Japonsky snadno, rychle a hlavně bez námahy

Blesklo vám někdy hlavou, že byste se celkem rádi naučili něco málo z japonštiny, tedy posvátného jazyka po generace předávaného na dodnes neposkvrněných zlatých deskách? Pokud ano, tak jste již jistojistě zvědavě byli minimálně jednou za strýčkem Googlem a ptali jste se ho na něco ve stylu: „jak se naučit žaponsky“, na což on jen zakroutil hlavou, ale stejně vám vypsal nějaké stránky týkající se tohoto orientálního jazyka. Těch bylo sice nepřeberné množství a mnoho z nich nebylo pro vás tak úplně relevantních, ovšem stejně jste se dostali k poměrně slušnému konečnému počtu. A víceméně všechny mají společnou jednu věc. Hned na první pohled vás praští do očí fráze typu: „Japonsky za 100 minut!“, „Nejdůležitější japonská gramatika do týdne a bez námahy!“ nebo „Kilo brambor teď za pouhých 19,90,-!“. Poslední kousek tedy pochází z vyskakovací reklamy, krom toho lze tyto povětšinou blogískové příspěvky shrnout tak, že se jejich autoři snaží lidi co možná nejvíce polopatickou cestou přesvědčit o tom, jaký je to vlastně jednoduchý a minimálně po konverzační stránce lehko zvládnutelný jazyk. Snad možná s výjimkou čínských znaků, které jsou snad chudinky démonizovanější než německý nacismus.

Někteří z vás se už možná dopídili toho, že název mého článku byl napsán v poněkud ironickém duchu. A ti bystřejší po přečtení předchozího odstavce už možná tuší, proč jsem se do něčeho takového vůbec pustil. Jednoduše řečeno bych se chtěl krátce pozastavit nad některými nejzajímavějšími mýty a místy vyloženě bludy, na něž jsem při svém malém průzkumu narazil. Ještě než se do toho ovšem pustím, chtěl bych se velice krátce rozepsat o takových těch nudných, teoretických věcech, abychom to měli z krku. V první řadě netvrdím, že je japonština jednoduchý jazyk, pouze mě vždycky tak nějak pobaví, když to někdo přešvihne buď na jednu či na druhou stranu. To je pak většinou způsobené hladem po klicích a obdivných komentářích, nebo prostě jenom tím, že se autor nedokáže se svými znalostmi znovu vžít do kůže úplného začátečníka tknutého tak maximálně poslední animu sérií, která zrovna letí.

No, a to je vlastně všechno, co jsem úvodem chtěl říct. Tak se už bez dalších keců pojďme podívat těm raubířům na kobylku a uvidíme, kam nás to celé zavede.

Kolik japonských zkomolenin znáš, tolikrát jsi člověkem?

Prvním více či méně společným bodem je velice silný důraz na „katakanová slova“, tedy přejatá slovní zásoba foneticky přepsaná jednou ze dvou abeced, kterými japonština disponuje. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že to je dozajista krok správným směrem. Přece jenom takové shody s již známými jazyky se při učení cení, o tom žádná. V tomto případě ovšem po několika úplně jasných případech narazíme na takový malý problém, jejž jsem vlastně nastínil už výše. Určitě se všichni shodneme na tom, že tady na Západě v rámci naší indoevropské jazykové rodiny používáme vesměs hláskovou abecedu. Stručně řečeno skládáme slova z písmenek. Japonci oproti tomu mají abecedu slabičnou, což potom znamená, že slova skládají ze slabik. Někomu se to může zdát jako nepatrný detail, ve skutečnosti to však v drtivé většině případů je celkem zásadní překážka pro pochopení takových slov.

V naší mateřštině to máme s takovou fonetickou transkripcí oproti zbytku Evropy celkem lehké. Až tak na dva tři ošklivé znaky, jimiž vás nebudu zatěžovat, používáme totiž naši klasickou abecedu. Žádné klikyháky, které můžete vidět na anglické Wikipedii u výslovnosti jmen, v některých slovnících a někdy i v učebnicích angličtiny. Tak je to prostě a jednoduše proto, že primárně díky existenci naší diakritiky dokážeme zapsat téměř všechny naše „zvuky“. Kupříkladu slyšíme [plášť] a píšeme „plášť“, přičemž velice podobný postup bychom mohli aplikovat tak u 75 % naší slovní zásoby. Když si potom chceme pro češtinu ukradnout nějaké cizí slovo, většinou jednoduše vezmeme jeho více či méně ustálenou českou výslovnost a tu pak převedeme do písma. Tímto procesem počeštění jsme například z původního „weekend“ (s českým přízvukem mnohdy čteno [víkend]) získali běžně používaný „víkend“. V takových případech neexistuje žádný problém, vycházíme vesměs ze správné výslovnosti a jako bonus jsou oba jazyky hláskové, konec šmitec.

S japonštinou si ovšem v tomhle ohledu užíváme mnohem víc srandy. Ucho Japoncovo není přivyklé na západní „hláskovou výslovnost“ a jeho abecedy jsou až na základní samohlásky (a podivné písmeno „n“) složené ze samých slabik. Sami můžete hádat, jak je takovým katakanovým slovům rozumět.  K uchopení významu vám krom hrstky případů nepomůže, ani pokud zdrojové slovo sami znáte. Tedy nepomůže vám to za předpokladu, že k tomu ještě navíc nejste již dobře obeznámeni i s japonštinou. Proč? Pojďme si to demonstrovat na příkladu výše zmíněného anglického slovíčka „weekend“. Kdyby ho Japonci chtěli zakomponovat do své slovní zásoby, budou postupovat stejně jako Češi. Vezmou výslovnost a následně ji přenesou do písma. Brnkačka, ne? Ne, protože v první řadě takový průměrný Japonec umí anglicky hůř než průměrný český komentátor Novinek česky. V řadě druhé ne, neboť potřebují toto hláskové slovo upravit pro svůj slabičný systém, který ještě navíc nezná některé pro nás běžné hlásky. Oproti našemu „víkendu“ by v japonštině tedy při nejlepším vzniklo nějaké „bíkuendo“, světaznalá omladina by možná dala dohromady „víkuendo“. Přidejme k tomu ještě fakt, že takové katakanové slovo sice může vycházet z nějakého slova, ovšem mohlo dojít k nějakému významovému posunu (za všechny kupříkladu „wanpísu“ z anglického „one-piece“ znamená v japonštině všeobecně jednodílné dámské šaty), a snad už všichni pochopíte, z jakého důvodu se mi tato „metoda“ zajídá. A to nemluvím o slovech, které zní anglicky, přitom však v angličtině vůbec neexistují.

Na tyto zkomoleniny pak klade obrovský důraz Franta Fuků, jehož článek vyjede na Googlu mezi prvními. Z jeho příspěvku je naprosto evidentní, že vychází pouze a jenom ze svých jazykových dovedností. Nebere ohled (těžko říct, zdali záměrně či nevědomky) na tu „fonetickou propast“, jež úplné začátečníky dělí od identifikace katakanových slov. Víceméně se spíš než o návod pro laika jedná o takového malého, terminologicky ne úplně přesného průvodce přejatými slovy pro mírně pokročilé.

Suma sumárum, zaměřovat se ze začátku na přejatá slova je v rámci studia japonštiny volovina, kterou se spíš zbrzdíte, než cokoliv jiného. Má cenu si zapamatovat několik málo nejzákladnějších věcí jako třeba ten záchod (toire) či kupříkladu chleba (pan) se vám bude reálně hodit. Mnohem efektivnější je ovšem začít normálními jazykovými základy.

Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, která učebnice je v zemi zdejší nejkvalitnější

Nebudu vás napínat a řeknu vám hned na začátek, že s učebními materiály je to nejen u nás dost na štíru. Minimálně, co se volně dostupných učebnic týče. A ono se to ostatně týká i těch podpultovek, které mám k dispozici. Problém tady tkví jednoduše v tom, že málokterá jazyková knížka je opravdu určena pro samouky v pravém slova smyslu. Každý má samozřejmě trochu jiný styl učení, ovšem osobně jsem se ještě nesetkal s učebnicí, jež by byla schopná někoho něco efektivně naučit bez dohledu lektora či učitele. Víceméně neexistuje moc reálná šance, že se bez někoho, kdo vám ty věci strukturovaně vysvětlí, někam posunete na vlastní pěst. Tedy třeba posunete, ovšem velice pomalu a s hodně vysokým rizikem špatných návyků. Což tedy neplatí pro případné autisty nebo geniální dítka, ale zde si musíme my, prostí lide, upřímně přiznat, do jaké kategorie jasně patříme, pokud tedy nechceme být za autisty v internetovém slova smyslu.

"Mokutekičiči"

A co tedy máme k dispozici? Blogísky nejčastěji z českých doporučují Nymburskou, která je otřesná, a anglických Genki, které je otřesné. Z obou dvou jsem byl nucen nějak učit a mohu vám opravdu z vlastní zkušenosti potvrdit, že je to mnohdy spíše nadlidský úkol. Nymburská je absolutní bordel, jenž podle ní vznikl primárně kvůli neshodám s nakladatelstvím, ale tak nějak nevěřím tomu, že by kdokoliv japonštinou netknutý dával hned do prvních kapitol extrémně uctivé termíny, které jsem po nějakých pěti letech studia neznal ani já, a chuťovky ve stylu „ikudžikjúkačú“ aka „mateřská dovolená“ ve třetí kapitole. Nejedná se zde pouze o slovní zásobu, ale především o nesmyslné řazení gramatiky a o celkovou „nahuštěnost“. Nutno ještě podotknout, že přestože jsou všechny tři učebnice od LEDy v české transkripci, jejich japonsko-český slovník je zábavný malý hybrid anglických písmen a české interpunkce. To vzniklo pravděpodobně jen a pouze tím, že se nikomu nechtělo přepisovat slovník od Krouského z roku 1993, a tak tento paskvil prostě jen přebalili a znovuvydali. Budete-li tedy tímto veledílem listovat, připravte se na takové zrůdnosti jako „chóshi“, tedy nemanželské dítko česky transkribovaného „čóši“ a anglicky přepsaného „chōshi“. Upřímně řečeno z této knížky se učí blbě, i když k tomu máte nějakého lektora, natož pokud jste úplný začátečník, který ví jen něco málo o existenci jakéhosi „desu“. Genki je na tom o něco málo lépe, jak po stránce slovíček, tak i celkové struktury, ovšem pořád to minimálně podle mě není ani zdaleka to pravé ořechové. Měli jsme z ní učit na praxi a nakonec to dopadlo tak, že do učebnice jsme nahlíželi jen tehdy, když jsme si chtěli připomenout, co máme zrovna probírat. Materiály k daným gramatickým jevům jsme si museli už připravovat sami, neboť vysvětlení autorů je takové… zajímavé. Tudíž verdikt zní stejně, jako samouka vás to dle mého názoru spíš odradí než cokoliv jiného.

Co se týče dalších „papírových“ učebnic, dostal se mi do rukou už jenom Krouský, jehož výukový styl je také velice specifický (čti: „samouk je taky pěkně bez šance“). Další zajímavou kapitolou jsou výukové webové stránky, jež vám slibují „japonštinu snadno, rychle a hlavně ZADARMO“. V rámci průzkumu těchto internetových vod jsem si jich tedy pár prohlédl a musím říct, že to je možná trošku lepší varianta než dostupné učebnice, o nichž jsem psal výše, ovšem také to není žádná hitparáda. Nějaké strukturování gramatiky je jim většinou buřt, prostě to vezmou a bez ladu a skladu rozhází do jednotlivých „lekcí“. Co na tom, že v takovém pořadí to člověka tak akorát zmate a odradí. Jim jde hlavně o to, že POMÁHAJÍ lidem zadarmo a především ve svém VOLNÉM ČASE. Ne ne, to se mi nerozbil Caps lock, jenom se tady mermomocí snažím procpat paralelu s českým funsubem. Každopádně tento způsob výuky bych také minimálně pro teprve začínající lidi v žádném případě nedoporučil.

Co může být do jisté míry efektivní, jsou některá výuková videa a různé webové stránky fungující na principu programu Anki. Obojí se však týká už více pokročilých, neboť video vám třeba dovysvětlí něco, co jste ještě úplně nepochopili, ale vzhledem k tomu, že tam nefunguje zpětná vazba jako u živého lektora, nemusíte danou gramatiku pochopit, pokud je pro vás úplně nová. Nemáte prostě tu možnost se pořádně vyptat na případné detaily, které vám nejsou jasné, a hrozí pak riziko špatných návyků, jež se pak později budete muset horkotěžko přeučovat. A Anki je fajn pro učení znaků, což už by vám samo o sobě mělo napovědět, že to asi nebude záležitost pro začátečníky.

Sečteno podtrženo na mě podobná zlehčující doporučení působí trošku jako blogískový populismus pro nahnání plusových bodíčků u svých čtenářů. A než se o to pokusím i já, podíváme se na velice kvalitní internetovou „publikaci“, která vás zasvětí do tajů běžně mluvného jazyka Země vycházejícího slunce.

Český výukový bizár aneb 100 zbytečných slovíček za 100 minut

Mám na mysli tuto lahůdku, na níž lze aplikovat oba výše kritizované body. Je to jednak velmi špatná „učebnice“ či spíš elektronický zdroj, abychom byli přesní, jenž do velké míry spoléhá na katakanová slova. Navíc nám lže už ve svém názvu, nejedná se v žádném případě o „100 japonských vět“, nýbrž o větu jednu. Autorka v ní obměňuje pouze slovíčka, jejichž využitelnosti by se z drtivé většiny dalo polemizovat. Ostatně i volba některých slov je s přihlédnutím na použitý větný vzorec při nejlepším projevem špatného vkusu. Primárně mi jde o zařazení termínu „kamikaze“, což opravdu není téma, které by chtěl cizinec začátečník vytahovat bez toho, aby dokázal případnému Japonci osvětlit, jak to vlastně myslel. Schválně si představte, jak byste se asi zachovali vy, kdybyste nějakého člověka na ulici slyšeli nadšeně říkat: „Mám rád sebevražedné bombové útoky!“

„E-kniha“ je dále posetá milionem chyb v transkripci. Zde bych jako jednoho zástupce za všechny vybral kdysi oblíbenou kratochvíli „tamagotchi“. Proč autorka nepoužije již počeštěný termín „tamagoči“ je mi záhadou. Místo toho si i na zbytku svého osvětového blogu dobrovolně volí tuto velice zastaralou formu anglického přepisu Originální japonská transkripce je v mnoha případech celkem irelevantní vzhledem k tomu, jak to mají Japonci s chápáním a poslechem angličtiny. Co chvíli také namísto přepisu zvolí raději český ustálený termín. Místy pak asi čistě jen zkouší, co oko čtenářovo vydrží, jinak si totiž neumím vysvětlit slovo „sensej“.

Transkripce by ovšem bylo to nejmenší, dalším problémem jsou vyloženě faktické chyby, které jsem našel dvě. V první řadě „人力車“ se nečte „rikša“, ale „džinrikiša“ a v překladu znamená „rikša“, nikoliv „pohon na bázi lidské síly“. Pokud byste zkusili na Japonce vybalit „rikšu“, jen by na vás zmateně koukal. A kdybyste mu pověděli, že máte rádi „saké“, asi by se pousmál a opravil by vás na „sake“, v rádoby přepisu totiž autorce čárky nejen záhadně mizí, ale i přibývají.

Nejhorší na celé příručce je pak její nepraktičnost, jak jsem naznačil již v podnadpisu. Takový kóan (uvedený jako „koán“) je třeba velice frekventované slovíčko. Kaizen dělá člověk přece každý den po snídani, obědě i večeři a zen tady vyznávají tři čtvrtiny naší populace. U těch katakanových slov je to pak ještě horší, neboť aby autorka našla 50 srozumitelných přejatých slov, musela zapátrat v poměrně okrajové slovní zásobě. Tolik tropického ovoce, kolik v tom seznamu je, pomalu nenajdete ani na místním food festivalu a s nově nabytými znalostmi ze světa sportu byste z fleku mohli nastoupit jako sportovní komentátor. Úsměvné mi ještě přijde užití slova „džez“ místo zavedeného „jazzu“, to je však jen otázka mých preferencí, neboť počeštěný tvar je dle Ústavu pro jazyk český také v pořádku.

Co mě ovšem na téhle frašce zvedlo ze židle nejvíc, je autorčina do nebe volající drzost, když si na konci svého článku dovoluje přihodit číslo svého bankovního účtu s tím, že jí za to klidně může někdo přihodit pár drobných. To je samo o sobě celkem v pohodě, nic po nikom nepožaduje, ale myšlenka toho, že je evidentně upřímně přesvědčená o jisté kvalitě svého jinak scestného díla pochybných kvalit, je mi vyloženě proti srsti.

Takže toto povídání bych už raději ukončil, než přijde i na ostřejší slova. Stručně řečeno, i když tento můj článek třeba čtete se silnou nevolí a myslíte si, že píši jen samé blbosti, tak se, prosím vás, od tohohle držte dál. Víceméně cokoliv dalšího z toho Googlu je oproti tomuhle pro váš budoucí rozvoj méně závadné.

Takže kam dál?

Když jsem tady takhle hezky vyřadil snad všechny dostupné metody, tak co si tedy mají lidé počít? Jak s tou japonštinou vlastně začít tak, aby to nebylo „špatně“? Odpověď na tyto a jistě i další otázky je nabíledni. Pokud máte o japonštinu opravdový zájem, zainvestujte do kurzu nebo do zběhlého lektora. Živý člověk se může naprosto přizpůsobit vašim učebním potřebám a má možnost opravovat špatné návyky přímo v jejich zárodku. Nestane se vám tedy, že se třeba i po letech samostudia budete muset přeučovat úplné základy. Dostatek materiálu všude po internetu je moc fajn věc, dá se skvěle zakomponovat do výuky, ovšem vytváří právě tu iluzi nepotřebnosti někoho, kdo vás jím provede. Stejně jako oheň je to takříkajíc dobrý sluha, ale zlý pán.

K dispozici pak máte jednak klasické kurzy v nějaké jazykovce, které samozřejmě vím, nejsou pro každého, neboť ty, co nabízí japonštinu, se nachází jen ve velkých městech a to ještě ne ve všech, a jednak také hodiny na dálku přes Skype. Druhá možnost je mnohem atraktivnější pro obě strany, člověk může zůstat v teple a bezpečí vlastního domova a zároveň se dosti výrazně snižuje cena. Proč? Kromě neodmyslitelného šetření za městskou hromadnou dopravu totiž budete platit opravdu jenom svého lektora. Ceny ve školách jsou výrazně nadsazené a hodně velkou část těch peněz neuvidí váš učitel, nýbrž jeho zaměstnavatel. V případě oborů nebo předmětů, které si vyžadují speciální pomůcky a výukové prostory, je to nutné zlo, avšak výuka jazyka na tyto aspekty zas tak náročná není, i když možnost osobního setkání je dozajista výhodou.

A s tím tento svůj krátký rozbor ukončím a nechám vás samotné, abyste sami pro sebe rozhodli o nejlepším a nejefektivnějším způsobu výuky. Doufám, že jste se bavili a zase někdy příště na shledanou u nějaké té zdi textu.

Korektury a fotografie: Ely