Tak se zastavil čas na filmových festivalech

Ptali jste se někdy sami sebe, jak probíhá taková tvorba titulků pro filmový festival? Představovali jste si to podobně, jako to chodí třeba na Animefestu? Pokud jste na obě otázky odpověděli „ano“, tak jste tu na správném místě. Na následujících řádcích se totiž dozvíte, jak moc se se svojí představou o procesu tvoření takového filmového překladu pletete.

Upřímně řečeno jsem totiž měl podobnou představu i já sám, než jsem se letos poprvé dostal k titulkování na jednom z nich. Takhle na začátek by se určitě slušelo říci, že jsem za tuto zkušenost velice vděčen a dozajista bych si ji do budoucna chtěl nejednou zopakovat. Účelem tohoto článku tedy v žádném případě není poškození ani Filmasia, ani jakéhokoliv dalšího filmového festivalu podobného ražení. Pouze mě zarazilo několik věcí, které by dle mého skromného názoru jakožto vedoucího překladatelské sekce na Animefestu nebylo zase tak těžké vylepšit.

Návrat ke kořenům aneb Kosou se ten trávník dá posekat taky

Pokud sem zabloudil někdo, kdo mě vůbec nezná, zde přikládám své reporty z Animefestu 2014 a 2016, v rámci nichž poměrně do detailů rozebírám i proces tvorby titulků k promítaným filmům. Pro kontrast řeknu jen tolik, že při práci pro tento brněnský festival většinou dostanu v rámci zadání do ruky originální dialogový skript, což je strašně praktická věc především tehdy, když herec mluví s prominutím hůř než to prase. Zároveň se se studiem řeší čistě práva na promítání, kotouče si žádný z českých conů posílat nenechává primárně proto, že se s klasickou promítačkou špatně zachází, mnohdy by to znamenalo peníze navíc a s přepravou by to také nebyla žádná sranda. Tenhle způsob navíc řeší problém, s nímž jsem se setkal při překladu pro Filmasia. Do obrazu digitální kopie byly totiž neprozřetelně (nikoliv ze strany festivalu, nýbrž distributora) vypáleny velice zajímavé anglické titulky, s nimiž se pak logicky nedalo absolutně nic dělat. Naopak u conů máme většinou při volbě videa volnou ruku, což značně zjednodušuje situaci.

O kousek níže si názorně ukážeme téměř všechno, co je k práci oproti klasickému conovému procesu třeba. Překlad probíhá v tomto případě nejdříve do texťáku, časování se nekoná, neboť v obrazu jsou již nenávratně zasazeny anglické titulky. Ty české běží na takové menší obrazovce pod plátnem, což s sebou pro mě jakožto překladatele nese mnoho opravdu skvělých „výhod“. V první řadě se musím kvůli menší ploše omezit na 35 znaků včetně mezer a interpunkce na jeden řádek místo klasických 40. V řadě druhé si to po přeložení a odeslání „mohu“ přijít na akci osobně „odklikat“. Poprvé jsem se s tímto konceptem setkal už kdysi dávno a tak nějak jsem odmítal věřit tomu, že se tohle ve spojitosti s filmovými titulky ještě někde provozuje. Tudíž to pro mě bylo trošku jako ledová sprcha, když mi bylo sděleno, že se tato praktika mající smysl pouze u živých přenosů divadelních her praktikuje i v pražské Lucerně, jejíž sláva i kraje a regiony přenáší. Obrovský díl na tom samozřejmě nesou i distributoři, kteří na všechny strany automaticky rozdávají pouze jeden a ten samý videosoubor.

A teď se už půjdeme zblízka podívat, jak probíhal samotný proces tvorby titulků, v rámci nějž snad nejvíc trpěla moje drahá Ely, která mi dělala korektury. V duchu známého hesla, že obrázek řekne víc než tisíc slov, zde přikládám screen toho, jak vypadala moje obrazovka při práci.

Permanentně jsem měl otevřená tři okna – vlevo nahoře můžete vidět anglickou dialogovou listinu zanesenou v Excelu, pod ní poznámkový blok, do nějž jsem překládal, a vpravo se hezky vyjímá přehrávač s filmem. Velice důležité je ještě to oko na červeném pozadí, které po celou dobu překládání bdělo na liště. Jedná se o program zvaný Aegisub, jenž mi byl jedinou oporou při dodržování titulkovacích zásad. To jsem si vždycky, když jsem si nebyl jist, zdali se vejdu do časového či znakového limitu, musel v Aegisubu vytvořit řádek s počátečním a koncovým časem dané repliky, text tam zkopírovat, zkontrolovat, případně upravit a nakonec ho přenést zpátky do texťáku. Především pak v kombinaci s tím slavným „klikáním“.

U této zastaralé praktiky bych rád ještě chvilku zůstal, protože když se to vezme kolem a kolem, chtě nechtě vám to ztíží i práci při tvorbě překladu. Logicky se totiž snažíte do své práce zakomponovat poměrně vysoce pravděpodobnou možnost lidské chyby u překlikávání replik při promítání. Tedy minimálně pokud v sobě máte alespoň špetku překladatelské soudnosti. V rámci dialogů totiž prostě není možné trefit se přesně do začátku promluvy. A to ani za předpokladu, že byste se na ten svůj film dívali dokolečka dokola celý týden před akcí. Ve výsledku je pak třeba zbytečně osekávat, aby byl divák schopen titulek přečíst, i když se trošku seknete. Zkrátka a dobře, i kdyby se člověk na hlavu stavěl, kvalitní titulky, které by byly pro diváka snadno čtivé, touto metodou nevyrobí.

Další obrovská nevýhoda tohoto systému tkví v tom, že jakožto překladatelé musíte být na akci fyzicky přítomni, abyste si to mohli hezky „odklikat“.

Je libo špetku zapomenutých funsubových praktik?

Už při zmínce toho hardsubu mnohým naskočí nepříjemná kopřivka. U filmových festivalů se to ovšem dělá celkem běžně, neboť tím lze předejít problémům se špatným zobrazováním titulků. Klasické softsuby se totiž spoléhají čistě na písma nainstalovaná v počítači a jakmile je tam nenajdou, začnou tropit neplechu. Proto to pro jistotu povětšinou pálíme do obrazu i na Animefestu, pokud to máme dovoleno. Akorát s tím rozdílem, že si po sobě ty titulky nejdříve několikrát pořádně přečteme a hodíme je tam až teprve ve chvíli, kdy z nich odstraníme pokud možno všechny chyby a nesrovnalosti. To se tak úplně nedá říct o tom, co se ke mně dostalo jak jinak, než vypálené do obrazu.

Nu, kde začít? Kromě toho, že měly ty „anglické“ titulky k angličtině hodně daleko, si autor nedělal vůbec žádnou hlavu s nějakými titulkovacími zásadami. Víceméně si představte zhruba středoškolskou hodinu anglického jazyka. Přesně to je jazyková úroveň toho, co mi bylo posláno. Hojné chyby ve větné stavbě, špatně použitá slovíčka a v neposlední řadě i faktické nepřesnosti v překladu samotném. Ely, anglistce, vstávaly vlasy hrůzou. Tyto titulky prostě dělají všechno proto, abyste podle nich nepochopili vůbec nic. Nu považte dle této kratičké promluvy.

Titulky:

Yes… No.

Co bylo řečeno doopravdy:

Ano… dobře.

A to nemluvím zde o mém oblíbeném monologu.

Titulky:

Now we are entering an Asian era.
As your company is expanding significantly in Asia
I believe that the possibilities are endless 

Co bylo řečeno doopravdy:

Nadešlo období asijského rozkvětu.
Osvědčím-li se ve vaší firmě s pobočkami po celé Asii,
věřím tomu, že se dokážu uplatnit, kdekoliv si budete přát.

O příklady prostě v žádném případě není nouze. Tady však nejsme na Konatiných recenzích, takže popojedeme dál. Po této ilustraci asi již chápete moji frustraci. Vy víte, že to je prostě blbě, ale nemůžete s tím vůbec nic dělat, protože je to nenávratně vytesáno do obrazu. Teďka jen celkem lituji, že jsem u toho filmu, na němž jsem byl na předloňském Eigasai, nedával pozor ani na anglické, ani na ty české titulky. Nemohu tak totiž najisto říci, zdali je tristní úroveň anglických titulků standardem, či jsem se jenom dostal k tomu nejhoršímu na celém trhu. Za zmínku také dozajista stojí i fakt, že dialogová listina místy absolutně nekoresponduje s replikami ve filmu.

Ať je to však jakkoliv, mám na každý pád ještě jednu obrovskou výtku. Proč tu v České republice probůh zapustila kořeny taková hloupost, jako promítání anglických titulků v obraze? Je opravdu tak těžké domluvit si film, který nebude zpotvořený anglickým hardsubem? Moc dobře vím, jak zdlouhavá je taková komunikace s Japonci, ovšem pokud něco opravdu chci, tak se prostě zatvrdím a tu několikaměsíční přehazovanou nějak přežiji. Obyvatelé Země vycházejícího slunce jsou totiž jen povětšinou zvyklí na jinačí styl komunikace, který je asi tak o 1000 % méně přímočarý než ten náš. Ovšem kupříkladu Animefest je živoucím příkladem toho, že to jde.

I argument, že se na to přece mohou přijít podívat i cizinci, je v mých očích opravdu velice slabý, neboť u festivalu typu Filmasia nebo Eigasai bude těch cizinců minimum. Většinu diváků budou logicky tvořit Češi… takže hlavní titulky budou samozřejmě v angličtině! A mě by prostě zajímalo proč s tím, že odpovědi typu: „Dělá se to tak odjakživa.“ neberu jako validní důvod. Že to tak distributor pošle automaticky, je pak sice více než nepříjemné, ale na druhou stranu také tak nějak urážlivé vůči všem zemím, kde není angličtina úředním jazykem. Tedy byl bych ještě ochoten trošku přivřít oči v případě, že by dané anglické titulky byly kvalitní a alespoň rámcově splňovaly nějaké normy, ovšem takových najdete jako šafránu. A je více než tristní, když byť i pouze jednu kopii znehodnotíte tím, že do ní vypálíte takové zvěrstvo.

Takže stručně řečeno angličtinu určitě ano, ale mělo by se skutečně jednat o angličtinu a dozajista by se měla klikat, ne zabírat místo v obraze filmu samotného. To by mělo na každý pád patřit kvalitním českým titulkům.

Neočekávaně nepříjemné dobrodružství aneb Cesta tam a zase zpátky

Na samotné putování na místo činu vzpomínám jen s velkou nelibostí. Započalo v sobotu cca ve 13:30, kdy jsme nastoupili na vlak v Olomouci. Náš film se sice promítal až večer od 20:30, ale vzhledem k tomu, že s klikáním nemáme žádné zkušenosti a potřebovali jsme si nejdřív na druhém konci Prahy odložit bagáž, jsme chtěli mít nějakou rezervu. Ta nám však ve výsledku byla celkem k ničemu, neboť jsme se dozvěděli, že jsme vlastně mohli přijít jen chvilinku před tou půl devátou. Což by bylo bývalo krásné vědět dřív. Potloukali jsme se tedy po nechutně přelidněném vánočním Václaváku a čekali, než nadejde náš čas.

Noc byla velmi krušná a další den znovu ve 13:30 hurá zpět do Olomouce. Nepohodlným a značně předraženým pendolinem, jelikož v tuto adventní dobu bylo v neděli všechno, ale opravdu všechno ostatní vyprodané.

Z pohledu zmatené korektorky

(píše Ely)

Muž si už bohatě postěžoval na to, jak tato metoda titulkování ztěžuje práci překladateli. Myslím ovšem, že rozhodně stojí za zmínku, že rovněž prakticky znemožňuje kvalitní korektorskou činnost. Na českých na Asii orientovaných festivalech, pro které děláme titulky, je mojí prací výsledný překladatelův výplod nejprve prohlédnout kritickým okem (a několikrát si do Astraka rýpnout) a následně to ještě tak dvakrát třikrát pro jistotu zhlédnout, aby mi, v tom ideálním případě, neuniklo opravdu nic. Zároveň u toho kontroluju také technickou stránku titulků, čili se snažím o to, aby se každá replika diváctvu snadno četla. Běžně si tedy hlídám překladatele i diváka, výše vylíčený způsob titulkování mi ovšem prakticky znemožnil obé.

Nemohla jsem dobře zkontrolovat češtinu, protože mi na jedné straně obrazovky běžel film a na druhé jsem si scrollovala Astrakovým výtvorem. Moje pozornost byla logicky roztříštěná, tekly mi nervy, snažila jsem se zoufale zorientovat v tom, co vlastně kontroluju. Nu, nebyly to zrovna nejšťastnější podmínky. Původně jsme měli pracovat pouze s videem z Vimea, odkud se mi ho ovšem, přestože to bylo nejspíš nějak zablokováno, podařilo vypreparovat, a tak jsme si naštěstí mohli vychutnávat „luxus“ vlastního videa ve vlastním přehrávači. Muset já to dělat všechno v prohlížeči, notebook by letěl z okna po prvních několika minutách. Nu a technickou kontrolu mi samozřejmě samotná podstata „klikaných“ titulků znemožňuje. Při srovnání s mou obvyklou náplní práce bylo toto naše pražské „poprvé“ skutečně jako nebe a dudy.

Překlad z angličtiny navíc ani dost dobře zkontrolovat nebylo možné, protože jak již zmiňoval Astrak – a zde prosím o prominutí a doufám, že nikoho nenaštvu – herci–neherci pravděpodobně angličtinu viděli maximálně tak z rychle jedoucího vlaku či snad z cedulí, se kterými jako by někdo stál vedle kamery (tomu by ostatně napovídala rychlost jejich uondaného projevu). Bohužel je nutné předpokládat, že většina diváků v sále anglicky minimálně jakžtakž umí, a kdybychom repliky změnili tak, jak byly nejspíše zamýšleny, mohlo by to někoho plést. Občas jsme nicméně tak jako tak museli spíše hádat, co se daná postava pokouší sdělit (I believe is to make great magazine), snažili jsme se ovšem ze všech sil a pevně doufám, že to bylo v rámci mezí srozumitelné.

Když už zveřejnil svou oblíbenou repliku Astrak, dovolím si i já ukázat svého favorita:

-I'm notto a guddo English spíká.
-That's OK, we have Naomi here who does. 

A víte, co bylo absolutně nejlepší? Když se nám jeden den před festivalem Zíza, ztrápené PR Filmasie, s omluvami ozvala s tím, že jim dokumenty ve Wordu přestaly fungovat a je třeba předělat titulky do texťáku. Do toho texťáku, do kterého jsem to dělala první půl hodinu, než přišel pokyn, ať to dělám do Wordu. Takže jsem si celé Minami mohla přečíst znovu, když jsem v něm hodinu „odmezerovávala“ jednotlivé repliky, a také jsem mohla dát sbohem kurzívě, kterou samozřejmě Poznámkový blok nezachová a kvalitativně tak titulky srazí zase o nějakou tu píď dolů.

Nu, byl to tedy opravdu zážitek. Jsme za něj ale samozřejmě moc vděční, zkušenosti z promítačské kabiny se určitě budou někdy hodit. Sice by nám pan promítač nemusel celou dobu tykat, když my mu slušně vykali, ale byla to opravdu cenná zkušenost, kterou si rádi zopakujeme.

Sečteno podtrženo…

(a šup zpátky k Astrakovi)

V první řadě musím po ženě zopakovat, že jsme za tuto zkušenost velice vděční. Pouze nás prostě zarazila zastaralost a neefektivnost celého titulkovacího procesu. Tím mám kromě toho, co jsem již napsal výše, na mysli i fakt, že jakožto překladatelé musíte být na festivalu fyzicky přítomní. Naše odměna za překlad se nám tedy doslova vytratila před očima. Za cestu vlakem do Prahy a zpět do Olomouce jsme dali celkem cca 900 korun plus minimálně dalších 600 padlo za jídlo a pití. Sobota před Vánocemi holt není úplně ideální období pro cesty napříč naší republikou a pražské ceny také nejsou žádná bomba.

Za sebe mohu závěrem říci jen tolik, že dle mého názoru by to šlo dělat i lépe. Ale co já, prostý překladatel, o tom mohu vědět!

Za korektury a úpravu fotek děkuji své drahé Ely

Japonská společnost bez obalu a růžových brýlí

Už nějaký ten pátek koketuji s nutkáním sepsat z části faktickou analýzu a z části takové zamyšlení nad fungováním japonské společnosti. Počáteční impuls mi dodala kniha paní Alice Kraemerové (o níž jsem mimochodem zde na blogu sepsal krátkou recenzi), v níž se zabývá japonskými zvyklostmi, etiketou a základními vzorci chování. Kdo mě zná osobně, moc dobře ví, že i přes své japanologické vzdělání mám v některých ohledech vůči Japonsku poměrně střízlivé názory. Když jsem se řečenou publikací pročítal, tak jsem si postupně s tím, jak mě autorka provázela temnými zákoutími tamní společnosti, znovu uvědomoval, proč mě život v Zemi vycházejícího slunce nikdy nelákal. Stručně řečeno se mi totiž příčí japonský způsob myšlení a způsob, jakým ještě stále funguje tamní společnost. V rámci tohoto článku bych se rád rozepsal proč a zároveň rozbil některé mylné představy, jež pravděpodobně o Japonsku a Japoncích máte vy. A jako bonus si můžete prohlédnout i některé z fotek, které jsem tam při své poslední návštěvě pořídil.

Japonská výjimečnost hory a dost možná i atmosféru přenáší

Než se do čehokoliv pustíme, musíme si řádně objasnit jednu věc, jež Japonci zovou „nihondžinron“. To by se dalo zjednodušeně vyložit jako nauka o japonském národu, i když ve výsledku se jedná o soubor studií ze všech možných vědeckých a teoretických kruhů od antropologie přes psychologii až po lingvistiku. A co že je cílem takového extenzivního zkoumání? No přece jakýmkoliv sebekomičtějším způsobem podložit teorii o absolutní výjimečnosti japonské rasy v porovnání se zbytkem známého světa. Zlaté časy této „vědy“ už samozřejmě pominuly, jakmile se od svého tehdejšího císaře Hirohita v rámci jeho kapitulační řeči Japonci dozvěděli, že on popravdě není žádný bůh, jak se to o vládcích Země vycházejícího slunce do té doby proslýchalo. Poněkud znepokojující je ovšem fakt, že se s tímto termínem byť v jeho nefanatické verzi do jisté míry operuje dodnes.

Nihondžinron je možné shrnout do několika základních bodů, které si teď postupně projdeme v českém překladu paní Kraemerové. Upozorňuji vás, že toto jakési „desatero“ nihondžinronu jsem si já ani kdokoliv jiný nijak nepřikreslil. Jak je to psáno, tak je k tomu vesměs přistupováno. Ostatně se jedná o zcela nekritické oficiální shrnutí „nauky o japonském národu“. Její první úsek mluví o unikátnosti na poli samotného původu celé japonské rasy:

Japonský lid, kultura, způsob myšlení, chování, jazyk a další přidružené jevy jsou naprosto jedinečné. Tato jedinečnost pramení z odlišnosti japonské rasy, jež nemá žádné známé příbuznosti s jinou rasou.

Z historie víme, že ostrovní země byla zalidněna ve dvou vlnách, nejdříve se jednalo o předky dnešních Ainu a pravděpodobně i obyvatel ostrova Rjúkjú (zde soudím na základě toho, že oba dva národy mají prakticky shodnou mytologii a některé obyčeje). Ti tam přišli cca 14 000 let př. n. l. přes zamrzlé moře nejspíš ze Severní Ameriky soudě dle jejich rysů, tělesné stavby a jistých shod ve folklóru, které v Japonsku přežily dodnes. Přirozeně se usídlili v teplých a úrodných oblastech, což znamená nejzápadnější ostrov Kjúšú a větší část hlavního Honšú. Tam si následujících několik tisíc let spokojeně žili, lovili, sbírali kořínky, plácali si keramiku a led kolem nich pomalu tál a tál, až se ocitli odříznutí od zbytku světa uprostřed širého moře. Nic však netrvá věčně, a tak i tato jejich idylka musela jednou skončit.

Psal se přibližně rok 300 př. n. l. a životy původního obyvatelstva se měly již nenávratně změnit k horšímu. Na ostrovy totiž začali pomalu ale jistě pronikat předkové dnešních Japonců, kteří je nejdříve vytlačili z Kjúšú a poté jim uzmuli i většinu Honšú s tím, že jim zbyl pouze jeho severní cíp a chladný ostrov Hokkaidó. Nu, a teď přichází ta zábavnější část této hodiny dějepisu. Kdo alespoň přibližně byli tito „protoJaponci“? „Vědci“ původního nihondžinronu by vám jednoznačně odpověděli, že se jednalo o naprosto unikátní, na tomto světě doposud nevídanou rasu, jež údajně nenese žádné příbuznosti s žádným dalším národem. Pojďme se tedy podívat na fakta, jež se propagátorům japonské výjimečnosti tak úplně nehodí do krámu, a sestavme si vlastní teorii.

Nacházíme se cca v roce 300 př. n. l a japonské ostrovy jsou ze všech stran obklíčeny vodní plochou, z východu a jihu Tichým oceánem a ze západu Japonským mořem. Budeme tedy potřebovat loď. A to ne jen tak ledajakou, budeme potřebovat plavidlo, jež je schopné urazit dlouhé vzdálenosti a dokáže si poradit s povětrnostními podmínkami na otevřeném moři. A na postavení něčeho takového to chce kromě prostředků především kulturu natolik vyvinutou, aby se nám výsledná bárka nerozpadla při prvním silnějším poryvu větru či nepotopila pod náporem divočejší vlnky. Z východu jsme určitě nedorazili, tam máme nejblíž Havaj a to je pořádná štreka. Na západě je to už ovšem o poznání plodnější, kousek na severozápad se nachází korejský poloostrov a kus na západ se po celém pobřeží až daleko na jih rozpíná Čína. Ať se dívám, jak se dívám, nedokáži v historických spisech najít žádnou zmínku o tom východoasijském pobřežním národu, který v technické a kulturní pokročilosti konkuroval Číně s Koreou. Mám na mysli ten, o němž se v rámci některých teorií nihondžinronu občas píše jako o rase, jež se vyvinula z unikátního druhu lidoopů. Můžete mi ho pomoci najít? Není přece možné, aby byl hrdý japonský národ sdílející s Číňany a Korejci tělesné rysy a mluvící jazykem, jež má strukturou velice blízko ke korejštině, spřízněn s… Číňany či Korejci! Taková drzost! Předkové Japonců připluli na Kjúšú s naprosto unikátními bronzovými výrobky v čínském stylu, přivezli si s sebou zcela unikátní čínskou techniku pěstování rýže a samozřejmě úplně unikátně po čínském vzoru začali sami ten kov zpracovávat.

Nutno podotknout, že někteří troufalejší (čti: ožralí na šrot) teoretikové hovoří i o tom, že Japonci jsou popravdě mimozemšťané. Nu, pokud to by byla pravda, tak by Američani zrudli vztekem, neboť by to znamenalo, že Číňané úspěšně kolonizovali vesmír již před počátkem našeho letopočtu.

Což nás ovšem přivádí znovu na začátek: Odkud se nám tak ti Japonci mohli vyloupnout? Těžko říct, kupříkladu japonské Národní vědecké muzeum mezi lety 1996 až 1999 srovnávalo lidské ostatky z Fukuoky a Jamaguči s ostatky nalezenými v čínské pobřežní provincii Ťiang-su a výsledky ukázaly poměrně velkou shodu. Na druhou stranu se v posledních letech začalo proslýchat, že japonská císařská rodina má popravdě svůj původ v Koreji, což bohům žel nikdo ještě pár desítek let nepotvrdí ani nevyvrátí, neboť do starých mohyl, kam byli vládci pochováváni, japonská vláda logicky nikoho nepustí. Jedna věc je však jistá na celých 100 %. Japonci prokazatelně nejsou žádná výjimečná rasa bez známých příbuzností. Jedná se buď o blízké příbuzné Korejců, Číňanů či obyvatel přilehlých ostrovů, kteří však tak jako tak museli být pod přímým vlivem čínské kultury. Takže první bod úspěšně vyvrácen. Pokud však bude kdokoliv mít jakoukoliv námitku, připomínku či pouhé doplnění, dejte mi určitě vědět. My se teď již přesuneme k poněkud odpočinkovému bodu nihondžinronu.

Charakteristiky Japonců zůstávají v základu stejné po celou dobu historii tohoto národa od prehistorických dob. Tato izolace vznikla zvláštními okolnostmi života v ostrovní zemi odříznuté od kontinentálních vlivů bez nekonečného míšení různých kmenů a kultur. Ostrovní země má také svoje zvláštní klima, jež se vyznačuje čtyřmi ročními dobami, které ovlivňují myšlení a chování Japonců. Proto je povaha lidí v Japonsku vlastně jakousi projekcí samotné přírody.

Tento bod stručně řečeno roztomilý. Na jednu stranu sice může být pravda, že si jako rasa udrželi více či méně stejné charakteristiky minimálně po dobu svého pobytu na japonských ostrovech, ale s tou prehistorií bych se už tolik neoháněl a na tu kulturu také zrovna dvakrát neupozorňoval. Budeme-li totiž vycházet z výše nastíněné teorie o původu dnešního japonského národa, je to právě kultura a v návaznosti na to i struktura společnosti, která Japonce „usvědčuje“ ze spřízněnosti s jedním z pevninských národů. Japonci až podezřele snadno a bez odporu přijímali všechny čínské vlivy. To lze říci poměrně s jistotou, neboť zkazky o agresivních mezikulturních střetech by se pravděpodobně zachovaly ve starých čínských kronikách, v nichž nalézáme i první prokazatelné zmínky o japonském státu. Národy se stejným kulturním pozadím jsou jednoduše řečeno vzájemně mnohem přístupnější velkým změnám ze strany svých „kolegů“.

V návaznosti na kulturu bych chtěl nadhodit ještě jednu troufalou myšlenku, podle níž by se potenciálně dal zúžit počet míst, odkud mohli předkové dnešních Japonců vzejít. Osobně si myslím, že alespoň část odpovědi na tuto otázku by bylo možné odhalit při bližším pohledu na mytologii a folklór východoasijských národů. Mytologie po celém světě si sice v zásadě drží stejnou strukturu, ale dle podobnosti v rámci detailů lze spekulovat o jisté příbuznosti. Mozek si totiž nikdy nemůže vymyslet něco z ničeho, jinými slovy lidská fantazie je sice bezbřehá, ovšem potřebuje vždy něco, od čeho se může takříkajíc odpíchnout. Kupříkladu mytologie dnešních evropských národů jsou poměrně zajímavé tím, že ve všech se vyskytují nějací obři. A co se týče severské a řecké, tak to nebyli jen tak ledajací obři. Titáni i ledoví obři chodili v obou mytologiích po zemi jako první, to oni byli vládci všeho. To ale jen do té doby, kdy se na scéně objevila „lidská“ božstva, která převzala moc a začala obry nelítostně potírat. Podařilo-li by se najít nějaké podobné shody i ve východní Asii, hned by se přesný původ Japonců určoval lépe. O žádném podobně zaměřeném výzkumu jsem zatím bohům žel neslyšel.

Japonci jsou homogenní jako národ, rasa, nebo etnická společnost.

Tohle je naopak absolutní volovina, která se dá vyvrátit velice lehko. Již od počátků japonského státu je možné z různých spisů a kronik doložit především obrovské množství Korejců, kteří do Japonska přicházeli například zúročit své řemeslné dovednosti. Ve výsledku je dnešní obyvatelstvo taková směska původních Ainu, Japonců, Číňanů a Korejců. A tím seznam národů, které přispěly do japonského genofondu, dozajista zdaleka nekončí.

Japonština obsahuje slova i fráze, jež nelze adekvátně přeložit do jiného jazyka. Japonský jazyk má naprosto jedinečnou strukturu; jak slovní zásoba, tak větná skladba ovlivňují myšlení Japonců natolik, že tomu není rovno v jiných jazycích. Japonská psychologie je také ovlivněna jazykem a závislá na přáních a touhách, které následně ovlivňují mezilidské vztahy, kde nejsou jasně definované hranice mezi individualitou a skupinou, aby se individuum mohlo identifikovat se skupinou.

Tady máte černé na bílém, že funsubeři vlastně nemohou za nepřekládání honorifik či rovnou celých slovíček. Pouze se snaží plnit sny japonských „nácků“, kteří ve své deziluzi a jazykové nevzdělanosti povyšují japonštinu na něco, co bychom měli pomalu tesat do zlata. Obzvláště komické je rozplývání se nad jedinečnou strukturou, protože na chlup stejně se „staví“ věta v latině. Schválně si to najděte, i japonský lingvista Minoru Watanabe latinu hojně využívá, když chce ten svůj „klenot“ mezi jazyky s něčím srovnat. Chudáci nakonec ani netušili, že do nebes omylem nevynášeli jenom sebe.

Co se týče „nepřeložitelných“ frází, tak ty existují doslova všude, nelze je přisoudit pouze jednomu jedinému národu. Přece jenom každý jazyk je živý a vyvíjí se svojí vlastní cestou. Zajímavější je tady však ta zmínka o japonské psychologii, kterou bych s dovolením použil jako jakýsi oslí můstek k závěrečné části mého pojednání. Stručně řečeno japonská společnost zamrzla kdesi ve středověku a ne a ne roztát.

Záhada ztráty porodnosti, kontaktu s realitou a lidských životů

Nihondžinron necháváme za sebou a místo toho si nakonec vezmeme na paškál takový základní soubor „ctností“, které z Japonce dělá správného Japonce. Víceméně tedy ještě mnohem horší věc, než je „nauka o japonské výjimečnosti“, jež je hojně odsuzována i samotnými Japonci za přehnanost a jakousi fanatičnost. Oproti tomu struktuře společnosti založené na čínském konfucianismu a myšlence udržování absolutní „harmonie“ za každou cenu se přílišné kritice nedostává. Což je celkem škoda, protože pak by se tamní média nemusela pořád tak strojeně divit, proč se mladí nechtějí množit a proč jich tolik skáče pod vlak. Ano ano, všichni samozřejmě víme, že za to mohou hry, komiksy a kreslené seriály, ale stejně se pojďme podívat, co za to dle mého skromného názoru může doopravdy.

Ona to zas taková věda upřímně není. S dostatkem informací by k podobnému závěru došel téměř libovolný člověk. Japonská společnost je již od svých více či méně oficiálních začátků v 6. století našeho letopočtu stavěná jako jeden obrovský úl. Respektive ještě k tomu takový pyramidový úl, neboť oproti tomu obyčejnému, kde máme vlastně jen nějaké tři „společenské třídy“, začíná ten japonský u císaře a pak postupně klesá dolů až k lidem mimo společenský žebříček. Krom toho to vypadá asi tak, že každý je něčí podřízený, ale zároveň i něčí nadřízený. Konfucianismus totiž káže absolutní poslušnost a úctu nejen k šéfům v zaměstnání, nýbrž i „šéfům“ v rodině, tedy rodičům i třebas starším sourozencům. Na druhou stranu by pak měl mít ideálně jistotu důstojného zacházení, relativní svobody a v práci možnost kariérního růstu. V dnešní době už by to pravděpodobně konfucianismem nazval jen málokterý Japonec, především jedná-li se o mladší generaci. Tamní společnost je však tímto myšlenkovým směrem stále nevědomky nalinkovaná, což se odráží nejen v nejasném způsobu chování, ale také jazyce, který je uzpůsoben tak, aby byl v určitých situacích co možná nejvíce nejasný. Jak jsem totiž již zmínil výše, harmonie a nekonfliktnost je vedle úcty dalším základním kamenem japonské společnosti a přímočarost by přeci mohla někoho urazit.

Na první pohled je to strašně fajn věc. Lidé se tolik nebouří, když jsou každý jednou z cihel stejné zdi a „v lati“ udržují navzájem jeden druhého bez nějakých větších zásahů shora. Nejedná-li se však o příklad z vakua, je to také hlavní důvod, proč to zase tak fajn není. Dokud bylo Japonsko uzavřeno ve své vlastní izolované bublině, fungoval tenhle systém jedna báseň. Problém však nastává ve chvíli, kdy si to jako stát neumíte obšancovat jako Severní Korea a vaše obyvatelstvo najednou získá přístup k internetům a všeobecně vnějším kulturním vlivům. To pak ten váš dril přestává být tak efektivní a začnete mít problémy s výrobou těch správných a rovnoměrných cihel. A to je větší problém, než byste původně čekali, protože to neznamená jen zanedbatelně slabší zeď, ale také strašně moc individualistických cihel, které se v tom lepším případě dobrovolně odeberou do cihlového nebe, v tom horším pak začnou dávat „negativní“ příklad zbytku vaší zdi. Jestli si myslíte, že tady v České republice se na lidi na volné noze někdy kouká skrz prsty, tak to si ani nedokážete představit, jakou reputaci měli minimálně zpočátku japonští freeteři (z anglického spojení freelance writer). To bylo totiž něco nevídaného, aby se taková nepovedená cihla ještě svým defektem pyšnila a poškozovala pracovní morálku trubcům robotujícím v našem úlu!

Čímž se konečně dostáváme k jádru pudla, tedy příčině přestárlé populace a nechuti k plození dalších generací. Potažmo k mé skromné hypotéze, aby mě někdo snad nenařkl z toho, že se někoho snažím cíleně mystifikovat. Zkusíme se teď na okamžik vžít do mladého, perspektivního člena japonské společnosti. Jen co se dostane ze školky, je vhozen nejen do víru absolutně neefektivního školního drilu, ale zároveň i do zkostnatělého společenského systému. Z jedné strany je po něm požadováno zahlcovat svůj mozek stále větším a větším množstvím informací, z druhé je mu do hlavy nenápadně vtloukáno, že zájmy skupiny jsou nade vše. Ničí mozková kapacita není nekonečná, každý máme svůj limit, a tak i náš – teď již, řekněme, 13letý – mladý muž narazil na ten svůj. Je frustrovaný z toho, že nestíhá ve škole, potenciálně nemá příliš mnoho přátel a v nejhorším případě je i obětí pověstné japonské šikany, která vlastně oficiálně existuje jen v případě, že si buď šikanovaný hodí mašli, nebo agresory v záchvatu zoufalství ubodá kružítkem. Všechny aspekty jeho života mu říkají, aby se na tu realitu vybodnul a šel se schovat do fikčních světů knih a seriálů. To je tedy paradoxně ta lepší varianta, ještě by chudák mohl chytit takzvanou čúnibjó, což je taková specifická „choroba“ postihující děti kolem 13 let. Stručně se řečeno je to zároveň eufemismus a ve stejnou chvíli i pejorativní označení pro jedince neschopné rozlišit hranici mezi fantazií a realitou. To už by vás někdo musel jó zlomit, abyste se dopracovali k něčemu takovému. Leč v Japonsku se dějí i takové věci, což o tamních, byť pomalu se zlepšujících poměrech leccos vypovídá.

Na okamžik si teď představme, že náš figurant popravdě školou prošel více či méně bez újmy na psychickém zdraví, stanul na prahu světa dospělých a nastoupil do své první práce. Jak jinak než do kanceláře, která se v mnoha ohledech překvapivě skoro vůbec neliší od japonského školního prostředí. Jen místo učitelů máte vedoucího, jinak je to to samé v bledě modrém, akorát vás tam drží pracovní doba a „pracovní morálka“ mnohem déle. Pracovní morálkou se mimochodem myslí povinné tahy po hospodách, jež mají údajně utužovat vztahy mezi kolegy. Z nějakého důvodu je tento nevkusný zvyk rozšířený snad po celé východní Asii.

Takže shrneme-li si to, nemalé procento mladých lidí unikne do světa fantazie ještě na škole. Z těch odolnějších se následně z donucení stanou buď workoholici, nebo alkoholici. Či také potenciální sebevrazi, bez problémů přežijí jen ti, jimž se podaří dokonale potlačit svoji individualitu a ztotožní se s mentalitou úlu. A dokud se tahle mentalita nepodaří úplně porazit, tak se státníci mohou divit, proč se jejich unikátní a výjimečná rasa poměrně rychle žene do záhuby.

Slovo závěrem aneb Všechny vtipné narážky mi už došly

Doufám, že vás tento zdlouhavý průvodce japonskou výjimečností neunudil k smrti, i když si upřímně myslím, že až sem se dostal pouze málokdo. Abych to tedy zbytečně nenatahoval, rád bych řekl pouze tolik, že Japonsko stejně jako jakákoliv jiná země není výjimečná v pravém slova smyslu. Je to prostě jeden z dalších obyčejných států, jenž má svoji unikátní řadu problémů, které si nehodlá přiznat. Takže vás snažně prosím, neglorifikujte Zemi vycházejícího slunce, jenom tím živíte ego tamních ultrapravičáků.

Nakonec znovu raději upozorňuji, že se jedná pouze o mé teorie, které jsou vystavěné na dlouhodobém sledování japonské společnosti. Diskuse je samozřejmě více než vítaná.

Za korektury a úpravu fotek děkuji své drahé Ely

Akicon z domácího tepla a nepohody (2016)

Někteří z vás si název mého reportu již úspěšně přeložili a vyložili, zbytku náleží krátké osvětlení. Letošní Akicon jsme ani já ani Ely nemohli navštívit osobně, neboť jsem domů zatáhl jakousi potentní bakterii, která se nejdřív pokusila pozřít mandle mně a při první příležitosti začala sprostě napadat i moji skoro družku. Na festivalu jsme tedy byli přítomni pouze virtuálně, ale ani to nás v žádném případě nezastaví, reporty na program budou! Byť jen na ten z hlavního sálu. Takže si uděláme nejdříve takový náhled do přednášek a následně se krátce podíváme, jak jsme si užili… v chatu.
Je to každopádně fakt škoda, protože více než měsíc před akcí jsme s Ely strávili u tvorby titulků k Lupinovi, Potemajo a Midori no hibi. Šperkovali jsme, dolaďovali a tříbili, až jsme si nakonec ani ten volný vstup užít nemohli. Prostě výstavní příklad pechu…

Oficiální propagační materiály letošního ročníku

Přednášející třeste se, Velký bratr vás vidí

Po zapnutí streamu na nás již čekal Grek a jeho exkurze do Architektury japonského školství. Z názvu jsem původně očekával strukturaci japonského školského systému, kterého jsem se ve druhé polovině přednášky dočkal také, ovšem všeobecně byl výstup věnován opravdu do slova a do písmene architektonickým řešením školních budov v seriálech i v reálném světě. Co do kvality projevu nelze Grekovi klasicky nic vytknout, stejně tak drtivá většina podávaných informací byla zajímavá a obohacující. V jednu chvíli však prezentoval obecenstvu ne zrovna pravdivé informace. Konkrétně byla řeč o počátcích školství v západním smyslu, kdy se mnoho japonských rodin muselo rozhodovat, zdali svoje ratolesti poslat do školy, nebo jestli si je mají nechat doma, aby jim měl kdo pomoci obdělat pole. Pro nedostatek žáků se často stávalo, že dělení tříd a ročníků bylo tehdy velice provizorní, takže se najednou v jedné skupině mohly octnout děti různých věkových kategorií a stupně vzdělání. Grek pak chybně dedukoval, že právě kvůli této problematické situaci se vyvinul v komunitě dozajista známý koncept vztahů mezi senpaiem a kóhaiem. Myšlenka zajímavá, avšak naprosto zavádějící. Takzvané vertikální členění společnosti, s nímž je úzce spojena i úcta ke služebně staršímu, totiž vychází z čínského konfucianismu, který je jedním ze základních kamenů japonské společnosti už od 6. století. Vychází z něj nutnost úcty a poslušnosti nejen vůči nadřízeným, ale také starším kolegům. Kromě toho z obsahového hlediska nemohu vytknout nic, ještě si snad mohu jako vždy rýpnout za použití anglické transkripce v České republice. Tentokráte mohu navíc i vyvrátit Grekův argument pro její použití, tedy že česká transkripce se nedá použít při vyhledávání na Googlu. Zíza potvrdila, že při zadání české transkripce si to vyhledávač přežvýká a danou věc to najde i tak. Šach!
EDIT: Tak jsme to ještě se Zízou testovali a ta česká nemá tedy úplně 100% úspěšnost, ovšem to je pouze o důvod víc, proč ji minimálně v našich končinách používat víc, neboť pak si na ni Google postupně "zvykne" úplně. Takže stejně šach!

O dvě hodiny později jsme jakožto vůdčí členové animefestí překladatelské sekce naladili Christofův Rok s Animefestem, abychom se také dozvěděli něco málo o tom, jak se ten con organizuje! Nu, ale žerty stranou. Řečené informace můžeme potvrdit, byť se nám upřímně nezamlouvá řešení všeho na poslední chvíli, i když z toho Christof s nonšalantností sobě vlastní dělá pomalu ctnost. My na druhou stranu máme spánek a svoje nervy rádi!

Na následující přednášku od Angie, Lekce japonské angličtiny, jsem se původně velice těšil, nakonec se z toho však vyklubala taková středně nudná vysokoškolská přednáška s občasnou hlasovou performancí. Informace až na detaily správné, ovšem ze své podstaty vesměs nezajímavé a popisné. Osobně si ani nedokáži představit, jak by člověk mohl ozvláštnit výuku fungování japonského fonetického systému a jeho aplikaci na jiné jazyky tak, aby žákům či obecenstvu po té hodině v hlavě utkvělo něco víc než pár náhodných slovíček. Na jednu stranu je to celkem škoda, na tu druhou jsem rád, protože takhle po světě běhá mnohem více potenciálních zájemců o výuku japonštiny. Takže kromě nějakých kiksů typu „Čech se řekne čeko“ to byla taková normální školní, jak se říká, „nalejvárna“. Na akci tohoto typu bych ji osobně asi úplně nezařazoval, ale neurazí.

Co se týče následujícího programu v Toyotomiho podání, odkazuji vás raději na svou ženu Ely, ta jeho výstup vystihla velice vkusně a výstižně. Za sebe mohu jen zdůraznit, že tvorba přednášky čistě jenom s pomocí Wikipedie bez předchozího hlubšího zájmu o dané téma není zrovna to pravé ořechové.

Další přednáška, kterou jsem plně vnímal, se konala až následující den v sobotu. Jednalo se o Lusi a její Japonce a deštníky. Pro začátek se musím přiznat, že upřímně nedokáži rozpoznat, zdali se jednalo o hrané přehánění pro podtržení historické posedlosti, kterou Japonci evidentně pro deštníky pociťovali, či se s tím Lusi plně ztotožňuje. Možná tohle hrotím až moc, avšak jsem poněkud háklivý na to, když se Japonci mermomocí snaží ve všech směrech působit jako unikátní lidská rasa s unikátními rysy mluvící unikátním jazykem oplývající unikátní kulturou. Ano, ještě generace japonských babiček a dědečků o tom byla díky státní propagandě část svého života bytostně přesvědčena a do dneška se to nepovedlo úplně vymýtit. Toliko k mému dilematu. Kromě toho zase k podávaným informacím nemám až na detaily více či méně co vytknout. Konkrétně mě rozhořčilo překřtění obživlin, tedy cukumogami, na jakési „cukumonogami“ a poté zjednodušený výklad tohoto druhu strašidel všeobecně, což však už pramení spíše z mého extenzivního zájmu o dané téma a běžného posluchače příliš neovlivní.

U Lusi ještě chvíli zůstanu, akorát k ní přihodím ještě Sykyho, protože teď bude řeč o Protlakshow. Tentokrát se tato první otaku talkshow nesla v poněkud rozpačitém duchu. Na jednu stranu měla skvělé momenty v podání Trojhlavé saně, a to nejen v podobě rozhovoru, ale především následného požádání o ruku v přímém přenosu. Žádajícím byl D-fox, žádaná byla yarche a všechno dobře dopadlo! Doslova mezihra v podobě Trpaslíkova Poupátka neurazila, ovšem dle mého názoru se jednalo o záležitost přinejlepším úsměvnou. Tak nějak to zachránil následující host Lygast, který to po pomalejším začátku nakonec přece jenom rozjel. Na stranu druhou za sebe bohům žel nemohu říct, že by se mi trefili do noty úplně na 100 %. Ale co já vím, třeba hned příště předvedou 200% výkon!

Hned poté následoval hintzu se svým výstupem Srsly, komunito? WTF?!, na nějž jsme se z celého programu těšili asi nejvíc. Tedy nevím, jestli to bylo tím vysokým očekáváním nebo hintzuovou novou metodou pokládání otázek v podobě Sli.do, ale jeho přednáška ve výsledku vyzněla tak nějak do ztracena. Z jeho strany to byl sled zdánlivě nesouvisejících zajímavostí z lidské psychologie a historek nejen ze zahraničních conů. To je minimálně to jediné, na co si vzpomínám, neboť nám na začátku dal za úkol, ať na výše zmiňovaný web píšeme otázky, na něž na konci přednášky odpoví, a následně jim dáváme palce nahoru. Tím mistrně odvedl pozornost od toho, co se nám snaží sdělit, a já si nejsem jistý, zdali to byl úplně nejlepší krok. Nenechte se zmást, historky a informace byly opravdu zajímavé, poučné a vtipné, chybělo mi však něco, co by to všechno nějak smysluplně drželo pohromadě. Akorát si myslím, že bez toho odvádění pozornosti otázkami to mohlo dopadnout mnohem lépe. Podobný systém by se hodil spíše k přednáškám jednoduššího rázu.

Z hintzuova průzkumu vyplynulo, že tvořím 13 % osazenstva velkého sálu!

A stejně jak jsem Akicon začal, jsem ho také zakončil. Přesněji řečeno s Grekem a jeho dlouho očekávaným pojednáním Vliv anime na růst pšenice. Již jsme pomalu přestali doufat, avšak nakonec byly naše tužby vyslyšeny! A jak se toho Grek nakonec zhostil? Na jasnou jedničku, přesně definoval základní „veličiny“ a všechny známé i neznámé, provedl podrobnou analýzu, zvážil všechna pro i proti a nabídl nám všem uspokojivou odpověď na otázku, jež nás tak dlouho sužovala. Ale vážně, Grek tuto výzvu pojal akademicky a opravdu si dal práci s kvalitním výzkumem, z něhož vyvodil nejeden vtipný závěr. Stručně řečeno skvělá tečka za letošním Akiconem.

Chatové války a jiné povídky

Nelekejte se, nejedná se o žádné ozbrojené konflikty mezi chataři, nýbrž o narážku na jeden z našich memů, které jsme společně s Ely, Zízou a Ratmanem vytvářeli v chatu u streamu. „Vytvořil“ ho hned první den již výše zmiňovaný Toyotomi v rámci své přednášky, když začal rozebírat opiové války. Pokud jste byli u ženy na blogu, tak už víte, proč zrovna opium, pro zbytek jen ve stručnosti prozradím, že na nás přednášející pravděpodobně v důsledku únavy a celkové nepřipravenosti výstupu působil, jako by trochu toho opia sám požil. A tak se zrodil „opiový meme“! Tento úvod nechť slouží mimo jiné k navození atmosféry, v jaké se chatovací místnost celé tři dny nesla.

Zde bych měl pouze dvě příhody, které stojí za zmínku. Vzhledem k tomu, že se letos streamovalo na Twitchi, čas od času k nám zavítali zmatení cizinci, kteří se byvše zvyklí na let’s playe tázali, co se to tam promítá a co je to sakra za jazyk. Tu Ratman neotálel a v angličtině nově příchozímu hbitě oznámil, že to jest zpěvný jazyk slovanského kmene, jehož rituály se odehrávají v dřepu a v posvátném rouchu zvaném teplákovka. Nato jsem já nezapomněl tyto základní informace doplnit o důležité obětní rituály slovanského lidu pro Černoboga s jeho bratrem Bělobogem… Cizinec se po tomto prostém představení naší krásné kultury již neozval. Znovu mimochodem zdůrazňuji jistý sarkastický a jaksi… internetový podtón našich hovorů a poznámek.

Nu, a nakonec si dáme trošku toho dramatu. Možná tedy spíš tragikomedie, v jejíž hlavní roli figuruje vypečený Janud. Zatímco probíhala pěvecká soutěž Ajdoru a my skupinově a pravděpodobně až moc upřímně, nikoliv však vulgárně komentovali výkony některých soutěžících, přicválal jako rytíř na bílém koni a v intencích všech pravopisných pravidel pravil: „Kabelko nechel bi jsy se trosycku uklydnyt?“ Těžko říct, zdali mě chtěl takto prvoplánově vyprovokovat k nějaké sprosté odpovědi nebo jako mnoho svých vrstevníků prostě a jednoduše svůj mateřský jazyk neovládá. Každopádně jsme ho však všichni taktně ignorovali a pokračovali ve své konverzaci dál. No, a několik minut na to jsem z ničeho nic jen já jediný dostal 600vteřinový ban, načež jsem neotálel a šel se s jistým tušením optat devyxe, kdo že to zrovna moderuje ten Twitch. Trefa do černého, byl to opravdu Janud, který opilý mocí sáhl tentokráte pod moderátorským účtem po banovacím tlačítku. V pohodě, každý někdy uděláme nějaký kiks, jen mi není tak úplně jasné, proč mě nejdřív šel neúspěšně provokovat sám za sebe, když hned pár chvil na to se zase skryl pod roušku anonymity. Možná se to ještě dozvíme a možná pravda již navěky zůstane pohřbena v hlubinách internetového oceánu. Kdo ví…

Každopádně tak jsme si letos v rámci možností užili Akicon. Nezbývá než doufat, že to příští rok bude s naším zdravím lepší a my si ho budeme moci užít naživo a ne jen zpoza obrazovek našich počítačů.

Nevkusně vkusný průvodce japonskou společností

Řeč je o knize s názvem Jak komunikovat s Japonci aneb Nebuďme xenofobní (kurzíva = Comic Sans) z pera Alice Kraemerové. Někteří možná již narážku na jistou formu nevkusu pochopili z mého pokusu o znásilnění fontu u jejího názvu, který mi však bohům žel tak úplně nevyšel, neboť Blogger odmítá na svých serverech hostovat takovou ohyzdnost, jakou je Comic Sans. Národnímu muzeu v Praze  nicméně tehdy v roce 2013 opravdu přišlo jako dobrý nápad nasázet názvy kapitol a název CELÉ KNIHY v tomto nechvalně proslulém fontu. Vyloženě to však nemohu odpovědnému člověku zazlívat, protože nebýt tohoto nerozvážného rozhodnutí, nikdy by se tato publikace nedostala do mého vlastnictví. Navíc po hlubším zamyšlení jsem došel k názoru, že vlastně toto sazečské zvěrstvo k japonské společnosti celkem sedí (aneb japanolog se nezapře), ale o tom až někdy příště.

I přes takovýto rozpačitý úvod musím předeslat, že tato kniha je opravdu kvalitní čtení. Paní Kraemerová čtenáři podává víceméně všechny důležité rysy japonské etikety a způsoby dobrého chování velice čtivou a zajímavou formou. V žádném případě se nejedná o nudný a nezáživný telefonní seznam faktů, který má mnoho akademiků z nějakého důvodu tak v oblibě. Jak autorka píše již v úvodním slovu, „příručka“ sestává z jejích vlastních zkušeností nejen jakožto japanoložky, ale především jakožto obyčejného člověka, takže ve výsledku má kniha spíše nádech vyprávění z cest. Složitější koncepty japonské kultury jsou vysvětlovány obyčejnému člověku srozumitelnou řečí a jednotlivé kapitoly rozebírající různé oblasti běžného života takového normálního Japonce jsou obohaceny o mnoho vtipných historek a zamyšlení.

Pro koho tahle knížka vlastně je aneb Ta naše povaha česká

Jedním příkladem za všechny budiž povídání o japonské hromadné dopravě, kdy autorka popisuje, jak funguje tamní systém kontroly jízdného, a nakonec řečnicky nadhodí, že „to samozřejmě Čechovi nedá a zamýšlí se nad tím, zda se dá v tomto systému nějak podvádět“. Načež obratem odpoví kladně a pustí se do (netuším, zdali úplně zamýšleného) podrobného popisu toho, jak do jisté míry obalamutit turnikety v japonských vlakových stanicích. Sice nakonec nezapomene dodat, že Japonec by na nic takového nikdy ani nepomyslel, což je z většinové části dozajista pravda, ovšem tato kniha je určena českému čtenářstvu a známe naše firmy. Od roku 2013 se však v médiích doposud neobjevil žádný Čech, jenž by byl v Japonsku zatčen za extenzivní jízdu načerno, takže konec dobrý, všechno dobré.

Možná je to znatelné již z prvního odstavce, ale název celé publikace nebyl dle mého názoru zvolen zrovna nejšťastněji. Nejedná se totiž striktně o návod, jak vést konverzaci s Japoncem tak, abychom neztrapnili sebe či jeho, nýbrž o opravdu zevrubný průvodce japonskými zvyklostmi od svátků přes každodenní život až po základní kameny jejich společenského soužití. Spojíme-li to s autorčiným poutavým stylem, dostaneme příjemný balíček, jenž skýtá skvělý poměr ponaučení, zajímavostí a vtipu vhodný nejen pro běžného čtenáře se zájmem o Zemi vycházejícího slunce, ale také pro začínající i pokročilé studenty japonské filologie. Tato publikace totiž obsahuje drtivou většinu základních termínů a témat, které se probírají v úvodech do japonské společnosti. Člověk to přečte jako prd za jeden maximálně dva dny, takže minimálně pro studenty to je za málo peněz hodně muziky a ještě kopa zajímavých věcí nad rámec výuky.

Objektivu autorky občas neunikli ani nevinní civilisté.

 

Bohemisticko-japanologický koutek aneb Bez kiksů se neobejde nic

Abych ale jenom nevychvaloval, mám i několik málo výtek povětšinou formálního rázu. Jednou za několik desítek stran to vypadá, jako by autorka danou pasáž dopisovala již v pozdních večerních hodinách, neboť najednou z ničeho nic o něco málo klesne stylistická úroveň textu a ke konci kapitol se čas od času opakují již řečené informace v trošku jiném hávu. Což je tedy spíš poznámka pro hnidopichy, jako jsem já, ale sem tam se vyskytne i nějaké to dílo tiskařského šotka, které uniklo korektorskému oku. Viz třebas: „I když se intenzita jejich diskriminace se postupně snižuje (…)“ či „(…) když si chcete najmout (místo pronajmout) byt, (…)“. Kromě toho je text co do čtivosti velice kvalitní.

Vyloženě problém mám ovšem s několika věcmi, které se nějakým způsobem týkají buď přepisu, anebo použití japonských slov. Nejdříve bych si rád odbyl tu transkripci, neboť to je opravdu jen jedna bota, jež vlastně ani není oficiálně bota, avšak mně se to prostě nelíbí jak z estetického, tak funkčního hlediska. Řeč je o neduhu, jenž se projevuje přepisováním japonské hlásky ん (n), která stojí ve slově před obouretnými hláskami, jako „m“. Pisatelé si to pak většinou obhajují tím, že se to tam přece tak vyslovuje, což je kvůli pozici mluvidel sice pravda, ale minimálně v češtině není důvod něco takového zanášet i do písma. Spíše to naopak čtenáři bez jakýchkoliv znalostí japonského jazyka škodí, neboť ony bilabiály nejsou jenom hlásky „p“ a „b“, ale také „m“. A zrovna v této publikaci se nám jedno takové slovíčko, v rámci nějž se japonské „n“ vyskytne hned před slabikou „mu“, vyskytne. Nalistujeme-li stránku se seznamem všech státních svátků, nalezneme tam u jednoho z nich jméno bájného prvního císaře, jenž je zde prezentován ne jako Džinmu, nýbrž jako „Džimmu“. Na okamžik nechme být fakt, že zde hlásku „n“ opravdu reálně vyslovíme, a zaměřme se spíše na to, jak by toto jméno mohlo být interpretováno českým čtenářem. Samozřejmě nepochybuji, že velké procento z nich se s ním popasovalo správně, na druhou stranu dozajista existuje i další nemalá část čtenářstva, kterou byl pan císař překřtěn na [džimua].

Dále jsem přesvědčen o tom, že tento styl přepisu je vůči českému čtenáři i do jisté míry urážlivý, protože slova s identickou změnou ve výslovnosti oproti psanému protipólu nalezneme i v češtině. Jedním příkladem za všechny budiž naše hanba, kdy sice vidíme „n“, avšak kvůli hláskovému okolí říkáme [hamba]. Všeobecně tedy zastávám názor, že minimálně pro nás jakožto Čechy je mnohem produktivnější i v takových případech používat hlásku „n“, neboť moc dobře víme, jak si s ní v proudu řeči poradit. Navíc se pak jako bonus vyhneme nepříjemnostem typu [džimu]. Nu, a úplně nakonec bych k tomuto tématu zmínil jenom to, že ani sama autorka důsledně nedodržela přepis přes „m“ úplně všude – těsně pod „Džimmuem“ se totiž u svátku zasvěcenému jarní rovnodennosti skví „šunbun no hi“, nikoliv „šumbun no hi“, jak by si toto slovo v případě jednotného dodržování přepisu žádalo.

Japonci užívaná gesta nejsou vždy znázorňována zrovna nejpochopitelněji.

Z formálního hlediska mi ještě hodně vadila jedna věc. Bez zbytečných odboček se stručně a jednoduše jedná o pleonasmy typu „vlna cunami“, „sójová omáčka šóju“ či „cukr sató“. Doslova tím mluvčí totiž říká „vlna přílivová vlna“, „sójová omáčka sójová omáčka“ a „cukr cukr“. Je to vlastně to samé, jako bychom napsali – ostatně jak česká i ostatní západní média rádi píší – „hora Fudžisan“. Název hory je pouze a jenom Fudži, „san“ je v tomto případě přípona označující hory, tudíž přesný překlad takového paskvilu potom zní „hora hora Fudži“.
Každopádně abych autorce úplně nekřivdil, z nějakého důvodu v nespočtu dalších podobných případů uvádí japonský ekvivalent daného termínu do závorky. To je ideální řešení, protože pak to na čtenáře nepůsobí tak, že použitá japonská slovíčka nesou oproti těm českým jakýsi speciální význam navíc, i když tomu tak ve skutečnosti není.

Úplně zvlášť bych chtěl ještě vypíchnout jednu věc, která mě opravdu potěšila. Určitě drtivá většina z vás zná pokemony. A drtivá většina z této drtivé většiny je má chybně zakódované jako jakési „pokémony“. Paní Kraemerové mnohokrát děkuji za snad vůbec první vypíchnutí tohoto iritujícího pravopisného neduhu na území České republiky. Podobně jako u „saké“ je to pouze pomůcka pro jazykovou inteligencí méně obdařenou anglicky mluvící populaci, která čtenáři naznačuje, že mají být dané hlásky přečteny japonsky, všechny stejně dlouze, a že tedy nemá tvořit žádné patvary typu [poukmon], jak by jinak v anglofonním světě hrozilo.

Konec dobrý, všechno dobré

Jak už jsem nicméně napsal v úvodních odstavcích, Jak komunikovat s Japonci aneb Nebuďme xenofobní je poutavá, dobře napsaná a informacemi nabitá kniha. Nenechte se proto zmást mým sáhodlouhým rozepisováním češtinářských neduhů – po zavření knihy ve mně výrazně převládaly pozitivní dojmy. Měl bych pouze menší výhradu k obsahové stránce knihy, nemohl jsem totiž nezaznamenat jisté mezery v rámci autorčiných znalostí novější populární kultury, které však poměrně umně zakryla tím, že danou problematiku spíše jenom nakousla a uvedla jen několik všeobecných informací, načež se znovu vrátila do svých důvěrně známých vod.

Celkově však mohu tuto publikaci s klidem v duši doporučit k přečtení každému, koho nějakým způsobem zaujala japonská kultura. I přes počáteční rozpaky ohledně použitého fontu se jedná o velice kvalitní a čtivý zdroj všech základních informací, které potřebuje člověk znát, aby pochopil, proč je Země vycházejícího slunce taková, jaká je. A svá pochvalná tvrzení bych teď ještě na závěr s dovolením podložil krátkou citací z knihy samotné (řeč bude o japonských příslovích a pořekadlech):

Zkusme některá stará přísloví aplikovat na dnešní životní styl, např. na automobily! Když si koupíme nové auto, vězme, že každý krab si hloubí jámu podle svého krunýře, proto bývá automobil nezřídka vizitkou svého majitele. Není dobré přeceňovat své šoférské umění ani finanční možnosti, protože vrána, která napodobuje kormorána, se utopí. Po výběru modelu podle vkusu a hlavně peněženky nastává ta nudnější část celé transakce. Je potřeba vozidlo přihlásit a pojistit. Tady je jasné, že nad plačícím dítětem a nad úředníkem nezvítězíš. Kdo si to uvědomí, neriskuje infarkt a v klidu vyřídí potřebné papírování. Pak už se dá vyrazit za volantem nového vozu do dálek.
(…)
Řidič obvykle nejezdí sám, často s sebou na cesty vezme kamarády, což radí i japonské přísloví na cesty vezmi s sebou druha, do života přiber cit. Jen si jich nesmí přibrat moc, neboť příliš mnoho námořníků přivede loď na skaliska. Ovšem kdo vezme s sebou na cesty manželku, musí si být vědom toho, že úmysl ženy projde skálou, (…)
Ovšem jsou i přísloví, která motoristu spíše rozčilí, než poučí. Prodávat ojeté auto s průpovídkou: i když se lak odře, podstata se nezmění, by i na tolerantního kupce bylo asi příliš.

Za korektury, úpravy a fotky děkuji své drahé Ely

Takový prázdnotou zející report z Natsuconu (2016)

Z letošního ročníku Natsuconu jsme odcházeli s poměrně rozporuplnými emocemi. A ne snad proto, že by se nám akce jako taková nelíbila nebo že bychom proti ní něco měli. Máme ji rádi, pomáháme jí s přípravou promítání a já bych strašně moc chtěl napsat pozitivní report. Problém však prostě a jednoduše tkví v tom, že se na ní tento rok nic moc nedělo, nikdo tam nebyl, a tak si tedy člověk nemohl odnést příliš mnoho pěkných vzpomínek. Nu, ale nebuďme hned tak negativističtí a raději se pojďme podívat na těch několik málo věcí, které jsem tam přece jenom zažil.

Sprostě kradený banner ze stránky akce

Chudý program aneb Kam se na něj šafrán hrabe

Program pro mě a moji ženu Ely začal až v sobotu, kdy jsme se zpočátku z poněkud škodolibých důvodů rozhodli navštívit workshop s názvem Základy japonštiny a co (ne)dělat, když se učíme sami pod taktovkou Kuroi Yuki. Její vystoupení prvních pár minut věru naplňovalo naše původní očekávání, ovšem jakmile jsme jí neomaleně zasáhli do jejího povídání (za což se ještě jednou omlouvám), zjistili jsme, že to vlastně vidíme úplně stejně a ty kiksy na začátku vycházely primárně ze snahy o zjednodušení podávaných informací pro široké masy. Přednášející obecenstvu osvětlila důležitost slabičných abeced, trošku všem zamotala hlavu číslovkami a nadhodila z mého pohledu ne tak úplně ideální webovou stránku pro výuku japonštiny. U diskuse na téma učebnic pak muselo všem zúčastněným, kteří snad doufali, že existuje nějaký způsob, jak se japonsky naučit 100% na vlastní pěst, zatrnout. Došli jsme totiž k úplně stejnému závěru jako já v mém nedávném článku, tedy že bez lektora nebo prostě někoho, kdo vám věnuje trošku svého času, se moc daleko nedostanete. A i když by se vám to nakrásně povedlo, stejně si osvojíte mnoho a mnoho špatných návyků.

Hned nato jsme plánovali zůstat na přednášku Jak na psaní - vyšší liga od Jacindy, který jsme ovšem se ženou po několika minutách opustili, neboť se vlastně slovo od slova jednalo o tu samou přednášku, která již zazněla na letošním Animefestu s tím, že ji v jistém ohledu dovedla ještě o něco málo zhoršit. Pokud si o ní chcete počíst více, odkazuji vás zde na Elyin report. Razím heslo: „Proč se o něčem rozepisovat úplně stejně dvakrát, když to jde i jednou a pořádně!“

Sobotu jsme pak završili hintzuovým výstupem, který jste v programu mohli nalézt pod názvem Conové PR aneb můj pes je lepší než váš pes!. Velice vtipnou formou na něm prezentoval různé zevšeobecněné ukázky toho, jak se nebavit s veřejností, pokud jste známá tvář či píšete ve jménu nějaké větší akce. Sebral různé konkrétní případy, jež se v minulosti staly, trošku je přepsal, následně je vytiskl, umístil do barevných obálek a rozdal posluchačům, kteří se postarali o jejich dramatické čtení. Mohli jste se tak dočkat třebas adaptace faux pas jednoho nejmenovaného, upadajícího festivalu v podání mě a Greka. A samozřejmě přišla řeč i na slovutný Festival fantazie. Měl-li bych to shrnout, jednalo se spíše o workshop se značným přínosem nejen pro začínající akce, které to potřebují jako sůl, ale také pro jednotlivce, neboť tyto rady lze aplikovat i na problémy všedního života.

Nu, a aby se neřeklo, tak jsme v neděli pak ještě na úplný závěr akce navštívili přednášku se jménem Tragické osudy comfort women od rashidy. Celkově jí toho nelze vytknout mnoho. Podávané informace byly zajímavé a z větší části přínosné i pro studenty japanologie. Chtělo by to ovšem ještě trošku zapracovat na projevu (čtení celé přednášky z počítače není úplně košér) a hlavně si po sobě pořádně a několikrát pročíst prezentaci, aby tam nezůstávaly takové ty nepříjemné chyby pravopisné i stylistické.

Ještě jsme moc chtěli zajít na Legendu Garo v podání Anny Křivánkové, dvorní překladatelky nakladatelství Crew. A to tedy nejenom kvůli zajímavému tématu, ale primárně prohodit pár slov po přednášce. Tento bod programu byl však bohům žel nakonec zrušen, protože jí do toho dle jejích slov vlezly nějaké pracovní záležitosti. Tak snad se poštěstí víc na některém z budoucích conů.

Skoro mě tam (zase) nepustili, ale nakonec se poštěstilo

Naše dobrodružství začalo hned, jak jsme dorazili, neboť i přes to, že jsme řádně vyplnili formulář, co nám Campari před akcí posílal, po našich jménech na seznamu nebylo ani vidu ani slechu. Tak jsem si tak zavzpomínal na to, jak mě odmítali pustit na Animefest první rok, co jsem vedl překladatelskou sekci, zašel pro toho Campariho a my se díky němu nakonec dovnitř dostali.
Tam jsme pak moc známých tváří nenalezli. V pátek tam pobíhal snad jedině hintzu, s nímž jsme strávili nějakou tu chvíli řešením všemožných záležitostí i hloupostí. Krom toho se krátce stavil pozdravit i Wolfii, který však hned někam běžel dělat něco s nějakými AMVčky. Stejně tak jsme se vlastně jen tak letmo pozdravili s Eldou a Shinem (kterému se snad brzo spraví ta angína), po čemž jsme se rozhodli jít domů. Po cestě jsem si uvědomil, že jsem tam nikde nezahlédl Ratmana, tudíž mi to nedalo a ještě před spaním jsem mu na Twitter napsal:

@Nezujin Na Natsucon nebyly peníze? #zdar

Ráno po probuzení na mě pak čekaly hned dva jeho tweety:

@Pekabel natsu jeste snad neni, ne?
@Pekabel >19-21. SRPNA 
 FUG zitra tam budu

V průběhu soboty jsme pak prohodili několik málo slov i s Grekem, Zallem a mojí módní inspirací Yuuyou. Víceméně celou neděli jsme pak strávili ve společnosti Ratmana, Era, Zízy a Fiše, s nimiž jsme kromě řešení různorodých témat z geopolitické situace Japonska a důvodů, proč letos Natsucon tak zeje prázdnotou, s Fišem zase po letech vyfotili slovutný „pozdrav“.

Na závěr mi nezbývá než zopakovat, že tuhle akci mám opravdu rád a za tenhle slabší ročník jsem více než nerad. Doufám, že se z toho Natsucon řádně otřepe a příští rok znovu povstane jako fénix potažmo Butaneko z popela!

Japonsky snadno, rychle a hlavně bez námahy

Blesklo vám někdy hlavou, že byste se celkem rádi naučili něco málo z japonštiny, tedy posvátného jazyka po generace předávaného na dodnes neposkvrněných zlatých deskách? Pokud ano, tak jste již jistojistě zvědavě byli minimálně jednou za strýčkem Googlem a ptali jste se ho na něco ve stylu: „jak se naučit žaponsky“, na což on jen zakroutil hlavou, ale stejně vám vypsal nějaké stránky týkající se tohoto orientálního jazyka. Těch bylo sice nepřeberné množství a mnoho z nich nebylo pro vás tak úplně relevantních, ovšem stejně jste se dostali k poměrně slušnému konečnému počtu. A víceméně všechny mají společnou jednu věc. Hned na první pohled vás praští do očí fráze typu: „Japonsky za 100 minut!“, „Nejdůležitější japonská gramatika do týdne a bez námahy!“ nebo „Kilo brambor teď za pouhých 19,90,-!“. Poslední kousek tedy pochází z vyskakovací reklamy, krom toho lze tyto povětšinou blogískové příspěvky shrnout tak, že se jejich autoři snaží lidi co možná nejvíce polopatickou cestou přesvědčit o tom, jaký je to vlastně jednoduchý a minimálně po konverzační stránce lehko zvládnutelný jazyk. Snad možná s výjimkou čínských znaků, které jsou snad chudinky démonizovanější než německý nacismus.

Někteří z vás se už možná dopídili toho, že název mého článku byl napsán v poněkud ironickém duchu. A ti bystřejší po přečtení předchozího odstavce už možná tuší, proč jsem se do něčeho takového vůbec pustil. Jednoduše řečeno bych se chtěl krátce pozastavit nad některými nejzajímavějšími mýty a místy vyloženě bludy, na něž jsem při svém malém průzkumu narazil. Ještě než se do toho ovšem pustím, chtěl bych se velice krátce rozepsat o takových těch nudných, teoretických věcech, abychom to měli z krku. V první řadě netvrdím, že je japonština jednoduchý jazyk, pouze mě vždycky tak nějak pobaví, když to někdo přešvihne buď na jednu či na druhou stranu. To je pak většinou způsobené hladem po klicích a obdivných komentářích, nebo prostě jenom tím, že se autor nedokáže se svými znalostmi znovu vžít do kůže úplného začátečníka tknutého tak maximálně poslední animu sérií, která zrovna letí.

No, a to je vlastně všechno, co jsem úvodem chtěl říct. Tak se už bez dalších keců pojďme podívat těm raubířům na kobylku a uvidíme, kam nás to celé zavede.

Kolik japonských zkomolenin znáš, tolikrát jsi člověkem?

Prvním více či méně společným bodem je velice silný důraz na „katakanová slova“, tedy přejatá slovní zásoba foneticky přepsaná jednou ze dvou abeced, kterými japonština disponuje. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že to je dozajista krok správným směrem. Přece jenom takové shody s již známými jazyky se při učení cení, o tom žádná. V tomto případě ovšem po několika úplně jasných případech narazíme na takový malý problém, jejž jsem vlastně nastínil už výše. Určitě se všichni shodneme na tom, že tady na Západě v rámci naší indoevropské jazykové rodiny používáme vesměs hláskovou abecedu. Stručně řečeno skládáme slova z písmenek. Japonci oproti tomu mají abecedu slabičnou, což potom znamená, že slova skládají ze slabik. Někomu se to může zdát jako nepatrný detail, ve skutečnosti to však v drtivé většině případů je celkem zásadní překážka pro pochopení takových slov.

V naší mateřštině to máme s takovou fonetickou transkripcí oproti zbytku Evropy celkem lehké. Až tak na dva tři ošklivé znaky, jimiž vás nebudu zatěžovat, používáme totiž naši klasickou abecedu. Žádné klikyháky, které můžete vidět na anglické Wikipedii u výslovnosti jmen, v některých slovnících a někdy i v učebnicích angličtiny. Tak je to prostě a jednoduše proto, že primárně díky existenci naší diakritiky dokážeme zapsat téměř všechny naše „zvuky“. Kupříkladu slyšíme [plášť] a píšeme „plášť“, přičemž velice podobný postup bychom mohli aplikovat tak u 75 % naší slovní zásoby. Když si potom chceme pro češtinu ukradnout nějaké cizí slovo, většinou jednoduše vezmeme jeho více či méně ustálenou českou výslovnost a tu pak převedeme do písma. Tímto procesem počeštění jsme například z původního „weekend“ (s českým přízvukem mnohdy čteno [víkend]) získali běžně používaný „víkend“. V takových případech neexistuje žádný problém, vycházíme vesměs ze správné výslovnosti a jako bonus jsou oba jazyky hláskové, konec šmitec.

S japonštinou si ovšem v tomhle ohledu užíváme mnohem víc srandy. Ucho Japoncovo není přivyklé na západní „hláskovou výslovnost“ a jeho abecedy jsou až na základní samohlásky (a podivné písmeno „n“) složené ze samých slabik. Sami můžete hádat, jak je takovým katakanovým slovům rozumět.  K uchopení významu vám krom hrstky případů nepomůže, ani pokud zdrojové slovo sami znáte. Tedy nepomůže vám to za předpokladu, že k tomu ještě navíc nejste již dobře obeznámeni i s japonštinou. Proč? Pojďme si to demonstrovat na příkladu výše zmíněného anglického slovíčka „weekend“. Kdyby ho Japonci chtěli zakomponovat do své slovní zásoby, budou postupovat stejně jako Češi. Vezmou výslovnost a následně ji přenesou do písma. Brnkačka, ne? Ne, protože v první řadě takový průměrný Japonec umí anglicky hůř než průměrný český komentátor Novinek česky. V řadě druhé ne, neboť potřebují toto hláskové slovo upravit pro svůj slabičný systém, který ještě navíc nezná některé pro nás běžné hlásky. Oproti našemu „víkendu“ by v japonštině tedy při nejlepším vzniklo nějaké „bíkuendo“, světaznalá omladina by možná dala dohromady „víkuendo“. Přidejme k tomu ještě fakt, že takové katakanové slovo sice může vycházet z nějakého slova, ovšem mohlo dojít k nějakému významovému posunu (za všechny kupříkladu „wanpísu“ z anglického „one-piece“ znamená v japonštině všeobecně jednodílné dámské šaty), a snad už všichni pochopíte, z jakého důvodu se mi tato „metoda“ zajídá. A to nemluvím o slovech, které zní anglicky, přitom však v angličtině vůbec neexistují.

Na tyto zkomoleniny pak klade obrovský důraz Franta Fuků, jehož článek vyjede na Googlu mezi prvními. Z jeho příspěvku je naprosto evidentní, že vychází pouze a jenom ze svých jazykových dovedností. Nebere ohled (těžko říct, zdali záměrně či nevědomky) na tu „fonetickou propast“, jež úplné začátečníky dělí od identifikace katakanových slov. Víceméně se spíš než o návod pro laika jedná o takového malého, terminologicky ne úplně přesného průvodce přejatými slovy pro mírně pokročilé.

Suma sumárum, zaměřovat se ze začátku na přejatá slova je v rámci studia japonštiny volovina, kterou se spíš zbrzdíte, než cokoliv jiného. Má cenu si zapamatovat několik málo nejzákladnějších věcí jako třeba ten záchod (toire) či kupříkladu chleba (pan) se vám bude reálně hodit. Mnohem efektivnější je ovšem začít normálními jazykovými základy.

Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, která učebnice je v zemi zdejší nejkvalitnější

Nebudu vás napínat a řeknu vám hned na začátek, že s učebními materiály je to nejen u nás dost na štíru. Minimálně, co se volně dostupných učebnic týče. A ono se to ostatně týká i těch podpultovek, které mám k dispozici. Problém tady tkví jednoduše v tom, že málokterá jazyková knížka je opravdu určena pro samouky v pravém slova smyslu. Každý má samozřejmě trochu jiný styl učení, ovšem osobně jsem se ještě nesetkal s učebnicí, jež by byla schopná někoho něco efektivně naučit bez dohledu lektora či učitele. Víceméně neexistuje moc reálná šance, že se bez někoho, kdo vám ty věci strukturovaně vysvětlí, někam posunete na vlastní pěst. Tedy třeba posunete, ovšem velice pomalu a s hodně vysokým rizikem špatných návyků. Což tedy neplatí pro případné autisty nebo geniální dítka, ale zde si musíme my, prostí lide, upřímně přiznat, do jaké kategorie jasně patříme, pokud tedy nechceme být za autisty v internetovém slova smyslu.

"Mokutekičiči"

A co tedy máme k dispozici? Blogísky nejčastěji z českých doporučují Nymburskou, která je otřesná, a anglických Genki, které je otřesné. Z obou dvou jsem byl nucen nějak učit a mohu vám opravdu z vlastní zkušenosti potvrdit, že je to mnohdy spíše nadlidský úkol. Nymburská je absolutní bordel, jenž podle ní vznikl primárně kvůli neshodám s nakladatelstvím, ale tak nějak nevěřím tomu, že by kdokoliv japonštinou netknutý dával hned do prvních kapitol extrémně uctivé termíny, které jsem po nějakých pěti letech studia neznal ani já, a chuťovky ve stylu „ikudžikjúkačú“ aka „mateřská dovolená“ ve třetí kapitole. Nejedná se zde pouze o slovní zásobu, ale především o nesmyslné řazení gramatiky a o celkovou „nahuštěnost“. Nutno ještě podotknout, že přestože jsou všechny tři učebnice od LEDy v české transkripci, jejich japonsko-český slovník je zábavný malý hybrid anglických písmen a české interpunkce. To vzniklo pravděpodobně jen a pouze tím, že se nikomu nechtělo přepisovat slovník od Krouského z roku 1993, a tak tento paskvil prostě jen přebalili a znovuvydali. Budete-li tedy tímto veledílem listovat, připravte se na takové zrůdnosti jako „chóshi“, tedy nemanželské dítko česky transkribovaného „čóši“ a anglicky přepsaného „chōshi“. Upřímně řečeno z této knížky se učí blbě, i když k tomu máte nějakého lektora, natož pokud jste úplný začátečník, který ví jen něco málo o existenci jakéhosi „desu“. Genki je na tom o něco málo lépe, jak po stránce slovíček, tak i celkové struktury, ovšem pořád to minimálně podle mě není ani zdaleka to pravé ořechové. Měli jsme z ní učit na praxi a nakonec to dopadlo tak, že do učebnice jsme nahlíželi jen tehdy, když jsme si chtěli připomenout, co máme zrovna probírat. Materiály k daným gramatickým jevům jsme si museli už připravovat sami, neboť vysvětlení autorů je takové… zajímavé. Tudíž verdikt zní stejně, jako samouka vás to dle mého názoru spíš odradí než cokoliv jiného.

Co se týče dalších „papírových“ učebnic, dostal se mi do rukou už jenom Krouský, jehož výukový styl je také velice specifický (čti: „samouk je taky pěkně bez šance“). Další zajímavou kapitolou jsou výukové webové stránky, jež vám slibují „japonštinu snadno, rychle a hlavně ZADARMO“. V rámci průzkumu těchto internetových vod jsem si jich tedy pár prohlédl a musím říct, že to je možná trošku lepší varianta než dostupné učebnice, o nichž jsem psal výše, ovšem také to není žádná hitparáda. Nějaké strukturování gramatiky je jim většinou buřt, prostě to vezmou a bez ladu a skladu rozhází do jednotlivých „lekcí“. Co na tom, že v takovém pořadí to člověka tak akorát zmate a odradí. Jim jde hlavně o to, že POMÁHAJÍ lidem zadarmo a především ve svém VOLNÉM ČASE. Ne ne, to se mi nerozbil Caps lock, jenom se tady mermomocí snažím procpat paralelu s českým funsubem. Každopádně tento způsob výuky bych také minimálně pro teprve začínající lidi v žádném případě nedoporučil.

Co může být do jisté míry efektivní, jsou některá výuková videa a různé webové stránky fungující na principu programu Anki. Obojí se však týká už více pokročilých, neboť video vám třeba dovysvětlí něco, co jste ještě úplně nepochopili, ale vzhledem k tomu, že tam nefunguje zpětná vazba jako u živého lektora, nemusíte danou gramatiku pochopit, pokud je pro vás úplně nová. Nemáte prostě tu možnost se pořádně vyptat na případné detaily, které vám nejsou jasné, a hrozí pak riziko špatných návyků, jež se pak později budete muset horkotěžko přeučovat. A Anki je fajn pro učení znaků, což už by vám samo o sobě mělo napovědět, že to asi nebude záležitost pro začátečníky.

Sečteno podtrženo na mě podobná zlehčující doporučení působí trošku jako blogískový populismus pro nahnání plusových bodíčků u svých čtenářů. A než se o to pokusím i já, podíváme se na velice kvalitní internetovou „publikaci“, která vás zasvětí do tajů běžně mluvného jazyka Země vycházejícího slunce.

Český výukový bizár aneb 100 zbytečných slovíček za 100 minut

Mám na mysli tuto lahůdku, na níž lze aplikovat oba výše kritizované body. Je to jednak velmi špatná „učebnice“ či spíš elektronický zdroj, abychom byli přesní, jenž do velké míry spoléhá na katakanová slova. Navíc nám lže už ve svém názvu, nejedná se v žádném případě o „100 japonských vět“, nýbrž o větu jednu. Autorka v ní obměňuje pouze slovíčka, jejichž využitelnosti by se z drtivé většiny dalo polemizovat. Ostatně i volba některých slov je s přihlédnutím na použitý větný vzorec při nejlepším projevem špatného vkusu. Primárně mi jde o zařazení termínu „kamikaze“, což opravdu není téma, které by chtěl cizinec začátečník vytahovat bez toho, aby dokázal případnému Japonci osvětlit, jak to vlastně myslel. Schválně si představte, jak byste se asi zachovali vy, kdybyste nějakého člověka na ulici slyšeli nadšeně říkat: „Mám rád sebevražedné bombové útoky!“

„E-kniha“ je dále posetá milionem chyb v transkripci. Zde bych jako jednoho zástupce za všechny vybral kdysi oblíbenou kratochvíli „tamagotchi“. Proč autorka nepoužije již počeštěný termín „tamagoči“ je mi záhadou. Místo toho si i na zbytku svého osvětového blogu dobrovolně volí tuto velice zastaralou formu anglického přepisu Originální japonská transkripce je v mnoha případech celkem irelevantní vzhledem k tomu, jak to mají Japonci s chápáním a poslechem angličtiny. Co chvíli také namísto přepisu zvolí raději český ustálený termín. Místy pak asi čistě jen zkouší, co oko čtenářovo vydrží, jinak si totiž neumím vysvětlit slovo „sensej“.

Transkripce by ovšem bylo to nejmenší, dalším problémem jsou vyloženě faktické chyby, které jsem našel dvě. V první řadě „人力車“ se nečte „rikša“, ale „džinrikiša“ a v překladu znamená „rikša“, nikoliv „pohon na bázi lidské síly“. Pokud byste zkusili na Japonce vybalit „rikšu“, jen by na vás zmateně koukal. A kdybyste mu pověděli, že máte rádi „saké“, asi by se pousmál a opravil by vás na „sake“, v rádoby přepisu totiž autorce čárky nejen záhadně mizí, ale i přibývají.

Nejhorší na celé příručce je pak její nepraktičnost, jak jsem naznačil již v podnadpisu. Takový kóan (uvedený jako „koán“) je třeba velice frekventované slovíčko. Kaizen dělá člověk přece každý den po snídani, obědě i večeři a zen tady vyznávají tři čtvrtiny naší populace. U těch katakanových slov je to pak ještě horší, neboť aby autorka našla 50 srozumitelných přejatých slov, musela zapátrat v poměrně okrajové slovní zásobě. Tolik tropického ovoce, kolik v tom seznamu je, pomalu nenajdete ani na místním food festivalu a s nově nabytými znalostmi ze světa sportu byste z fleku mohli nastoupit jako sportovní komentátor. Úsměvné mi ještě přijde užití slova „džez“ místo zavedeného „jazzu“, to je však jen otázka mých preferencí, neboť počeštěný tvar je dle Ústavu pro jazyk český také v pořádku.

Co mě ovšem na téhle frašce zvedlo ze židle nejvíc, je autorčina do nebe volající drzost, když si na konci svého článku dovoluje přihodit číslo svého bankovního účtu s tím, že jí za to klidně může někdo přihodit pár drobných. To je samo o sobě celkem v pohodě, nic po nikom nepožaduje, ale myšlenka toho, že je evidentně upřímně přesvědčená o jisté kvalitě svého jinak scestného díla pochybných kvalit, je mi vyloženě proti srsti.

Takže toto povídání bych už raději ukončil, než přijde i na ostřejší slova. Stručně řečeno, i když tento můj článek třeba čtete se silnou nevolí a myslíte si, že píši jen samé blbosti, tak se, prosím vás, od tohohle držte dál. Víceméně cokoliv dalšího z toho Googlu je oproti tomuhle pro váš budoucí rozvoj méně závadné.

Takže kam dál?

Když jsem tady takhle hezky vyřadil snad všechny dostupné metody, tak co si tedy mají lidé počít? Jak s tou japonštinou vlastně začít tak, aby to nebylo „špatně“? Odpověď na tyto a jistě i další otázky je nabíledni. Pokud máte o japonštinu opravdový zájem, zainvestujte do kurzu nebo do zběhlého lektora. Živý člověk se může naprosto přizpůsobit vašim učebním potřebám a má možnost opravovat špatné návyky přímo v jejich zárodku. Nestane se vám tedy, že se třeba i po letech samostudia budete muset přeučovat úplné základy. Dostatek materiálu všude po internetu je moc fajn věc, dá se skvěle zakomponovat do výuky, ovšem vytváří právě tu iluzi nepotřebnosti někoho, kdo vás jím provede. Stejně jako oheň je to takříkajíc dobrý sluha, ale zlý pán.

K dispozici pak máte jednak klasické kurzy v nějaké jazykovce, které samozřejmě vím, nejsou pro každého, neboť ty, co nabízí japonštinu, se nachází jen ve velkých městech a to ještě ne ve všech, a jednak také hodiny na dálku přes Skype. Druhá možnost je mnohem atraktivnější pro obě strany, člověk může zůstat v teple a bezpečí vlastního domova a zároveň se dosti výrazně snižuje cena. Proč? Kromě neodmyslitelného šetření za městskou hromadnou dopravu totiž budete platit opravdu jenom svého lektora. Ceny ve školách jsou výrazně nadsazené a hodně velkou část těch peněz neuvidí váš učitel, nýbrž jeho zaměstnavatel. V případě oborů nebo předmětů, které si vyžadují speciální pomůcky a výukové prostory, je to nutné zlo, avšak výuka jazyka na tyto aspekty zas tak náročná není, i když možnost osobního setkání je dozajista výhodou.

A s tím tento svůj krátký rozbor ukončím a nechám vás samotné, abyste sami pro sebe rozhodli o nejlepším a nejefektivnějším způsobu výuky. Doufám, že jste se bavili a zase někdy příště na shledanou u nějaké té zdi textu.

Korektury a fotografie: Ely

Krev, titulky a slzy aneb Animefest pořád bez Animefestu (2016)

Nepředpokládám, že si na to ještě někdo pamatuje, avšak předloni jsem vám poskytl takový malý náhled do toho, jak to chodí v zákulisí tohoto největšího českého conu. Tehdy jsem se ve své nové funkci vedoucího sekce zařizující komplet všechno české a okrajově i anglické promítání teprve rozkoukával. Loni jsem se nejdříve chystal sepsat velice podobný report, avšak když se takhle na plný úvazek věnujete přípravám, většinou vám pak na akci samotné nezbývá příliš elánu, který byste mohli investovat do nějakého programu (nemluvě o tom, že promítání se pak vyhýbáte jako čert kříži poté, co jste všechno viděli v lepším případě dvakrát). Jediné, co po tom měsíci až měsíci a půl probdělých nocí chcete, je řádná relaxace u příjemného popovídání s přáteli, ne další namáhání mozkových buněk na přednáškách. Prožíval jsem ovšem rozčarování natolik silné, že jsem sám sebe včas zadržel, abych náhodou nenapáchal více škody než užitku.
A k jakémupak rozčarování se tak člověk může v zákulisí dostat? Pokud jsem vás touto na první pohled a opravdu jen na první pohled bulvární expozicí navnadil, čtěte směle dále. Dozvíte se nejen o průběhu příprav k letošnímu ročníku festivalu, ale zároveň bude ukojena vaše eventuální zvědavost ohledně promlčeného ročníku minulého.
Jinými slovy přehrada byla otevřena, již není cesty zpět.

 

Jak to všechno vzniká 2.0

Oproti prvnímu a vlastně i druhému, tedy loňskému roku, se letos na poli přípravy promítání jednalo o mnohem organizovanější akci. Vzhledem k tomu, že Animefest v posledních několika letech zaznamenal poměrně náhlý nárůst v návštěvnosti, došli jsme s mojí nastávající ženou Ely k závěru, že by bylo více než vhodné, aby se tomuto vývoji přizpůsobila i kvalita promítání. To v zásadě znamenalo přechod na mezinárodní titulkovací standardy. Stručně řečeno jsem se totiž loni na jaře tak nějak dozvěděl, že celé ty roky titulkuji sice z nějakých 95 % docela dobře, ale z těch zbývajících pěti to dělám úplně blbě, takže je vlastně úplně jedno, jak moc dobře jsem to přeložil. Měl jsem tehdy jen nějaké matné ponětí o tom, co je to CPS (Characters per Second neboli českými slovy znaky za vteřinu), protože nová verze Aegisubu zrovna tuto informaci začala zohledňovat. Už mi ovšem nějak nedocházelo, jak moc důležitý „detail“ to popravdě je. Vy když totiž uděláte řádek, který přesahuje úměrnou hranici tohoto čísla, můžete si být takřka jistí, že divák ten titulek nestihne přečíst, aniž by si musel stopovat video (což při veřejném promítání jaksi není možné). A nikdy jsem neslyšel ani o dalších několika srandách, co se na první pohled tváří jako zbytečné maličkosti. Nu, abych ale toto nudné vysvětlování nějak rozumně zakončil, řekl bych jen již jen tolik, že titulkování se stalo ještě větší výzvou, než kdy předtím.

Ještě než se definitivně přesunu ke strastem letošního ročníku, několika slovy bych okomentoval ještě ten předešlý, když už jsem na to některé z vás možná navnadil svým úvodem. Jak jsem již říkal, vedoucím sekce pro přípravu promítání jsem se stal před dvěma lety v roce 2014. První rok byl dosti zmatečný a žádal si notnou dávku improvizace, protože mi to hintzu předal bez jakékoliv zavedené struktury, se dvěma překladateli a jedním časovačem k dobru. Mým prvotním instinktem bylo plně zmobilizovat Sunsub, jež tvořil jakési technické i korektorské zázemí pro vznikající titulky. K tomu jsem navíc začal verbovat každého dobrého překladatele na potkání (dodnes mi v sítích zůstal třeba Meon a Maty93). Jako mezistupeň mezi překladem a korekturami jsem pak zařadil ještě kontrolu překladu (z japonštiny), kterou jsem delegoval buď Matteasovi, nebo jsem ji zastával já. Všechno promítání pak nakonec procházelo přese mě, neboť ve výsledku za to nesu jakožto vedoucí plnou zodpovědnost já. To stručně řečeno znamená další korektury a kontrolu překladu. Nějak to fungovalo a povedlo se nám to i přes několik překážek (viz report z roku 2014) dovést do zdárného konce.

Loni, tedy v rámci Animefestu 2015, jsem se tento systém snažil ještě trošku uhladit, ale bohové si usmysleli, že mi nahází po nohy pár klacků. Odpadli mi asi dva překladatelé a hlavně Matteas mi odjel studovat do Japonska. Což vlastně jinými slovy znamenalo, že komplet promítání jsem viděl minimálně dvakrát, protože jsem dělal jednak kontrolu překladu, při níž jsem už dělal i nějaké ty korektury, pak jsem to poslal na hlavní korektury a poté dělal ještě závěrečné korektury, než jsem tomu dal zelenou. Sám jsem tehdy překládal pouze polovinu Krátkého smíru, jinak mi bohatě stačily ty „kontroly“ s nervy spojené s Kagujou (podobné jako rok předcházející se Zahradou slov a stejné jako letos s Impériem mrtvých). V krátkosti mi Kaguja přišla od překladatelky až ve čtvrtek, tedy den před akcí s tím, že předešlé dva týdny se jí nedalo dopsat ani přes maily, ani přes Facebook a dokonce měla i vypnutý mobil. Naštěstí byly titulky (minimálně z mého tehdejšího pohledu, o zásadách správného titulkování jsem se dozvěděl až po akci) v největším pořádku, takže se to čekání nakonec vyplatilo. S Impériem mrtvých to bylo mnohem, mnohem slabší, o tom však víc níže…

Čímž se však dostáváme k jádru všech problémů, které jsem loni s organizací měl. I přesto, že jsme reálně zařizovali až třetinu celého programu festivalu, nebyli jsme oficiálně uznáváni jako sekce, což se mimo jiné projevilo i tak, že jsem loni vůbec nebyl v systému, tudíž mě kyselá slečna na recepci odmítala pustit dovnitř. To je zároveň důvod, proč jste se ode mě nedočkali žádného reportu k Animefestu 2015. Celý víkend a ještě tak týden po něm jsem byl chodící vtělení zapšklosti a černé žluči čpějící v soukromých zprávách síru na hintzua s novou programovou ředitelkou Mrkví. Seznal jsem, že v takovém stavu by z toho nevzešlo nic dobrého ani pro jednu stranu, a tak jsem prostě počkal, až ze mě tyto nelibé emoce vyprchají s tím, že za nápravu pro příští rok budu bojovat až potom.

Titulková Odyssea 2016

Najděte přesně jednu chybu.

Tímto ukládáme minulost zpět do propadliště dějin, kam právoplatně patří, a konečně se dostáváme do současnosti. Úvodem se sluší říci, že i přes jisté neshody a pár komunikačních šumů jsme nakonec s Mrkví dokázali dát dohromady všechno, co jsme od práce pro tento festival představovali. V první řadě to bylo samozřejmě zavedení sekce s názvem „Příprava promítání“ (neboť „překladatelská“ by tak úplně neodrážela naši práci, zabýváme se kompletní přípravou filmu či seriálu předtím, než je předáme do rukou promítačům. To obnáší překlad, kontrolu překladu, korektury a technické náležitosti finálního videosouboru). Moje nadšení z tohoto jednoho boje ovšem rychle vybledlo, když se přede mnou vynořilo zbytek bitev této války. Jednalo se snad o nejhektičtější ročník vůbec, promítání bylo jen o něco víc než loni a lidí cca stejně, ale sešlo se to tak, že většina toho přišla najednou, což způsobilo zoufalý nedostatek překladatelské a především korektorské síly. A to jsem ještě ani nezačal o dodržování mezinárodních titulkových standardů, které byla schopna řádně dodržet všehovšudy pouze Dia, čímž ji ještě jednou velice děkuji za to, že jsem nemusel nijak zvlášť procházet alespoň ten Endride. Ještě než se však začnu zabývat detaily, předesílám, že jsem letos získal do týmu novou japonštinářskou pomoc v podobě Žabisty a více než nenahraditelnou korektorskou a všeobecně kontrolorskou pomoc skrývající se právě v Ely, která se snažila balancovat náročné vysokoškolské studium s pomocí na kompletním letošním promítání kromě výše zmiňovaného Endridu a pak ještě Ghost in the Shellu. Pojďme se na to tedy podívat pod drobnohledem.

Začalo to na tom začátku ledna celkem nevinně. Mitsuki jsem již někdy v prosinci zadal překlad Hany, Alenky a případu vraždy a ona mi překlad dodala v domluveném termínu. Vrzat to začalo ve chvíli, kdy jsem tento film přehodil na kontrolu překladu nové krvi se znalostí japonštiny. Aktivně si k této kontrole přibrala i problémové Impérium mrtvých, což se mi později stalo téměř osudným. Každopádně zpět k tématu a hezky stručně, jasně. Impérium jsem zadal jiné překladatelce a opravené titulky k Haně jsem z ní vymlátil až 6. dubna. Ty jsem obratem předal na korektury a čekal, co z toho vyleze. Ve výsledku se ukázalo, že především nedostatečná příprava mého stávajícího týmu, neboť jsem stejně nakonec trávil u korektur čas já a snažil jsem se dát do kupy CPS a další důležité srandy týkající se titulků. A zrovna Hana byla absolutně to nejmenší, repliky byly povětšinou krátké a jasné, akorát prostě chtěly místy zkrátit, případně rozseknout či spojit. Kromě toho musím za sebe Mitsuki pochválit, a to především za „zbraň hromadného močení“.

Ta opravdová „zábava“ ovšem začala až u Psycho Passu, jež sice měl Paddy přeložený vlastně za jeden víkend, ale také to pak podle toho vypadalo. Byl jsem tou dobou již smířen s faktem, že mi znovu odpadli všichni další potenciální kontroloři překladu, takže jsem film hned poslal na korektury, a když se mi pak vrátil, na okamžik mě a ženu zachvátily mdloby. Vybaflo na nás hned několik odstínů červené od jemně třešňové až po krvavě rudou, bílé zbývalo pouze poskrovnu. Tak nějak jsem si naivně myslel, že když na tento problém korektorku upozorním, pošle mi to napodruhé již v pořádku. Abych jí tedy úplně nekřivdil, tak CPS věru v pořádku bylo, ale stejně jsem další čtyři dny strávil korekturami a zároveň i překladem sám.

Další podobný horor mě čekal u Harmonie, kterou si neprozřetelně vybral Žabista jako svůj titulkový debut. Kdo se na tento film byl podívat, mě asi chápe, kdo nikoliv, pokusím se mu to přiblížit. Zkuste si vzpomenout na hodiny, kdy jste na biologii probírali genetiku, přihoďte „trošku“ filozofie ze základů společenských věd a nakonec to promíchejte s poválečnou literární avantgardou, k níž jste se v češtině ani nestihli dostat. Dokořeňte faktem, že 90 % všech replik jsou pěti až šestivteřinové monology na výše řečená témata, a máte perfektní představu o mém pětidenním ozdravném pobytu v Očistci. Největší problém zde byl jednak komunikační šum mezi mnou a Žábou, kvůli němuž si špatně nastavil Aegisub, takže v několika případech dost slušně přestřelil maximální možnou délku, a jednak špatné návyky ze školního prostředí. Tedy takové to: „Překládejte všechno doslova do písmene, nic nevynechávat!“, což je asi to nejhorší, co můžete začínajícímu, nadějnému titulkáři udělat. Také je to hned první věc, kterou z takového člověka musíte vymlátit. Žábu musím každopádně pochválit, protože bez jeho překladu bych na tom nechal tak týden dva minimálně. Jo, a zapomněl jsem zmínit, že v době, kdy se ke mně tento film dostal, jsem již rezignoval na jakoukoliv kontrolu překladu a korektury, protože prostě nebyl čas. Dokončil jsem svoji kontrolu a obratem to předal Ely, aby vychytala zbývající kiksy a jako bonus díky své bystrosti zachránila celkové vyznění tohoto filmu.

Mezi nejméně problémové promítání se bezkonkurečně řadí mimo jiné Slečna Hokusai, jíž jsem se překladově ujal já a na poli korektorském si ji vzala do parády Ely. Zde vlastně ani nemám nějak co komentovat. Prostě jsem si to rozdělil mezi nějaké tři dny, pak jsme to se ženou projeli a bylo vymalováno. Tady žádné překladatelské léčky nikde nečíhaly.

Než se přesunu ke „zlatému hřebu“ tohoto roku, krátce shrnu naše letošní seriály. Přehlídka smrti byla víceméně bezproblémová, u Sunsubu jsem ji z většiny přeložil již loni, přičemž pár dílů si vzal na starost edison, když to chvíli vypadalo, že se na to z nedostatku času vybodnu. S Ely jsme tedy postupně projeli šest prvních dílů, upravili je dle titulkových zásad a místy vychytali zbytek chyb a nepřesností.
Čarodějku na koštěti jsem také dělal já s ženou, taktéž žádný problém. Naopak příjemný oddech u něčeho, co zrovna neřeší smysl všehomíra. To samé platí u Thermae Romae, které bylo přiděleno naší další nové japonsky mluvící posile Velu. Ta si zaslouží pochvalu za naši nejlepší letošní překladatelku, a to jednoduše proto, že si jako jediná přesně nastudovala zásady titulkování, takže jsme se ve výsledku opravdu zaměřovali jenom na korektury, ne na upravování technických a formálních záležitostí. Dobrá práce a jen tak dále, budeme si ji hýčkat i nadále. Pochvala patří též i Leemu za Endride, který k takto kvalitnímu výsledku dospěl také díky již zmiňované korektorce Die. Schválně tohle kombo zkusíme i příští rok, jak se nám osvědčí.

Jak jsem už předesílal na začátku Ghost in the Shell (jak OVA, tak film) letos nešly přese mě jednoduše proto, že nebyl čas, od začátku dubna jsem konstantně seděl u filmů na Animefest a ani tak jsem to nedokázal. Tímto bych chtěl poděkovat Meonovi a naopak se omluvit Matymu, Omajovi a Kandě, kteří původně překládali Ghost in the Shell: Arise seriál, než nám to Japonci cca dva týdny před akcí změnili na původní OVAčka. Ještě tedy pro představu, jak málo na to všechno bylo času, mohu říci, že Impérium mrtvých se dodělávalo ještě ve čtvrtek kolem desáté večerní. A pro ty, kteří chtějí vědět proč, mám zde krátký deníkový román, skoro jako od Werthera.

26. 3. 2016
Letošní březen je obzvlášť chladný. Doufejme, že se v dubnu řádně oteplí, abychom se mohli kochat místními kultivary sakur. Naděje je ovšem věc prchlivá, nelze se na ni vždy tak úplně spoléhat… A i přesto, že jsem si toho plně vědom, jsem dnes po dlouhém a těžkém rozmyslu kontaktoval svoji starou známou ohledně jisté prosby. Jedna z mých nových známých se u jisté Alenky neprojevila jako zrovna nejspolehlivější člověk, takže jsem potřeboval, aby pro mne místo ní někdo přeložil jisté Impérium mrtvých. Odpověď přišla ihned a mé srdce zaplesalo radostí. Snad to letos konečně vyjde, snad si budu moci užít ty české odrůdy třešně v plném rozpuku v klidu a míru. Ach ano, takto chutná naděje a já z její číše upíjím plnými doušky.

12. 4. 2016
Dnes nadešel den naší úmluvy a… překlad je u konce! Dodržela svůj slib. Náš slib! Nedokáži uklidnit svůj roztřesený dech, nohy se mi klepou a dlaně se mi potí jako divé. Potřebuje ještě jeden jediný den na doplnění posledních nadýchaných kudrlinek. Již pouze jeden den…

19. 4. 2016
Jeden den…

22. 4. 2016
Den…

24. 4. 2016, 12:00
Ze dne se staly dva a ty pak nabily do dalších dvanácti… A celý tento čas bez možnosti kontaktu. Elektronické zprávy jsou neúspěšné, telefonní linka hluchá, snad již jen poštovní holub… Ale ne, na to už není čas! Je třeba jednat, musím jen rozdmýchat ten jediný uhlík naděje, který mám. Ničeho více není třeba! Rychle, ještě stihnu dorazit před učebnu, kde má probíhat její výuka. Tam ji dozajista zastihnu, tam všechno dobře skončí a naděje bude zachráněna.

24. 4. 2016, 18:00
Naděje natáhla bačkory stejně jako takhle přeslazená kýčovitá fraška. Bez oběda se přiženu před třídu, kde má zrovna mít hodinu, protože mám bobky z toho, aby je náhodou nepustili dřív a ona mi zase nevzala dráhu. Tak tam nějakých 20 minut stojím, čekám, ještě tak nějak v hloubi duše doufám, že tam fakt bude, až se nakonec otevřou dveře a ona samozřejmě nikde. Za hodinu a půl má mít další hodinu, ještě existuje byť jen drobná šance, říkal jsem si naivně. Ale nemohl jsem stát jen tak na místě. Ne, já se pěšky vydal ten kilák a něco k ní na ubytovnu, kde jsem měl víc štěstí než rozumu, protože se domů zrovna vracel náš společný známý, který tam bydlí také. Jinak bych se dovnitř nedostal. Vysvětlil jsem mu tedy řádně situaci (že mám vlastně strašnou radost, neboť budu moci využít těch pár dní před akcí své překladatelské dovednosti ještě jednou) a požádal ho, zdali by na ni večer neťuknul, protože ona na pokoji samozřejmě nebyla. Poděkoval jsem a s molekulou… atomem naděje vyrazil pěšky zpět do školy, kdyby náhodou dorazila na svou další hodinu.
A tak teď sedím doma a psychicky se připravuju na to, že zítra to začnu překládat odznova… Ne vlastně, já si musím ještě připravit prezentaci na zítřejší akademickou soutěž, na které mám být v osm ráno.

25. 4. 2016, 8:30
Po včerejším utápění sebe sama v hlubinách beznaděje se mi konečně rozjasnilo a já nouzově zmobilizoval Žábu, že to přeložíme napůl. Může až večer, takže jsme se domluvili tak, že já přes den přeložím, co stihnu, a zbytek dáme na půl.
Ráno jsem tedy projel se svým příspěvkem soutěž a hned se vrhnul na překlad.

25. 4. 2016, 18:00
Mám nějakých 500 řádků ze 1200, to půjde. Žába dostal druhou polovinu těch zbývajících 700 řádků, takže se kouká na ten film s tím, co jsem stihl přeložit kvůli kontextu.

25. 4. 2016, 19:30
Stará známá se ozvala s tím, že zapomněla ty dva týdny zpátky titulky odeslat. Dobře, odvolávám svého nového obojživelníka. Jsme zachráněni přece, minulé dva roky sice titulky také dodala hodně pozdě, ale stály za to!

25. 4. 2016, 20:00
Otevřel jsem ty titulky. Jsme v prdeli…

A tady bych to utnul. Stručně řečeno jsem pak strávil ještě zbytek dne a kus čtvrtka tím, že jsem projížděl zbývající řádky a téměř všechny je překopával. Moje stará známá, jak mi pak i psala, nebyla letos jaksi ve formě. Čímž bych zároveň ukončil i toto více než nudné okénko do naší přípravy promítání. Na začátku jsem ještě zapomněl zmínit jeden „zlepšovák“, který jsme letos zavedli. Poprvé jsme na konec titulků psali, kdo daný titul překládal a opravoval, abychom se také cítili nějak doceněně!

Shrnul bych prostě celé tak, že na akci samotnou jsem si vlastně jel odpočinout a zároveň se přiznám, že teďka prožívám krátké období, v rámci nějž se cítím poněkud nemístně, jak mám najednou volného času víc než hodinu dvě denně. A tak trochu si to asi myslela i moje hlava vzhledem k tomu, co si pro mě připravila již v pátek po zahájení Animefestu…

„Je to jasný, Brno mě chce zabít!“ aneb Trochu kultury a troška vzrůša

Nejdříve se zhodnotím ty celé dva body programu, které mě město Brno nechalo zhlédnout. První z nich byla sobotní Tlakshow, která tentokráte více než překvapila. Jediná negativní věc na výstupu Lusi a Sykyho byl totiž Toyotomi jakožto jeden z hostů. Jejich moderátorské dovednosti se už i od výstupu na Natsuconu o něco málo zlepšily, jsou pohotovější a vtipnější. Navíc brilantní parodie české „jůtubové“ scény opravdu pobavila i mě. Samotného mě překvapilo, když se moje maličkost stala tématem jednoho z použitých krátkých videí, jež pro změnu položilo smíchy na zem moji ženu. Akorát tedy pořád dost dobře nechápu význam té fotografie, kterou si se mnou potají pořídili. A to se mi to Lusi snažila v neděli před svým odjezdem vysvětlit! Každopádně i přesto každému, kdo nemohl být přítomen osobně, doporučuji zhlédnutí ze záznamu. Určitě to stojí za to, obzvláště pokud sdílíte můj názor na naše „jůtubové“ celebrity.

Nu, a druhým bodem programu se pro nás stalo nedělní Benri Japan v podání pána vystupujícího pod nevšední přezdívkou Švagr. I zde jsem byl příjemně překvapen projevem přednášejícího. Sice na mě trošku rušivě působil fakt, že to byl velice vzácný druh weeba staršího typu, tedy inteligentní a na první pohled sečtělý, ale kromě toho velice kvalitní výstup. Vlastně projev a vtip bylo to jediné, co mě tam tak nějak drželo, neboť až na jednu dvě věci, které byly v prezentaci zmíněny, byl mi zbytek těch věcí již dávno znám. Celkově však kvalitní přednáška, Švagra bych si klidně poslechl někdy ještě jednou, pokud by si vzal na paškál nějaké větší obskurity, k nimž by mohl mít teoreticky přístup, když se do té Země vycházejícího slunce přiženil!

A teď se již konečně dostávám k tomu zlému Brnu a zároveň i důvodu, proč jsem letos navštívil tak málo programu. Zkrácená verze zní: „Nepřetahujte se, děti, kousne vás to do zadku.“ Ta další by se dala rozvést následovně.

Fakultní nemocnice sv. Anny

Přibližně měsíc a půl nepřetržitého pracovního nátlaku a stresu se jen málokdy projeví ještě „v zápřahu“. To by se člověk musel přetáhnout hodně přes limit. Normálně to pravděpodobně funguje tak, že jak dřete jak ten mezek, akorát hlavou, tak si na ten stav vaše tělo a psychika poměrně rychle navykne, začne ten stres ukládat bokem do krabičky, a jakmile pak povolíte, celou tu krabici vám vecpe najednou do chřtánu. Takže jsem v pátek přijel a bum, večer před spaním záchvat migrény. Čas od času mě to trápí, tudíž jsem se tomu nějak vyloženě nedivil, jen jsem se celou noc svíjel v bolestech, párkrát šel znova ochutnat to kimči, co jsem měl k večeři, poněvadž mi ta bolest hlavy vždycky spolehlivě zvedne žaludek, a nakonec se z ničeho nic ráno probudil vyčerpaný a s černočernými kruhy pod očima. Divit jsem se tomu začal až ve chvíli, kdy mě to v sobotu k večeru chytilo znovu a Ely napadlo zburcovat hintzua, který mi zařídil odvoz na místní pohotovost, kde mi operující doktor po několika zábavných aktivitách, jimiž vyloučil mozkovou mrtvici, do žíly pustil jakýsi blahodárný mok, jež nakonec třeštění mé hlavy učinil přítrž. Chtěl bych tímto moc poděkovat Zbyškovi, jenž nás tam odvezl, a Sauriel, která mi dělala zdravotnický doprovod. Bez tohoto zásahu bych se evidentně nevyspal ani svoji druhou noc v zakletém Brně. Mimo jiné jsme kvůli tomu propásli přednášku o tom, jak se „píše ve vyšší lize“ od Jacindy, na níž jsme se tolik těšili. Tak snad příště…

Astrak vypuštěn do svého přirozeného habitatu

Jako v každém reportu házím na samotný konec několik zážitků, které by potenciálně mohly zajímat pouze a jenom známé a na něž nejsou cizí lidé příliš zvědaví. Tak to vezmeme hezky svižně, ať to odsýpá.

Jen co jsme v pátek přišli, hned jsem začal být mojí ženou a Veve objektivizován jako kus masa. Bylo to velice opresující a velice mě to triggerovalo! V sobotu jsme Aloise s Veronikou zachránili od jisté nemoci pouze a jenom tím, že jsem vyslovil svoji myšlenku: „Jste si jistí, že byste takhle nemocní měli chodit do baru?“, načež mi bylo odpovězeno: „Když to řekneš takhle nahlas, tak to opravdu zní jako špatný nápad, ty jo.“ Mrkev je naživo příjemná osoba a mě osobně tedy překvapily její herecké schopnosti. Paddy nám letos nějak omládl, změnila se mu barva vlasů, módní vkus a nedokáži se zbavit dojmu, že vypadal trošku jako Yuuya. Po dlouhé době jsme se zase viděli s Erikem, z něhož se stal neFacebookový poustevník. Elda u sebe na stánku furt kreslila nějaké sprosťárny a ještě k tomu furríky. Že se osazenstvo Animefestu nestydí objednávat si takové věci! Zahlédl jsem na akci skvělý cosplay na zaměstnance korporace Joja ze Stardew Valley, ale byl jsem příliš stydlivý na to, abych si řekl o společnou fotografii. Asasire by měl zlepšit svůj ústní projev. Zall by se měl do příště naučit pořádně překládat, protože éra sazby již dávno pominula! Když na festivalu japonské kultury se zápalem diskutujete o daních a možnosti skloubení sirotčího důchodu se zdravotním a sociálním pojištěním, znamená to, že jste staří. Žába přivedl na akci svoji japonskou kamarádku a podle mě donutil komunikovat s ní mojí otřesnou mluvenou japonštinou. Evidentně si koleduje příští rok o další Harmonii. Ely je ta nejlepší žena a Marek Wolfii smrdí.

Jo, a konečně se mi povedlo v rámci zakončení nasáčkovat na pódium!

Kdybyste si náhodou nevšimli!