Akicon z domácího tepla a nepohody (2016)

Někteří z vás si název mého reportu již úspěšně přeložili a vyložili, zbytku náleží krátké osvětlení. Letošní Akicon jsme ani já ani Ely nemohli navštívit osobně, neboť jsem domů zatáhl jakousi potentní bakterii, která se nejdřív pokusila pozřít mandle mně a při první příležitosti začala sprostě napadat i moji skoro družku. Na festivalu jsme tedy byli přítomni pouze virtuálně, ale ani to nás v žádném případě nezastaví, reporty na program budou! Byť jen na ten z hlavního sálu. Takže si uděláme nejdříve takový náhled do přednášek a následně se krátce podíváme, jak jsme si užili… v chatu.
Je to každopádně fakt škoda, protože více než měsíc před akcí jsme s Ely strávili u tvorby titulků k Lupinovi, Potemajo a Midori no hibi. Šperkovali jsme, dolaďovali a tříbili, až jsme si nakonec ani ten volný vstup užít nemohli. Prostě výstavní příklad pechu…

Oficiální propagační materiály letošního ročníku

Přednášející třeste se, Velký bratr vás vidí

Po zapnutí streamu na nás již čekal Grek a jeho exkurze do Architektury japonského školství. Z názvu jsem původně očekával strukturaci japonského školského systému, kterého jsem se ve druhé polovině přednášky dočkal také, ovšem všeobecně byl výstup věnován opravdu do slova a do písmene architektonickým řešením školních budov v seriálech i v reálném světě. Co do kvality projevu nelze Grekovi klasicky nic vytknout, stejně tak drtivá většina podávaných informací byla zajímavá a obohacující. V jednu chvíli však prezentoval obecenstvu ne zrovna pravdivé informace. Konkrétně byla řeč o počátcích školství v západním smyslu, kdy se mnoho japonských rodin muselo rozhodovat, zdali svoje ratolesti poslat do školy, nebo jestli si je mají nechat doma, aby jim měl kdo pomoci obdělat pole. Pro nedostatek žáků se často stávalo, že dělení tříd a ročníků bylo tehdy velice provizorní, takže se najednou v jedné skupině mohly octnout děti různých věkových kategorií a stupně vzdělání. Grek pak chybně dedukoval, že právě kvůli této problematické situaci se vyvinul v komunitě dozajista známý koncept vztahů mezi senpaiem a kóhaiem. Myšlenka zajímavá, avšak naprosto zavádějící. Takzvané vertikální členění společnosti, s nímž je úzce spojena i úcta ke služebně staršímu, totiž vychází z čínského konfucianismu, který je jedním ze základních kamenů japonské společnosti už od 6. století. Vychází z něj nutnost úcty a poslušnosti nejen vůči nadřízeným, ale také starším kolegům. Kromě toho z obsahového hlediska nemohu vytknout nic, ještě si snad mohu jako vždy rýpnout za použití anglické transkripce v České republice. Tentokráte mohu navíc i vyvrátit Grekův argument pro její použití, tedy že česká transkripce se nedá použít při vyhledávání na Googlu. Zíza potvrdila, že při zadání české transkripce si to vyhledávač přežvýká a danou věc to najde i tak. Šach!
EDIT: Tak jsme to ještě se Zízou testovali a ta česká nemá tedy úplně 100% úspěšnost, ovšem to je pouze o důvod víc, proč ji minimálně v našich končinách používat víc, neboť pak si na ni Google postupně "zvykne" úplně. Takže stejně šach!

O dvě hodiny později jsme jakožto vůdčí členové animefestí překladatelské sekce naladili Christofův Rok s Animefestem, abychom se také dozvěděli něco málo o tom, jak se ten con organizuje! Nu, ale žerty stranou. Řečené informace můžeme potvrdit, byť se nám upřímně nezamlouvá řešení všeho na poslední chvíli, i když z toho Christof s nonšalantností sobě vlastní dělá pomalu ctnost. My na druhou stranu máme spánek a svoje nervy rádi!

Na následující přednášku od Angie, Lekce japonské angličtiny, jsem se původně velice těšil, nakonec se z toho však vyklubala taková středně nudná vysokoškolská přednáška s občasnou hlasovou performancí. Informace až na detaily správné, ovšem ze své podstaty vesměs nezajímavé a popisné. Osobně si ani nedokáži představit, jak by člověk mohl ozvláštnit výuku fungování japonského fonetického systému a jeho aplikaci na jiné jazyky tak, aby žákům či obecenstvu po té hodině v hlavě utkvělo něco víc než pár náhodných slovíček. Na jednu stranu je to celkem škoda, na tu druhou jsem rád, protože takhle po světě běhá mnohem více potenciálních zájemců o výuku japonštiny. Takže kromě nějakých kiksů typu „Čech se řekne čeko“ to byla taková normální školní, jak se říká, „nalejvárna“. Na akci tohoto typu bych ji osobně asi úplně nezařazoval, ale neurazí.

Co se týče následujícího programu v Toyotomiho podání, odkazuji vás raději na svou ženu Ely, ta jeho výstup vystihla velice vkusně a výstižně. Za sebe mohu jen zdůraznit, že tvorba přednášky čistě jenom s pomocí Wikipedie bez předchozího hlubšího zájmu o dané téma není zrovna to pravé ořechové.

Další přednáška, kterou jsem plně vnímal, se konala až následující den v sobotu. Jednalo se o Lusi a její Japonce a deštníky. Pro začátek se musím přiznat, že upřímně nedokáži rozpoznat, zdali se jednalo o hrané přehánění pro podtržení historické posedlosti, kterou Japonci evidentně pro deštníky pociťovali, či se s tím Lusi plně ztotožňuje. Možná tohle hrotím až moc, avšak jsem poněkud háklivý na to, když se Japonci mermomocí snaží ve všech směrech působit jako unikátní lidská rasa s unikátními rysy mluvící unikátním jazykem oplývající unikátní kulturou. Ano, ještě generace japonských babiček a dědečků o tom byla díky státní propagandě část svého života bytostně přesvědčena a do dneška se to nepovedlo úplně vymýtit. Toliko k mému dilematu. Kromě toho zase k podávaným informacím nemám až na detaily více či méně co vytknout. Konkrétně mě rozhořčilo překřtění obživlin, tedy cukumogami, na jakési „cukumonogami“ a poté zjednodušený výklad tohoto druhu strašidel všeobecně, což však už pramení spíše z mého extenzivního zájmu o dané téma a běžného posluchače příliš neovlivní.

U Lusi ještě chvíli zůstanu, akorát k ní přihodím ještě Sykyho, protože teď bude řeč o Protlakshow. Tentokrát se tato první otaku talkshow nesla v poněkud rozpačitém duchu. Na jednu stranu měla skvělé momenty v podání Trojhlavé saně, a to nejen v podobě rozhovoru, ale především následného požádání o ruku v přímém přenosu. Žádajícím byl D-fox, žádaná byla yarche a všechno dobře dopadlo! Doslova mezihra v podobě Trpaslíkova Poupátka neurazila, ovšem dle mého názoru se jednalo o záležitost přinejlepším úsměvnou. Tak nějak to zachránil následující host Lygast, který to po pomalejším začátku nakonec přece jenom rozjel. Na stranu druhou za sebe bohům žel nemohu říct, že by se mi trefili do noty úplně na 100 %. Ale co já vím, třeba hned příště předvedou 200% výkon!

Hned poté následoval hintzu se svým výstupem Srsly, komunito? WTF?!, na nějž jsme se z celého programu těšili asi nejvíc. Tedy nevím, jestli to bylo tím vysokým očekáváním nebo hintzuovou novou metodou pokládání otázek v podobě Sli.do, ale jeho přednáška ve výsledku vyzněla tak nějak do ztracena. Z jeho strany to byl sled zdánlivě nesouvisejících zajímavostí z lidské psychologie a historek nejen ze zahraničních conů. To je minimálně to jediné, na co si vzpomínám, neboť nám na začátku dal za úkol, ať na výše zmiňovaný web píšeme otázky, na něž na konci přednášky odpoví, a následně jim dáváme palce nahoru. Tím mistrně odvedl pozornost od toho, co se nám snaží sdělit, a já si nejsem jistý, zdali to byl úplně nejlepší krok. Nenechte se zmást, historky a informace byly opravdu zajímavé, poučné a vtipné, chybělo mi však něco, co by to všechno nějak smysluplně drželo pohromadě. Akorát si myslím, že bez toho odvádění pozornosti otázkami to mohlo dopadnout mnohem lépe. Podobný systém by se hodil spíše k přednáškám jednoduššího rázu.

Z hintzuova průzkumu vyplynulo, že tvořím 13 % osazenstva velkého sálu!

A stejně jak jsem Akicon začal, jsem ho také zakončil. Přesněji řečeno s Grekem a jeho dlouho očekávaným pojednáním Vliv anime na růst pšenice. Již jsme pomalu přestali doufat, avšak nakonec byly naše tužby vyslyšeny! A jak se toho Grek nakonec zhostil? Na jasnou jedničku, přesně definoval základní „veličiny“ a všechny známé i neznámé, provedl podrobnou analýzu, zvážil všechna pro i proti a nabídl nám všem uspokojivou odpověď na otázku, jež nás tak dlouho sužovala. Ale vážně, Grek tuto výzvu pojal akademicky a opravdu si dal práci s kvalitním výzkumem, z něhož vyvodil nejeden vtipný závěr. Stručně řečeno skvělá tečka za letošním Akiconem.

Chatové války a jiné povídky

Nelekejte se, nejedná se o žádné ozbrojené konflikty mezi chataři, nýbrž o narážku na jeden z našich memů, které jsme společně s Ely, Zízou a Ratmanem vytvářeli v chatu u streamu. „Vytvořil“ ho hned první den již výše zmiňovaný Toyotomi v rámci své přednášky, když začal rozebírat opiové války. Pokud jste byli u ženy na blogu, tak už víte, proč zrovna opium, pro zbytek jen ve stručnosti prozradím, že na nás přednášející pravděpodobně v důsledku únavy a celkové nepřipravenosti výstupu působil, jako by trochu toho opia sám požil. A tak se zrodil „opiový meme“! Tento úvod nechť slouží mimo jiné k navození atmosféry, v jaké se chatovací místnost celé tři dny nesla.

Zde bych měl pouze dvě příhody, které stojí za zmínku. Vzhledem k tomu, že se letos streamovalo na Twitchi, čas od času k nám zavítali zmatení cizinci, kteří se byvše zvyklí na let’s playe tázali, co se to tam promítá a co je to sakra za jazyk. Tu Ratman neotálel a v angličtině nově příchozímu hbitě oznámil, že to jest zpěvný jazyk slovanského kmene, jehož rituály se odehrávají v dřepu a v posvátném rouchu zvaném teplákovka. Nato jsem já nezapomněl tyto základní informace doplnit o důležité obětní rituály slovanského lidu pro Černoboga s jeho bratrem Bělobogem… Cizinec se po tomto prostém představení naší krásné kultury již neozval. Znovu mimochodem zdůrazňuji jistý sarkastický a jaksi… internetový podtón našich hovorů a poznámek.

Nu, a nakonec si dáme trošku toho dramatu. Možná tedy spíš tragikomedie, v jejíž hlavní roli figuruje vypečený Janud. Zatímco probíhala pěvecká soutěž Ajdoru a my skupinově a pravděpodobně až moc upřímně, nikoliv však vulgárně komentovali výkony některých soutěžících, přicválal jako rytíř na bílém koni a v intencích všech pravopisných pravidel pravil: „Kabelko nechel bi jsy se trosycku uklydnyt?“ Těžko říct, zdali mě chtěl takto prvoplánově vyprovokovat k nějaké sprosté odpovědi nebo jako mnoho svých vrstevníků prostě a jednoduše svůj mateřský jazyk neovládá. Každopádně jsme ho však všichni taktně ignorovali a pokračovali ve své konverzaci dál. No, a několik minut na to jsem z ničeho nic jen já jediný dostal 600vteřinový ban, načež jsem neotálel a šel se s jistým tušením optat devyxe, kdo že to zrovna moderuje ten Twitch. Trefa do černého, byl to opravdu Janud, který opilý mocí sáhl tentokráte pod moderátorským účtem po banovacím tlačítku. V pohodě, každý někdy uděláme nějaký kiks, jen mi není tak úplně jasné, proč mě nejdřív šel neúspěšně provokovat sám za sebe, když hned pár chvil na to se zase skryl pod roušku anonymity. Možná se to ještě dozvíme a možná pravda již navěky zůstane pohřbena v hlubinách internetového oceánu. Kdo ví…

Každopádně tak jsme si letos v rámci možností užili Akicon. Nezbývá než doufat, že to příští rok bude s naším zdravím lepší a my si ho budeme moci užít naživo a ne jen zpoza obrazovek našich počítačů.

Nevkusně vkusný průvodce japonskou společností

Řeč je o knize s názvem Jak komunikovat s Japonci aneb Nebuďme xenofobní (kurzíva = Comic Sans) z pera Alice Kraemerové. Někteří možná již narážku na jistou formu nevkusu pochopili z mého pokusu o znásilnění fontu u jejího názvu, který mi však bohům žel tak úplně nevyšel, neboť Blogger odmítá na svých serverech hostovat takovou ohyzdnost, jakou je Comic Sans. Národnímu muzeu v Praze  nicméně tehdy v roce 2013 opravdu přišlo jako dobrý nápad nasázet názvy kapitol a název CELÉ KNIHY v tomto nechvalně proslulém fontu. Vyloženě to však nemohu odpovědnému člověku zazlívat, protože nebýt tohoto nerozvážného rozhodnutí, nikdy by se tato publikace nedostala do mého vlastnictví. Navíc po hlubším zamyšlení jsem došel k názoru, že vlastně toto sazečské zvěrstvo k japonské společnosti celkem sedí (aneb japanolog se nezapře), ale o tom až někdy příště.

I přes takovýto rozpačitý úvod musím předeslat, že tato kniha je opravdu kvalitní čtení. Paní Kraemerová čtenáři podává víceméně všechny důležité rysy japonské etikety a způsoby dobrého chování velice čtivou a zajímavou formou. V žádném případě se nejedná o nudný a nezáživný telefonní seznam faktů, který má mnoho akademiků z nějakého důvodu tak v oblibě. Jak autorka píše již v úvodním slovu, „příručka“ sestává z jejích vlastních zkušeností nejen jakožto japanoložky, ale především jakožto obyčejného člověka, takže ve výsledku má kniha spíše nádech vyprávění z cest. Složitější koncepty japonské kultury jsou vysvětlovány obyčejnému člověku srozumitelnou řečí a jednotlivé kapitoly rozebírající různé oblasti běžného života takového normálního Japonce jsou obohaceny o mnoho vtipných historek a zamyšlení.

Pro koho tahle knížka vlastně je aneb Ta naše povaha česká

Jedním příkladem za všechny budiž povídání o japonské hromadné dopravě, kdy autorka popisuje, jak funguje tamní systém kontroly jízdného, a nakonec řečnicky nadhodí, že „to samozřejmě Čechovi nedá a zamýšlí se nad tím, zda se dá v tomto systému nějak podvádět“. Načež obratem odpoví kladně a pustí se do (netuším, zdali úplně zamýšleného) podrobného popisu toho, jak do jisté míry obalamutit turnikety v japonských vlakových stanicích. Sice nakonec nezapomene dodat, že Japonec by na nic takového nikdy ani nepomyslel, což je z většinové části dozajista pravda, ovšem tato kniha je určena českému čtenářstvu a známe naše firmy. Od roku 2013 se však v médiích doposud neobjevil žádný Čech, jenž by byl v Japonsku zatčen za extenzivní jízdu načerno, takže konec dobrý, všechno dobré.

Možná je to znatelné již z prvního odstavce, ale název celé publikace nebyl dle mého názoru zvolen zrovna nejšťastněji. Nejedná se totiž striktně o návod, jak vést konverzaci s Japoncem tak, abychom neztrapnili sebe či jeho, nýbrž o opravdu zevrubný průvodce japonskými zvyklostmi od svátků přes každodenní život až po základní kameny jejich společenského soužití. Spojíme-li to s autorčiným poutavým stylem, dostaneme příjemný balíček, jenž skýtá skvělý poměr ponaučení, zajímavostí a vtipu vhodný nejen pro běžného čtenáře se zájmem o Zemi vycházejícího slunce, ale také pro začínající i pokročilé studenty japonské filologie. Tato publikace totiž obsahuje drtivou většinu základních termínů a témat, které se probírají v úvodech do japonské společnosti. Člověk to přečte jako prd za jeden maximálně dva dny, takže minimálně pro studenty to je za málo peněz hodně muziky a ještě kopa zajímavých věcí nad rámec výuky.

Objektivu autorky občas neunikli ani nevinní civilisté.

 

Bohemisticko-japanologický koutek aneb Bez kiksů se neobejde nic

Abych ale jenom nevychvaloval, mám i několik málo výtek povětšinou formálního rázu. Jednou za několik desítek stran to vypadá, jako by autorka danou pasáž dopisovala již v pozdních večerních hodinách, neboť najednou z ničeho nic o něco málo klesne stylistická úroveň textu a ke konci kapitol se čas od času opakují již řečené informace v trošku jiném hávu. Což je tedy spíš poznámka pro hnidopichy, jako jsem já, ale sem tam se vyskytne i nějaké to dílo tiskařského šotka, které uniklo korektorskému oku. Viz třebas: „I když se intenzita jejich diskriminace se postupně snižuje (…)“ či „(…) když si chcete najmout (místo pronajmout) byt, (…)“. Kromě toho je text co do čtivosti velice kvalitní.

Vyloženě problém mám ovšem s několika věcmi, které se nějakým způsobem týkají buď přepisu, anebo použití japonských slov. Nejdříve bych si rád odbyl tu transkripci, neboť to je opravdu jen jedna bota, jež vlastně ani není oficiálně bota, avšak mně se to prostě nelíbí jak z estetického, tak funkčního hlediska. Řeč je o neduhu, jenž se projevuje přepisováním japonské hlásky ん (n), která stojí ve slově před obouretnými hláskami, jako „m“. Pisatelé si to pak většinou obhajují tím, že se to tam přece tak vyslovuje, což je kvůli pozici mluvidel sice pravda, ale minimálně v češtině není důvod něco takového zanášet i do písma. Spíše to naopak čtenáři bez jakýchkoliv znalostí japonského jazyka škodí, neboť ony bilabiály nejsou jenom hlásky „p“ a „b“, ale také „m“. A zrovna v této publikaci se nám jedno takové slovíčko, v rámci nějž se japonské „n“ vyskytne hned před slabikou „mu“, vyskytne. Nalistujeme-li stránku se seznamem všech státních svátků, nalezneme tam u jednoho z nich jméno bájného prvního císaře, jenž je zde prezentován ne jako Džinmu, nýbrž jako „Džimmu“. Na okamžik nechme být fakt, že zde hlásku „n“ opravdu reálně vyslovíme, a zaměřme se spíše na to, jak by toto jméno mohlo být interpretováno českým čtenářem. Samozřejmě nepochybuji, že velké procento z nich se s ním popasovalo správně, na druhou stranu dozajista existuje i další nemalá část čtenářstva, kterou byl pan císař překřtěn na [džimua].

Dále jsem přesvědčen o tom, že tento styl přepisu je vůči českému čtenáři i do jisté míry urážlivý, protože slova s identickou změnou ve výslovnosti oproti psanému protipólu nalezneme i v češtině. Jedním příkladem za všechny budiž naše hanba, kdy sice vidíme „n“, avšak kvůli hláskovému okolí říkáme [hamba]. Všeobecně tedy zastávám názor, že minimálně pro nás jakožto Čechy je mnohem produktivnější i v takových případech používat hlásku „n“, neboť moc dobře víme, jak si s ní v proudu řeči poradit. Navíc se pak jako bonus vyhneme nepříjemnostem typu [džimu]. Nu, a úplně nakonec bych k tomuto tématu zmínil jenom to, že ani sama autorka důsledně nedodržela přepis přes „m“ úplně všude – těsně pod „Džimmuem“ se totiž u svátku zasvěcenému jarní rovnodennosti skví „šunbun no hi“, nikoliv „šumbun no hi“, jak by si toto slovo v případě jednotného dodržování přepisu žádalo.

Japonci užívaná gesta nejsou vždy znázorňována zrovna nejpochopitelněji.

Z formálního hlediska mi ještě hodně vadila jedna věc. Bez zbytečných odboček se stručně a jednoduše jedná o pleonasmy typu „vlna cunami“, „sójová omáčka šóju“ či „cukr sató“. Doslova tím mluvčí totiž říká „vlna přílivová vlna“, „sójová omáčka sójová omáčka“ a „cukr cukr“. Je to vlastně to samé, jako bychom napsali – ostatně jak česká i ostatní západní média rádi píší – „hora Fudžisan“. Název hory je pouze a jenom Fudži, „san“ je v tomto případě přípona označující hory, tudíž přesný překlad takového paskvilu potom zní „hora hora Fudži“.
Každopádně abych autorce úplně nekřivdil, z nějakého důvodu v nespočtu dalších podobných případů uvádí japonský ekvivalent daného termínu do závorky. To je ideální řešení, protože pak to na čtenáře nepůsobí tak, že použitá japonská slovíčka nesou oproti těm českým jakýsi speciální význam navíc, i když tomu tak ve skutečnosti není.

Úplně zvlášť bych chtěl ještě vypíchnout jednu věc, která mě opravdu potěšila. Určitě drtivá většina z vás zná pokemony. A drtivá většina z této drtivé většiny je má chybně zakódované jako jakési „pokémony“. Paní Kraemerové mnohokrát děkuji za snad vůbec první vypíchnutí tohoto iritujícího pravopisného neduhu na území České republiky. Podobně jako u „saké“ je to pouze pomůcka pro jazykovou inteligencí méně obdařenou anglicky mluvící populaci, která čtenáři naznačuje, že mají být dané hlásky přečteny japonsky, všechny stejně dlouze, a že tedy nemá tvořit žádné patvary typu [poukmon], jak by jinak v anglofonním světě hrozilo.

Konec dobrý, všechno dobré

Jak už jsem nicméně napsal v úvodních odstavcích, Jak komunikovat s Japonci aneb Nebuďme xenofobní je poutavá, dobře napsaná a informacemi nabitá kniha. Nenechte se proto zmást mým sáhodlouhým rozepisováním češtinářských neduhů – po zavření knihy ve mně výrazně převládaly pozitivní dojmy. Měl bych pouze menší výhradu k obsahové stránce knihy, nemohl jsem totiž nezaznamenat jisté mezery v rámci autorčiných znalostí novější populární kultury, které však poměrně umně zakryla tím, že danou problematiku spíše jenom nakousla a uvedla jen několik všeobecných informací, načež se znovu vrátila do svých důvěrně známých vod.

Celkově však mohu tuto publikaci s klidem v duši doporučit k přečtení každému, koho nějakým způsobem zaujala japonská kultura. I přes počáteční rozpaky ohledně použitého fontu se jedná o velice kvalitní a čtivý zdroj všech základních informací, které potřebuje člověk znát, aby pochopil, proč je Země vycházejícího slunce taková, jaká je. A svá pochvalná tvrzení bych teď ještě na závěr s dovolením podložil krátkou citací z knihy samotné (řeč bude o japonských příslovích a pořekadlech):

Zkusme některá stará přísloví aplikovat na dnešní životní styl, např. na automobily! Když si koupíme nové auto, vězme, že každý krab si hloubí jámu podle svého krunýře, proto bývá automobil nezřídka vizitkou svého majitele. Není dobré přeceňovat své šoférské umění ani finanční možnosti, protože vrána, která napodobuje kormorána, se utopí. Po výběru modelu podle vkusu a hlavně peněženky nastává ta nudnější část celé transakce. Je potřeba vozidlo přihlásit a pojistit. Tady je jasné, že nad plačícím dítětem a nad úředníkem nezvítězíš. Kdo si to uvědomí, neriskuje infarkt a v klidu vyřídí potřebné papírování. Pak už se dá vyrazit za volantem nového vozu do dálek.
(…)
Řidič obvykle nejezdí sám, často s sebou na cesty vezme kamarády, což radí i japonské přísloví na cesty vezmi s sebou druha, do života přiber cit. Jen si jich nesmí přibrat moc, neboť příliš mnoho námořníků přivede loď na skaliska. Ovšem kdo vezme s sebou na cesty manželku, musí si být vědom toho, že úmysl ženy projde skálou, (…)
Ovšem jsou i přísloví, která motoristu spíše rozčilí, než poučí. Prodávat ojeté auto s průpovídkou: i když se lak odře, podstata se nezmění, by i na tolerantního kupce bylo asi příliš.

Za korektury, úpravy a fotky děkuji své drahé Ely