Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou

K sepsání článku nás vlastně původně navnadil dokument o Japonsku, který vysílali někdy před svátky a v němž divákům mimo jiné tvrdili, že je tokijská doprava přehledná a levná nebo třeba že anime a mangu vymyslel Osamu Tezuka. Seděli jsme u obrazovky tak zaraženě, že jsme i cukroví zapomněli žvýkat, a říkali si, že si takovou perlu musíme založit do své soukromé sbírky příšerností. I přes rozsáhlé pátrání jsme však nebyli schopni snímek dodatečně dohledat (zná-li někdo název, pěkně prosíme, smutně koukáme), inspiroval nás ale k tomuto dlouhému a bolestnému zážitku, totiž koukání na české dokumenty o Japonsku.
Zaznamenali jste totiž někdy, co všechno jsou tvůrci dokumentů schopni tvrdit neznalým televizním divákům? A co si potom o té slavné Zemi vycházejícího slunce asi musí myslet vaše sousedka Liběna a podobní konzumenti pořadů tohoto typu?

„V obchodech ve čtvrti Akihabara se otaku rovněž pídí po ultrasexy hrdinkách mang pro dospělé. Tyto figurky obvykle představují krásné silikonové dívky ve vyzývavých pozicích.“

Dámy a pánové, připoutejte se, budeme zlí! A ne, nemluvím v majestátním plurálu, nýbrž tento článek píšeme dohromady se ženou.

Kamera na cestách: Tokio, město superlativů

Tento snímek ze série Kamera na cestách, převzatý z francouzského originálu z roku 2015, představuje jakýsi unikát ve svém žánru, protože se jedná o dokumentární snímek se zápornou informační hodnotou. Čeští tvůrci se z neznámého důvodu rozhodli změnit původní název „Tokyo, la ville phénix“, tedy „Tokio, město fénix“, na „Tokio, město superlativů“. V samotném snímku pak ovšem ponechali minimálně pět připodobnění této metropole k bájnému ptáku a na to, že taková posedlost ptákem ohnivákem může českého diváka neznalého původního názvu trošku zarazit, ani nepomysleli. Samozřejmě však chápeme, že s názvy si všichni dělají, co se jim zlíbí, a že zaběhnuté stereotypy v našich končinách přitáhnou větší obecenstvo.

Ideální není ani překlad informací z japonštiny do francouzštiny a následně do češtiny. Převodem přes třetí jazyk přeci jen dojde k jistým nesrovnalostem, které jsou potom znatelné například při rozhovorech, kdy lze mezi jednotlivými českými slovy zaznamenat i původní japonské znění.

Mluvčí stojí v místnosti plné fotografií koní:

Originál: „(…) tyto fotky pasoucích se koní.“
Český překlad: „(…) fotografie tohoto ranče.“

Ale co už, zase tak daleko od pravdy nejsou a tyto nedostatky jsou v porovnání s ostatními nedokonalostmi snímku jen ryze kosmetické vady. Jedná se totiž sice o jeden z nejnovějších, ovšem zároveň i jeden z nejvíce stereotypizujících dokumentů o Tokiu, po jehož zhlédnutí se nejedna česká Květa odvedle utvrdí ve svém přesvědčení, že Japonci jsou přece ti pilní pracovití podivíni. Obsahuje takové množství generalizací a historických, zeměpisných i kulturních nepřesností, že si člověk říká, jestli na něm vůbec spolupracoval i někdo jiný, než lidé, kteří mají o Japonsku načteno pár základních informací z učebnic dějepisu a zbytek snad načerpali na satirických stránkách typu The Rising Wasabi. Ale tak co by se s takovým obyčejným cestopisem tolik snažili, že jo.

Co název, to perla

Duo Lukáš Hlavica a Renata Volfová, tedy hlasy zodpovědné za české znění, se se čtením názvů příliš nepáře a vytváří tak občas až groteskně špatná slova. Tokijská čtvrť Haradžuku se nám na chvíli změní v jakési [harajuku], o 10 minut později však zazní již správně [haradžuku]. Takhle to holt dopadá, když se překladu ujme někdo bez jakékoliv znalosti japonštiny a neprozřetelně používá anglickou transkripci.

S „křižovatkou Šibuja“, tedy křižovatkou Centergai ve čtvrti Šibuja, jsme se v tomto dokumentu bohužel nesetkali poprvé. Tamní známá socha psa Hačikóa se navíc skutečně čte s dlouhým, nikoliv krátkým „o“, což je další běžná chyba, jíž se nejprve nevyvaruje ani tento dokument. Nutno však podotknout, že o chvíli později, stejně jako v případě Haradžuku, už samohláska zazní správně dlouze. Čeští tvůrci dále kombinují přeložené názvy („ulice Takešita“) s těmi původními („Takešita dóri“), na čemž sice není nic vyloženě špatného, ale sjednocení by nezaškodilo, protože slovo „dóri“ asi těžko laikovi něco řekne. Poslechli jsme si také o Omotesando, patrně jakési podivné variaci na Omotesandó. Libovolné zkracování či prodlužování samohlásek je vůbec velmi časté, z několika nejslyšitelnějších uveďme například „wagju“ namísto „wagjú“, tedy japonského hovězího, nebo třeba i známé slovo šógun, z něhož pan Hlavica zvládl nejednou vytvořit prapodivné „šógůn“. Prostě jim to lítá sem tam. Upřímně by nás zajímala podoba scénáře, které nebohé dabérské duo dostalo do rukou, neboť takhle to opravdu vypadá, že to tam paní překladatelka sázela jednou tak a jednou onak stejně jako nejistý žáček, jenž v diktátu raději napíše jedno a to samé slovo třikrát jinak s tím, že alespoň jednou se přece trefit musí

Nevysvětlené označení „salaryman“ paní Volfová vytrvale vyslovuje jako „celeryman“, což u angličtiny znalejších může vyvolávat podobné představy:

Zdroj

A nakonec, kdykoliv se začne mluvit o Duhovém mostu, cítí pan Hlavica potřebu si zaexperimentovat a přečíst tento název v japonské angličtině. Konkrétně se o to pokusil třikrát a ani jednou se netrefil. Přitom kupříkladu Tokijská věž z nějakého důvodu zazněla v češtině jak se sluší a patří.

„Duhový most, [reinbou burid dži] (...)“

Země velkých dětí, otaku, subret a animírek

Část snímku zaměřená na oblast Haradžuku a odvážnější módu mladých byla, co se poskytnutých (dez)informací týče, obzvláště tristní. Zde přikládáme celé citace, například jako úsměvnou ukázku podivného škatulkování.

„Klienty láká prodavač vyhlížející jako rapper.“

„Obyvatelé Tokia jsou velké děti. Zbožňují všechno, co jim připomíná mladá léta jako třeba kreslené seriály či videohry.“

Člověk je po kontaktu s něčím takovým vždycky o něco vděčnější za svoji sociální bublinu, v rámci níž není běžné například o dlouhovlasých lidech v černém oblečení prohlašovat, že „vyhlížejí jako neupravené máničky“, nebo o celé populaci tvrdit, že má ráda animovanou kinematografii a videohry, protože jí tyto věci připomínají dětství.

Horší a o poznání méně úsměvné, už je to ovšem s pokusy definovat slůvko „kawaii“ (které mimochodem ani jednou nevysloví správně) a populární kulturu. Snímek tvrdí, že co se týče oblékání, je cílem Japonců „především odlišit se od ostatních díky nejnovějším módním kreacím, které právě letí.“ To zaznělo jako všeobecné tvrzení o celé populaci, což prostě a jednoduše není pravda, jak jste si zde na blogu mohli ostatně již přečíst v tomto článku o japonské společnosti. Podobná prohlášení se vztahují pouze na zlomek odvážných mladých lidí, kteří se snaží vymezit proti zbytku uniformní masy. Ale tak proč to nepodat takhle, vždyť Líba se alespoň u té televize může podivovat, jak jsou ti Japonci divní.
Početné davy prý do čtvrti Haradžuku „láká především nepřeberné bohatství stylů a jistá záliba ve fantazii.“ Autorům originálního snímku by pravděpodobně měli pod stromeček nadělit výkladový slovník, protože v tomto bodě dokumentu už, zdá se, začali vytvářet věty náhodným skládáním nicneříkajících slov. Nebo snad chyba nastala až na českém přijímači? Termín „kawaii“ samotný pak údajně označuje „něco dětského“. Navíc prý je v Japonsku roztomilé všechno.

O Japonsku či Tokiu celkově:

„Kultura [kaváj] na vás dýchne na každém rohu.“

Nesouhlasíte snad s daným tvrzením? Ale vždyť vám ho tvůrci dokumentu dokládají tímto záběrem!

„V této ztracené slepé uličce se na kolemjdoucí posměšně šklebí bronzový králík jako vystřižený z Alenky v říši divů.“

Knižní kopie Alenky, kterou četli tvůrci a my, se patrně co do ilustrací značně lišily.

Toliko k části o Haradžuku a kultuře roztomilosti. Dalšími perlami oplývá část zaměřená na čtvrť Akihabara. Zpočátku se nám tvůrci snaží tuto tokijskou část přiblížit:

„Akihabara je místem, kde se scházejí otaku."

"Akihabara je jakousi jejich… Alibabovou jeskyní.“

Pomineme-li fakt, že příměr k Alibabově jeskyni tady tak úplně nefunguje, můžete si být jisti, že po nakousnutí termínu „otaku“ teprve začíná ta opravdová podívaná.

„V obchodech ve čtvrti Akihabara se otaku rovněž pídí po ultrasexy hrdinkách mang pro dospělé. Tyto figurky obvykle představují krásné silikonové dívky ve vyzývavých pozicích.“

Tak a teď už víte, proč vás při cestování na con všechny ty Mařenky a Dobroslavy propichují takovými podezřívavými pohledy!

 „Na otaku road stále narůstá počet kaváren manga, jejíž zaměstnankyně jsou oblečené jako subrety.“

To je ten nejkreativnější (čti: špatný) překlad maido café, jaký jsme kdy viděli. Manga kavárny jsou přeci jen něco jiného. Převzetí francouzského „soubrette“ (služebná) se taktéž jeví jako zvláštní volba, jelikož se toto označení v současnosti používá pro kabaretní zpěvačky nebo divadelní postavy, což pak může mást nejen nás mladé, ale i chudáka paní Věrku odvedle. Chápeme, že paní překladatelka má vzhledem ke svému zaměření pro francouzštinu slabost, ovšem snaha o oživení slovíčka, které už dávno nabylo zcela jiného významu, se nám nejeví jako úplně nejlepší překladatelská strategie.
Zaměstnankyně těchto podniků nazývají „hosteskami“ s tím, že si „klienti vybírají číšnici podle seznamu a fotografie“, což samo o sobě může v lidech tohoto fenoménu neznalých evokovat poněkud jiné zařízení než restauraci. V následujících minutách bylo označení „hosteska“ použito rovněž pro masérky z podniků, jež se za „skromný“ příplatek zabývají i něčím víc než masírováním, takže očividně v těchto povoláních tvůrci dokumentu nevidí zase tak velký rozdíl. Zmateným autorům originálního snímku se ovšem dohromady plete i maido café s podniky, v nichž si pánové platí pouze za krátký odpočinek vedle dívek, takže dost možná bude na vině čistě jenom neznalost dokumentovaného materiálu.
Nutno ještě podotknout, že Akihabaru chybně nazvali jako Otaku road, což je přezdívka ósacké Nipponbaši, kde se na rozdíl od Akihabary většina obchodů s komiksovou a anime tématikou opravdu nachází na jedné ulici.

 „Možná je mezi hosty i budoucí hvězdný tvůrce kreseb stylu manga.“

Protože je přeci nutné do dokumentu o Japonsku jakýmkoliv způsobem namontovat informaci o manze! To by byl hřích to neudělat!

„Někteří rozjaření salarymani pak zamíří do [kabuki č], což je další vykřičená tokijská čtvrť.“

Zde nás zaujalo slůvko „další“. Předtím autoři zmiňovali pouze hanamači, čtvrti gejš. Domnívají se snad, že jsou hanamači taktéž vykřičené čtvrti? Kromě toho se jedná o čtvrť Kabuki, japonsky Kabuki čó. Pravděpodobně by bylo vhodnější použít český překlad, pokud není možné název přečíst dostatečně srozumitelně.

 „V Japonsku je prostituce zakázaná, ale je naprosto běžné, že zákazníky na ulici osloví animírka.“

Nu, zde by se spíše zase hodila ta hosteska, když už nejsou schopni to říct normálně. Animírka je zaměstnankyně nočních podniků placená za bavení hostů, nikoliv lákající děvečka venku. Celé povídání je doprovázeno záběry na host cluby a jejich poutače, kam se však v reálu hosté přicházejí vypovídat a opít, nikoliv vysexovat. Zároveň se jedná o další pokus paní překladatelky oživit více či méně zapomenuté slovo. Tedy buď to, anebo je na vině kontaminace zdrojovým jazykem.

„V úzkých uličkách mezi kavárnami [karaoké] (…)“

"Kavárny karaoké", dámy a pánové…

Co bychom si to ověřovali, tady stejně o Japonsku nikdo nic neví

Z dokumentu se běžný český divák kupříkladu (špatně) dozví, že „macuri“ je „jarní lidová slavnost“. Na jednu stranu potlesk za „slavnost“ namísto nevhodného „festivalu“, na tu druhou však není absolutně žádný důvod omezovat tyto slavnosti pouze na jaro.

Nákupní ulice Nakamise v Asakuse je zase údajně populární proto, že tam lidé „přicházejí pokoušet štěstí“, neboť tam na ně čekají „kočky přinášející štěstí, maneki neko“. Proč tedy „pokoušet“? Jak pokoušet? Začínáme mít pocit, že tvůrci originálního dokumentu nejsou ti jediní, kdo by si po stromeček zasloužili výkladový slovník.

Když je ve snímku řeč o gejšách, zazní (dez)informace, že: „Ještě dnes tuto přísně kodifikovanou profesi vykonává asi dvacítka žen“. Autoři snímku či paní překladatelka se patrně přehlédli o dvě cifry, protože v současnosti je počet gejš odhadován na 1000–2000.

Kvalitní dokumentární film o Japonsku také poznáte podle toho, že vyprávění o buddhistických chrámech doprovází záběr na šintoistickou svatyni.

O císaři:

„I když už není považován za živoucího boha, zůstává stále božským potomkem.“

1. 1. 1946 císař Hirohito na nátlak Američanů oficiálně prohlásil, že potomkem bohů není, tedy nezůstává.

 „(…) přesto milují folklór a speciality jednotlivých japonských provincií.“

Odkdy má Japonsko provincie? Že by Čína provedla anexi, které si dodnes nikdo nevšiml?

„Je až s podivem, jak moc se Tokijská věž podobá Eiffelově věži (…)“

Není, byla postavena podle jejího vzoru. A proč to najednou nečteme jako Tókjó tawá?

Stereotypy aneb Změna je nebezpečí!

„Japonci jsou velmi pověrčiví a neochvějně věří v moc duchů a přízraků“.

Tvůrci dokumentu jsou stereotypizující a neochvějně věří ve věci, které platily naposledy snad v minulém století.

 „V zemi, kde nezaměstnanost téměř neexistuje (…)“

Nezaměstnanost v Japonsku se pohybuje okolo 3,1 %. Kdyby 3,1 % obyvatel ČR ročně zemřelo násilnou smrtí, rozhodně bychom neřekli, že u nás kriminalita „téměř neexistuje“. To jen tak pro srovnání a ukázku toho, jak se nám dokument snaží Japonsko prezentovat jako ideální zemi pracujících spořádaných celerymanů.

„Školáci, kteří sem přijeli z venkova, si užívají volného dne a zábavy s typicky japonskou spořádaností.“

S typickou japonskou spořádaností…

Je také třeba patřičně zdůraznit, jaký je vlastně Japonsko technologický ráj. Možná by to ovšem šlo udělat i jemnějším a méně fantaskním způsobem, než prohlásit o metru / nadzemce a trajektu, že:

Záběr na paneláky a kolejiště:

„Když si stoupnete dopředu, máte pocit, že jste se přenesli do budoucnosti.“

„Za pouhou cenu lístku vás čeká jedinečná podívaná.“

 „Brzy odplují poslední trajekty. Tento svými oblými tvary a obrovskými prosklenými plochami připomíná vesmírnou loď. Není to nic divného, protože ho navrhl slavný autor mang.“

Vesmírné lodě jsou očividně skleněné a jméno si nezasloužíme.

Závěr? Pro nás rozhodně ne...

Nu, co k tomu na závěr říct: je to slovní a informační paskvil s pěknými záběry. Tvůrci očividně počítají s tím, že bude alespoň 99 % diváctva tvořit ta část české populace, pro kterou je Japonsko stále ještě jedna velká neznámá. Co ale s vámi, čtenáři, kteří už prošli osvětou nebo ji v první řadě ani nepotřebovali? Pakliže jste zvědaví masochisti, na snímek se určitě podívejte, hodina zábavy zaručena. Jestliže ovšem seznáte, že je váš čas na podobné bláboly příliš drahocenný, vyhněte se tomuto dokumentu raději velkým obloukem a běžte dělat něco smysluplnějšího, například sledovat, jak reziví trubky nebo jak se loupe nátěr ze stěny.

Mimochodem, netušíme, zda následující informaci uvést jako něco potěšujícího či děsivého, ale vězte, že jsme našli ještě minimálně pět dalších českých dokumentů, na které si už brousíme drápky a šetříme nepotřebné mozkové buňky, které při jejich sledování případně padnou za vlast. Na první pohled se nicméně zdá, že nic horšího než Tokio, město superlativů, nás už nečeká.

P. S. Nemáme samozřejmě nic proti starší české generaci, ale ten running joke s obsoletními jmény se nám tak nějak zalíbil. Starší čtenářky eventuálně jistě odpustí.

Edit: A aby toho nebylo málo, tak nás ještě Lusi  upozornila na jednu perličku, kterou jsme dočista přeslechli. V rámci segmentu o Asakuse v jednu chvíli zazní zmínka o jakési "Pagodě pěti příběhů". Nejedná se přitom o pagodu, k níž by se vázalo pět bájných příběhu. To jen paní překladatelka z ČT2 ne zrovna ideálně přeložila slovní spojení "five-storied pagoda".