Dokumenty o Japonsku se zápornou informační hodnotou II

V našem kritickém seriálu (určitě jste zaznamenali první díl) budeme s Ely pokračovat, tentokrát se podíváme na další z dokumentů ČT – Letem světem, díl o Japonsku. Tedy o tom, jak ho vidí známé komediální duo Kaiser s Lábusem. Ve srovnání s tím francouzským veledílem, které minule vraždilo naše mozkové buňky ve velkém, byla toto velice příjemná změna. Oproti nepovedenému snímku Tokio, město superlativů tento dokument z roku 2005 povídání o Japonsku vzal ze znatelně kritičtějšího konce. Dokonce by se dalo říci, že doslova pěkně od podlahy, tedy od místy až podlažního humoru říznutého nějakými těmi zajímavými fakty, určitým množstvím obligatorních historických a výslovnostních chyb a hrstkou rasismu. A stejně je přitom, při vší upřímnosti, opravdu vtipný. Často dokonce i v místech, kde byl humor zamýšlen! Zábavě tohoto ražení, často politicky nekorektní, bychom se sice jakožto japanologové smát nejspíš neměli, ovšem odkdy my jsme korektní?

„Tak to je zbytečné. Tohle myslím na ulici nepatří, takovéhle malůvky. Je to hloupé. Proč?“

 -To je koupel ve vonném dýmu, která jim má zaručit štěstí na celý rok.
 -Proboha, to kdybych věděl, tak bych se tam snad i zapálil.

A co teprve ten humor v místech, kde nejspíš zamýšlen nebyl? Nu, bezvadnou část dokumentu například tvoří celá jedna minuta záběrů na nic netušící Japonku venčící svého psa, jež chodí sem a tam a sem a tam za doprovodu značně náhodně působícího komentáře: „Podívejte, co dokáže japonský styl života udělat z obyčejného běhu“. Dále pak například Kaiserovo mávání na nechápající zápasníky sumó nebo reakce postaršího kolemjdoucího Japonce na Kaiserovo rozverné blbnutí s umělohmotným škrabátkem. S tím se následně ještě pojí zajímavá dohra, kdy se pán snaží komunikovat anglicky, avšak Kaiser mu očividně nerozumí a otázku „Where are you from?“ mu nejistě odkývá. Stane se.

„Sotopadesát“ po japonsku

Někdy nám ta legrace ovšem trochu skřípe. Jedna z prvních věcí, která diváka při smyslech na dokumentu zarazí, je totiž tohle:

Být v Japonsku při natáčení dokumentu rasistický, to musí chtít odvahu (a naprostý nedostatek soudnosti). V průběhu celého snímku Kaiser Japonce vytrvale nazývá „Japončíky“ a občas přihodí prohlášení typu „pro takového Japončíka je metr spousta místa“. Jedná se samozřejmě o sepsanou roli a je za takové nevhodné poznámky dokonce několikrát Lábusem „pokárán“. I přesto však toto oslovení v podstatě dodržuje až do konce dokumentu, což je opravdu na hraně. Zápasníky sumó nazve tato dvojice „tlouštíky“ a nyní již zesnulého nejbohatšího japonského podnikatele „pračkou“. Ano, můžete namítat, že Kaiser si ve snímku hraje na jakéhosi vesnického burana, který se mermomocí snaží na Japonsko dívat shora („Po pravdě řečeno je tam dost velký bordel, alespoň, co se týče dopravy.“), nicméně tohle je trochu za hranicí dobrého vkusu. Těžko by vám asi přišlo humorné, kdyby se Kaiser s Lábusem rozhodli cestovat po Africe, na domorodce mávali kuřecími stehýnky a nazývali je „negry“, což? Nu, oslovení „Japončík“ je ovšem úplně stejně degradující.

-Ovšem tenhle baráček, jak vy říkáte, patří jednomu z nejbohatších Japonců. Jmenuje se Minoru Mori.
-Prosímvás, to zní jako jméno pračky.
-A vidíte, tahle pračka patří k nejbohatším lidem v Japonsku.

Jak se říká, sranda je sranda, ale všeho s mírou a hlavně si být vědom, pro jak velké obecenstvo vtipkujeme. Kdyby se ty narážky nesnažili nacpat pomalu do každé třetí až čtvrté repliky, mohl ten humor vyznívat na politicky nekorektní poměry vkusně. Poměrně dost poznámek ovšem nebylo pouze za hranu, ale především zbytečně nucených. Asi největší nevkus bylo simulované zemětřesení, kdy kameraman kdesi na hlavní ulici začal vehementně třást kamerou, zatímco Kaiser se hekaje potácel sem a tam. Výrazy kolemjdoucích přitom celkem přesně vystihovaly ty naše, když jsme tuto pasáž sledovali. Holt asi máme rozdílný smysl pro humor.

Naprosto dokonale potom vystihuje Kaiserovo počínání v Zemi vycházejícího slunce následující rozhovor s Lábusem:

 -Já si myslím, že kdyby Japonci rozuměli česky a dívali se na ty vaše reportérské vstupy, tak už by vám jednu pořádnou japonskou facku vlepili.
-Ale né, na to jsou přece moc slušní.
-No, jen aby. Nezapomínejte na Pearl Harbor.

Scénáři důvěřuj, ale hlavně prověřuj

Samozřejmě jsme se dočkali klasického „saké“ (namísto „sake“), „šinkanzenu“ (je to „šinkansen“) a i chudák Hačikó typicky přišel o tu dlouhou samohlásku. Šógun, zde „šogun“, se také dočkal několika variací. Jednoznačně největší a nepředvídatelnou chybou bylo ovšem následující prohlášení, v rámci nějž nám přejmenovali „Alibabovu jeskyni všech otaku“:

 „Tady jsme ve čtvrti Akitabara.“

Cenu za největší nesmysl by zase mělo získat následující prohlášení, kde je špatně snad úplně každé slovo:

„Já vím, květiny ikebana, vystřihovánky origami, stromky [bonzaj], a teď vše doplněné [džogujícími] novodobými samuraji.“

Ikebana není druh květin ale umění aranže. Origami se nevystřihuje, ale skládá. BonSaj není druh stromu, ale umění miniaturizace. Běhající Japonci nejsou vojenská šlechta.

 „Vítejte v nejznámější japonské svatyni, v chrámu Meidži džingú.“

-Počkejte, ale toto není buddhistický chrám.
-No samozřejmě, že ne, Meidži džingú je šintoistický chrám.

Nu, skoro. Jestli někdy narazíme na dokument, kde by nepletli dohromady šintoistické svatyně a buddhistické chrámy, nejspíš tvůrcům pošleme diplom s obrázkem králíčka nebo kytičky.

Co se týče svatostánků, měl v tom Kaiser celkově trošku zmatek. Vody sloužící mimo jiné k očistnému vypláchnutí úst před svatyní se napil Hello, diarhhoea, my old friend?, pletl si také štěstíčka a dřevěné destičky ema, na které lidé píší svá přání. Na tu se dokonce pokusil napsat jedno vlastní a s japonštinou se patrně v rámci mezí posnažil (některé znaky má dobře, ale smysl to na první pohled nedává). Akorát si už ovšem zapomněl zjistit, že pokud Japonci píší ve sloupcích, tak jedině zprava doleva.

Ad dějepisné mýlky, zaznělo například následující:

 „Izolace navíc vedla k tomu, že se japonská kultura vyvíjela naprosto samostatně a bez cizích vlivů.“

Tohle je ovšem opravdu velký blud. Japonská kultura je od samých začátků formovaná cizími vlivy. Udivuje nás, že tvůrcům snímku nepřišlo divné, že jednu chvílí tvrdí, jak veliký význam má pro Japonce buddhismus, a hned nato jsou schopni vypustit z úst něco takového. Přece jenom toto náboženství pochází až z daleké Indie. Ovšem především bez Číny by Japonsko nebylo to, čím je dnes. Kromě písma, které je nejvíc na očích, totiž jejich pevninští sousedé formovali především raný japonský vládnoucí aparát a jako bonus jim pak na ostrovy poslali v dárkovém balení i konfucianismus, jenž definuje poměry ve společnosti dodnes. O tom si ostatně můžete počíst více do hloubky v tomto článku. Sečteno podtrženo ne, ne a ještě jednou ne… ne.

„[Šogunové] byli přísní jako řemen. Jak se říká, byli přísní, ale spravedliví.“

Myslíte třeba i Cunajošiho a jeho rozsudek smrti každému, kdo byť jen zkřivil chloupek nějakému psíkovi? I když ano, když se tak zamýšlíme, myslíme si, že to spravedlivé je. Ovšem říci, že byli spravedliví všichni šógunové, je asi to samé jako tvrzení, že byli neskonale spravedliví všichni králové libovolné země.

 „A to i po smrti modernistického císaře Mucuhity?“

Did you just (wrongly) assume his gender? Mucuhita, samozřejmě. Několikrát jeho jméno nicméně v dokumentu zaznělo správně, je tedy zvláštní, že to nikomu nedošlo. Když už jsme u toho císaře, tak bychom ještě rádi podotkli, že už cca 60 let není možné Japonsko nazývat císařstvím, jak tuto zem na začátku dokumentu označili.

„(…) který vedl Japonsko po boku Hitlera do druhé světové války.“

Sice vtipně podané, ale ne tak úplně pravdivé, neboť Japonsko 2. světovou válku oficiálně zahájilo už v roce 1937, kdy si Hitler teprve brousil zuby na naše pohraničí.

A samozřejmě nesmí chybět ani všemi oblíbená stereotypizace

Na dokumentu je milé, že Kaiser s Lábusem některé zažité mýty o Japonsku vyvracejí a místy navíc přinášejí docela zajímavé informace. Několika ne zrovna ideálním výrokům se ovšem přece jenom nevyvarují.

-Máte pravdu v tom, že pro Japonce je práce smyslem života. Obětují ji často celý život a tráví v kancelářích nebo továrních halách víc času, než je třeba.
-Připadali mi tak trochu jako pošuci, když jsem je pozoroval, jak i na ulici stále někam spěchají.

Kde se ovšem sekli, jsou tyto zmínky o údajné „posedlosti“ japonského národa. Tuto část scénáře už pravděpodobně sepisovali někdy nad ránem, jinak si její nesmyslnost vysvětlit nedokážeme:

 „To je jen kopie, i když poměrně dobrá. Japonci jsou kopiemi posedlí.“

 „Japonci jsou elektronikou posedlí, ale hlavně chtějí mít doma ty nejmodernější technologie. Kdyby vlastnili něco jen mírně zastaralého, brali by to jako osobní hanbu.“

Nu, a nakonec ani tento dokument nezapomněl nějak překroutit význam, jaký v japonské společnosti měly a mají gejši. Ale nebojte se, nejedná se o žádnou záplavu chybných informací. To se jenom Kaiser ke konci snímku pokusil o vtip…

„Co vy víte, třeba jsem v Japonsku našel gejšu svého života.“

Závěr

Celkově řečeno nelze v žádném případě říct, že by se jednalo o špatnou podívanou. Záměrně ovšem snímek nenazýváme dokumentem, protože byť pravdivých a zajímavých informací obsahoval opravdu hodně, komediální duo Kaiser a Lábus se to celé rozhodli pojmout spíš jako estrádu než cokoliv jiného, žánrově je proto výsledný produkt přinejmenším rozpačitý. A výše zmiňované přehnaně rasistické poznámky tomu také moc nepřidávají. Všeobecně tedy můžeme Letem světem doporučit, ne ovšem jako dokumentární film, nýbrž spíše jako přijatelnou komedii k žehlení či jídlu.

Příště se však už zase vrátíme k nějaké té francouzské chuťovce ze série Kamera na cestách. Tentokrát se podíváme na dokument Tokio, planeta Edo. A bude to přesně takové, jak naznačuje už jen ten samotný název.