Krev, titulky a slzy aneb Animefest pořád bez Animefestu (2016)

Nepředpokládám, že si na to ještě někdo pamatuje, avšak předloni jsem vám poskytl takový malý náhled do toho, jak to chodí v zákulisí tohoto největšího českého conu. Tehdy jsem se ve své nové funkci vedoucího sekce zařizující komplet všechno české a okrajově i anglické promítání teprve rozkoukával. Loni jsem se nejdříve chystal sepsat velice podobný report, avšak když se takhle na plný úvazek věnujete přípravám, většinou vám pak na akci samotné nezbývá příliš elánu, který byste mohli investovat do nějakého programu (nemluvě o tom, že promítání se pak vyhýbáte jako čert kříži poté, co jste všechno viděli v lepším případě dvakrát). Jediné, co po tom měsíci až měsíci a půl probdělých nocí chcete, je řádná relaxace u příjemného popovídání s přáteli, ne další namáhání mozkových buněk na přednáškách. Prožíval jsem ovšem rozčarování natolik silné, že jsem sám sebe včas zadržel, abych náhodou nenapáchal více škody než užitku.
A k jakémupak rozčarování se tak člověk může v zákulisí dostat? Pokud jsem vás touto na první pohled a opravdu jen na první pohled bulvární expozicí navnadil, čtěte směle dále. Dozvíte se nejen o průběhu příprav k letošnímu ročníku festivalu, ale zároveň bude ukojena vaše eventuální zvědavost ohledně promlčeného ročníku minulého.
Jinými slovy přehrada byla otevřena, již není cesty zpět.

 

Jak to všechno vzniká 2.0

Oproti prvnímu a vlastně i druhému, tedy loňskému roku, se letos na poli přípravy promítání jednalo o mnohem organizovanější akci. Vzhledem k tomu, že Animefest v posledních několika letech zaznamenal poměrně náhlý nárůst v návštěvnosti, došli jsme s mojí nastávající ženou Ely k závěru, že by bylo více než vhodné, aby se tomuto vývoji přizpůsobila i kvalita promítání. To v zásadě znamenalo přechod na mezinárodní titulkovací standardy. Stručně řečeno jsem se totiž loni na jaře tak nějak dozvěděl, že celé ty roky titulkuji sice z nějakých 95 % docela dobře, ale z těch zbývajících pěti to dělám úplně blbě, takže je vlastně úplně jedno, jak moc dobře jsem to přeložil. Měl jsem tehdy jen nějaké matné ponětí o tom, co je to CPS (Characters per Second neboli českými slovy znaky za vteřinu), protože nová verze Aegisubu zrovna tuto informaci začala zohledňovat. Už mi ovšem nějak nedocházelo, jak moc důležitý „detail“ to popravdě je. Vy když totiž uděláte řádek, který přesahuje úměrnou hranici tohoto čísla, můžete si být takřka jistí, že divák ten titulek nestihne přečíst, aniž by si musel stopovat video (což při veřejném promítání jaksi není možné). A nikdy jsem neslyšel ani o dalších několika srandách, co se na první pohled tváří jako zbytečné maličkosti. Nu, abych ale toto nudné vysvětlování nějak rozumně zakončil, řekl bych jen již jen tolik, že titulkování se stalo ještě větší výzvou, než kdy předtím.

Ještě než se definitivně přesunu ke strastem letošního ročníku, několika slovy bych okomentoval ještě ten předešlý, když už jsem na to některé z vás možná navnadil svým úvodem. Jak jsem již říkal, vedoucím sekce pro přípravu promítání jsem se stal před dvěma lety v roce 2014. První rok byl dosti zmatečný a žádal si notnou dávku improvizace, protože mi to hintzu předal bez jakékoliv zavedené struktury, se dvěma překladateli a jedním časovačem k dobru. Mým prvotním instinktem bylo plně zmobilizovat Sunsub, jež tvořil jakési technické i korektorské zázemí pro vznikající titulky. K tomu jsem navíc začal verbovat každého dobrého překladatele na potkání (dodnes mi v sítích zůstal třeba Meon a Maty93). Jako mezistupeň mezi překladem a korekturami jsem pak zařadil ještě kontrolu překladu (z japonštiny), kterou jsem delegoval buď Matteasovi, nebo jsem ji zastával já. Všechno promítání pak nakonec procházelo přese mě, neboť ve výsledku za to nesu jakožto vedoucí plnou zodpovědnost já. To stručně řečeno znamená další korektury a kontrolu překladu. Nějak to fungovalo a povedlo se nám to i přes několik překážek (viz report z roku 2014) dovést do zdárného konce.

Loni, tedy v rámci Animefestu 2015, jsem se tento systém snažil ještě trošku uhladit, ale bohové si usmysleli, že mi nahází po nohy pár klacků. Odpadli mi asi dva překladatelé a hlavně Matteas mi odjel studovat do Japonska. Což vlastně jinými slovy znamenalo, že komplet promítání jsem viděl minimálně dvakrát, protože jsem dělal jednak kontrolu překladu, při níž jsem už dělal i nějaké ty korektury, pak jsem to poslal na hlavní korektury a poté dělal ještě závěrečné korektury, než jsem tomu dal zelenou. Sám jsem tehdy překládal pouze polovinu Krátkého smíru, jinak mi bohatě stačily ty „kontroly“ s nervy spojené s Kagujou (podobné jako rok předcházející se Zahradou slov a stejné jako letos s Impériem mrtvých). V krátkosti mi Kaguja přišla od překladatelky až ve čtvrtek, tedy den před akcí s tím, že předešlé dva týdny se jí nedalo dopsat ani přes maily, ani přes Facebook a dokonce měla i vypnutý mobil. Naštěstí byly titulky (minimálně z mého tehdejšího pohledu, o zásadách správného titulkování jsem se dozvěděl až po akci) v největším pořádku, takže se to čekání nakonec vyplatilo. S Impériem mrtvých to bylo mnohem, mnohem slabší, o tom však víc níže…

Čímž se však dostáváme k jádru všech problémů, které jsem loni s organizací měl. I přesto, že jsme reálně zařizovali až třetinu celého programu festivalu, nebyli jsme oficiálně uznáváni jako sekce, což se mimo jiné projevilo i tak, že jsem loni vůbec nebyl v systému, tudíž mě kyselá slečna na recepci odmítala pustit dovnitř. To je zároveň důvod, proč jste se ode mě nedočkali žádného reportu k Animefestu 2015. Celý víkend a ještě tak týden po něm jsem byl chodící vtělení zapšklosti a černé žluči čpějící v soukromých zprávách síru na hintzua s novou programovou ředitelkou Mrkví. Seznal jsem, že v takovém stavu by z toho nevzešlo nic dobrého ani pro jednu stranu, a tak jsem prostě počkal, až ze mě tyto nelibé emoce vyprchají s tím, že za nápravu pro příští rok budu bojovat až potom.

Titulková Odyssea 2016

Najděte přesně jednu chybu.

Tímto ukládáme minulost zpět do propadliště dějin, kam právoplatně patří, a konečně se dostáváme do současnosti. Úvodem se sluší říci, že i přes jisté neshody a pár komunikačních šumů jsme nakonec s Mrkví dokázali dát dohromady všechno, co jsme od práce pro tento festival představovali. V první řadě to bylo samozřejmě zavedení sekce s názvem „Příprava promítání“ (neboť „překladatelská“ by tak úplně neodrážela naši práci, zabýváme se kompletní přípravou filmu či seriálu předtím, než je předáme do rukou promítačům. To obnáší překlad, kontrolu překladu, korektury a technické náležitosti finálního videosouboru). Moje nadšení z tohoto jednoho boje ovšem rychle vybledlo, když se přede mnou vynořilo zbytek bitev této války. Jednalo se snad o nejhektičtější ročník vůbec, promítání bylo jen o něco víc než loni a lidí cca stejně, ale sešlo se to tak, že většina toho přišla najednou, což způsobilo zoufalý nedostatek překladatelské a především korektorské síly. A to jsem ještě ani nezačal o dodržování mezinárodních titulkových standardů, které byla schopna řádně dodržet všehovšudy pouze Dia, čímž ji ještě jednou velice děkuji za to, že jsem nemusel nijak zvlášť procházet alespoň ten Endride. Ještě než se však začnu zabývat detaily, předesílám, že jsem letos získal do týmu novou japonštinářskou pomoc v podobě Žabisty a více než nenahraditelnou korektorskou a všeobecně kontrolorskou pomoc skrývající se právě v Ely, která se snažila balancovat náročné vysokoškolské studium s pomocí na kompletním letošním promítání kromě výše zmiňovaného Endridu a pak ještě Ghost in the Shellu. Pojďme se na to tedy podívat pod drobnohledem.

Začalo to na tom začátku ledna celkem nevinně. Mitsuki jsem již někdy v prosinci zadal překlad Hany, Alenky a případu vraždy a ona mi překlad dodala v domluveném termínu. Vrzat to začalo ve chvíli, kdy jsem tento film přehodil na kontrolu překladu nové krvi se znalostí japonštiny. Aktivně si k této kontrole přibrala i problémové Impérium mrtvých, což se mi později stalo téměř osudným. Každopádně zpět k tématu a hezky stručně, jasně. Impérium jsem zadal jiné překladatelce a opravené titulky k Haně jsem z ní vymlátil až 6. dubna. Ty jsem obratem předal na korektury a čekal, co z toho vyleze. Ve výsledku se ukázalo, že především nedostatečná příprava mého stávajícího týmu, neboť jsem stejně nakonec trávil u korektur čas já a snažil jsem se dát do kupy CPS a další důležité srandy týkající se titulků. A zrovna Hana byla absolutně to nejmenší, repliky byly povětšinou krátké a jasné, akorát prostě chtěly místy zkrátit, případně rozseknout či spojit. Kromě toho musím za sebe Mitsuki pochválit, a to především za „zbraň hromadného močení“.

Ta opravdová „zábava“ ovšem začala až u Psycho Passu, jež sice měl Paddy přeložený vlastně za jeden víkend, ale také to pak podle toho vypadalo. Byl jsem tou dobou již smířen s faktem, že mi znovu odpadli všichni další potenciální kontroloři překladu, takže jsem film hned poslal na korektury, a když se mi pak vrátil, na okamžik mě a ženu zachvátily mdloby. Vybaflo na nás hned několik odstínů červené od jemně třešňové až po krvavě rudou, bílé zbývalo pouze poskrovnu. Tak nějak jsem si naivně myslel, že když na tento problém korektorku upozorním, pošle mi to napodruhé již v pořádku. Abych jí tedy úplně nekřivdil, tak CPS věru v pořádku bylo, ale stejně jsem další čtyři dny strávil korekturami a zároveň i překladem sám.

Další podobný horor mě čekal u Harmonie, kterou si neprozřetelně vybral Žabista jako svůj titulkový debut. Kdo se na tento film byl podívat, mě asi chápe, kdo nikoliv, pokusím se mu to přiblížit. Zkuste si vzpomenout na hodiny, kdy jste na biologii probírali genetiku, přihoďte „trošku“ filozofie ze základů společenských věd a nakonec to promíchejte s poválečnou literární avantgardou, k níž jste se v češtině ani nestihli dostat. Dokořeňte faktem, že 90 % všech replik jsou pěti až šestivteřinové monology na výše řečená témata, a máte perfektní představu o mém pětidenním ozdravném pobytu v Očistci. Největší problém zde byl jednak komunikační šum mezi mnou a Žábou, kvůli němuž si špatně nastavil Aegisub, takže v několika případech dost slušně přestřelil maximální možnou délku, a jednak špatné návyky ze školního prostředí. Tedy takové to: „Překládejte všechno doslova do písmene, nic nevynechávat!“, což je asi to nejhorší, co můžete začínajícímu, nadějnému titulkáři udělat. Také je to hned první věc, kterou z takového člověka musíte vymlátit. Žábu musím každopádně pochválit, protože bez jeho překladu bych na tom nechal tak týden dva minimálně. Jo, a zapomněl jsem zmínit, že v době, kdy se ke mně tento film dostal, jsem již rezignoval na jakoukoliv kontrolu překladu a korektury, protože prostě nebyl čas. Dokončil jsem svoji kontrolu a obratem to předal Ely, aby vychytala zbývající kiksy a jako bonus díky své bystrosti zachránila celkové vyznění tohoto filmu.

Mezi nejméně problémové promítání se bezkonkurečně řadí mimo jiné Slečna Hokusai, jíž jsem se překladově ujal já a na poli korektorském si ji vzala do parády Ely. Zde vlastně ani nemám nějak co komentovat. Prostě jsem si to rozdělil mezi nějaké tři dny, pak jsme to se ženou projeli a bylo vymalováno. Tady žádné překladatelské léčky nikde nečíhaly.

Než se přesunu ke „zlatému hřebu“ tohoto roku, krátce shrnu naše letošní seriály. Přehlídka smrti byla víceméně bezproblémová, u Sunsubu jsem ji z většiny přeložil již loni, přičemž pár dílů si vzal na starost edison, když to chvíli vypadalo, že se na to z nedostatku času vybodnu. S Ely jsme tedy postupně projeli šest prvních dílů, upravili je dle titulkových zásad a místy vychytali zbytek chyb a nepřesností.
Čarodějku na koštěti jsem také dělal já s ženou, taktéž žádný problém. Naopak příjemný oddech u něčeho, co zrovna neřeší smysl všehomíra. To samé platí u Thermae Romae, které bylo přiděleno naší další nové japonsky mluvící posile Velu. Ta si zaslouží pochvalu za naši nejlepší letošní překladatelku, a to jednoduše proto, že si jako jediná přesně nastudovala zásady titulkování, takže jsme se ve výsledku opravdu zaměřovali jenom na korektury, ne na upravování technických a formálních záležitostí. Dobrá práce a jen tak dále, budeme si ji hýčkat i nadále. Pochvala patří též i Leemu za Endride, který k takto kvalitnímu výsledku dospěl také díky již zmiňované korektorce Die. Schválně tohle kombo zkusíme i příští rok, jak se nám osvědčí.

Jak jsem už předesílal na začátku Ghost in the Shell (jak OVA, tak film) letos nešly přese mě jednoduše proto, že nebyl čas, od začátku dubna jsem konstantně seděl u filmů na Animefest a ani tak jsem to nedokázal. Tímto bych chtěl poděkovat Meonovi a naopak se omluvit Matymu, Omajovi a Kandě, kteří původně překládali Ghost in the Shell: Arise seriál, než nám to Japonci cca dva týdny před akcí změnili na původní OVAčka. Ještě tedy pro představu, jak málo na to všechno bylo času, mohu říci, že Impérium mrtvých se dodělávalo ještě ve čtvrtek kolem desáté večerní. A pro ty, kteří chtějí vědět proč, mám zde krátký deníkový román, skoro jako od Werthera.

26. 3. 2016
Letošní březen je obzvlášť chladný. Doufejme, že se v dubnu řádně oteplí, abychom se mohli kochat místními kultivary sakur. Naděje je ovšem věc prchlivá, nelze se na ni vždy tak úplně spoléhat… A i přesto, že jsem si toho plně vědom, jsem dnes po dlouhém a těžkém rozmyslu kontaktoval svoji starou známou ohledně jisté prosby. Jedna z mých nových známých se u jisté Alenky neprojevila jako zrovna nejspolehlivější člověk, takže jsem potřeboval, aby pro mne místo ní někdo přeložil jisté Impérium mrtvých. Odpověď přišla ihned a mé srdce zaplesalo radostí. Snad to letos konečně vyjde, snad si budu moci užít ty české odrůdy třešně v plném rozpuku v klidu a míru. Ach ano, takto chutná naděje a já z její číše upíjím plnými doušky.

12. 4. 2016
Dnes nadešel den naší úmluvy a… překlad je u konce! Dodržela svůj slib. Náš slib! Nedokáži uklidnit svůj roztřesený dech, nohy se mi klepou a dlaně se mi potí jako divé. Potřebuje ještě jeden jediný den na doplnění posledních nadýchaných kudrlinek. Již pouze jeden den…

19. 4. 2016
Jeden den…

22. 4. 2016
Den…

24. 4. 2016, 12:00
Ze dne se staly dva a ty pak nabily do dalších dvanácti… A celý tento čas bez možnosti kontaktu. Elektronické zprávy jsou neúspěšné, telefonní linka hluchá, snad již jen poštovní holub… Ale ne, na to už není čas! Je třeba jednat, musím jen rozdmýchat ten jediný uhlík naděje, který mám. Ničeho více není třeba! Rychle, ještě stihnu dorazit před učebnu, kde má probíhat její výuka. Tam ji dozajista zastihnu, tam všechno dobře skončí a naděje bude zachráněna.

24. 4. 2016, 18:00
Naděje natáhla bačkory stejně jako takhle přeslazená kýčovitá fraška. Bez oběda se přiženu před třídu, kde má zrovna mít hodinu, protože mám bobky z toho, aby je náhodou nepustili dřív a ona mi zase nevzala dráhu. Tak tam nějakých 20 minut stojím, čekám, ještě tak nějak v hloubi duše doufám, že tam fakt bude, až se nakonec otevřou dveře a ona samozřejmě nikde. Za hodinu a půl má mít další hodinu, ještě existuje byť jen drobná šance, říkal jsem si naivně. Ale nemohl jsem stát jen tak na místě. Ne, já se pěšky vydal ten kilák a něco k ní na ubytovnu, kde jsem měl víc štěstí než rozumu, protože se domů zrovna vracel náš společný známý, který tam bydlí také. Jinak bych se dovnitř nedostal. Vysvětlil jsem mu tedy řádně situaci (že mám vlastně strašnou radost, neboť budu moci využít těch pár dní před akcí své překladatelské dovednosti ještě jednou) a požádal ho, zdali by na ni večer neťuknul, protože ona na pokoji samozřejmě nebyla. Poděkoval jsem a s molekulou… atomem naděje vyrazil pěšky zpět do školy, kdyby náhodou dorazila na svou další hodinu.
A tak teď sedím doma a psychicky se připravuju na to, že zítra to začnu překládat odznova… Ne vlastně, já si musím ještě připravit prezentaci na zítřejší akademickou soutěž, na které mám být v osm ráno.

25. 4. 2016, 8:30
Po včerejším utápění sebe sama v hlubinách beznaděje se mi konečně rozjasnilo a já nouzově zmobilizoval Žábu, že to přeložíme napůl. Může až večer, takže jsme se domluvili tak, že já přes den přeložím, co stihnu, a zbytek dáme na půl.
Ráno jsem tedy projel se svým příspěvkem soutěž a hned se vrhnul na překlad.

25. 4. 2016, 18:00
Mám nějakých 500 řádků ze 1200, to půjde. Žába dostal druhou polovinu těch zbývajících 700 řádků, takže se kouká na ten film s tím, co jsem stihl přeložit kvůli kontextu.

25. 4. 2016, 19:30
Stará známá se ozvala s tím, že zapomněla ty dva týdny zpátky titulky odeslat. Dobře, odvolávám svého nového obojživelníka. Jsme zachráněni přece, minulé dva roky sice titulky také dodala hodně pozdě, ale stály za to!

25. 4. 2016, 20:00
Otevřel jsem ty titulky. Jsme v prdeli…

A tady bych to utnul. Stručně řečeno jsem pak strávil ještě zbytek dne a kus čtvrtka tím, že jsem projížděl zbývající řádky a téměř všechny je překopával. Moje stará známá, jak mi pak i psala, nebyla letos jaksi ve formě. Čímž bych zároveň ukončil i toto více než nudné okénko do naší přípravy promítání. Na začátku jsem ještě zapomněl zmínit jeden „zlepšovák“, který jsme letos zavedli. Poprvé jsme na konec titulků psali, kdo daný titul překládal a opravoval, abychom se také cítili nějak doceněně!

Shrnul bych prostě celé tak, že na akci samotnou jsem si vlastně jel odpočinout a zároveň se přiznám, že teďka prožívám krátké období, v rámci nějž se cítím poněkud nemístně, jak mám najednou volného času víc než hodinu dvě denně. A tak trochu si to asi myslela i moje hlava vzhledem k tomu, co si pro mě připravila již v pátek po zahájení Animefestu…

„Je to jasný, Brno mě chce zabít!“ aneb Trochu kultury a troška vzrůša

Nejdříve se zhodnotím ty celé dva body programu, které mě město Brno nechalo zhlédnout. První z nich byla sobotní Tlakshow, která tentokráte více než překvapila. Jediná negativní věc na výstupu Lusi a Sykyho byl totiž Toyotomi jakožto jeden z hostů. Jejich moderátorské dovednosti se už i od výstupu na Natsuconu o něco málo zlepšily, jsou pohotovější a vtipnější. Navíc brilantní parodie české „jůtubové“ scény opravdu pobavila i mě. Samotného mě překvapilo, když se moje maličkost stala tématem jednoho z použitých krátkých videí, jež pro změnu položilo smíchy na zem moji ženu. Akorát tedy pořád dost dobře nechápu význam té fotografie, kterou si se mnou potají pořídili. A to se mi to Lusi snažila v neděli před svým odjezdem vysvětlit! Každopádně i přesto každému, kdo nemohl být přítomen osobně, doporučuji zhlédnutí ze záznamu. Určitě to stojí za to, obzvláště pokud sdílíte můj názor na naše „jůtubové“ celebrity.

Nu, a druhým bodem programu se pro nás stalo nedělní Benri Japan v podání pána vystupujícího pod nevšední přezdívkou Švagr. I zde jsem byl příjemně překvapen projevem přednášejícího. Sice na mě trošku rušivě působil fakt, že to byl velice vzácný druh weeba staršího typu, tedy inteligentní a na první pohled sečtělý, ale kromě toho velice kvalitní výstup. Vlastně projev a vtip bylo to jediné, co mě tam tak nějak drželo, neboť až na jednu dvě věci, které byly v prezentaci zmíněny, byl mi zbytek těch věcí již dávno znám. Celkově však kvalitní přednáška, Švagra bych si klidně poslechl někdy ještě jednou, pokud by si vzal na paškál nějaké větší obskurity, k nimž by mohl mít teoreticky přístup, když se do té Země vycházejícího slunce přiženil!

A teď se již konečně dostávám k tomu zlému Brnu a zároveň i důvodu, proč jsem letos navštívil tak málo programu. Zkrácená verze zní: „Nepřetahujte se, děti, kousne vás to do zadku.“ Ta další by se dala rozvést následovně.

Fakultní nemocnice sv. Anny

Přibližně měsíc a půl nepřetržitého pracovního nátlaku a stresu se jen málokdy projeví ještě „v zápřahu“. To by se člověk musel přetáhnout hodně přes limit. Normálně to pravděpodobně funguje tak, že jak dřete jak ten mezek, akorát hlavou, tak si na ten stav vaše tělo a psychika poměrně rychle navykne, začne ten stres ukládat bokem do krabičky, a jakmile pak povolíte, celou tu krabici vám vecpe najednou do chřtánu. Takže jsem v pátek přijel a bum, večer před spaním záchvat migrény. Čas od času mě to trápí, tudíž jsem se tomu nějak vyloženě nedivil, jen jsem se celou noc svíjel v bolestech, párkrát šel znova ochutnat to kimči, co jsem měl k večeři, poněvadž mi ta bolest hlavy vždycky spolehlivě zvedne žaludek, a nakonec se z ničeho nic ráno probudil vyčerpaný a s černočernými kruhy pod očima. Divit jsem se tomu začal až ve chvíli, kdy mě to v sobotu k večeru chytilo znovu a Ely napadlo zburcovat hintzua, který mi zařídil odvoz na místní pohotovost, kde mi operující doktor po několika zábavných aktivitách, jimiž vyloučil mozkovou mrtvici, do žíly pustil jakýsi blahodárný mok, jež nakonec třeštění mé hlavy učinil přítrž. Chtěl bych tímto moc poděkovat Zbyškovi, jenž nás tam odvezl, a Sauriel, která mi dělala zdravotnický doprovod. Bez tohoto zásahu bych se evidentně nevyspal ani svoji druhou noc v zakletém Brně. Mimo jiné jsme kvůli tomu propásli přednášku o tom, jak se „píše ve vyšší lize“ od Jacindy, na níž jsme se tolik těšili. Tak snad příště…

Astrak vypuštěn do svého přirozeného habitatu

Jako v každém reportu házím na samotný konec několik zážitků, které by potenciálně mohly zajímat pouze a jenom známé a na něž nejsou cizí lidé příliš zvědaví. Tak to vezmeme hezky svižně, ať to odsýpá.

Jen co jsme v pátek přišli, hned jsem začal být mojí ženou a Veve objektivizován jako kus masa. Bylo to velice opresující a velice mě to triggerovalo! V sobotu jsme Aloise s Veronikou zachránili od jisté nemoci pouze a jenom tím, že jsem vyslovil svoji myšlenku: „Jste si jistí, že byste takhle nemocní měli chodit do baru?“, načež mi bylo odpovězeno: „Když to řekneš takhle nahlas, tak to opravdu zní jako špatný nápad, ty jo.“ Mrkev je naživo příjemná osoba a mě osobně tedy překvapily její herecké schopnosti. Paddy nám letos nějak omládl, změnila se mu barva vlasů, módní vkus a nedokáži se zbavit dojmu, že vypadal trošku jako Yuuya. Po dlouhé době jsme se zase viděli s Erikem, z něhož se stal neFacebookový poustevník. Elda u sebe na stánku furt kreslila nějaké sprosťárny a ještě k tomu furríky. Že se osazenstvo Animefestu nestydí objednávat si takové věci! Zahlédl jsem na akci skvělý cosplay na zaměstnance korporace Joja ze Stardew Valley, ale byl jsem příliš stydlivý na to, abych si řekl o společnou fotografii. Asasire by měl zlepšit svůj ústní projev. Zall by se měl do příště naučit pořádně překládat, protože éra sazby již dávno pominula! Když na festivalu japonské kultury se zápalem diskutujete o daních a možnosti skloubení sirotčího důchodu se zdravotním a sociálním pojištěním, znamená to, že jste staří. Žába přivedl na akci svoji japonskou kamarádku a podle mě donutil komunikovat s ní mojí otřesnou mluvenou japonštinou. Evidentně si koleduje příští rok o další Harmonii. Ely je ta nejlepší žena a Marek Wolfii smrdí.

Jo, a konečně se mi povedlo v rámci zakončení nasáčkovat na pódium!

Kdybyste si náhodou nevšimli!

Co se děje v zákulisí aneb Animefest bez Animefestu (2014)

Takže si tady tak rámcově načrtneme, o čem se na následujících řádcích budete moci dozvědět. V první řadě se bude jednat o více či méně zevrubné líčení pouti za úspěšným promítáním. Jinými slovy vám povím pohádku o tom, jak to chodí s filmy a seriály, které máte možnost zhlédnout na samotném Animefestu. Hezky od začátku až do ne vždy zdárného konce. Nu, a důvodem číslo jedna, proč jsem vybral tuhle a ne třeba tu o Grekovi v říši divů (i když to je vám také tuze zajímavé povídání), není nic menšího než fakt, že jsem se letos díky svým špinavým egoistickým pařátům vydrápal až na post jakéhosi vedoucího festivalových překladů a obecně všeho, co se týče promítání (kromě samotného aktu technické projekce. Neplést s psychologickou projekcí, čestným sportem nemalé části nejen té naší české komunity).

Dalším místem, na nějž jsem se z nějakého záhadného důvodu dostal (čti: „Tak pravil hintzu.“), je letos čerstvě kromě pouhého plebejského přispěvatele i post redaktora Festzinu. S tím se vám také mimochodem pojí srandovní historky. Na ty si ovšem budete muset počkat. Pokud se tedy na zbytek článku nevybodnete, že ano.

Poslední větší bod pak bude taková krátká epizodka z natáčení. Přesněji řečeno se jedná o detektivní rodinou komedii Hledají se Japonci a následné thrillerové pokračování vzniknuvší v japonské koprodukci Překládej, Astraku.

No, a ke konci bych možná ještě něco drobného přidal. Mimo jiné pravděpodobně nějaké ty dojmy z navštívených přednášek. A pokud si vzpomenu ještě na něco dalšího, tak dozajista i to. Teď už však nebudu dále zdržovat nudnými kecy a vrhneme se na to. Jak jinak, než pěkně od Zahrady… tedy od podlahy.

Čekání na Aniplex a jiné grotesky

Všechno to začalo už tenkrát. Toho dne vál příjemný letní vánek a slunce pražilo, že by to i vola porazilo. Stáli na louce obklopeni lučním kvítím, vzduch vyplňoval šum motýlích křídel, nasládlý pyl a krákorání havranů. Hinčan letmo pohlédl na svého společníka. „Já… Chtěl bych ti jen říct… Chtěl bych se tě vlastně zeptat, jestli bys mi…,“ odmlčel se krátce, polkl a s odhodlaným výrazem ve tváři začal nanovo: „Chtěl bych, aby sis vzal můj p… Můj post vedoucího překladů!“
Assčan se usmál a s vidinou slávy, bohatství a slávy se na Hinčana laskavě usmál a nadšeně pravil: „M’kay.“
Nutno upozornit, že se v žádném případě nejedná o nějakou dramatizaci. Toto se opravdu stalo a chlapci ušatí žili šťastně až do doby, kdy přišly na přetřes první filmy a filmečky. Ale to ještě předbíháme. Všechno to opravdu začalo založením bájného Překladatelského doupěte, kam se bojí i ti nejotrlejší drakobijci. Pouze jedinci zocelení neustálým kontaktem se speciální krokodýlí dračí odrůdou jsou natolik sběhlí, že se mohou opovážit vstoupit dovnitř. To byl ostatně můj první úkol jakožto nového pána jeskyně. Totiž sehnat schopné hráče, kteří v ideálním případě už mají něco málo za sebou. Několik málo jmen jsem dostal od předešlého vedoucího hintzua (a to jsem se ještě zpětně dozvěděl, že mi nějaká dokonce ještě zatajil), což byl sice poměrně dobrý začátek, ale určitě ne uspokojivý konec. Na blacklistu jsem v tu chvíli měl pouze Calime, Prasátka a Idahoa. A těch kreslených pohádek bude přece jenom asi celkem dost a tři lidi to všechno utáhnou jen velice těžko, když z toho nekouká žádná valná finanční odměna (a z té obrovské záplavy prestiže se člověk nenají, že ano). Aby toho nebylo málo, mezi výše řečenými byli opravdu jenom překladatelé. Žádní korektoři, žádní sazeči, žádní nikdo. Takže co teď, nezačal jsem se zoufale ptát sám sebe, protože jsem obratem zašel k nám na kanál a začal lanařit kolegy od Sunsubu. Tato skupina se na překladech pro Animefest neúčastnila zdaleka poprvé. Tentokrát ovšem i přesto byla nastalá situace pro její členy poněkud nová. Předešlé ročníky se totiž od Sunsubu půjčovaly již hotové překlady. Letos jsem je však všechny jaksepatří zapřáhl, za což jsou mi dozajista velice vděčni, a příprav se všichni účastnili už hezky pěkně od začátku. Černá listina se tedy na poli korektorů rozrostla o Veve, Ximaru, Garaxe a edisona23, Paddy s Auriellem pak dostali předběžnou nálepku sazečů. I tak ale byly naše řady ještě stále dosti prořídlé, proto jsem zalovil hlouběji na internetech i naživo a vyhmátl ještě několik dalších nešťastných duší. Řady překladatelů se tedy záhy rozrostly o moji „senpaiokóhaiku“ Taru, Leeho a v kategorii objev roku svoje schopnosti obhájila Kanda od NeoExorcistů. Na sazbu jsem u nás na kanále čapnul ještě nicnetušící faru, čímž jsem měl jakžtakž shromážděný základní tým. Kromě něj jsem měl mimo vedenou kolonku „kontrola překladu“, do níž nespadl nikdo jiný než Matteas a kam jsem nalákal nebohého vrchního weeba z Karlovky žabistu.
Tím byl zakončen první krok přípravného procesu. Psal se tehdy rok 2013, venku, stejně jako už posledních pár let, nepadal sníh a cesty byly rozbahněné. Ano, v prosinci to bylo. Spokojeně jsem se díval na svoji přehlednou tabulku a liboval si, jaký v tom mám řád. V tu chvíli jsem ještě nevěděl nic o tom, co přijde…
Přišel čas na novou stránku v kalendáři a zima pořád nikde. Zato Japonci se překvapivě začali činit a uráčili se nám přenechat Zahradu slov. Ještě než se přesunu k tomuto mistrovskému kousku, který jsem měl tu možnost zhlédnout naštěstí jen dvakrát, přičemž podruhé se mi povedlo neusnout, rád bych ztratil několik málo slov o tom, jak tahle moje minisekce vůbec fungovala. V kostce by se to dalo víceméně popsat následovně: Hintzu poručil, já zadal překladateli, ten mi to vrátil, já zadal ke kontrole překladu, to mi bylo vráceno, já zadal na korektury, dostal jsem zpět, prohlédl jsem to ještě já, poslal jsem na sazbu, proběhla sazba a celý proces končil enkódováním a následným zkoušením. To bychom měli rychloverzi pro ty, které moc nebaví číst, a teď už přejdeme k té rozepsané.
Na začátku mi byl předložen seznam všech filmů, o nichž se vyjednávalo. S hintzuem jsme se pak nakonec shodli, že v rámci větší jistoty a případného šetření práce a hlavně nervů zadáme i filmy, u kterých není zas tak úplně jisté, zdali se nakonec promítat budou či nikoliv. Samozřejmě, že v případě, kdy překladatel dokončí libovolný překlad, počítá se mu volný vstup, ať už se daný film či seriál nakonec na akci dostane, nebo ne. Je to ostatně naše hloupost a odvedená práce je pořád odvedená práce. Víceméně je tohle taková „obrana“ proti takové té japonské laxnosti, s níž vedou jednání o promítacích právech. Není žádná vzácnost, že se kvůli tomuhle jejich zlozvyku honí filmy ještě na poslední chvíli týden a méně před samotným Animefestem. Ve výsledku je tedy kromě výsledných devíti titulů „zbytečně“ přeloženo ještě dalších šest. To jen tak pro orientaci. Snad se nic nestane, když prozradím, že mezi tu šestku patřily třeba Madoka filmy. Asi by bylo fajn je zmínit, protože mají přímou spojitost s názvem této části. Pod palcem je totiž má Aniplex, a poněvadž letos jednání s nimi nedopadla úplně nejlépe, nedočkali jsme se od nich nakonec vůbec ničeho.
Ve chvíli, kdy jsem měl v ruce alespoň hrubý seznam titulů a už na 100 % potvrzenou Zahradu, Momo a Auru, začal jsem na začátku ledna rozdávat práci. A že jsem jí nešetřil. Chtěl jsem toho totiž rozdat co možná nejvíc, neboť jsem byl sám poněkud zaneprázdněn zpropadenou bakalářkou a obecně záležitostmi ve škole. U drtivé většiny nakonec promítaných titulů jsem tedy fungoval spíš jenom jako organizační spojka. Daný film či seriál jsem vždycky letmo prohlédl, když jsem ho dostal z korektur, abych ověřil, jestli je opravdu všechno tip ťop, před tím, než to pošlu na finální úpravy. Výjimkou se staly Hunter x Hunter, Strike the Blood, Válka knihoven a Patema, u nichž jsem kontroloval překlad osobně.
To je asi vlastně všechno, co k tomu takhle zeširoka lze říct. Moje práce tedy většinou sestávala z pravidelného buzerování a přátelského dotazování na průběh překladu, koordinace práce a informačního uzlu kupříkladu v případě, že se hintzu nechtěl s někým bavit. A poněvadž vidím, že se pomalu začínáte nudit, přejedeme k historkám z natáčení. Ty, jsem slyšel, jsou prý oblíbené… minimálně u lidí, kterým jsou vyprávěny.
Ze začátku této rozepisovačky jsem se zmiňoval o patáliích kolem Zahrady slov, pokud si ještě vzpomínáte. To máte tak, tenhle film byl prvním 100% potvrzeným titulem a ještě k tomu na nás bylo apelováno, že se bude jednat o jeden ze zlatých hřebů letošního promítání. Takže si máme prý dát majzla, aby to fakt stálo za to. A hlavně, aby to vůbec bylo, že ano. S tímto vědomím jsem se bez delšího rozmyslu rozhodl pro Taru, protože tu si mimochodem na jejím výměnném pobytu v Japonsku regulérně pletli s míšenkou. Nám dokonce plakala, že kvůli tomu neměla žádné z klasických gaidžinských výhod. Nu, každopádně to bylo pro mě jasná volba. Umí japonsky, umí česky. Co víc si přát? Příští měsíce jsem seznal, že lepší komunikace by se určitě šikla (ww). Minul totiž leden, utíkal už i ten únor, přišel březen, já se ptám, jak to tedy probíhá, načež mi přijde rozjásaná odpověď, že práce je dokonána. Super, jedeme podle plánu na 140 %, žádný stres. Tak říkám, aby to tedy poslala, abychom to mohli dokončit… Skončil březen, pomalu táhlo na polovinu dubna a já začal být poněkud nervózní. Taru jsem naháněl, kde se dalo, odpověď nikde. Pomalu jsem se začal srovnávat s možností, že to tedy asi budu muset přeložit sám, když v tom…! Ano, ke konci měsíce dubna jsem Zahradu slov konečně ukořistil a rozjařeně ji poslal dál. Kontrola překladu proběhla hladce, korektury skončily na čas, a když jsem to pak spokojeně otevřel, abych to jen tak letmo prolétl, dostal jsem studenou sprchu. Překlad byl totiž vyráběn na nějaký absolutně nejzapadlejší enkód obsahující čínské titulky, a tudíž vás tedy asi nepřekvapí, že jsem se týden před akcí necítil zrovna nejlépe při pomyšlení kompletního přečasování a navrch rozdělení replik stylu: „–Ahoj. –Nazdar.“ do samostatných řádků. Nemluvě o tom, že se to musí ještě nasázet a zenkódovat (jednak normálně, a jednak vyrobit hardsub do Scaly). Ale dobré, to se nějak spojenými silami Paddyho, Auriella a fary zvládlo. Zahrada slov byla tedy nakonec zachráněna a v pořádku… tedy až na to faux pas ve Scale, o němž jsem se doslechl. Ale to se vsákne, to už nemáme na triku my.
Druhou veselou příhodu jsme si užili s Hunter x Hunter filmem. Někteří z vás možná postřehli, že v době vysílání na Animefestu doposud nebyl ještě ani na DVD. Že vás zajímá, jak jsme tenhle titul dostali do festivalových promítaček? Nu, pamětníci možná pamatují takové věci, kterým se říkávalo VHS kazety. Pokud nevíte, o co se jedná, představte si proces získávání filmu jako magický rituál podobný černé mši, při němž je třeba obětovat čerstvou krev mladých panen (což je v Brně fakt těžké sehnat, takže si toho važte). Ale to bych předbíhal. Kazeta totiž přišla až několik dní před začátkem akce. Ne, překlad jsme si nevymýšleli a nedoufali v zázračnou shodu. Pánové z Japonska se nad naší podřadnou gaidžinskou rasou slitovali a poslali nám velice kvalitní on-line stream s ještě kvalitnějším anglickým překladem. Takže když jsem si to v úterý před Animefestem otevřel, že udělám jen nějakou tu zběžnou kontrolu překladu, skejsnul jsem u toho nakonec tak pět hodin a překládal to skoro komplet znovu. Ten anglický překlad byl totiž opravdu strašný. Ale dobré, to jsem nějak zvládl. V tu chvíli se čekalo už jenom na tu pověstnou kazetu, která se dle Christofových slov nachází na hranicích. Následující den si byl Christof pro její obsah, jenž mu nějakým způsobem pomocí již řečené černé magie přemístili na flashku. Náš velký vůdce a spasitel tedy vítězoslavně dorazil zpět na místo činu a se slovy: „Mám Hunter x Hunter!“ zasunul flashdisk do počítače a voila… měli jsme pěkné hovno. Flashka byla prázdná. Což samozřejmě nebyl vůbec žádný důvod k panice, přece jenom nám ještě pořád zbývala krásná a hřejivá aura naše pána a spasitele, jenž se následující den, tedy ve čtvrtek, vydal na svou pouť podruhé. Tentokráte byla jeho mise úspěšná a my v rukou konečně drželi ten skvělý, dokonalý a debilní soubor pyšnící se koncovkou „.mov“ a velikostí 9 GB. Takže žádný čas, žádné peníze, promítat se bude „movko“ a hurá jde se časovat. Snad jste si nemysleli, že už jsme měli k dispozici nějaké časování? To by přece nebyla pak žádná sranda. Nic se nevyrovná starým dobrým all-nighterům stráveným pachtěním se takovou mravenčí prací. Zde patří poděkování Omajovi, jenž se tohoto úkolu hrdinně zhostil a jako bonus se dokonce jal vychytat nějaké nesrovnalosti v titulcích jako takových, které jsem sám při své kontrole přehlédl. Finální české titulky jsem mimochodem dodělával ještě v pátek v autobuse. Anglický rychlopřeklad vzniknuvší ve čtvrtek z překladu českého ještě dodělával Omaj odpoledne před Animefestem. A svět se kvůli tomu nezbořil!
Na závěr svých keců na téma promítání ještě nesmím zapomenout na události posledního týdne před akcí. Klasicky si totiž ještě takhle na poslední chvíli umanuli, že se bude promítat Válka knihoven a na nějakých 30 % možná prvních šest dílů Noragami. Tak jsem na tohle oznámení chvíli koukal, krčil rameny a užuž se začal smiřovat s krutou realitou, když v tom jsem si vzpomněl na skupinu Namae no Nai, kam patří Lee a Meon (který se mimo jiné pěkně předvedl už v první vlně fansub recenzí na Konatě). Ti mi ještě pak napráskali kolegu Matyho. V nastalé situaci jsem se po chvilce váhání rozhodl Noragami odsunout na druhou kolej a přednost dát 100% potvrzeným Knihovníkům. Ty jsem hodil na Meona, jenž si zaslouží opravdu velkou pochvalu, protože komplet film dodal v poměrně rekordním čase, a i přes tento fakt se jednalo až na opravdové maličkosti o opravdu velice kvalitně odvedenou práci. Takže mu hezky poděkujte za Knihovníky. Si to zaslouží. A ještěže jsem si na něj vzpomněl, teď mám na příští rok na černé listině o dvě jména víc.
Abych to nějak shrnul a zakončil, tak z doslechu se ke mně dostalo, že až na drobné komplikace s enkódem Zahrady slov ve Scale nedošlo k žádným dalším problémům. Možná tedy až na záležitost titulků v sále A, kde jsou trochu ztížené podmínky. Příští rok se dle toho zařídíme předem. Podobně se do příštího roku pokusíme o nějaké větší všeobecné sjednocení, aby to alespoň vypadalo, když už se s tím tak pipláme.
Za zmínku ještě stojí, že když jsme v pátek v brzkých poledních hodinách dorazili na Výstaviště a já pádil za Krasem vyzkoušet, jestli všechny promítané tituly budou moci být opravdu bez problémů promítané, měl jsem neopakovatelnou možnost tam v té Rotundě zůstat na zkoušku slovutné a všemi oblíbené cosplay soutěže. Nemohl jsem se zachovat jinak. Přece jenom se jedná o bod programu, na nějž se za obyčejných okolností dostane jen několik málo vyvolených. Ano, vzal jsem nohy na ramena a utíkal, co mi jen nohy stačily, ještě než se na pódium dostavilo první veledílo…
Jo, a Patema se enkódovala ještě v pátek celkem těsně do jejího promítání ve Scale. Od hintzua jsem titulky k ní dostal ve čtvrtek kolem osmé hodiny večerní. K edisonovi, který měl na starosti výrobu hardsubu, se tedy dostala lehce po půlnoci. Minimálně oficiálně, nakonec mi bylo řečeno, že s tím fakticky začal až někdy k druhé ranní.
A to by k tomuhle tématu bylo asi tak všechno. Plynule se přesouváme k dalším lapáliím. Tentokráte ze stránek vašeho oblíbeného Festzinu.

Vše, co jste chtěli vědět o Festzinu, ale báli jste se zeptat

Tak ne úplně vše, ale nalákat vás nějak musím, ne? Člověk za ta léta z těch novin a časopisů leccos okouká. Každopádně redakce zinu byl víceméně takový bonus k vedení překladů. Nabídka proběhla vlastně skoro stejně akorát s tím rozdílem, že tentokrát stáli Hinčan s Assčanem lodičce uprostřed jezírka sestávajícího z lučavky královské. A já si analogicky k předešlé scéně řekl, proč sakra ne. Někdy na přelomu roku jsem tedy byl přizván do jedné prominentní skupiny, která má sdružovat lidi jakkoliv se podílející na tvorbě časopisu. Osobně jsem měl v plánu článek o 2hu a k tomu v ideálním případě rozhovor se Zunem, jenž nakonec padl, protože nejspíš na howaito piggu ze střední Evropy nereaguje. Tak jsem to tam takhle předběžně oznámil s tím, že zbývající členové, kterých bylo tou dobou ještě poměrně málo, by se mohli přidat, abychom tu párty nějak rozproudili. Dostal jsem ignore a šel jsem si zalézt do kouta a hořce plakal (;_;).
Mezi mé úkoly jakožto redaktora patřilo kromě pozdější účasti na kontrolách článků ještě vžívání se do kůže podomního obchodníka a přinucení co možná nejvyššího počtu lidí k tomu, aby zaprodali svou duši ďáblu a něco nám seškrábali. A když se povedlo ty lidi ulovit, následovalo období buzerace potažmo přátelských otázek, kdy že to bude rámcově hotové. Mně se tentokrát na konto povedlo připsat hned několik lidí. Klasicky Ely, která má tu smůlu, že se mnou chodí do školy, a tudíž mohu provádět mnohem efektivnější buzeraci, byla přinucena sepsat zase nějaký ten fejeton, jako tomu bylo ostatně i v předešlých dvou ročnících. Navíc se mi letos povedlo ukořistit ještě Konata tým (Matteas a SiMiK). To jsou ti dva, co vám nakonec dali dohromady průvodce po japonských weeaboo atrakcích. Kromě těchto lidí jsem ještě dostal za úkol pravidelně buzerovat chill, ale to už je jiný příběh…
Obecně jsem se v hlubší organizaci zinu nijak moc neangažoval, tyhle věci měl na triku hintzu. Takže na rozdíl od předešlého případu s promítání, kde jsem mohl být svým pánem, tady jsem dělal otroka. To se odrazilo i ve faktu, že mi bylo zadáno překládání dvou článků, které jste si také mohli přečíst. Konkrétně se jednalo o rozhovor s Jošiurou a pak ten, v němž jsme vám nechali i ten rozsypaný čaj. To máte tak, když jste v nějakém kolektivu, v němž o vás vědí, že umíte lampionsky a jste víceméně jediní, kdo se tím Lampionskem hlouběji zaobírá. Si z vás potom dělají děvku pro všechny měsíční runy.
„Zábavný“ byl především překlad článku od japonského výměnné studentky, u jejíhož jména doteď netuším, co je křestní jméno a co příjmení. Jednoho krásného dne přišel hintzu a říkal: „Hele, mohl bys přeložit tohle?“ a já na to: „No, tak beze všeho. Kde to máš?“ Do schránky mi přistála přibližně jedna A4 japonsky psaného textu. Tak jsem neváhal a vrhnul se na to… a postupně jsem zjišťoval, že kromě překládání vlastně tvořím z části nový článek. Jakože japonština je známá mimo jiné tím, že v rámci navazování vět příliš neřeší logické návaznosti explicitně vyjádřené přímo v textu, ale tohle byla totálně nová zkušenost. V těch měsíčních runách to jsou fakt povětšinou holé oznamovací věty a čas od času nějaký delší odstavec udržující jedno téma. Řečeno jednoduše, bylo z toho hodně znát, že chudák slečna nemá s psaním podobných slohů zkušenosti, protože jak známo, Japonsko je ve světě všeobecně známo jako národ robotů. Ne, jako zemi zaslíbenou to opravdu vidí jenom chciponci. Paradoxně i přesto, co jsem teď napsal, se mi ten její článek celkem líbil. Člověk se z něj dozví několik opravdu zajímavých věcí. Akorát prostě ta forma mu to u mě originále trošku kazila.
Druhý překladatelský úkol (a to jsem si říkal, že se letos tomu překládání vyhnu, když u titulků dělám otrokáře) tvořilo sestavení rozhovoru s režisérem megafilmu Patema nohama vzhůru. Sestavení proto, že jsme od Japonců dostali několik naskenovaných stránek z časopisů a magazínů, v nichž se nacházely rozhovory nejen s režisérem, ale i hlasovými herci. Čímž pádem byly ve výsledku z těch cca patnácti stránek použitelné všehovšudy dvě. Nu, oproti mému prvnímu úkolu se obtížnost trošku snížila. Ovšem opravdu jenom trošku, protože sice se jednalo o mnohem kratší záležitost, zato byla plná kinematografické a fotografické terminologie, s níž se opravdu moc nekamarádíme. Takže jsem to nějak přeložil a potom to po mně bylo nějak upraveno, aby se to dalo v tom zinu nějak prezentovat.
Přeskočíme „pár“ dní dopředu. Všechny korektury, úpravy a opravy jsou nebo by minimálně měly být hotové. Ticho před bouří. Byl přesně týden před Animefestem a přibližně ve tři ráno, kdy jsem se už chystal uložit ke spánku, dostávám zprávu od hintzua: „Hele, tady máš nasázený zin. Kdyžtak to prohlédni a pak mi to pošli zpátky, v šest ráno to jde na tisk.“ Čímž mu samozřejmě nic nevyčítám, přece jenom chaos je věčný a jako takový by se nikdy z lidských srdcí neměl vytratit. Jal jsem se tedy procházet téměř hotový časopis, abych z něj odstranil poslední maličkosti… a co mě čekalo, byl víceméně kompletní výpis popisků k použitým obrázkům. Nevím, kdo to má na svědomí, ale někdo do toho nasekal anglickou transkripci i přesto, že celý zin je sjednocený pod tou českou. Sice pochybuji, že tohle čte někdo, kdo přemýšlí nad tím, že by někdy přispěl, ostatně pochybuji, že to čte vůbec někdo. Ale prosím vás, snažte se vždycky najít vlastní obrázky a udělejte si k nim vlastní popisky, aby se tomuhle předešlo. Když to uděláte, tak se vám nanejvýš může stát, že vám ty popisky u obrázků promíchají. On by se nakonec možná hodilo, kdybyste ke svému článku rovnou přibalili podrobný manuál. Fakt nám tím usnadníte práci. A já pak nebudu muset do čtyř do rána prolézat všechny obrázky a vypisovat místa, kam se nacpala imperialistická anglická transkripce.
Mezi další detaily a zajímavosti týkající se tvorby letošního Festzinu pak ještě určitě patří způsob, jakým vznikal rozhovor s hvězdami našeho cosplayového nebe. V časopisu jako takovém jsem sice veden jenom já a hintzu, jenž má na svědomí interview samotné, ovšem k vymýšlení otázek na tělo jsem si přizval ještě svoji drahou Eldu a kolegu Mattease. Logika tohoto výběru byla taková, že kdyby to dával dohromady někdo, kdo tomu jakože strašně rozumí a těch klání v pracovních činnostech se sám účastní, nebylo by to ale ani trošku zajímavé, neboť normální lidi nezajímá, kolik látky na to padne nebo jak se jim to vyrábělo.
Do tohoto oddílu ještě vecpu jednu další věc týkající se psaní, i když nemá se samotným Festzinem nic společného. Byl jsem letos požádán, zdali bych neudělal popisky k jednotlivým strašidlům, která se objevují v animefestím kalendáři, jenž jsem dodnes neviděl, tudíž ani nevím, jestli opravdu existuje a jestli tam opravdu otiskli ty moje vysoce avantgardní pokusy o moderní umění zaobalené do starého hávu. Ale pokud to někdo máte doma a nějaké ty bláboly tam fakt jsou, tak ty jsou tedy ode mě, no.

Maďarsko není Rumunsko aneb Prašť jako uhoď

 Krátká epizoda vyprávějící o mém tlumočnickém debutu. Ve čtvrtek večer před Animefestem se mě hintzu otázal, jestli náhodou neznám někoho, kdo by mohl odtlumočit proslov na zahájení a zároveň jede na festival. Nikdo z brněnské japonské filologie si na to prý netroufá. Nu, já sice minimálně o jedné takové osobě věděl, ale poněvadž jsem prospěchářská bestie a Taru si už takhle pletou s Japonkou, chytil jsem příležitost za pačesy a zklamaně jsem odvětil, že nikoliv. Tak to dopadlo tak, že to tedy zůstalo na mně. Ale poněvadž vždycky rád pomohu lidem v nouzi a nikdo z brněnské filologie se na to necítil, ani jsem to nebral jako břemeno.
Pojďme se na to podívat hezky od začátku.

12:00 – Příchod na Animefest a následná aklimatizace.
12:30 – Hledám hintzua, abych se ho zeptal, jak to tedy nakonec bude.
13:00 – Našel jsem ho. Přibližně kolem 17:00 se sejdeme v kavárně, pozdravíme se s nimi a probereme případné nejasnosti. To zní fajn. Odebral jsem se tedy do prvního patra k Artist Alley, kde zevlil i SiMiK a skvadra z Otakulandu se svým pornem.
16:30 – Jdu se už namátkou podívat k té kavárně. Nikde nikdo. Po chvíli se z oblaku chaosu vynořuje hintzu. Reflexivně se ptám, co tedy bude. „Nemůžeme najít Japonce. Kdyžtak v šest v kavárně,“ pravil a spěšně kvačil pryč. Dobře, do zahájení je stejně ještě čas.
18:00 – Jdu do kavárny. Furt nikde nikdo. Jdu dolů, kde se mi daří odchytit Christofa. „Japonci jsou na kjógenu. Prej je v tom proslovu něco, co se překládá jinak než by se to překládalo normálně.“ Fajn. „Jsme zaúkolovali orgy, aby pak vyhnali všechny lidi krom Japonců na tu technickou pauzu.“ V pohodě, to zní rozumně.
19:00 – Kjógen skončil, lidi byli vyhnáni i s Japonci. „Hledáme Japonce.“ Fajn.
19:15 – „Našli jsme Japonce.“ Fajn.
19:20 – „Tady máš body toho proslovu.“ Kouknu na to. Kdybych to měl převést, tak to byla tak A5 textu v japonštině samozřejmě (později jsem se dozvěděl, že sám ten velvyslanec se z toho samého papíru ten svůj projev ještě na kjógenu učil).
19:25 – „Nechcete půjčit tužku na poznámky?“ táže se paní velvyslankyně, která měla kolegu pana velvyslance na starosti. „Ne, děkuju, já si to jen pročtu.“ To bude v pohodě.
19:26 – Do háje s tím, nebudu dělat hrdinu. „Mohu si půjčit tu tužku, prosím?“ Udělal jsem si rychlopřeklad celého proslovu, v rámci něhož vzniklo faux pas s prohozením Maďarska s Rumunskem. Ani mi to v tu chvíli nepřišlo nějaké divné. Nu, mně to vlastně nepřišlo asi nijak, protože jsem jaksi neměl příliš mnoho času na překontrolování. Seznal jsem také, že bude lepší to raději většinově číst.
19:30 – „Zveme na pódium velvyslance z japonské ambasády v Praze…“

Jakože zkušenost určitě dobrá. Na takovýchto akcích je strašně fajn právě taková ta polovážná atmosféra, kdy si všemožné věci můžete poměrně nezávazně vyzkoušet, ale na druhou stranu je také nesmíte úplně posrat. Nu, a když se něco nepovede, víte alespoň, co zlepšovat či na co se zaměřit. U mě je to třeba komunikace v cizím jazyce a více či méně řečnické dovednost obecně. Což ovšem v žádném případě neznamená, že nemohu lynčovat lidi za jejich překladatelské neumětelství.

A aby se neřeklo, tak přednášky

 Už jsem to možná nakousl někde výše, ale… na akci samotné jsem těch zajímavých věcí zas tak moc netropil. Žádné drogové orgie, žádné zachraňování světa a Eldu si na obojku také nevodím (i když to by stálo za zvážení). Přednášek mě z programu zaujalo sice víc (přesněji řečeno tři), avšak nakonec jsem zavítal pouze na dvě. Přičemž jedna pro mě byla povinností proto, jak totálně a absolutně špatně vypadala. Na druhou jsem zavítal mimo jiné proto, že si ji připravila moje známá. Také jsem si zpětně uvědomil, když jsem ji zahlédl v programu, proč se mnou nějakou dobu před Animefestem tolik konzultovala českou transkripci. Ale nebudu předbíhat, nejdřív se podíváme na zlatý hřeb celého festivalu. Na vrchol kvalitního přednášení! Držte si klobouky, vyrážíme do Očistce.
Řeč není o ničem jiném než o přednášce, kterou jste v programu mohli nalézt pod názvem „Vizuální novely aneb kde se bere anime“. Uvozovky dodávám proto, že už v názvu samotném je chyba a já bych z ní nerad byl nařknut. Nu, ale třeba měl jenom nějakou slabší chvilku, možná to nebude zase tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Podívejme se, co nám o sobě prozradí autor ve svém medailonku: „Ryuuka – Homus Otaku, prototyp japanofilního otaku. Pokud zrovna neshání anime/mangu/cosplay tráví většinu svého vysokoškolského „života“ hraním her … a výjimečně vyjde na denní světlo.“ Aha… Nevadí, zkusíme se s tím srovnat. Mimochodem nejvíce znepokojivou věcí zde paradoxně není hned první věta, ale spíš zmínka o tom, že navštěvuje již vysokou školu. V tu chvíli mi bylo 100% jasné, že na této přednášce prostě nesmím chybět.
Po prvotním ohrožení v podobě protipožárních opatření, kdy jsme se do sálu málem nedostali, jsme se tiše postavili ke zdi a vyčkávali. Ještě jsme tehdy netušili, že na popravu…
Před publikum nastoupil borec se špatnou parukou a Akacuki pláštěm na půl žerdi. Tohle bude kvalitní. V rámci prvních několika málo minut jsme se stihli dozvědět, že vizuální novely jsou vlastně RPG, protože obojí má text. Jenom novely jsou horší, neboť mají hodně textu. A abychom to snad nezapomněli, zopakoval to snad ještě milionkrát. Jakože abychom věděli, že to má opravdu HODNĚ textu, vole! To je fakt vopruz ty novely, to vlastně instalujete proto, abyste to prostě projeli skipem a na křižovatkách random klikali na volby, který taky nemá vůbec cenu číst, protože stejně potom nakonec dostanete VÍTE CO! HAHAHA!!!
Pardon, všechno se mi to vrací. Tohle mě bude strašit ještě hodně dlouho. Pokud bych to měl shrnout nějak normálně, tak nic horšího jsem už dlouho nezažil. Ten člověk v první řadě absolutně netušil, o čem mluví. Žádný základní přehled, přednáška se skládala z řetězce pseudovtipných implikací alá Zeny. Prezentace, za níž jsem mu původně dával plusové body, byla ve výsledku ukradená. Takže jestli tohle čte kdokoliv z ostatních normálních conů, tohohle experta neberte. Možná jen v případě, že budete mít opravdovou nouzi a nebudete mít z nějakého záhadného důvodu jinou možnost.

Druhá přednáška, kterou jsme navštívili, byl Japanologický koutek pod vedením Zízy a její kolegyně. Přesněji řečeno se jednalo o výstup na téma Transkripce. Obecně bych měl asi jenom výtku k formě v tom smyslu, že čas od času to bylo takové zmatené. Kupříkladu při vysvětlování rozdílu mezi transkripcí a transliterací se dost dle mého názoru zamotala právě Kató-san. Celkově by si možná toto téma zasloužilo trošku jinou formu. Neptejte se mě ovšem jakou, protože to vám asi nepovím. Jedná se pouze a jenom o můj pocit a všichni byste měli moc dobře vědět, co se stane, když začnete zpochybňovat něčí pocity. Správně, budete za trest posláni do nejtemnějších zákoutí Tumblru. Tam vás naučí, že do pocitů se prostě nesere!

Misc. aneb Co se jinam nevešlo

Víceméně kolonka, v níž se dozvíte takové ty věci, které z průměrných reportů dělají reporty. Kde jsem byl, s kým jsem byl, koho jsem potkal a co jsem tam dělal. Tak když to vezmu ve zkratce, tak nahoře v Rotundě jsem se zdržoval poměrně často. Mimo jiné proto, že jsem zadní část Eldina stánku v Artist Alley používal jako úložný prostor. O kousek dál jsem se čas od času zastavil u společného snažení SiMiKa a veleúspěšné české firmy Gadoku (alias mJezdec a jeho kolega, jehož jméno jsem bohům žel nepochytil, za což se hluboce omlouvám). Kolem dělali bariéru proti maminkám s malými dětmi Dr.Q, Johnyschimpo, Kuroneko, Matteas a ještě minimálně další dva lidé, jejichž přezdívky mi také unikají. Pardon.
Při mém náhodném potloukání se po prostorách Animefestu jsem také narazil na skvadru našeho vrchního weeba žabisty. Ten dostal vyčiněno za to, že absolutně a totálně zničil dokonalý zážitek z megatrháku Superúchyl. Zrůda jedna! Každopádně příští rok musíme dotáhnout Zdeničku, jinak to nevidím.
V pravidelných intervalech jsem také narážel na ledmana, přičemž jsem nevynechal jedinou možnost chytit si ho ve svém věrném 3DSku. Ohledně toho mě jen dost zklamalo, že když jsem procházel akci a pokoušel se se svým Pokémon X vyzvat na souboj nějaké malé děti, nenašel jsem ani živáčka se zapnutou hrou.
Poprvé jsem také potkal Omaje, který se od svého faux pas z Manifestu polepšil a mimo jiné mu vděčíme za kvalitnější Hunter x Hunter, jak jsem ostatně vzpomínal výše. S ním se mimochodem pojí vtipná příhoda, kdy si mě spletl s Christofem a následující den mi zuby nehty tvrdil, že jsme se prostě už viděli. Zpětně jsem se totiž dozvěděl, že Christof nekazil srandu a neopravoval ho, když za ním přišel s oslovením: „Ahoj, Astráku.“
Po delší době jsme se také sešli s tou naší 2hu grupou. A vzhledem k tomu, že je všechny znám hlavně po jejich pravými jmény, tak zde si jmenovitý výčet odpustím. Snad jen naší roztomilou Raymoo Yuuyu zmíním. Ta fakt stála za to. Jinak by se to asi úplně nehodilo a navíc stejnak všichni zúčastnění víme, o koho se jedná. Po delší době jsme zase dali 2hu bojovky a já logicky zase všechny vyklepnul. Jak také jinak, že ano.
Přiskočil ke mně mimo jiné Fenste a představoval se mi i Keiiko. Čímž naše konverzace v reálu na Animefestu končila, no. Stejně letmo jsem pár slov prohodil s Grekem a Neowormem s tím, že se stejně pravidelně vídáme v čajovně.
Nu, a nakonec se odnikud vyloupla i Tara, se kterou jsme se jali vychvalovat do nebes tu naši skvělou olomouckou japonštinu a ještě slavnější Japonský klub Olomouc. Nezůstal kámen na kameni a ve výsledku jsme vyprali   tolik prádla, že by nás z fleku mohli zaměstnat jako profesionální pradleny (jako pradlí, staročeský ija-kmen stejně jako Máří. Kulturní vložka a zároveň celoživotní trauma).
Jo, a ještě máme Pavučinu ve Vějíři. S Eldou. Je mi jasné, že ta obálka je dost odpudivá, ale letos se to vcelku povedlo, když se to vezme kolem a kolem.
To by snad bylo asi už všechno. Doufám, že jsem na nikoho a nic nezapomněl a za rok zase na shledanou. A doufejme, že zase nedostaneme špatné jmenovky.

PS: Tento článeček z celého svého srdíčka věnuji Marečkovi, nejsladšímu ze všech koblížků na celém širém světě.
PS2: Wolfii nebyl prve zmíněn kvůli tomu, že brojí proti české transkripci. Jinak jsem ho tam viděl také.