Další Animefest ze zákulisí (2018)

S dalším rokem přichází i další report, v rámci něhož se sice nedozvíte nic moc o tom, co se dělo na akci samotné, a i detaily o naší snídani vám bohům žel zůstanou skryté, zato vám ale bude poodkryto mnoho exkluzivních informací ze zákulisí. Minimálně tedy z našeho pohledu vedoucích překladatelské sekce, která pro vás letos připravila opravdu nemalou část programu (konkrétně čtvrtinu, počítáte-li opravdu, ale opravdu vše). Chytněte si tedy klobouky a račte se začíst dál. Pro vaše pohodlí jsme vám report naporcovali do několika přehledně kryptických podnadpisů. A ne, to množné číslo není majestátní plurál a třetí osoba opravdu není pokus o napodobení Trumpa, nýbrž o rozlišení mezi námi dvěma, jakkoliv mnohým připadá, že jsme zmorfovali do jednoho organismu.

Jak to všechno vzniká 3.0

Jsme si plně vědomi toho, že už s tímhle musíme všem připadat jako zaseknutá deska, jelikož to však mnozí stále odmítají vzít na vědomí a opakování je prý matkou moudrosti, je třeba připomenout, že se poslední dva roky organizace jako takové Astrak příliš nedotkl a nedobrovolně se kvůli narůstajícímu množství akademických povinností z větší části degradoval do pozice pouhého překladatele, korektora a terče Elyina vesměs spravedlivého hněvu.

Začněme klíčovou informací: letos toho bylo setsakra hodně. Konkrétně toho měl náš tým původně překládat oproti předchozímu roku 3x více, nakonec jsme se ustálili někde na 2,5násobku. Navázaná spolupráce s Crunchyrollem přinesla množství seriálů, které snad spolu s perfektní Haručinou paranormální laboratoří nebo kouzelným Džóem z rodu Genba tónem vyvážily příšernou náboženskou agitku UFO Akademie: Tajemství vesmíru (pokud jste k tomuto snímku nicméně přistupovali jako k takovému japonskému The Room a s nějakou tou zakázanou promilí v krvi, jistě jste se královsky pobavili) nebo vocaloidí válku o nejlepší luštěninu, jež jste mohli přetrpět zhlédnout v krátkém snímku Zunda Horizon. Rozhodně není nadnesené prohlásit, že kdyby se u posledních dvou zmíněných „veledíl“ natočil time lapse překladů a korektur s důrazem na všechny naše zoufalé headdesky a stesky, jak někdo může stvořit takové voloviny, jistě by i ty měly vyšší umělecké a zábavní kvality. Za zmínku také jistě stojí krátký snímek Kanón z Animator Expa. Jedná se o experimentálně pojaté zfilmování dramatu Adam Stvořitel od bratří Čapků. Zhruba 10minutová adaptace prakticky celého díla odsýpá tak rychle, že divákovi záměrně neposkytuje možnost přečíst všechny titulky, což anglický překladatel v políčku pro shrnutí popsal velmi výstižně následovně:

My tu vlastně vůbec nejsme

Nikdy by se nám ani nezdálo, že nám v organizačním systému zruší překladatelskou sekci, kterou si kdysi Astrak vyhádal a díky níž jsme poslední dva či tři roky neměli žádné problémy ani s odbavováním na registraci, ani s pochroumanou ctí. To mělo hned několik následků, jež ovlivnily nejen nás, ale především naše překladatele. Znáte to, když se někdo kouká svrchu na vás, nějak to ještě jde, protože vy si s tím poradíte, ovšem pouští-li se do vašich podřízených, kteří se většinou moc bránit nedokáží, přestává všechna legrace. Tím bychom chtěli apelovat na jisté jedince z organizátorské registrace, kterým chybí i ty nejzákladnější základy chování na recepci. Sarkastické řeči a stavění se nad někoho, kdo na přípravě programu strávil více času než vy, opravdu moc košer není.

Rádi bychom se také, kdyby si toho náhodou naše okolí ještě neužilo dost, vyjádřili k cedulkám. Pro mnohé záležitost zcela drobná a nedůležitá, pro nás však ožehavé a citlivé téma, a to jednoduše proto, že to je prakticky to jediné, co dokazuje naše překladatelské a korektorské zásluhy. Dostaneme-li tudíž důstojně vyhlížející cedulky, jsme spokojeni, v opačném případě jsme malicherně znechucení a zlí. Jeden by si řekl, že při řešení této rovnice nelze vůbec nic pokazit, avšak Animefest je festivalem, na němž se všechny sny, ať už ty růžové, pro někoho třebas i ty vlhké, nebo ty, ze kterých se vzbudíte obliti ledovým potem*, stávají realitou. Člověk obětuje tři měsíce svého života na překlad a korektury 1758 minut filmů a seriálů a na akci samotné je bez ladu a skladu vhozen do sice barevné, ovšem nicneříkající skupiny „Programový tým“ s údajným levelem 1 (protože očividně děláme pro AF první rok) s tím, že všichni ostatní podřízení dostali hnusné šedé jmenovky bez přezdívek s ještě potupnějším nápisem „Program“. Aby toho však nebylo málo, po conu se jako sůl do našich ran s cedulkou „BOSS“ pohybovala kupříkladu vedoucí grafiky, což je sekce více či méně srovnatelná s tou naší překladatelskou, zatímco my pomalu musíme vyhrožovat, aby nás někdo vůbec začal brát vážně (a doufat, že si třeba na Zakončení někdo po půlhodině vzpomene, že nás nepozvali, čímž bychom chtěli poděkovat Christofovi). Druhý den už nás TaraH nevydržela poslouchat a svoji i naše cedulky zkrášlila fixou. Ely to tak dotáhla na level 10, Astrak na úroveň 0,1.

*Toto není žádná nadsázka. V posledních stresem protkaných dnech před festivalem se Ely zdávalo o Animefestu každý den a vesměs to moc hezké nebylo. Jedné noci se kupříkladu bez toho, aby věděla podrobnosti o obsahu letošních videí, iluzorní hintzu rozhodl přestěhovat AF do Prahy na výstaviště, jiné noci jí naložil do toho všeho ještě překlady mangy, které sám nestíhal, tu se zase ve snu prostě jen nestíhalo v různých jiných obdobách, protože v realitě jsme si toho očividně neužívali dost.

Hle, reportová část našeho reportu!

I přes své počáteční rozhořčení jsme kromě Zahájení a Zakončení navštívili dokonce celé DVA body programu.

Běžně se k Zahájení nijak nevyjadřujeme, protože není vlastně k čemu, ovšem letos bychom pár poznámek měli. Moderování letos bohužel dosáhlo úplného dna, neboť se pan Viktor zasekával, opakoval se, zdržoval, pokoušel se házet nejapné vtípky a jako třešničku na dortu jsme se dozvěděli, že QR kód se ve skutečnosti čte jako [kvíár kód] a „merch“ jako [merš]. Upřímně řečeno bychom v tu chvíli poslouchali raději chorál za ocas tahaných koček v doprovodu orchestru složeného pouze z vuvuzel. Na druhou stranu krátký koncert Shiroku byl opravdu pecka, jehož jediná vada na kráse spočívala v tom, že diváci sledující záznam z Rotundy kvůli kvalitě zvuku možná dospěli k jinému názoru, což je škoda. Návštěvníci kavárny zatím možná okusili úplně jiné vjemy, protože jak jsme si následně ověřili, přepálené basy v Rotundě chvílemi způsobovaly, že nahoře řinčela skla.

První ze zmiňovaných bodů programu byl pak sobotní výstup Adama Furika pod názvem Jak ze sebe neudělat idiota v internetových diskuzích (nejen) o anime, jenž se velice rychle společně s anotací příspěvku ukázal býti velice zavádějící. Z toho, jak byla přednáška prezentována, nezávislý návštěvník nabyl dojmu, že se bude jednat o kousek pojednávající o analýze vybraných diskusí či nastínění konkrétních typů diskutérů, s nimiž se můžete na internetu setkat, se zaměřením na to, jakých chyb se dopouštějí, abychom se jim my sami mohli v budoucnu vyhnout. To však byla pravda pouze zhruba ze čtvrtiny, neboť po poněkud rozpačitém začátku, z něhož jsme se dozvěděli, jak se gúglí, a že Facebook zakazuje falešná jména, se celý výstup skládal ze stručných výpisků z učebnice argumentační logiky. Přednášejícímu se navíc kromě zjevného čtení prakticky celé přednášky stala nakonec osudnou i volba příkladů u některých argumentačních faulů, protože v rámci závěrečného prostoru pro dotazy ho na tuto chybu přede všemi upozornil Grek. Všeobecně lze říci snad jen tolik, že největší Adamovou chybou byl výběr tématu, které se velice špatně uchopuje. Na druhou stranu i přes to, že jsme byli snad poprvé svědky toho, jak někdo čas od času přehrává svoji vlastní přednášku, by jiné a lépe zpracovatelné téma mohl někdy v budoucnu zvládnout poměrně obstojně a úplně bychom ho neztracovali.

Druhou přednáškou, již jsme z časových důvodů zhlédli pouze ze streamu, byly Rozmíšky, půtky, hejty a „oprávněná kritika“ v běhu dvou dekád od slovutného Greka, samozvaného „velkého starce“. O jeho výstupech se mluví většinou poměrně těžko, protože je to zaprvé Grek a zadruhé jeho jedinými přestupky proti dokonalé přednášce bývají chorobné přetahování, kterému zde byla díky hrdinnému přičinění chrabré Sušenky učiněna přítrž, a někdy až nezdravý vztah ke škatulkám. Měli-li bychom to tedy shrnout, jednalo se o jako vždy skvělý a vtipný výkon. Jeden z Grekových nejlepších, jemuž ubrala na kráse pouze dvě neobratná prohlášení. To menší se týkalo toho, že Bob Ross, kterého můžete znát z memů o „happy little clouds and happy little trees“, je stále mezi námi živými, a několik chvil nato bylo opraveno. Ne, ani my jsme si tu zmínku nemohli odpustit. Naše druhá výtka se pak týká nepořádku v definici „kritiky“ jako takové. Grek zdánlivě tvrdil, že kritika je implicitně negativní a za „pozitivní kritiku“ dle všeho považuje kritiku, jež nabízí nějaké lepší řešení. Pokud to myslel jinak, rádi si ho vyslechneme, ovšem pokud ne, rádi bychom se dodatečně přidali ke statečnému členu publika, jež se snažil o to samé, a uvedli na pravou míru, že kritika je celkové hodnocení díla, které obsahuje jak negativní, tak pozitivní body. Kromě toho však tento výstup můžeme vřele doporučit ke zhlédnutí ze záznamu, jestli se chcete nejen zasmát, ale také něco málo naučit o poměrech v té naší velké a sluníčkové otaku rodině.

„A proč vlastně Astraka nemají rádi?“

Letos se na Animefestu poprvé objevilo stanoviště, jehož účelem bylo po celou dobu trvání akce prezentovat zájemcům či náhodným kolemjdoucím vysokoškolské obory zaměřené na východní Asii (konkrétně Japonsko, Čínu a Koreu). Jeho ambice byly veliké, kromě klasických blbinek, jako jsou kvízy, „kaligrafie“ a navlékání do exotického oblečení, mělo nabízet i několik minipřednášek zaměřených na různé aspekty tamních kultur. Realita v tomto ohledu však ve výsledku vypadala poněkud jinak. Jednak proto, že se Animefest konal v době přijímaček a mnoho potenciálních zájemců o studium tedy na místě nebylo, za druhé pak hlavně kvůli přiděleným prostorům, které se na tenhle typ programu zkrátka a dobře nehodily. Stolky se totiž nacházely nahoře na ochozu haly A1, ve které stály stánky prodejců, což ve zkratce znamenalo konstantní ruch místy srovnatelný s průměrně hlasitou diskotékou. Nu, a nejspíš si sami dokážete představit, jak to chodí i jen s obyčejnou konverzací na takové diskotéce, natož snažíte-li se někomu předat nějakou informaci. A jak to tak dobře víme? Sami jsme si totiž během hodinové diskuze málem strhali hlasivky, když jsme se snažili o debatu s lidmi, jež seděli pouhý metr či dva o nás. Že jste o konání takové debaty nic neslyšeli? Nedivíme se vám, jednalo se totiž o doprovodný program a informace o něm byly asi tak stejně snadno k nalezení jako plány na budování dálničního obchvatu přes dům Artura Denta (na dně zamčené registračky na zrušeném záchodě s cedulí „Pozor, leopard“ na dveřích).

Naše dítě!

Pojďme si také říct pár slov o tom, jak jsme se vůbec k pořádání takové minidiskuze dostali. Spoiler: složitě. Vedení festivalu nás sice doporučilo nadšené aktivní slečně, která tuto kratochvíli plánovala, ovšem následně přišla informace ze školy, konkrétně jisté reprezentované katedry, že s naší účastí v podstatě nesouhlasí. Opravdu netušíme, jaké konkrétní zlo jakožto absolventi, co měli v plánu mluvit o překladech a uplatnění, představujeme a proč si vůbec někdo myslí, že má právo se vyjadřovat k účasti organizátorů Animefestu na Animefestu. Nakonec jsme se (s absolutní zmateností a mírnou znechuceností) se slečnou dohodli, že se tedy nebudeme vyjadřovat nejen o katedře, na níž jsme vystudovali, ale ani o celém UPOLu. Vůbec to není groteskní, protože si tam Astrak vůbec nedělá doktorát, že ano. Diskuze byla nicméně moc milá, doufáme, že jsme i přes zmíněnou kakofonii festivalového ruchu předali cenné informace a těšíme se, až se s některými za rok potkáme při přípravě promítání pro další ročník Animefestu.

Účastníci diskuze: Můžeme se zeptat, proč vůbec ve škole Astraka tak nemají rádi?
My: Přesně na to jsme se chtěli zeptat my vás!

Animefest v bodech

Když někdo rozlévá orgům silné kafe, měl by upozorňovat na to, že je to kafe FAKT SILNÉ, protože sobotní epizoda, kdy Ely měla pocit, že ji to snad zabije, opravdu nebyla moc veselá. Je nám ovšem jasné, že silně vyčerpaným organizátorům či třeba takové hitomi, jejíž tělo se neskládá z 50 % z vody, nýbrž z kofeinu, na druhou stranu bodlo.

Stánky se od minulého roku ohromně zlepšily, letos se šlo v areálu levně a moc dobře najíst. Za rámen se už nevydávala instantní polévka s klobásou, ale skutečné dobré poživatelné jídlo s vývarem (či omáčkou), hned vedle bylo možné dva dny zakoupit lahodné a správně opékané dango s náplní z arašídového másla. A v neděli dokonce opravdu kvalitní tousty nebo palačinky za pár korun.

Úroveň se zvýšila nejen u stánků pro širokou veřejnost, ale také v rámci občerstvení pro organizátory, což dokazuje i fakt, že když jsme si v sobotu nesli ke stolu orgovské hamburgery, dva lidé nás nadšeně zastavili s tím, kde jsme je vzali, a my jejich nadšení museli záhy zadusit.

Umístění stolů v Artist Alley nebylo nejlepší, což je asi dáno tím, že by to chtělo více místa. Přestože stánky nabízely zajímavé zboží, člověk se to dozvěděl až ve chvíli, kdy z úzké uličky vycouvali ostatní návštěvníci, aby se tam mohl k některému ze stolů procpat on a bránit tak svým tělem v nákupech ostatním.

Již během sobotního rána se z Ely ozval zvuk nejlépe popsatelný jako vykvíknutí, když kolem ní prokráčel drobný, leč dokonalý Loki (gratulujeme Mischievous Jane k druhému místu, „alphabetically or chronologically“ vtípek nás málem dostal pod gauč). Na to, jak nás cosplaye nikdy příliš nebraly, jsme museli oba seznat, jak moc se úroveň rok od roku zvyšuje a jak parádními nápady někteří oplývají – například takový Mary Poppins Yondu.

Autor fotografie: Zdeněk Pala

V myčce neumývatelné porcelánové šálky se smyvatelným animefestím drakem jsou výborný troll, jakkoliv si to na stánku bědující Veve nemyslela.

Pohled do programu přinesl překvapivé zjištění o tom, co údajně z Astrakem přeložených věcí překládala Ely a co prý namísto Ely přeložil Astrak. Jelikož jsme v podstatě jedna osoba, toto nás příliš netrápí, ale ta Sluneční Apokalypsa, nad kterou Astrak strávil několik finálních předanimefestích dní a nocí a na níž mu byly uzmuty zásluhy, ta tedy poněkud zamrzela.

Znovuotevřené studio v novém hávu s prostorem pro publikum je rozhodně krok správným směrem.

Finální video s navrhovaným plánem D bylo vynikající.

Dojemná závěrečná děkovačka

Na závěr nezbývá než klasicky poděkovat všem našim známým za příjemně strávený čas, Grekovi za nečekané objetí, jež jistě bude figurovat v mnoha Astrakových snech ještě nějakou dobu, Camparimu za nečekanou fotku, která na krátký čas sblížila všechny naše kamarády v překvapivé diskuzi o Astrakových schopnostech výrazového vyjadřování. Hintzuovi za to, že statečně snesl všechen jed, jež na něj tři celé dny dštila Ely, Christofovi za snahy o nápravu všech těch věcí, kvůli kterým Ely onen jed dštila. Sušence za to, že má o nás zájem. Taře a Sauriel za kříšení. Ivušce za ochotu. Aloisovi za to, že se mu podařilo nezabít se úplně. Panu Palovi za jurskou fotku. Paddymu za poskytnutý prostor pro pošahané věnování, jež se nakonec ukázalo býti pro Paddyho maminku. Eldě za věčnou morální podporu a budoucí roli v přestavbě tohoto blogu. Shinovi za to, že odvětil, že jsme krásní. Zallovi za historky z maratonu. Veve za důvěru v to, že nejsme zloději cizího zboží. Miki a Paichichi za jejich první překlady. Jakubovi za svačinu.

Děkujeme, že jste se zúčastnili našeho Ted Talku!

Astrak & Ely