české stránky, kdežto anglická transkripce vás zavede na stránky anglické. To dá přece rozum. Tento fakt vás však nijak neokrádá o informace, k nimž se chcete dostat. Kromě toho, že Google nějakým způsobem dokáže sloučit zadání v české transkripci s výsledky v anglické transkripci (zkus kupříkladu zadat „šakuhači“), se člověk prakticky vždy dostane na wiki záznam příslušné reálie, odkud může pokračovat dál na český i anglický internet. Asi se budeme opakovat, ale se zadáním v české transkripci se jen těžko dostanete na anglické stránky a naopak se zadáním v anglické transkripci se jen s obtížemi dostanete na ty české.
Výjimku tvoří Československá filmová databáze, kde se sice všechno vede primárně v české transkripci, ale zároveň jsou v systému zaznamenány i varianty v anglické transkripci i originální japonštině. Nemusíte tedy zoufat, že byste se nedostali k informacím o svém oblíbeném filmu či seriálu.

Vždyť anglická transkripce je naprosto snadná na přečtení!

Odpověď: Anglická transkripce, například ve své revidované podobě s makrony, dozajista ano, pokud ovládáte angličtinu. Problém ovšem tkví v tom, že podoba přepisu užívaná na internetu je směs několika druhů anglické transkripce. Její největší neduh pramení z prodlužování za pomoci hlásky „u“ či „o“ a častého ignorování délek, jež běžně vede ke komolení slov (srovnej Kyouko, Kyoko, Kyōko a Kjóko). Kromě toho dělá tento zápis nepořádek i u slov s předponou „ko“, kdy kupříkladu u slova „koushi“ není vůbec jasné, zdali se jedná o [kóši], tedy například „lektor“, či [kouši], tedy „tele“. Tomuto problému lze zamezit používáním české transkripce nebo revidované anglické transkripce, s níž se však na internetu prakticky nepotkáte.

Proč by se ta jména měla nějak překládat? Mangu čtu jedině v originále!

Odpověď: Je nám záhadou, kde se takoví lidé dostanou k české transkripci, když očividně čtou komiksy v japonštině. I tak se však sluší upozornit, že zápis japonské výslovnosti našimi českými písmenky není žádný překlad. Právě ten překlad (nebo všeobecně jazyk daného textu) přímo ovlivňuje to, jakou transkripci by jeho autor měl použít. Anglický překlad se tedy bude pyšnit jednou z anglických transkripcí a český bude doplňován transkripcí českou.

Ale on tu českou stejně nikdo nepoužívá, podívejte se na všechny české fansuby!

Odpověď: Kromě toho, že to není pravda (namátkou nás napadá Namae no nai, Sunsub nebo Totan), by bylo záhodno odhalit jednu strašlivou pravdu. Totiž, že fanouškovský překlad není bernou mincí pro prakticky nic od přesnosti přes kvalitu až po tu transkripci. Norma se v tomto případě formuje na základě oficiálně vydaných knih a textů pocházejících z per českých japanistů.

U nás se český přepis nikdy nepoužíval!

Odpověď: V tom se s vámi tato publikace od přední české japanoložky Vlasty Hilské z roku 1953 poněkud rozchází:

Nám ale na kurzu japonštiny lektorka říkala, že česká transkripce je na nic a neměli bychom ji používat.

Odpověď: V tom případě bychom vám doporučili změnit kurz. Člověka zběhlého v japonštině totiž poznáte mimo jiné podle toho, že přesně ví, v jaké situaci použít kterou transkripci. Tvrdí-li vám podobné bludy, splachujete peníze do záchodu.

Takže teď mám jako psát One Piece jako Wan Pís?!

Odpověď: Nahlédněte do svého nitra a položte si jednu zásadní otázku: „Jedná se o japonštinu?“ Pokud jste si následně odpověděli, že nikoliv, tak jste zároveň vyřešili i svůj původní problém. Transkripce se vztahuje pouze na jazyky, které pro zápis nepoužívají latinku. Mezi ně kromě japonštiny patří například také čínština, ruština nebo korejština.

A něco (ne tak úplným) závěrem

Máte nějakou další otázku? Něco vám na té české transkripci pořád nehraje? Chtěli byste se vyjádřit k něčemu z toho, co jste si zde přečetli? Neváhejte, nestyďte se a s chutí nám to všechno napište do komentářů níže! Článek budeme postupně rozšiřovat a doplňovat na základě vašich dotazů a připomínek.

Astrak & Ely

Společný report z NatsuConu (2017)

Astrak a Ely morfují do… jedné bytosti a opět vám tak přináší pouze jeden report z pohledu množného čísla. Tentokráte z NatsuConu (Lýtkofestu), pro který jsme letos připravili překlad Žezelotebonu.

Pátek

V pátek nás uvítala dlouhá fronta (kterou jsme celou předběhli, protože jsme potřebovali vyřešit Elyinu v hlubinách internetu ztracenou vstupenku), antimuslimské auto, bleskové a vstřícné vyřešení problému, pěkné záporácké látkové pásky, známé tváře, poslední stopy příprav a shonu, uběhaní organizátoři a recyklované retro plány budovy z minulého roku. V programu jsme bohužel nenalezli nic, co by nás zaujalo, a tak jsme se družili s kýmkoliv, kdo se nám nachomýtl do cesty. Možná je to tak lepší, neboť přednáškové místnosti byly zanedlouho oblepeny informacemi o tom, co vše bylo přesunuto a co zrušeno, ale naše plány těmito změnami nijak neutrpěly. Jelikož však většina přátel plánovala dorazit až na sobotu, poměrně brzy jsme lov na oběti a roleplay typické české důchodkyně v okně zapíchli a šli jsme krmit kachny, které naši přítomnost (a 20 rohlíků) ocenily mnohem více.

Sobota

Svou letošní natsuconovskou pouť po přednáškách jsme tedy letos zahájili až v sobotu a to Příběhem Japonska v podání Roudyho. Kromě dvou či tří faktických nepřesností, se kterými ho Astrak následně zkonfrontoval, Roudy shrnul historii Japonska zajímavou a poutavou formou. Bylo by to bývalo ještě lepší, kdyby do toho místy zapojil víc humoru a historických jobovek, ovšem i bez toho to byla kór na první výstup kvalitní poslyšená. Příchod Greka Roudyho sice očividně na chvíli rozhodil, jinak měl ale dobrý přednes. Kdyby odstranil parazitické mručení, bylo by to ťip ťop.

Zaujalo nás, že Roudy přednášel v místnosti s názvem „Meidži“, nikoliv „Meiji“, jak jsme byli zvyklí z předchozích ročníků. Naše srdéčka při tomto zjištění při čtení programu zaplesala, ovšem v povznesené náladě zůstala jen krátkou chvíli, než nám oči sklouzly na názvy přednášek, které jsou až na jednu světlou výjimku (věčná sláva Clover!) v anglické transkripci. Čili totální mišmaš. Pokud tímto NatsuCon bojuje za diverzitu, do příštího roku navrhujeme nechat název festivalu anglickou, názvy místnosti českou transkripcí a slova v názvech přednášek řešit třeba kunreišiki. Pro navození ještě většího exotična je možné někam přimíchat i trávové písmo.

Japonská cukrárna, přestože ji obvykle vynášíme do nebes, představovala letos zklamání. Oproti předchozím letem slečna / paní zdražila, z důvodů nedostatku hotovosti v peněžence a slepé odvahy jsme si proto poprvé nekoupili „vše dvakrát“. Ve frontě o 10 až 15 lidech Ely strávila celou Roudyho přednášku a vrátila se až na několik posledních vět. Polovina sladkostí byly novinky a moči měly inovované receptury. Nic z toho by nevadilo, kdyby si pochutiny i přes toto experimentování udržely chuťové kvality z předchozích let, to ovšem platilo pouze u danga. Kupříkladu blíže neidentifikovatelné dvoubarevné želé jsme nedokázali pozřít ani my, ani Ratman.

Pochoutka za pouhých 355 Kč

Grekovy IKEA záporáky nejsme s to hodnotit v celém rozsahu. Z důvodu Grekovy popularity místnost Nara, přestože klimatizovaná, přesáhla svou kapacitu snad třikrát. Lidé seděli v uličkách a stáli podél stěn, takže bylo v sále dusno k padnutí. Furry samici sedící na zemi před Ely byl naprosto neznámý koncept osobního prostoru a první půl hodinu se jí snažila snad lehnout do klína. Nepohodlí, nevyžádaná intimita, horko a dusno způsobily, že jsme vnímali snad jen prvních pár minut. Z těch se zdálo, že si Grek vymyslel vlastní škatulky a do těch se snažil vtěsnat veškeré fiktivní záporáctvo. Jestli úspěšně či neúspěšně, však už nedokážeme posoudit. Bohužel byl co chvíli přerušován hlasy z publika, což celkový zážitek příliš nezlepšovalo. Rotunda mu rozhodně sedne lépe. Po 45 minutách jsme zbaběle prchli na další program a dobře jsme udělali – Grek klasicky přetahoval a očividně v přednášce pokračoval ještě jednou tak dlouho. Legenda praví, že pokud ho nezastavili, přednáší tam dodnes.

Japonsko v mezinárodních organizacích od Zízy byla kvalitní přednáška na vyloženě vysokoškolské úrovni, co se týče obsahu, přednesu i použité terminologie. Nejsme si moc jistí, co to dalo mladším ročníkům, ale z našeho pohledu to bylo na zvednutý palec. Bohužel se toho však mnoho nestihlo. Kdyby Zíza zkrouhla definici pojmů na prvním slajdu a představila jen ty nezbytně důležité, snad by to vyšlo lépe. Zájemci z jisté české vysoké školy si budou moct tuto a podobné přednášky následující semestr vychutnat také ve školním prostředí.

Plánovanou Tlakshow jsme bohužel nestihli, protože se v altánu řešil Animefest.

Tenhle fandom není pro starý v podání hintzua byl pro nás rozpačitý zážitek, jakkoliv jsme se na něj těšili. Přestože jsme se hlavně zpočátku opravdu bavili, ke konci přednášce docházela šťáva a na poutavosti ztrácela, jelikož se jednalo převážně o převypravování historek z internetových fór. Od kohokoliv jiného by to neurazilo, snad možná i příjemně překvapilo, od hintzua je ale člověk zvyklý na jiný standard a větší pecky. Jeho nápad s kartičkami a vzorkem publika byl originální, ale ve finále ne zcela využitý. Jakkoliv byly tedy historky zábavné či děsivé, po přednášce v nás zůstala kromě milých dojmů i nepříjemná pachuť po uvědomění, že to bylo vlastně hodinové trefování se do lidí. Ostatní posluchači si toho neodnesli, snad kvůli neucelené formě, o moc více:

Zíza (chvilku po přednášce): Jak se ti líbila přednáška od hintzua?
F: … Co von dělal?

Neděle

Neděli jsme zahájili pozdním příjezdem z důvodu nehody v autobuse. Stará paní, prudce brzdící imbecilní řidič, hodně krve, sanitka, rozklepaná Ely. Stánek na dvoře už po poledni neoplýval točenou Kofolou, pouze hroznovou limonádou neznámého původu, na setřepání šoku cukrem to ovšem stačilo. Na pozitivní myšlenky jsme se následně nechali přivést Zízou s Fishem na jejich Besedě o cestě do Japonska, jinak řečeno trochu jinak podané verzi přednášky, kterou jsme měli tu čest vidět již na Animefestu. Zíza s Fishem se bránili zapnutí kamery, neboť plánovali drbat známé a oblažit nás i méně vhodnými historkami, které by asi raději pro dobro lidstva neměly být zachyceny na žádném záznamu. Bylo to perfektní, pro nás rozhodně nejlepší bod letošního NatsuConu. Víme, kdo prděl, víme, kdo chrápal, kdo se zamiloval, kdo večeřel s jakuzákem… víme všechno! Samozřejmě včetně mnoha praktických informací o cestě do Japonska.

Často jsme také něco s přáteli probírali v Maid kavárně na chodbě. Občas jsme si k tomu něco objednali (především Ratman heroicky obíral svoji peněženku), jindy jsme jen s omluvnými výrazy seděli. Všechny maidky i maiďák byli však i přesto ohromně milí a lepší dojem jsme snad z kavárny ještě neměli.

A právě na skříňkách v Maid kavárně jsme si poprvé všimli vylepených letáků, jež lákaly na Japan Week. Pokud by k účasti zvaly pouze návštěvníky, bylo by to samozřejmě naprosto pochopitelné. Druhý papír skvoucí se v jejich těsné blízkosti však informoval, že pořadatelé shánějí dobrovolníky – tlumočníky z japonštiny na jakékoliv úrovni. Opravdu by nás zajímalo, komu s organizací takového mamutího eventu pomůže typický návštěvník ochomýtající se kolem těchto letáků, tedy náctiletý cosplayer se znalostí „konničiwa“ a pěti dalších základních slovíček, maximálně potom několika ne zrovna vhodných frází. Zároveň také není dost pravděpodobné, že by se organizátorům prostřednictvím dobrovolnictví podařilo nabrat zkušené tlumočníky. To chce totiž lidi s magistrem, absolvovaným tlumočnickým seminářem a hromadou zkušeností, kteří za tento jazyk kategorie D dle sazebníku berou minimálně 6000 Kč na den. Dle svých japonských propagačních materiálů navíc podle všeho Japan Week stále shání i samotné účinkující. Nezbývá tedy než této pětidenní akci popřát hodně štěstí a organizátorům pevné nervy. Koná se totiž již za tři měsíce.

Závěrem

Bohužel musíme podruhé po sobě konstatovat, že byl NatsuCon takový komorní, co se pro nás zajímavého programu a známých tváří týče. Kdybychom měli akci ohodnotit pomocí jedné z hintzuových přednáškových kartiček, skóre by bylo následující: pátek – jedna červená. Sobota – jedna zelená. Neděle – bílá. Nechceme tím samozřejmě říct, že bychom si pobyt na akci neužili, jak jste si ovšem mohli výše všimnout, vděčili jsme za to z větší části přátelům a známým. Žádný kouzelný lék na tento neduh nemáme, ale upřímně doufáme, že se na NatsuConu příští rok uvidíme znovu. Třeba i s těmi, kteří si ho letos raději nechali ujít.

P. S. A jako každý rok nezbývá než poznamenat, že kdyby někdo konečně na pláncích označil, pro jaké pohlaví jsou určeny které záchodky, všichni bychom to opravdu ocenili. Nebo se za absencí značení skrývá nějaký důmyslný plán, jak nás v rámci dobíhání od špatných dveří donutit udělat něco pro své zdraví?

Nemáme dost fotek, ale fakt jsme tam byli!

Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou IV

Držte si klobouky, dámy a pánové, tentokrát jsme se totiž s Ely vrhli na opravdový masakr.

Japonsko, má láska

Tento silně subjektivní snímek kvality home videa z 90. let i s autentickým vlněním obrazu je pro dnešního diváka jako okénko do minulosti. Člověk si tuto historickou sondu prostě musí prohlédnout, už jen kvůli projevu pana Vačkáře a jeho dialektem nevybíravě zabarvené řeči. S dokumentem nicméně snímek moc co do činění nemá. Autor nám například hned ze začátku servíruje spíše povídání o tom, jak to chodí v televizi, opravdu hojně se můžeme pokochat také školními sbory a záběry z nejrůznějších základoškolských hodin. V podstatě se jedná o bez ladu a skladu poslepované, často překladem neopatřené osobní zážitky, v rámci nichž se čas od času vyskytne nějaká (minimálně pro dobu před takřka třiceti lety) relevantní informace. Snímek má bohužel ale také mnoho nicneříkajících záběru a hluchých míst.

Divácký zážitek není z nejkvalitnějších. Pan Vačkář diváku (či snad kameramanovi?) střídavě vyká a žoviálně tyká. Velmi často se přitom zadrhává, zakoktává nebo se zkrátka a dobře nemůže srozumitelně vymáčknout. I přes to ale nikdo z tvůrců neuznal za vhodné nechat ho dané části přemluvit. Snad na tyto kosmetické vady uznávaný pan dokumentarista Špáta nahlížel jako na jistou formu „umění“, jinak si to vysvětlit nedokážeme.

Amatérské záběry s mantákem v hlavní roli

Snímek diváka, v podstatě v duchu celého následujícího obsahu, uvítá slovy:

„Vona do mě strhá, au, dívej se, ona mě kouše. Ty blboune, nech toho.“

Skutečné úvodní slovo je však již osobněji laděno a svou poslední větou jemně předznamenává, proč jsme snímek překřtili na „Osobní zpověď japanofilního voyera“. Také bychom, jen tak mimochodem, rádi zmínili, že Asiaté mají průměrně ze všech ras nejmenší hustotu vlasů a samotných vlasových folikul mohou mít oproti blondýnám klidně jen polovinu. Ale tak když pan Vačkář myslí…

„(…) Davy lidí ve stanicích metra, úředníci jeden jako druhej nebo studenti v černých uniformách, starý lidi v kimonech. Mezi mrakodrapy byly parčíky a v nich svatyně a chrámy a úplně jiný chutě jídla a pak taky Japonky a jejich krásný, hustý vlasy.“

Díky spolupráci s japanologem se snímek stal jedním z mála, který dokázal správně rozlišit mezi svatyněmi a chrámy, za to mu náleží pochvala. Na druhou stranu ale ze stejného důvodu, tedy že pan Vačkář japonsky dobře umí, docházelo ke kontaminaci českého překladu tímto jazykem, neboť naši mateřštinu už bohužel tak dobře neovládá.

„Tady se prodává ta… ta síra z té vody. Paní říká, že když se to dá do vany, že to dobře na tělo, že to dělá.“

Zde máme doslova přeložené spojení „karada ni ii“, tedy „dobrý pro / na tělo“.

„Abych měl dobrou hlavu.“

A zde už máme chybu studenta prvního semestru prvního ročníku japonštiny. „Atama ga ii“, v přímém překladu „mít dobrou hlavu“, totiž znamená „být chytrý“, nikoliv ten první zmíněný doslovný překlad, který pan Vačkář několikrát zopakuje.

Dočkali jsme se také vytváření neobvyklých zdrobnělin typu osoudeček, což není malý sud s japonským zdvořilostním prefixem „o“, nýbrž zpotvořenina správného zdrobnělého tvaru „osůdek“. Nebo jsme se třeba dozvěděli, že se Japonci „strašně rádi jezdí láznit“. Užití běžných kolokací a frází panu Vačkáři také dělalo problémy, stejně jako držení se tématu. Občas tedy bylo vážně trochu těžší sledovat takto přerušovaný proud informací, protože v „dokumentu“ jsou divákům předkládány i takto poskládané informace:

„Tohle je… vedoucí ateliéru designu interiéru. (…) A tohle je zas americký šéf… designu… karoserie.“

Všeobecně je pro nás absolutně nepochopitelné, proč k těmto jazykovým faux pas vůbec došlo, když drtivá většina replik byla očividně přidána až v postprodukci. Hovorový jazyk lze ještě pochopit jako snahu o jakousi „autentičnost“ projevu, ovšem vyloženě chybné překlady, přeříkávání a zasekávání nevykreslují pana Vačkáře ve zrovna nejlepším světle.

Japonsko, země superlativů

Objektivních informací se v tomto snímku člověk příliš nedočká. Pan Vačkář se totiž jeví, jak bychom v dnešní době natvrdo řekli, jako totální weeb a všechno japonské staví bez zaváhání na piedestal. Ať už se jedná o jídlo, pití, architekturu, televizní zábavu (či ženy), všecičko  je podle něj úžasné, skvělé, prostě bezchybné a superlativy překypující. Nějaké to pochvalné adjektivum pan Vačkář zamíchá takřka do každé věty, až má skoro člověk chuť sbalit si svých pět švestek, naskočit do stroje času a odstěhovat se na Dálný východ.

„No japonské jídlo, to je… to je kapitola sama pro sebe, to je… estetický, barevný a chuťový koncert. To jsou… to jsou velká díla. To je… souhra barev. To je souhra barev, chutí, jednoduchosti, harmonie, účelnosti. Když se člověk zadívá na ten… na tác s jídlem, ať už je to v továrně nebo v nějaké lepší restauraci, tak vlastně já při tom cítím stejný estetický zážitek krásna, jako když se podívám na japonskou zahradu nebo když se podívám na kimono, které nosí Japonky na Nový rok.“ 

„Se podívejte, podlaha z cukru a lidi ustrojený jak na svatbu.“

Jedná se, prosím pěkně, o záběry z obyčejného metra.

„Japonci v metru hodně spěj, což není divu při těch vzdálenostech. Ale vždycky vypadají při tom pěkně.“

O běhání v centru Tokia:

„(…) V Praze by to byla sebevražda, ale tady už je vzduch jak v Tatrách.“

„Teď si všimni, jak je to nádherně upravený. Je to obyčejná taková svačina a ta úprava estetická barevná, to je prostě něco úžasnýho. To takhle si to koupí na nádraží. Představ si, že by u nás na nádraží prodávali takovouhle sváču.“

Ano, pravděpodobně jste uhádli, že řeč je o obyčejném bentó.

„Tohle je tuňák včera ulovenej v Japonském moři. Čerstvé maso, připadám si jak Eskymák. A je to úžasný, je to jako dort.“

Naše pražská polovička sice chápe, že příměr k dortu zdůrazňuje měkkost, ovšem i tak to ve spojitosti se syrovým masem vyznívá poněkud divně.

„Dechovka jim jde, stejně jako všechno ostatní.“

Nutno podotknout, že se nejednalo o dechovku, ale orchestr, který samozřejmě mimo jiné obsahoval i dechové nástroje.

„Čistota a dokonalost provedení, to jsou dvě základní kréda. Jo, a ještě krása. Za tím jsou staletí tradice, udělat dokonalej meč nebo měchačku na rejži přineslo užitek a dávalo to životu smysl. A hezká barva obojí zkrášlovala. Tak jako uměly gejši, a ještě umí, dokonale potěšit muže, nebo v negativnim smyslu jak válčili kamikaze, to je prostě postoj. To že postavěj na pětniku mrakodrap a vůbec při tom nenasviněj, to není zázrak, to je krédo. Inteligence.“

Krom toho, že pan Vačkář znova hrdinně dokazuje, že neumí česky, je tohle celkem ostuda i po japanologické stránce. Nejenom, že má dost možná trošku zkreslený názor na gejši, ale především užití chybného termínu „kamikaze“ není úplně košér. Na jednu stranu to lze chápat jako snahu o přiblížení neznalému divákovi, protože na Západě se bohužel tenhle špatný výraz uchytil podobně jako „harakiri“. Na tu druhou si uvědomíte, že právě použil sebevražedné jednotky jako analogii pro japonský smysl pro čistotu. Pak si to celé přečtete ještě jednou a najednou si říkáte, že celý ten monolog nedává absolutně žádný smysl ani po logické, ani obsahové stránce.

„Sám jsi poznal, jak jsou citový fajn lidi. Lidičky. Když znáš jejich jazyk, bohatej a poetickej, tak tu zem nemůžeš nemilovat… A ty krásný dívčí vlasy.“

Ano ano, ty krásný dívčí vlasy. Pojďme si o nich povědět víc.

Úchyl za kamerou

Přiznáváme, že jsme se původně na snímek dívali s tím, jak je kouzelně zastaralý a rozkošně amatérský s tím, že mu leccos odpustíme. Brzy jsme ovšem tento postoj přehodnotili. Jako by nestačilo, že kamera každou chvíli zabírá ženy a dívky (kterým se to kolikrát nelíbí), až by z toho snad jeden získal dojem, že 90 % obyvatel Japonska tvoří toto pohlaví. Jsou nám také předvedeny záběry umývajícího se kloučka. Pěkně několik celých minut, abychom si ho prohlédli. Dobře. Jenom proto, že panu Vačkáři Japonci neřeknou, že to není normální, neznamená to, že to normální je.

Ovšem potají natáčet postarší nahé ženy v onsenu, jako by pánům Vačkářovi a Špátovi nepřišlo hloupé je takto byť jen pozorovat, a zařadit tyto záběry do dokumentu vysílaném v České televizi, to je absolutní vrchol.

My měli alespoň tolik té slušnosti, abychom na screen plácli cenzuru.

A ještě nám ta nahá ženská těla pan (hovado) Vačkář komentuje:

„Jak se dívám na ty Japonečky, tak vlastně si uvědomuju… ony mají úplně jinou… jinou… kvalitu… kvalitu… křivek ženskýho těla. Oproti Evropankám. Evropanky mají takový jako… mají vostřejší… záseky tomu říkám, jo. Záhyby, kde se jakoby ta energie tvarová… se kumuluje, ona… jede, žejo, a najednou se někde zasekne a tam to dostane dynamiku… tvarovou, jo. Kdežto ty Japonky mají takový táhlý trošku by rozmlžený tvary… dívčí a ta jejich kvalita… ta ženská, je spíš jaksi v tom vnitřku, v tom chování, v tom přístupu.“

Ale tak hlavně že on je potom na záběru ve vodě zakrytý, že ano. Upřímně přiznáváme, že po této lázeňské části „dokumentu“ jsme měli brady hodně nízko. Takže, dámy a pánové, vězte: takhle se dělá dokument. Zajedete za hranice, zajdete na koupaliště do sprchy, tam natočíte pár penisů a vagín a bum, je to tady, profit!

Japonky nám mimochodem pan Vačkář jako „Japonečky“ nazývá fixně:

„Nám Japonečka čistí boty odvážnému dokumentaristovi, který se nebál do toho šlápnout.“

„Japonečky po cizích moc nejdou.“

 „Krásný. Ty holky jsou báječný, no. Je to hrozně příjemnej, krásnej národ.“

Japonsko, v říší kontrastů (Cestománie)

Když už jsme u těch exkurzí do minulosti, pojďme se podívat na další dokument z 90. let (přestože měl premiéru u nás až v roce 2001) ovšem pozor, tentokrát pro změnu kvalitní. V podstatě mu není moc co vytknout, protože je Japonsko, v říši kontrastů nejspíš nejkvalitnější dokumentární snímek, na který jsme doposud narazili. A to je, prosím, český! Společně s dalším snímkem, který si níže představíme (abychom si ukázali, že nic není černobílé, my nejsme pouze kritické bestie a že to jde udělat i dobře), stojí hodně na rozhovorech, a možná právě i to přispívá k jeho kvalitě. Dočkali jsme se v něm jen jediné chyby:

„Je to i tím, že snad jako v jediném státě světa tu existuje vyspělá společnost nepřetržitě, od starověku do současnosti.“

Tohle je poněkud nadsazené. Jelikož se starověk datuje okolo 4000 př. n. l. – 6 / 7 stol. n. l. a první zmínky o jakéms takéms Japonsku pocházejí z prvního století, může být toto tvrzení trochu matoucí, představíme-li si na japonských ostrovech vyspělý stát někdy těsně po konci pravěku, kdy tam ještě vůbec žádní Japonci nebyli. Zároveň je to samozřejmě blbost z toho hlediska, že se vyspělé státy nacházely i na jiných místech. Co třeba Řecko či Egypt?

To je ale v podstatě jediná pochybná informace, kterou divákům dokument přináší. Potom se už dočkáme pouze zajímavých a občas i poměrně vtipných poznatků bez jediného výslovnostního prohřešku! Snímek se zaměřil dokonce i na mnoho věcí, o kterých se ostatní dokumenty zapomněly zmínit, například na problém bezdomovectví. Mnoho zajímavého přineslo také prostředí buddhistických chrámů.

Vypráví mnich z Ruska:

-Hlavně mi byla zima. Já pocházím ze Sibiře, ale nikdy jsem tak nemrzl jako tady. Chodíme tu bosí a v klášteře není vůbec žádné topení.
-Nutno dodat, že v některých klášterech má mnich po 12 letech asketické praxe nárok na ponožky.

Dokument je tak starý, že tehdy bylo ještě relevantní cosplayovat Malice Mizer.
Čest a díky tvůrcům, že poznali, že se jedná o kostým „rockové kapely“

Na tvorbu dokumentu dohlížel japanolog a buddhistický mnich Robin Heřman a spolupracovali na něm také Japonci, snad i proto se tento snímek skutečně povedl. Sledování bylo jako den a noc oproti výše kritizovanému „dokumentu“, na nějž dohlížel „japanolog“ Martin Vačkář.

„Když se panu Ikedovi narodil současný pes, dal mu jméno Pes (…) .“

Japonsko, jak ho neznáme

A abychom vyvážili škody napáchané na naší a potenciálně i vaší psychice snímkem Japonsko, má láska, podíváme se ještě na jeden skutečně dobrý snímek. Stejně jako tvůrci Japonska, v říši kontrastů se i autoři tohoto dokumentu rozhodli vycházet nikoliv snad z nějakých na internetu náhodně nalezených informací (jinak si snímky z prvních tří částí našeho seriálu dodnes nedokážeme dost dobře vysvětlit), nýbrž ze zkušeností a názorů Japonců, které divákovi představují.

Japonsko, jak ho neznáme nám konkrétně prezentuje několik zajímavých lidských příběhů. Kromě toho nad ostatními dokumenty vyniká naprosto dech beroucími záběry, z nichž by mohla každičká vteřina dost dobře posloužit jako koukatelná tapeta na plochu. Ani tento snímek se sice nevyhnul několika nepřesnostem a výslovnostním botám (šinkanZen, KjótÓ, MijagawačO, MaikÓ či třeba zkomolení jména Saeko na „Sajko“, přestože se na obrazovce skví obrovský nápis „Saeko“), patří však rozhodně k těm kvalitnějším. My jsme ovšem potvory (a stejně tak vy, co byste zde jinak dělali), a proto samozřejmě musíme vyvrátit i ty nejzanedbatelnější omyly, které se snímek pokusil propašovat do mozku divákova.

„Na východě Asie v jejím nejvýchodnějším koutě se rozkládá krajina, kterou dávné národy nazývaly [nyppon], Země vycházejícího slunce.“

Po poslechu této úvodní věty jsme se těšili na větší masakr, tohle je totiž dezinformace jako vyšitá. Nippon je jedno ze dvou možných čtení znaků označujících Japonsko. Působí poněkud zastaraleji, formálněji a oficiálněji (používá se na známkách, penězích, v dokumentech atd.) než druhá varianta Nihon, nemá však naprosto nic společného s tím, jak tento ostrovní stát nazývaly „dávné národy“, protože si ho v sedmém století vymysleli sami Japonci. Ty „dávné národy“, tedy Číňané, totiž Japonsko nazývali zemí trpaslíků.

„Podle legendy se [japonské ostrovy] zrodily ze slz bohyně.“

Nu, podle kroniky Kodžiki se nejednalo o žádné slzy, nýbrž o slanou vodu, která pak ztuhla do podoby jednoho ostrova, na němž následně proběhl rituál stvoření zbytku japonských ostrovů. Ten už ovšem žádnou vodu neobnášel.

„Na nejsevernějším ostrově Hokkaidó žije nejstarší japonský národ Ainuů.“

Ainuové jsou s nejvyšší pravděpodobností původem lidé, kteří tyto ostrovy obydleli cca 14 000 let př. n. l. Japonci tam přišli nejdříve 900 let př. n. l. a toto původní obyvatelstvo postupně násilně vytlačili až právě na zmiňované Hokkaidó. Více o původu Japonců si můžete počíst v tomto článku.

„Náboženství a tradice Ainuů ovlivňují moderní Japonsko.“

Nikoliv. To, že jsou obě náboženství těsně spjatá s přírodou, ještě neznamená, že jedno vzešlo z druhého. Jak jsme již zmiňovali výše, jedná se o dva zcela rozdílné národy s vlastními zvyky a kulturou. Japonci navíc toto původní obyvatelstvo pronásledovali a potírali jako barbary, což by možná tak nějak nasvědčovalo tomu, že o jejich náboženství zrovna dvakrát nestáli.

„Reiko Nomuraová se ve svých pětasedmdesáti letech věnuje potápění ama.“

Ama je termín označující samotné potápěče či potápěčky. Takhle to trošku vyznívá, jako by se věnovala potápění potápěček.

A to je vše, dámy a pánové, více blbostí tam prostě nebylo.

Velmi křehké vztahy

Snímek divákovi poměrně realisticky představí svět hanamači a nakoukne i do jedné z čajoven, kde sleduje příběh dívky Mari. Odtržená od rodiny a snažící se splnil si svůj (či snad matčin?) sen stát se gejšou, musí přetrpět všechna příkoří, která s sebou přináší tradiční japonská společenská hierarchie. Život, který bychom dnes bez váhání nazvali vstupem do sekty, Mari zvládá jen se slzami v očích. Vykonává neplacenou práci na pozici blízké služce a kontakt s rodinou jí vynahrazuje vidina budoucnosti ve zdobeném kimonu.

„První týden jsem nedokázala myslet na nic jiného než na svoji rodinu. Každý den jsem na ni vzpomínala a plakala. Teď už mi tak zoufale nechybí, ale když na ni pomyslím, začnu zase plakat.“

„Dívky mého věku mají mobilní telefony a ve volném čase se baví se svými přáteli, já musím zůstat v domě. Jen zřídkakdy se dostanu ven. Takže zábava je mi odepřena.“

Jak jste si nejspíš všimli na příkladu náctileté učednice na gejšu, Mari, překlad přímé řeči v tomto dokumentu není zrovna z nejpřirozenějších. Ba řekněme si to upřímně, je podivně spisovný, až strojený:

„Vzpomínáš, jak jsme spolu ve studiu Toyota bojovaly o třetí a čtvrté místo v soutěži? A já jsem tě porazila. Vybavuje se mi ten úžasný pocit, jaký jsem tehdy měla, protože už jsem nad tebou dlouho nezvítězila.“

Závěrečné slovo Japonsku, jak ho neznáme málem pocuchalo pověst. Stejně jako na úvodu se nám autoři snaží vnutit takový ten vzletný obraz dokonalého neposkvrněného Japonska, jakkoliv je to v kontrastu s místy velmi depresivním obsahem samotného snímku. Nicméně když se na snímek podíváme jako na celek, musíme ho opravdu upřímně pochválit.

„V Zemi vycházejícího slunce si mladí mohou zvolit jakoukoliv vytouženou budoucnost a zároveň se učit od starších, kteří s důstojností a úctou oslavují svoji minulost. Je to krajina snů a příležitostí, kde vítají pokrok a zároveň se drží tradičních hodnot. (…) Mistři budoucnosti a strážci minulosti.“

Shrnutí závěrem

Tentokrát jsme vám prostě museli představit hned tři dokumenty, abychom vyvážili pachuť v ústech po té frašce jménem Japonsko, má láska. Na tomto příkladu je jasně vidět, že ne každého s diplomem z japanologie lze nazývat japanologem a ne každý, kdo bez povolení a potají natáčí nahé ženy, je dokumentarista. Tento titul můžeme vřele doporučit tak maximálně na sešlosti s mnoha lidmi a s ještě více litry alkoholu.

Na druhou stranu snímky Japonsko, v říši kontrastů či Japonsko, jak ho neznáme, vám můžeme upřímně doporučit. A to se tedy jen tak nestává!

Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou III

Dokument o vesmíru?

Tak předně, Tokio, planeta Edo (2006) je dalším francouzským dokumentem přeloženým do češtiny, u nějž jsme s Ely takřka fyzicky trpěli. Primárně za to kromě fascinujících hloupostí typu „suši je kulička rýže“ mohlo několik konkrétních prohřešků. U některých je nasnadě, že vznikly už na francouzské straně, u některých však máme důvodné podezření, že je napáchala strana česká. O co se tedy primárně jedná?

1) Zatímco ve francouzském dokumentu Tokio, město superlativů kolem sebe dabéři metali přirovnáními k bájnému ptáku ohniváku, protože originál nesl název Tokio, město fénix, tentokrát si pro nás česká produkce odvážně připravila ještě něco lepšího. Namísto vymýšlení českého názvu ponechala francouzské Tokio, planeta Edo. A ač by se to tak mohlo dle některých prohlášení jevit, skutečně se nejedná o dokument o vesmíru.

„A občas si na planetě Edo může člověk připadat jako na planetě Kalifornie.“

„Způsob oblékání označující příslušnost k určité sociální skupině zde hraje mnohem důležitější úlohu než na Západě. Ale nikdy nesmí chybět elektronické výrobky. Na planetě Edo zkrátka zdání neklame.“

„Pod moderními městskými dálnicemi pulzuje planeta Edo.“

V záběru pod mostem trénovala skupina bubeníků na taiko. Smysl by daný výrok dával snad jen v případě, že by se jejich hudební skupina jmenovala „Planeta Edo“.

„Když je pobyt na oběžné dráze u konce, je čas vrátit se na svou vlastní planetu.“

„Jednoduchá koncepce ještě podtrhuje posun mezi planetami.“

2) Na dokument se zkrátka a jednoduše špatně dívá. Náhodné zastavování obrazu spolu s podivným střihem, které zpočátku ještě jakž takž dává smysl, protože dodává důraz určitým prohlášením, začne po chvíli ze snímku vytvářet nelogickou vystřihovánku. Za podivného cinknutí se záběr zastavuje například i na přepravních kontejnerech či obyčejné pouliční lampě. Po chvíli nám z toho zvuku začalo tikat v oku. Cinkavými předěly jsou k sobě sešpendleny naprosto nesourodá témata, jež se v dokumentu střídají bez ladu a skladu. Tu máte rockabilly – cink – divadlo nó – cink – karaoke – cink – gejši – cink – bojová umění – cink – mangu… a takhle to jede celou dobu.

3) Zarážel nás počet záběrů na nohy a sukně. Kdykoliv před kameramanem proběhla slečna v krátké sukýnce, očividně začal natáčet. Nebo snad natáčel pořád a spáchala to střižna, to už se nikdy nedozvíme. Je však neskutečné, že tyto sexistické záběry prošly přes všechny ty lidi, co se na snímku podíleli, a nikoho ani nenapadlo, že to třeba není úplně košér. Konkrétně se v 50minutovém snímku můžeme „pokochat“ nejméně 14 přímými a často se i opakujícími záběry na odhalené ženské nohy a to hned z několika různých úhlů.

Jolanda aneb generátor náhodných slov

Pravděpodobně to některé z vás už uhodilo do očí, ale zdá se, že české repliky snad prošly generátorem náhodných slov. Nebo snad Google překladačem? Když přijde v dokumentu řeč na frančízy, anime a manga „merch“ byl například přeložen jako „odvozený produkt“. Většinou nepřekládanou pařížskou třídu Champs Élysées jsme si mohli užít pěkně po česku jako „Elysejská pole“. Což sice není špatně, ovšem připadá nám to asi tak stejně zvláštní, jako kdybychom měli v češtině přejmenovat podobně známou třídu Broadway na „Širokou cestu“. Zejména kvůli nesmyslnosti vět, logické nenávaznosti a nezájmu o běžné kolokace zde máme opravdu silné podezření, že tohle prostě nemohl napáchat myslící člověk. Tady musel minimálně v nějaké formě zasáhnout automatický překlad. Anebo se možná ve skutečnosti jedná o jakési dadaistické umění a my jsme pouze naprostí diletanti, kteří tento záměr nedokáží plně ocenit!

„V Tokiu se orientační body ztrácejí ve světlech města.“

„(…) zatímco dálnice jím procházejí a vrství nad sebou dálniční přípojky a mimoúrovňové křižovatky.“

„(…) Edo a Tokio zde žijí vedle sebe a nejnovější architektonické výtvory otevírají stále odvážnější perspektivy.“

„Využití volného času je doménou zábavního průmyslu.“

„(…) slouží ve většině případů jako surovina v zařízeních, která jsou v Tokiu už klasická.“

„Na repertoáru divadla nó figuruje na 200 různých her.“

„Sály karaoke jsou místa, kde lze snadno zapomenout na zemskou tíži.“

Jako na gravitaci?

„Náhle se objevuje obrovský drak, který nesou muži ze zdejší čtvrti.“

Toho si nikdo nevšiml? Ani Renata Volfová, která to četla?

„Člověk rychle ztrácí kontakt se zemí, a když vystoupá nahoru, jeho zorné pole se rozšíří. Obyvatelé Tokia, kteří se na několik okamžiků stali pasažéry vesmírné lodi (…) “

U vchodu do této architektonicky zajímavé budovy, což je to, co snímek komentuje, se patrně fasuje LSD.

Finální monolog celého snímku očividně tvoří jakási dadaistická báseň s volným veršem:

„Edo. Tokio. Zdá se, že jejich cesta byla určena už před staletími a náhle v tu nejnepředvídatelnější chvíli přijde něco nečekaného. Vidina se zamlžuje. Domnívali jsme se, že jsme našli správný směr, a náhle se ocitáme někde jinde zbaveni orientačních bodů. V Tokiu se na orientační body snadno zapomene, neboť město je neustále pod vlivem barev, různých technik a odvážných koncepcí, stylů a rytmů. Dnem i nocí hledá město jiné formy, jiné myšlenky. Zatřepe s nimi, znovu se složí dohromady a přizpůsobí své kultuře. (…) Teprve s dostatečným odstupem se přítomnost vzdaluje a ve světle návěstidel spatříme planetu budoucnost, která bude dost možná velmi blízká planetě Edo.“

Véna překládal

Když už člověk podávané informace z těch šifer dekóduje, nedá mu to a musí se zarazit i nad obsahem dokumentu. Ano, zde už přichází na řadu stereotypizace a faktické chyby, kterých se autoři dopustili. Bez typicky se opakujícího „šinkanZenu“ by to samozřejmě nešlo, chudák pes „Hačikó“ byl klasicky ochuzen o čárku nad „o“ a díky tomu i špatně vyskloňován na „Hačika“ namísto „Hačikóa“. Opět jsme si poslechli o „třídě Omotesando“ namísto Omotensandó, tentokrát navíc i s prémiovým pleonasmem („třída Omotesan třída“).

„Japonsko je císařský ostrovní stát (…)“

Japonsko je konstituční monarchie.

„Suši skládající se z kuličky rýže a syrové ryby existuje v nepřeberném množství variant. K suši neodmyslitelně patří i sójová omáčka a každý kousek se vkládá do úst celý.“

Kulička? Kousek čeho? Pravděpodobně nás na základní a střední škole učili trochu jinou verzi geometrie než překladač… tedy překladatele. Ostatně to samé platí i pro hodiny slohu.

„I vysoce vzdělaní Japonci ale zůstávají v duši dětmi.“

„Jako tak často v Japonsku patří motivy ozdob na sladkostech spíš do dětského světa.“

Oni se ti Francouzi cítí nějak obzvláště dospěle, že v každém dokumentu tak zdůrazňují, jak jsou Japonci dětinští? Nemluvě o tom, že se jedná klasicky o snahu nenápadně degradovat „kreslená média“ v čele s anime a mangou.

„Autory vegetariánské kuchyně vylučující maso jsou buddhističtí mniši. Využívají se plody moře a zelenina (…)“ 

Doporučujeme autorům či pravděpodobně spíše českému překladateli, aby si schválně v nějakém výkladovém slovníku zkusil vyhledat význam slova „vegetarián“.

„Šoko Otaová se věnuje [šódó], umění kaligrafie.“

To je nějaký speciální druh krému na buchtičky? Ovšem necháme-li všechno žertování stranou, paní nám celou dobu předvádí kresbu tuší, tedy sumie, nikoliv kaligrafii, jak se nám dvojice hlasů snaží dobrých pět minut tvrdit. Toto je mimochodem další z momentů, za nějž by jak francouzská, tak česká produkce s prominutím zasloužily pár facek. Měli jsme za to, že každý průměrně vzdělaný člověk pozná rozdíl mezi tak základními činnostmi, jako jsou malování a psaní. Pravděpodobně však žijeme v nějaké podivné sociální bublině, či co.

„Japonci mají silně vyvinutý smysl pro kolektivní život. Jako příklad může posloužit bydlení.“

Když pomineme, že je věta kostrbatá, pletou si příčinu s následkem.

„Jedna z variant japonské zahrady má svůj původ v šintoistických chrámech, kde vymezuje posvátný prostor. Odpovídá rovněž tomu, jak si buddhisté představují ráj.“

Tak šintoismus nebo buddhismus? Ale tak obojí jsou to náboženství, takže je to vlastně úplně jedno, ne? Můžeme je libovolně zaměňovat, ne? Však to je úplně v pohodě, ne? Véno?

Navíc to vypadá, že pokud se na tom překladu vůbec kdy podílel nějaký člověk, v tuto chvíli to úplně vzdal, protože čím dál se v rámci tohoto dokumentu dostanete, tím větších paskvilů se dočkáte.

„Japonsko je odedávna otevřeno západním a především americkým vlivům.“

Ano, Japonsko je odedávna otevřeno vnějším kulturním vlivům, ale ty západní k nim začaly proudit až cca před stoletím a ty americké ve větší míře teprve před 70 lety.

 „Čím falešnější zpěv, tím větší legrace.“

Tímto se autorům podařilo totálně odhalit pravou podstatu karaoke.

„(…) soupeř je však přesto považován za partnera, nikoli za nepřítele.“

Nu, třeba to bude tím, že slovo aite vyjadřuje obé?

 „Termín manga označuje v Japonsku komiksové seriály.“

Takže hlavní nosná informace, kterou nám tento dokument poskytuje o manze, je fakt, že jednodílné komiksy nejsou komiksy. Navíc kompletní komiksovou tvorbu obrazovým doprovodem prezentují na několika titulech ze 70. nebo 80. let. Bravo.

A nakonec jedno moudro, které jako by vypadlo ze Sun-c‘ova Umění války:

 „Kdo chce mít ten správný [lůk], neimprovizuje.“

Závěr

Po bouřlivé silvestrovské noci, kdy jistému Zallovi na eBay ujela ruka a o mnoho týdnů později Astrakovi domů dorazilo plastové hovínko, máme tak nějak chuť udělat to samé, kdybychom jen znali adresu toho, kdo má na svědomí ten překlad-nepřeklad. Snímky tohoto typu jasně dokazují, že ani původní, ani český štáb nekonzultuje obsah dokumentu s nikým, kdo má jakékoliv reálné znalosti o Japonsku, což je stručně řečeno ta největší hloupost, kterou můžete udělat, když točíte dokumentární snímek o JAPONSKU.

Sečteno podtrženo se jedná pravděpodobně o to nejhorší, co se k vám může dostat, a za normálních okolností bychom vám všem doporučili, ať se toho nedotýkáte ani 20metrovou tyčí. Tento kousek je ovšem tak špatný, že se o tom dle našeho názoru musí člověk přesvědčit na vlastní oči.

Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou II

V našem kritickém seriálu (určitě jste zaznamenali první díl) budeme s Ely pokračovat, tentokrát se podíváme na další z dokumentů ČT – Letem světem, díl o Japonsku. Tedy o tom, jak ho vidí známé komediální duo Kaiser s Lábusem. Ve srovnání s tím francouzským veledílem, které minule vraždilo naše mozkové buňky ve velkém, byla toto velice příjemná změna. Oproti nepovedenému snímku Tokio, město superlativů tento dokument z roku 2005 povídání o Japonsku vzal ze znatelně kritičtějšího konce. Dokonce by se dalo říci, že doslova pěkně od podlahy, tedy od místy až podlažního humoru říznutého nějakými těmi zajímavými fakty, určitým množstvím obligatorních historických a výslovnostních chyb a hrstkou rasismu. A stejně je přitom, při vší upřímnosti, opravdu vtipný. Často dokonce i v místech, kde byl humor zamýšlen! Zábavě tohoto ražení, často politicky nekorektní, bychom se sice jakožto japanologové smát nejspíš neměli, ovšem odkdy my jsme korektní?

„Tak to je zbytečné. Tohle myslím na ulici nepatří, takovéhle malůvky. Je to hloupé. Proč?“

 -To je koupel ve vonném dýmu, která jim má zaručit štěstí na celý rok.
 -Proboha, to kdybych věděl, tak bych se tam snad i zapálil.

A co teprve ten humor v místech, kde nejspíš zamýšlen nebyl? Nu, bezvadnou část dokumentu například tvoří celá jedna minuta záběrů na nic netušící Japonku venčící svého psa, jež chodí sem a tam a sem a tam za doprovodu značně náhodně působícího komentáře: „Podívejte, co dokáže japonský styl života udělat z obyčejného běhu“. Dále pak například Kaiserovo mávání na nechápající zápasníky sumó nebo reakce postaršího kolemjdoucího Japonce na Kaiserovo rozverné blbnutí s umělohmotným škrabátkem. S tím se následně ještě pojí zajímavá dohra, kdy se pán snaží komunikovat anglicky, avšak Kaiser mu očividně nerozumí a otázku „Where are you from?“ mu nejistě odkývá. Stane se.

„Sotopadesát“ po japonsku

Někdy nám ta legrace ovšem trochu skřípe. Jedna z prvních věcí, která diváka při smyslech na dokumentu zarazí, je totiž tohle:

Být v Japonsku při natáčení dokumentu rasistický, to musí chtít odvahu (a naprostý nedostatek soudnosti). V průběhu celého snímku Kaiser Japonce vytrvale nazývá „Japončíky“ a občas přihodí prohlášení typu „pro takového Japončíka je metr spousta místa“. Jedná se samozřejmě o sepsanou roli a je za takové nevhodné poznámky dokonce několikrát Lábusem „pokárán“. I přesto však toto oslovení v podstatě dodržuje až do konce dokumentu, což je opravdu na hraně. Zápasníky sumó nazve tato dvojice „tlouštíky“ a nyní již zesnulého nejbohatšího japonského podnikatele „pračkou“. Ano, můžete namítat, že Kaiser si ve snímku hraje na jakéhosi vesnického burana, který se mermomocí snaží na Japonsko dívat shora („Po pravdě řečeno je tam dost velký bordel, alespoň, co se týče dopravy.“), nicméně tohle je trochu za hranicí dobrého vkusu. Těžko by vám asi přišlo humorné, kdyby se Kaiser s Lábusem rozhodli cestovat po Africe, na domorodce mávali kuřecími stehýnky a nazývali je „negry“, což? Nu, oslovení „Japončík“ je ovšem úplně stejně degradující.

-Ovšem tenhle baráček, jak vy říkáte, patří jednomu z nejbohatších Japonců. Jmenuje se Minoru Mori.
-Prosímvás, to zní jako jméno pračky.
-A vidíte, tahle pračka patří k nejbohatším lidem v Japonsku.

Jak se říká, sranda je sranda, ale všeho s mírou a hlavně si být vědom, pro jak velké obecenstvo vtipkujeme. Kdyby se ty narážky nesnažili nacpat pomalu do každé třetí až čtvrté repliky, mohl ten humor vyznívat na politicky nekorektní poměry vkusně. Poměrně dost poznámek ovšem nebylo pouze za hranu, ale především zbytečně nucených. Asi největší nevkus bylo simulované zemětřesení, kdy kameraman kdesi na hlavní ulici začal vehementně třást kamerou, zatímco Kaiser se hekaje potácel sem a tam. Výrazy kolemjdoucích přitom celkem přesně vystihovaly ty naše, když jsme tuto pasáž sledovali. Holt asi máme rozdílný smysl pro humor.

Naprosto dokonale potom vystihuje Kaiserovo počínání v Zemi vycházejícího slunce následující rozhovor s Lábusem:

 -Já si myslím, že kdyby Japonci rozuměli česky a dívali se na ty vaše reportérské vstupy, tak už by vám jednu pořádnou japonskou facku vlepili.
-Ale né, na to jsou přece moc slušní.
-No, jen aby. Nezapomínejte na Pearl Harbor.

Scénáři důvěřuj, ale hlavně prověřuj

Samozřejmě jsme se dočkali klasického „saké“ (namísto „sake“), „šinkanzenu“ (je to „šinkansen“) a i chudák Hačikó typicky přišel o tu dlouhou samohlásku. Šógun, zde „šogun“, se také dočkal několika variací. Jednoznačně největší a nepředvídatelnou chybou bylo ovšem následující prohlášení, v rámci nějž nám přejmenovali „Alibabovu jeskyni všech otaku“:

 „Tady jsme ve čtvrti Akitabara.“

Cenu za největší nesmysl by zase mělo získat následující prohlášení, kde je špatně snad úplně každé slovo:

„Já vím, květiny ikebana, vystřihovánky origami, stromky [bonzaj], a teď vše doplněné [džogujícími] novodobými samuraji.“

Ikebana není druh květin ale umění aranže. Origami se nevystřihuje, ale skládá. BonSaj není druh stromu, ale umění miniaturizace. Běhající Japonci nejsou vojenská šlechta.

 „Vítejte v nejznámější japonské svatyni, v chrámu Meidži džingú.“

-Počkejte, ale toto není buddhistický chrám.
-No samozřejmě, že ne, Meidži džingú je šintoistický chrám.

Nu, skoro. Jestli někdy narazíme na dokument, kde by nepletli dohromady šintoistické svatyně a buddhistické chrámy, nejspíš tvůrcům pošleme diplom s obrázkem králíčka nebo kytičky.

Co se týče svatostánků, měl v tom Kaiser celkově trošku zmatek. Vody sloužící mimo jiné k očistnému vypláchnutí úst před svatyní se napil Hello, diarhhoea, my old friend?, pletl si také štěstíčka a dřevěné destičky ema, na které lidé píší svá přání. Na tu se dokonce pokusil napsat jedno vlastní a s japonštinou se patrně v rámci mezí posnažil (některé znaky má dobře, ale smysl to na první pohled nedává). Akorát si už ovšem zapomněl zjistit, že pokud Japonci píší ve sloupcích, tak jedině zprava doleva.

Ad dějepisné mýlky, zaznělo například následující:

 „Izolace navíc vedla k tomu, že se japonská kultura vyvíjela naprosto samostatně a bez cizích vlivů.“

Tohle je ovšem opravdu velký blud. Japonská kultura je od samých začátků formovaná cizími vlivy. Udivuje nás, že tvůrcům snímku nepřišlo divné, že jednu chvílí tvrdí, jak veliký význam má pro Japonce buddhismus, a hned nato jsou schopni vypustit z úst něco takového. Přece jenom toto náboženství pochází až z daleké Indie. Ovšem především bez Číny by Japonsko nebylo to, čím je dnes. Kromě písma, které je nejvíc na očích, totiž jejich pevninští sousedé formovali především raný japonský vládnoucí aparát a jako bonus jim pak na ostrovy poslali v dárkovém balení i konfucianismus, jenž definuje poměry ve společnosti dodnes. O tom si ostatně můžete počíst více do hloubky v tomto článku. Sečteno podtrženo ne, ne a ještě jednou ne… ne.

„[Šogunové] byli přísní jako řemen. Jak se říká, byli přísní, ale spravedliví.“

Myslíte třeba i Cunajošiho a jeho rozsudek smrti každému, kdo byť jen zkřivil chloupek nějakému psíkovi? I když ano, když se tak zamýšlíme, myslíme si, že to spravedlivé je. Ovšem říci, že byli spravedliví všichni šógunové, je asi to samé jako tvrzení, že byli neskonale spravedliví všichni králové libovolné země.

 „A to i po smrti modernistického císaře Mucuhity?“

Did you just (wrongly) assume his gender? Mucuhita, samozřejmě. Několikrát jeho jméno nicméně v dokumentu zaznělo správně, je tedy zvláštní, že to nikomu nedošlo. Když už jsme u toho císaře, tak bychom ještě rádi podotkli, že už cca 60 let není možné Japonsko nazývat císařstvím, jak tuto zem na začátku dokumentu označili.

„(…) který vedl Japonsko po boku Hitlera do druhé světové války.“

Sice vtipně podané, ale ne tak úplně pravdivé, neboť Japonsko 2. světovou válku oficiálně zahájilo už v roce 1937, kdy si Hitler teprve brousil zuby na naše pohraničí.

A samozřejmě nesmí chybět ani všemi oblíbená stereotypizace

Na dokumentu je milé, že Kaiser s Lábusem některé zažité mýty o Japonsku vyvracejí a místy navíc přinášejí docela zajímavé informace. Několika ne zrovna ideálním výrokům se ovšem přece jenom nevyvarují.

-Máte pravdu v tom, že pro Japonce je práce smyslem života. Obětují ji často celý život a tráví v kancelářích nebo továrních halách víc času, než je třeba.
-Připadali mi tak trochu jako pošuci, když jsem je pozoroval, jak i na ulici stále někam spěchají.

Kde se ovšem sekli, jsou tyto zmínky o údajné „posedlosti“ japonského národa. Tuto část scénáře už pravděpodobně sepisovali někdy nad ránem, jinak si její nesmyslnost vysvětlit nedokážeme:

 „To je jen kopie, i když poměrně dobrá. Japonci jsou kopiemi posedlí.“

 „Japonci jsou elektronikou posedlí, ale hlavně chtějí mít doma ty nejmodernější technologie. Kdyby vlastnili něco jen mírně zastaralého, brali by to jako osobní hanbu.“

Nu, a nakonec ani tento dokument nezapomněl nějak překroutit význam, jaký v japonské společnosti měly a mají gejši. Ale nebojte se, nejedná se o žádnou záplavu chybných informací. To se jenom Kaiser ke konci snímku pokusil o vtip…

„Co vy víte, třeba jsem v Japonsku našel gejšu svého života.“

Závěr

Celkově řečeno nelze v žádném případě říct, že by se jednalo o špatnou podívanou. Záměrně ovšem snímek nenazýváme dokumentem, protože byť pravdivých a zajímavých informací obsahoval opravdu hodně, komediální duo Kaiser a Lábus se to celé rozhodli pojmout spíš jako estrádu než cokoliv jiného, žánrově je proto výsledný produkt přinejmenším rozpačitý. A výše zmiňované přehnaně rasistické poznámky tomu také moc nepřidávají. Všeobecně tedy můžeme Letem světem doporučit, ne ovšem jako dokumentární film, nýbrž spíše jako přijatelnou komedii k žehlení či jídlu.

Příště se však už zase vrátíme k nějaké té francouzské chuťovce ze série Kamera na cestách. Tentokrát se podíváme na dokument Tokio, planeta Edo. A bude to přesně takové, jak naznačuje už jen ten samotný název.

Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou

K sepsání článku nás vlastně původně navnadil dokument o Japonsku, který vysílali někdy před svátky a v němž divákům mimo jiné tvrdili, že je tokijská doprava přehledná a levná nebo třeba že anime a mangu vymyslel Osamu Tezuka. Seděli jsme u obrazovky tak zaraženě, že jsme i cukroví zapomněli žvýkat, a říkali si, že si takovou perlu musíme založit do své soukromé sbírky příšerností. I přes rozsáhlé pátrání jsme však nebyli schopni snímek dodatečně dohledat (zná-li někdo název, pěkně prosíme, smutně koukáme), inspiroval nás ale k tomuto dlouhému a bolestnému zážitku, totiž koukání na české dokumenty o Japonsku.
Zaznamenali jste totiž někdy, co všechno jsou tvůrci dokumentů schopni tvrdit neznalým televizním divákům? A co si potom o té slavné Zemi vycházejícího slunce asi musí myslet vaše sousedka Liběna a podobní konzumenti pořadů tohoto typu?

„V obchodech ve čtvrti Akihabara se otaku rovněž pídí po ultrasexy hrdinkách mang pro dospělé. Tyto figurky obvykle představují krásné silikonové dívky ve vyzývavých pozicích.“

Dámy a pánové, připoutejte se, budeme zlí! A ne, nemluvím v majestátním plurálu, nýbrž tento článek píšeme dohromady se ženou.

Kamera na cestách: Tokio, město superlativů

Tento snímek ze série Kamera na cestách, převzatý z francouzského originálu z roku 2015, představuje jakýsi unikát ve svém žánru, protože se jedná o dokumentární snímek se zápornou informační hodnotou. Čeští tvůrci se z neznámého důvodu rozhodli změnit původní název „Tokyo, la ville phénix“, tedy „Tokio, město fénix“, na „Tokio, město superlativů“. V samotném snímku pak ovšem ponechali minimálně pět připodobnění této metropole k bájnému ptáku a na to, že taková posedlost ptákem ohnivákem může českého diváka neznalého původního názvu trošku zarazit, ani nepomysleli. Samozřejmě však chápeme, že s názvy si všichni dělají, co se jim zlíbí, a že zaběhnuté stereotypy v našich končinách přitáhnou větší obecenstvo.

Ideální není ani překlad informací z japonštiny do francouzštiny a následně do češtiny. Převodem přes třetí jazyk přeci jen dojde k jistým nesrovnalostem, které jsou potom znatelné například při rozhovorech, kdy lze mezi jednotlivými českými slovy zaznamenat i původní japonské znění.

Mluvčí stojí v místnosti plné fotografií koní:

Originál: „(…) tyto fotky pasoucích se koní.“
Český překlad: „(…) fotografie tohoto ranče.“

Ale co už, zase tak daleko od pravdy nejsou a tyto nedostatky jsou v porovnání s ostatními nedokonalostmi snímku jen ryze kosmetické vady. Jedná se totiž sice o jeden z nejnovějších, ovšem zároveň i jeden z nejvíce stereotypizujících dokumentů o Tokiu, po jehož zhlédnutí se nejedna česká Květa odvedle utvrdí ve svém přesvědčení, že Japonci jsou přece ti pilní pracovití podivíni. Obsahuje takové množství generalizací a historických, zeměpisných i kulturních nepřesností, že si člověk říká, jestli na něm vůbec spolupracoval i někdo jiný, než lidé, kteří mají o Japonsku načteno pár základních informací z učebnic dějepisu a zbytek snad načerpali na satirických stránkách typu The Rising Wasabi. Ale tak co by se s takovým obyčejným cestopisem tolik snažili, že jo.

Co název, to perla

Duo Lukáš Hlavica a Renata Volfová, tedy hlasy zodpovědné za české znění, se se čtením názvů příliš nepáře a vytváří tak občas až groteskně špatná slova. Tokijská čtvrť Haradžuku se nám na chvíli změní v jakési [harajuku], o 10 minut později však zazní již správně [haradžuku]. Takhle to holt dopadá, když se překladu ujme někdo bez jakékoliv znalosti japonštiny a neprozřetelně používá anglickou transkripci.

S „křižovatkou Šibuja“, tedy křižovatkou Centergai ve čtvrti Šibuja, jsme se v tomto dokumentu bohužel nesetkali poprvé. Tamní známá socha psa Hačikóa se navíc skutečně čte s dlouhým, nikoliv krátkým „o“, což je další běžná chyba, jíž se nejprve nevyvaruje ani tento dokument. Nutno však podotknout, že o chvíli později, stejně jako v případě Haradžuku, už samohláska zazní správně dlouze. Čeští tvůrci dále kombinují přeložené názvy („ulice Takešita“) s těmi původními („Takešita dóri“), na čemž sice není nic vyloženě špatného, ale sjednocení by nezaškodilo, protože slovo „dóri“ asi těžko laikovi něco řekne. Poslechli jsme si také o Omotesando, patrně jakési podivné variaci na Omotesandó. Libovolné zkracování či prodlužování samohlásek je vůbec velmi časté, z několika nejslyšitelnějších uveďme například „wagju“ namísto „wagjú“, tedy japonského hovězího, nebo třeba i známé slovo šógun, z něhož pan Hlavica zvládl nejednou vytvořit prapodivné „šógůn“. Prostě jim to lítá sem tam. Upřímně by nás zajímala podoba scénáře, které nebohé dabérské duo dostalo do rukou, neboť takhle to opravdu vypadá, že to tam paní překladatelka sázela jednou tak a jednou onak stejně jako nejistý žáček, jenž v diktátu raději napíše jedno a to samé slovo třikrát jinak s tím, že alespoň jednou se přece trefit musí

Nevysvětlené označení „salaryman“ paní Volfová vytrvale vyslovuje jako „celeryman“, což u angličtiny znalejších může vyvolávat podobné představy:

Zdroj

A nakonec, kdykoliv se začne mluvit o Duhovém mostu, cítí pan Hlavica potřebu si zaexperimentovat a přečíst tento název v japonské angličtině. Konkrétně se o to pokusil třikrát a ani jednou se netrefil. Přitom kupříkladu Tokijská věž z nějakého důvodu zazněla v češtině jak se sluší a patří.

„Duhový most, [reinbou burid dži] (...)“

Země velkých dětí, otaku, subret a animírek

Část snímku zaměřená na oblast Haradžuku a odvážnější módu mladých byla, co se poskytnutých (dez)informací týče, obzvláště tristní. Zde přikládáme celé citace, například jako úsměvnou ukázku podivného škatulkování.

„Klienty láká prodavač vyhlížející jako rapper.“

„Obyvatelé Tokia jsou velké děti. Zbožňují všechno, co jim připomíná mladá léta jako třeba kreslené seriály či videohry.“

Člověk je po kontaktu s něčím takovým vždycky o něco vděčnější za svoji sociální bublinu, v rámci níž není běžné například o dlouhovlasých lidech v černém oblečení prohlašovat, že „vyhlížejí jako neupravené máničky“, nebo o celé populaci tvrdit, že má ráda animovanou kinematografii a videohry, protože jí tyto věci připomínají dětství.

Horší a o poznání méně úsměvné, už je to ovšem s pokusy definovat slůvko „kawaii“ (které mimochodem ani jednou nevysloví správně) a populární kulturu. Snímek tvrdí, že co se týče oblékání, je cílem Japonců „především odlišit se od ostatních díky nejnovějším módním kreacím, které právě letí.“ To zaznělo jako všeobecné tvrzení o celé populaci, což prostě a jednoduše není pravda, jak jste si zde na blogu mohli ostatně již přečíst v tomto článku o japonské společnosti. Podobná prohlášení se vztahují pouze na zlomek odvážných mladých lidí, kteří se snaží vymezit proti zbytku uniformní masy. Ale tak proč to nepodat takhle, vždyť Líba se alespoň u té televize může podivovat, jak jsou ti Japonci divní.
Početné davy prý do čtvrti Haradžuku „láká především nepřeberné bohatství stylů a jistá záliba ve fantazii.“ Autorům originálního snímku by pravděpodobně měli pod stromeček nadělit výkladový slovník, protože v tomto bodě dokumentu už, zdá se, začali vytvářet věty náhodným skládáním nicneříkajících slov. Nebo snad chyba nastala až na českém přijímači? Termín „kawaii“ samotný pak údajně označuje „něco dětského“. Navíc prý je v Japonsku roztomilé všechno.

O Japonsku či Tokiu celkově:

„Kultura [kaváj] na vás dýchne na každém rohu.“

Nesouhlasíte snad s daným tvrzením? Ale vždyť vám ho tvůrci dokumentu dokládají tímto záběrem!

„V této ztracené slepé uličce se na kolemjdoucí posměšně šklebí bronzový králík jako vystřižený z Alenky v říši divů.“

Knižní kopie Alenky, kterou četli tvůrci a my, se patrně co do ilustrací značně lišily.

Toliko k části o Haradžuku a kultuře roztomilosti. Dalšími perlami oplývá část zaměřená na čtvrť Akihabara. Zpočátku se nám tvůrci snaží tuto tokijskou část přiblížit:

„Akihabara je místem, kde se scházejí otaku."

"Akihabara je jakousi jejich… Alibabovou jeskyní.“

Pomineme-li fakt, že příměr k Alibabově jeskyni tady tak úplně nefunguje, můžete si být jisti, že po nakousnutí termínu „otaku“ teprve začíná ta opravdová podívaná.

„V obchodech ve čtvrti Akihabara se otaku rovněž pídí po ultrasexy hrdinkách mang pro dospělé. Tyto figurky obvykle představují krásné silikonové dívky ve vyzývavých pozicích.“

Tak a teď už víte, proč vás při cestování na con všechny ty Mařenky a Dobroslavy propichují takovými podezřívavými pohledy!

 „Na otaku road stále narůstá počet kaváren manga, jejíž zaměstnankyně jsou oblečené jako subrety.“

To je ten nejkreativnější (čti: špatný) překlad maido café, jaký jsme kdy viděli. Manga kavárny jsou přeci jen něco jiného. Převzetí francouzského „soubrette“ (služebná) se taktéž jeví jako zvláštní volba, jelikož se toto označení v současnosti používá pro kabaretní zpěvačky nebo divadelní postavy, což pak může mást nejen nás mladé, ale i chudáka paní Věrku odvedle. Chápeme, že paní překladatelka má vzhledem ke svému zaměření pro francouzštinu slabost, ovšem snaha o oživení slovíčka, které už dávno nabylo zcela jiného významu, se nám nejeví jako úplně nejlepší překladatelská strategie.
Zaměstnankyně těchto podniků nazývají „hosteskami“ s tím, že si „klienti vybírají číšnici podle seznamu a fotografie“, což samo o sobě může v lidech tohoto fenoménu neznalých evokovat poněkud jiné zařízení než restauraci. V následujících minutách bylo označení „hosteska“ použito rovněž pro masérky z podniků, jež se za „skromný“ příplatek zabývají i něčím víc než masírováním, takže očividně v těchto povoláních tvůrci dokumentu nevidí zase tak velký rozdíl. Zmateným autorům originálního snímku se ovšem dohromady plete i maido café s podniky, v nichž si pánové platí pouze za krátký odpočinek vedle dívek, takže dost možná bude na vině čistě jenom neznalost dokumentovaného materiálu.
Nutno ještě podotknout, že Akihabaru chybně nazvali jako Otaku road, což je přezdívka ósacké Nipponbaši, kde se na rozdíl od Akihabary většina obchodů s komiksovou a anime tématikou opravdu nachází na jedné ulici.

 „Možná je mezi hosty i budoucí hvězdný tvůrce kreseb stylu manga.“

Protože je přeci nutné do dokumentu o Japonsku jakýmkoliv způsobem namontovat informaci o manze! To by byl hřích to neudělat!

„Někteří rozjaření salarymani pak zamíří do [kabuki č], což je další vykřičená tokijská čtvrť.“

Zde nás zaujalo slůvko „další“. Předtím autoři zmiňovali pouze hanamači, čtvrti gejš. Domnívají se snad, že jsou hanamači taktéž vykřičené čtvrti? Kromě toho se jedná o čtvrť Kabuki, japonsky Kabuki čó. Pravděpodobně by bylo vhodnější použít český překlad, pokud není možné název přečíst dostatečně srozumitelně.

 „V Japonsku je prostituce zakázaná, ale je naprosto běžné, že zákazníky na ulici osloví animírka.“

Nu, zde by se spíše zase hodila ta hosteska, když už nejsou schopni to říct normálně. Animírka je zaměstnankyně nočních podniků placená za bavení hostů, nikoliv lákající děvečka venku. Celé povídání je doprovázeno záběry na host cluby a jejich poutače, kam se však v reálu hosté přicházejí vypovídat a opít, nikoliv vysexovat. Zároveň se jedná o další pokus paní překladatelky oživit více či méně zapomenuté slovo. Tedy buď to, anebo je na vině kontaminace zdrojovým jazykem.

„V úzkých uličkách mezi kavárnami [karaoké] (…)“

"Kavárny karaoké", dámy a pánové…

Co bychom si to ověřovali, tady stejně o Japonsku nikdo nic neví

Z dokumentu se běžný český divák kupříkladu (špatně) dozví, že „macuri“ je „jarní lidová slavnost“. Na jednu stranu potlesk za „slavnost“ namísto nevhodného „festivalu“, na tu druhou však není absolutně žádný důvod omezovat tyto slavnosti pouze na jaro.

Nákupní ulice Nakamise v Asakuse je zase údajně populární proto, že tam lidé „přicházejí pokoušet štěstí“, neboť tam na ně čekají „kočky přinášející štěstí, maneki neko“. Proč tedy „pokoušet“? Jak pokoušet? Začínáme mít pocit, že tvůrci originálního dokumentu nejsou ti jediní, kdo by si po stromeček zasloužili výkladový slovník.

Když je ve snímku řeč o gejšách, zazní (dez)informace, že: „Ještě dnes tuto přísně kodifikovanou profesi vykonává asi dvacítka žen“. Autoři snímku či paní překladatelka se patrně přehlédli o dvě cifry, protože v současnosti je počet gejš odhadován na 1000–2000.

Kvalitní dokumentární film o Japonsku také poznáte podle toho, že vyprávění o buddhistických chrámech doprovází záběr na šintoistickou svatyni.

O císaři:

„I když už není považován za živoucího boha, zůstává stále božským potomkem.“

1. 1. 1946 císař Hirohito na nátlak Američanů oficiálně prohlásil, že potomkem bohů není, tedy nezůstává.

 „(…) přesto milují folklór a speciality jednotlivých japonských provincií.“

Odkdy má Japonsko provincie? Že by Čína provedla anexi, které si dodnes nikdo nevšiml?

„Je až s podivem, jak moc se Tokijská věž podobá Eiffelově věži (…)“

Není, byla postavena podle jejího vzoru. A proč to najednou nečteme jako Tókjó tawá?

Stereotypy aneb Změna je nebezpečí!

„Japonci jsou velmi pověrčiví a neochvějně věří v moc duchů a přízraků“.

Tvůrci dokumentu jsou stereotypizující a neochvějně věří ve věci, které platily naposledy snad v minulém století.

 „V zemi, kde nezaměstnanost téměř neexistuje (…)“

Nezaměstnanost v Japonsku se pohybuje okolo 3,1 %. Kdyby 3,1 % obyvatel ČR ročně zemřelo násilnou smrtí, rozhodně bychom neřekli, že u nás kriminalita „téměř neexistuje“. To jen tak pro srovnání a ukázku toho, jak se nám dokument snaží Japonsko prezentovat jako ideální zemi pracujících spořádaných celerymanů.

„Školáci, kteří sem přijeli z venkova, si užívají volného dne a zábavy s typicky japonskou spořádaností.“

S typickou japonskou spořádaností…

Je také třeba patřičně zdůraznit, jaký je vlastně Japonsko technologický ráj. Možná by to ovšem šlo udělat i jemnějším a méně fantaskním způsobem, než prohlásit o metru / nadzemce a trajektu, že:

Záběr na paneláky a kolejiště:

„Když si stoupnete dopředu, máte pocit, že jste se přenesli do budoucnosti.“

„Za pouhou cenu lístku vás čeká jedinečná podívaná.“

 „Brzy odplují poslední trajekty. Tento svými oblými tvary a obrovskými prosklenými plochami připomíná vesmírnou loď. Není to nic divného, protože ho navrhl slavný autor mang.“

Vesmírné lodě jsou očividně skleněné a jméno si nezasloužíme.

Závěr? Pro nás rozhodně ne...

Nu, co k tomu na závěr říct: je to slovní a informační paskvil s pěknými záběry. Tvůrci očividně počítají s tím, že bude alespoň 99 % diváctva tvořit ta část české populace, pro kterou je Japonsko stále ještě jedna velká neznámá. Co ale s vámi, čtenáři, kteří už prošli osvětou nebo ji v první řadě ani nepotřebovali? Pakliže jste zvědaví masochisti, na snímek se určitě podívejte, hodina zábavy zaručena. Jestliže ovšem seznáte, že je váš čas na podobné bláboly příliš drahocenný, vyhněte se tomuto dokumentu raději velkým obloukem a běžte dělat něco smysluplnějšího, například sledovat, jak reziví trubky nebo jak se loupe nátěr ze stěny.

Mimochodem, netušíme, zda následující informaci uvést jako něco potěšujícího či děsivého, ale vězte, že jsme našli ještě minimálně pět dalších českých dokumentů, na které si už brousíme drápky a šetříme nepotřebné mozkové buňky, které při jejich sledování případně padnou za vlast. Na první pohled se nicméně zdá, že nic horšího než Tokio, město superlativů, nás už nečeká.

P. S. Nemáme samozřejmě nic proti starší české generaci, ale ten running joke s obsoletními jmény se nám tak nějak zalíbil. Starší čtenářky eventuálně jistě odpustí.

Edit: A aby toho nebylo málo, tak nás ještě Lusi  upozornila na jednu perličku, kterou jsme dočista přeslechli. V rámci segmentu o Asakuse v jednu chvíli zazní zmínka o jakési "Pagodě pěti příběhů". Nejedná se přitom o pagodu, k níž by se vázalo pět bájných příběhu. To jen paní překladatelka z ČT2 ne zrovna ideálně přeložila slovní spojení "five-storied pagoda".