Navigace

středa 4. listopadu 2015

O krůček blíže k ovládnutí Akiconu (2015)

Pokud jste se zhrozili z toho, že by snad Akicon měl přejít pod cizí vedení a pomalu začít hnít jako jiný, kdysi oblíbený český con, nemusíte se bát. Nejedná se v tomto případě o celkové ovládnutí akce, nýbrž pouze o zapuštění kořenů do jejího překladového oddělení. Ovšem na všechno se dostane, však máme času dost. Ze všeho nejdříve se mrkneme na tu trošku programu, kterou jsem letos navštívil. 

Letošní, na můj vkus poněkud chudší, program

Netvrdím, že bylo programu celkově málo, ovšem oproti normálu jsem nejen já postrádal více přednášek, co by mě zaujaly v pozitivním slova smyslu. Z toho důvodu jsme počáteční den strávili bloumáním po akci a hledáním, s kým bychom mohli prohodit pár slov. První přednáška, kterou jsem měl v plánu, nesla název Dračák od jakéhosi Kazeryuu Shira, a bez mučení přiznávám, že to je tedy zrovna jeden z těch nepovedených výstupů, u něhož to poznáte již po přečtení anotace. Kdybych na Akiconu nenocoval, tak kvůli tomu určitě nevstávám, ovšem takhle jsem si řekl, proč ne a po probuzení si na něj počkal. Vydržel jsem to celé tři minuty. Po prvním absolutně rozbitém slajdu a zhodnocení rétorických dovedností přednášejícího jsem usoudil, že tohle opravdu ne, a tak jsem se přesunul do atria.

Tam jsem mimo jiné našel Ratmana, kterého jsme v noci nechali u příprav prezentace ke své přednášce, což byl mimochodem první opravdový program, na nějž jsme zavítali. Přednáška nesla název RPG a TRPG a stručně řečeno byla o tom, co se z tradičních papírových her na hrdiny stalo poté, co si je v Japonsku vzali jaksepatří do parády. Obsahově se mi výstup nezdál nijak špatný, problém nastal u klasického Ratmanova stylu předávání informací. Čas od času zapomíná, že přednáší pro vesměs lidi, kteří se o daném tématu chtějí teprve něco dozvědět, takže některé narážky tedy přijdou vniveč, což je celkem škoda. Každému také nejspíš nesedne jeho způsob kouskování delších vět, kdy hrozí nebezpečí nepochopení toho, co jimi chtěl vlastně básník říci, pokud na něj nejste zvyklí. Takové případy za mě osobně však tvořily pouze malý zlomek celé přednášky a i přesto, že několik narážek nemohli lidé klasického Dungeon and Dragons neznalí pochopit (vzhledem k tomu, že se přednáška zabývala jeho vlivem na Japonsko, tak se už vlastně ovšem s touto znalostí tak trochu počítalo) a i přes tu jednu výtku na Ratmanův místy údajně až příliš vulgární jazyk, musím za sebe hodnotit jeho výstup jako zdařilý.

Nedlouho potom na nás již čekal zlatý hřeb conu v podobě Grekovy přednášky s názvem Vizuální novela tajemství zbavená. Rovnou předesílám, že zde je slovní spojení „zlatý hřeb“ použito v ironickém slova smyslu, ten pravý vrchol celé akce na nás ještě čekal. Neodbíhejme však a pojďme se podívat na to, proč se nejen mně tento výstup vůbec nelíbil. A ještě než začneme, bych rád zmínil, že jsem si při jeho poslechu a následné letmé diskusi s Grekem nevědomky vzpomněl na Hintzuovu přednášku z letošního Natsuconu, v rámci níž rozebíral psychologické postupy a pasti, jakými je možné dosáhnout toho, aby vás vaše okolí považovalo za odborníka na dané téma. Grek na začátku své prezentace dal celkem jasně najevo, že se ostře vymezuje proti většině toho, co již bylo o vizuálních novelách řečeno různými přednášejícími v minulých letech. Ve spojení se svou pověstí tím v obecenstvu vzbudil iluzi toho, že vše, co v příští hodině řekne, budou 100% pravdivá fakta. A i když se s ním jinak dobře baví o všech různých věcech, následující odstaveček nebude patřit mezi nejpozitivnější.
V zásadě mám problém se dvěma věcmi, které na jeho přednášce padly. Grek tvrdil, že erotický obsah je všeobecně na ústupu, jeho statistiky dokazují více než poloviční (a možná spíš blíže k tříčtvrteční, ale na čísla já nikdy paměť neměl) převahu titulů bez sexuálních scén. To mi pochopitelně moc nesedělo vzhledem k tomu, že 18+ obsah je stále více či méně pevným standardem. Když jsem se ho na to po výstupu ptal, hned se všechno vyjasnilo. Bylo mi řečeno, že vycházel ze statistik prodejů na Comiketu za posledních 7 let, což je pro představu něco podobného, jako bychom měli posuzovat všeobecné trendy v rámci beletrie čistě podle fanfikcí. Ano, nezávislá tvorba, která se na Comiketu prodává, je velice obsáhlá, ovšem v žádném případě se nejedná o hlavní proud (chápal bych, kdyby se jednalo o statistiky zahrnující čistě nezávislé okruhy, kteréžto se proslavily natolik, že se zařadily na toho hlavního proudu jako například Type-Moon. Což, chápu, je značně zbytečná, avšak pro naše potřeby alespoň relevantní statistika). S tímto bodem se pojí i Grekovo suverénní slučování příběhových titulů s čistokrevným pornem, které není tak úplně košér. Zde musím sáhnout pro příměr do kinematografických vod, neboť špatně napsaná pornografie pod rouškou neumětelsky sepsané náhražky příběhu infiltrovala už i klasicky papírový knižní trh. V zásadě je to tedy jako házet do jednoho pytle komediální film a hrané porno.
A druhý bod, který mě tíží, je rozesetí pravděpodobně ještě většího chaosu, než který tu byl předtím. Souhlasím s Grekem v tom, že bychom mohli toto médium přirovnat k obrázkové knize (potažmo na všech frontách plně ilustrovanému ne vždy interaktivnímu románu), dokonce se shodneme i v možném zařazení Mass Effectu do této škatulky. Problém nastává u vymezení hranice, odkud je možné napasovat termín „vizuální novela“ na západní tvorbu. Je sice pravda, že fantazii se v tomto případě meze nekladou, ale také v tom nemůžeme jen tak dělat holubník a říct, že „kde jsou volby ovlivňující příští běh událostí, to je vizuální novela“, protože tak tuhle tezi poměrně jednoduše rozbil Drakarn už na samotné přednášce, když se zeptal, jak je to tedy s kinetickými vizuálními novelami, které žádné volby nemají.
Celkově musím říct, že mě tento výstup zklamal nejen po stránce informační, ale především kvůli poměrně účinné mystifikaci těch několika neznalých, již se mezi obecenstvem nacházeli. Toto není opravdu nejjednodušší téma, takže Grekovi nic nezazlívám. Alespoň mi dal motivaci k sepsání nějakého představovacího článku k vizuálním novelám do příštího Festzinu, který jsem plánoval již na letošek.
Po jedné slohovce bude následovat takový kratší výstup, neboť tentokrát již opravdu přichází na řadu ten předesílaný zlatý hřeb celé akce. Nejedná se o nic jiného než přednášku s názvem Stalking pro začátečníky od Hintzua. Nějaké menší útržky jsme s ním probírali dříve toho dne, takže jsme přibližně věděli, o čem to bude, a Hintzu věru znovu nezklamal. Jeho výstup měl zase jednou vtipně odlehčený rozjezd a morbidně vážný závěr. Akorát si trošku naběhnul, když zrovna mě s Ely požádal o hlídání času, protože vždy, když nadešel jeden z jím vymezených časových milníků, jsem lákal jeho pozornost takovým tím mlaskáním, které většinou používáte při interakci se svými čtyřnohými mazlíčky (za což se dodatečně omlouvám). Na druhou stranu to zbytek obecenstva asi rušilo méně než nějaké posunky spojené s byť tlumeným houkáním. Ovšem ruku na srdce, kdo by si nechal uniknout příležitost si takhle (prozatím beztrestně) zamlaskat na svého šéfa?

Následujícího dne jsme pak Akicon završili ne zrovna nejlépe Genderovou iluzí od Angie. A tím „zrovna nejlépe“ myslím v zásadě to, že to byla celkem katastrofa. Ale všechno hezky popořádku. Vyvaruji se zde rozebírání drtivé většiny přednášky, která byla jako vystřižená z genderových studií nebo sociálních studií v rámci našich luhů a hájů, protože to by bylo již od samého začátku pouze a jenom plýtvání digitálního papíru. Zaměřím se čistě na části relevantní k anotaci a Japonsku obecně. Co jsme tak pochopili, mělo se jednat o představení japonského přístupu ke konceptu pohlaví a genderu, což je problematika stará téměř jako Země vycházejícího slunce sama. Začalo to poměrně slibně, tedy zmínkou o tradičním divadle nó a posléze kabuki. Obratem to však šlo trošku do kopru, když přednášející začala poněkud motat divadelnickou terminologii z oblasti rolí. Přišla s tím, že v rámci čistě ženského divadla Takarazuka se upustilo od termínu „musumejaku“ ve prospěch „onnajaku“ na základě jakési údajné degradace, neboť „musume“ je přeci ta „dcera“. Což je hloupost hned ze dvou důvodů. Zaprvé to není pravda a zadruhé se slovo „musume“ začalo čistě ve významu „dcera“ používat až v několika posledních desetiletích. Prapůvodně to znamenalo přibližně něco ve smyslu „holka na vdávání“. Bylo by fajn si nejdřív ověřit fakta a třeba i sjednotit transkripci v rámci své prezentace.
Abych to už nenatahoval, k tomu, o čem to mělo opravdu být, jsme se dostali asi 5 minut před koncem přednášky. A ještě, než to konečně definitivně skončilo, nás přednášející postrašila svým výrokem, že si tenhle výstup musí zopakovat.

Nasáčkovali jsme se tam zadarmo a řádně jsme si to užili!

Jak jsem předesílal v úvodu, letos jsme se více než kdy dřív účastnili na přípravě promítání. Ovšem kvůli tomu, že jsem to tak úplně po loňském roce nečekal, nedokázal jsem ještě zajistit 100% servis a jednu komplet sérii plus nějaké zbytky musel dodělat Manta. Předcházející rok se totiž chtěl jenom jeden film po mně a Ximara byla zneužita na korektury. Letos mě Manta, festivalový koordinátor překladu, bez nějakých oficiálních serepetiček jmenoval takovým pomocným koordinátorem, což mě na jednu stranu velice potěšilo, na tu druhou se však musím přiznat, že jsem to moc nečekal, takže lidé z mé sítě překladatelů a korektorů na to nebyli připraveni. Nakonec jsme to ovšem dali nějak dohromady, já s Ely si za naším Lupinem i přes Grekovy poznámky stále stojíme. On beztak jenom věděl, co ode mě může čekat v rámci svojí přednášky a chtěl jenom udeřit jako první!

A na samý konec několik věcí, které zpravidla nikoho nezajímají. Poměrně dobrým indikátorem mé polohy se tentokráte stala moje zářivě růžovovlasá žena Ely, s kterou jsme tak pendlovali po Akiconu a hledali, s kým bychom mohli prohodit pár slov. Většinou nás takto doprovázeli i Zall s Ratmanem, které jsme i na této akci proti jejich vůli omylem zatáhli na ne zrovna dobrý bod programu, za což se jim zpětně velice omlouváme. Na druhou stranu traumatické události nás navzájem sbližují! Poněkud méně frekventovaně, ale stále celkem často jsme se potkávali i s Eldou a Shinem, kterým vděčíme za skvělé chvíle u Danmaku, karetní hry Bang s rozšířenými pravidly ve stylu Tóhó. S Ximarou  jsme pak krátce probrali důležitost překladatelské sekce na Animefestu, edisona jsem střízlivého zastihl jen na pár chvil, Campari mi dal okusit hrůzy z nevyhnutelného stárnutí a smrti, Velu nás zasvětila do tajů Fluxxu, Hintzu přinesl nějaké stalkerské novinky z naší skvělé komunity, Grek bude teďka beztak lítý a Wolfiimu penis.

A zase asi za ten rok ahoj!

středa 26. srpna 2015

Další úplně normální report z Natsuconu (2015)

Rok se s rokem sešel a on se nám tu vyloupnul další díl našeho oblíbeného seriálu Natsucon, utíká to fakt jako voda. A já se bez delších průtahů pustím do svojí reportové rutiny, přece jenom nechci nikoho zabít nudou. Takže program do okna a hurá vzpomínat!

Program, kterého jsem na svůj vkus zvládl nějak moc

Poté, co jsme se s mojí drahou kolegyní Ely dovnitř díky naší účasti na programu bezostyšně nacpali několik minut před čtvrtou hodinou (tedy před otevřením dveří široké veřejnosti), jsme vydali na průzkum nových prostor. A jak jsme tak chodili sem a tam, snažili se pochopit systém rozmístění záchodků a povídali se známými, bylo najednou něco málo před šestou a my se rozhodli, že se známosti půjdeme podívat na Křest Hravýho dódžinu. Loni a předloni jsem se těchto dódžinových besed účastnil jako jeden z autorů, letos jsem ovšem svou troškou do mlýna nepřispěl. Minimálně jsem si to tedy myslel. Jaké bylo mé překvapení ve chvíli, kdy mě DanQ rozdávající autorské výtisky na všechny strany lidem v prvních řadách zavolal s tím, že tam mám také jeden. Po nahlédnutí dovnitř mi došlo, že jsem vlastně kamarádu Viktorovi, jednomu z autorů, před nějakou dobou překládal jednu větu do japonštiny, a mezi spoluautory tohoto zajímavého projektu se vetřel znova. Pokud budete mít možnost, určitě si jeden kousek také někde sežeňte, DanQ bude určitě rád. Obsahuje několik zajímavých kousků a není to žádná drahota!

Po tomto bodě programu mi má milá utekla na přednášku s názvem Videoherní kontroverze napříč dějinami od Yuffie a já se vydal se svým druhem v rozsypaném čaji Žabistou na Beldaranin a její Období bakumacu. V rámci tohoto výstupu se bohům žel spojilo hned několik negativních faktorů. Místnost Meidži byla nešťastně umístěna v přízemi kousek od vchodu do školy, kde se pod okny všemožné kouřící a hlasité existence, a zároveň hned vedle schodů do dalších pater, což stručně řečeno znamenalo hluk z obou stran. Místy přednášející tedy nebylo moc slyšet, i když se snažila mluvit sebehlasitěji. Dále dle mého názoru nezvolila pro svoje vystoupení zrovna nejvhodnější formát. Přednáška se zabývala obdobím od prvních větších kontaktů Japonska se Západem až do pádu šogunátu, který byl zapříčiněn těmito vnějšími vlivy. Beldaran během své hodiny svoje posluchače zahltila neuvěřitelným množstvím dat a informací, přičemž některé z nich se mi jakožto studentovi japonské filologie zdály pro řadového návštěvníka poněkud zbytečné. Stejně tak se mi poněkud příčil i její styl přednášení, který bych očekával spíše od referujícího během hodiny historie na vysoké škole. Informace byly předávány suše a monotónně. Moc dobře vím, že tato látka k tomu vyloženě svádí, ale právě proto je třeba přidat do svého přednesu něco víc než pouhá dějepisná fakta. Pro osvěžení mnohdy stačí klidně i jen pouhá zajímavost, nekladou se meze ani vtipkování, informace pak utkví v hlavě posluchače mnohem lépe. Přednášející samozřejmě nemohu upřít připravenost a faktickou správnost, což jsem ocenil já i kolega Žabista. Do budoucna pak přeji především klidnější přednášející prostory, neboť projev má Beldaran příjemně kultivovaný, i když to kvůli nervozitě čas od času trošku zaskřípalo. Jen tak dál!

Po tomto bodě programu jsme se s Ely už odebrali do naší sluje na kraji města, protože nás následující den čekalo brzké ranní vstávání. V sobotu jsme totiž určitě chtěli navštívit přednášku o Japonštině a japanologii od Etsu. Na tu s námi měl původně jít i Žabista, který na ní také nechtěl chybět vzhledem k tomu, že přednášející je jeho spolužačkou na Univerzitě Karlově, ovšem nakonec zůstal uvězněn v jedné otrokářské jeskyni na druhé straně Prahy. Záměrem tohoto výstupu bylo jednak srovnání oborů zabývajících se Japonskem a japonštinou z pražské, olomoucké a brněnské univerzity a druhak představení japonštiny jakožto jazyka. Etsu se navíc rozhodla, že pokud někdo z obecenstva odpoví správně na některou z jejích otázek, dostane jednu dobrou domácí sušenku. Ochutnal jsem rovnou dvě, takže to mohu potvrdit.
Přednes na úrovni, výstup byl hezky strukturovaný. V průběhu jsme ji ovšem s mojí milou trošku znervózňovali prve doplněním a poupravením informací o naší olomoucké japonštině a poté vlastně svojí vlastní přítomnosti, i když ne schválně. Přednášející při svých přípravách pravděpodobně počítala s tím, že její posluchače budou tvořit výhradně japonštinou netknutí, začátečníci a maximálně mírně pokročilí, kteří se rozhodují, kam na školu. Tudíž ji nepatrně vykolejilo, když na některé otázky, u nichž odpověď neočekávala, tu odpověď nakonec dostala. Rychle se z toho ovšem otřepala a její celkový výstup to ve výsledku nijak neovlivnilo. Kvalitní přednáška s drobnými chybkami a dozajista obrovské zlepšení oproti jejímu loňskému výstupu o japonských císařích.

O dvě hodiny později jsem byl pak zatažen na Ze světa BL webkomiksů od Cathy, kam jsem omylem přivedl i Ratmana se Zallem. Omylem proto, že jsem zrovna seděl v deskovkárně u stolu a nechával si dávat od Ratmana čočku v Magicích, když mi volala Ely, kterou jsem v tu chvíli poslouchal kvůli hře tak na půl ucha, že sedí v posledním patře s úlovky z japonské cukrárny, tak abych prý přišel. Bohům žel jsem v rámci hovoru nezaznamenal ještě tu přednášku o BL, takže jsem nic netušícího Ratmana pozval na kus řeči při jídle a po cestě do jámy lvové jsme nabrali ještě toho Zalla. Nu, a teď zase chvilku vážně. Jednalo se o spoilerovací přednášku, jež někdy až příliš do detailů představovala několik webových komiksů. Projev přednášející byl místy poněkud nevhodný a na povrch se čas od času prodrala nepřipravenost. Abych však jenom nenadával, tak tento výstup byl evidentně jen takové menší škobrtnutí, neboť na Cathyino vystoupení na Bloku experimentálních přednášek jsem slyšel jenom samou chválu.

Pak jsme si s Ely dali na pár hodinek oddech, abychom ve tři společně s Ratmanem zavítali na Vildův výstup s provokativním názvem Tak ty chceš překládat hry, jo? Na přednášejícím bylo sice vidět, že zkušenosti jak s překladem, tak s vystupováním před publikem mu dozajista nechybí, ovšem v několika detailech ohledně tvorby překladů s ním nemohu tak úplně souhlasit. Odkázal bych zde na report Ely, ta už je stihla vyjmenovat za mě.

Zlatým hřeben sobotního dne pro nás bez pochyby bylo další pokračování Tlakshow, které nám moderují Lusi se Sykysanem. Bez mučení přiznám, že jejich první vystoupení na letošním Animefestu mě vůbec nenadchlo a mám z něj spíše hořké vzpomínky. Přesvědčil jsem se však, že za to mohl především výběr hostů (a nemyslím tím hintzua), a tentokrát si naši první „otaku talk show“ jaksepatří užil. Doufám, že se s někým uvidím na některém z příštích ročníků Sklípconu!

Po neúspěšném pokusu zajít se podívat na Greka jsme se posléze znovu odebrali domů, abychom v neděli dopoledne měli dostatek síly na Faru_ujde a její přednášku s názvem Anglický fansubbing – co se neučit a čemu se přiučit. Přednášející v zásadě popsala, jak vznikají takové fanouškovské titulky, a zaměřila se přitom na sazbu. Zajímavý příspěvek pro začínající sazeče s kultivovaným a připraveným projevem.

Celý letošní Natsucon jsme nakonec zakončili výstupem Anime odborníkem snadno a rychle od hintzua. Sice do názvu hodil slovíčko „anime“, ovšem zaměřoval se ve své přednášce na psychologickou manipulaci s lidmi se zaměřením na davy. Zní to trošku složitě, ale prakticky to znamená jenom to, že nám s nejvyšší pravděpodobností ze svých vlastních zkušeností, jež za ta léta nasbíral, detailně popsal způsob, jak si s minimální námahou omotat své okolí kolem prstu. Kdo nenavštívil, prohloupil, protože se bezkonkurečně jednalo o nejpřínosnější vystoupení na celé akci. Všechny ostatní vám mohly dát pouze teoretické znalosti, zde jste měli šanci zjistit, co byste měli udělat proto, aby se z vás staly celebrity!

A jak jsme se tam vůbec měli?

V první řadě musím říci, že opravdu prostorně. Zvolená škola byla velká a místnosti až na Meidži dobře rozmístěny. Všeobecně toho nemohu říci mnoho vzhledem k tomu, že jsem letos oproti předchozím roků strávil vlastně většinu času na akci po přednáškách. Akorát jsem si nemohl nevšimnout mírné změny v atmosféře, která proběhla snad kvůli otevření dveří pro větší množství lidí. Respektive nemám teď na mysli přímo jejich počet, jako spíš průměrný věk. Uvidíme, jakým směrem se festival pohne příští rok.

Nu, a proto, že jsem tolik běhal po programu, potkával jsem lidi tentokrát spíš tak nějak po cestě vyjma mých cílených návštěv deskovkárny, kterou měl opět na starosti Ratman. Přímo před ní pak stál SiMiKův stánek s pravými, nefalšovanými a čerstvými dódžiny, co pro nás sesbíral v Japonsku, aby sem přivezl trochu té jejich kultury. Velice kvalitní bylo také symposium o životě a díle Kendžiho Mijazawy, které se konalo pod schody v přízemí. Účast čítala neuvěřitelného Stříbra, Žabistu a mě. Pro velký úspěch této akademické sešlosti se již plánuje její další pokračování. Pak do školy zabloudil nějaký postarší pán s tím, že nejspíš hledal ten domov důchodců o několik bloků dál. Když jsme mu tuto nešťastnou novinu oznamovali, dozvěděli jsme se, že už asi také trochu blouzní, protože si říkal Grek a to přece není opravdové jméno. Potkali jsme se také s Wolfiim a Eldou, což automaticky znamená, že jsme zase zdrbli všechny a všechno.

No, a jinak jsem tam po té akci, kterou celkově hodnotím kladně, chodil s růžovovlasou slečnou jménem Ely. Jestli jsem na někoho či na něco zapomněl, nadávat mi můžete v komentářích. Nebo mi to můžete taky říct do vočí na příštím Natsuconu!

pondělí 24. srpna 2015

Překlady úryvků klasických děl japonské literatury

Básně

Macuo Bašó

Moře zšeřelé
zpěv divokých hus
Mizí denní svit

Já poutník jsem
a cestuji beze jména
První zimní sprška

Je mi na padnutí
čas v hostinci hlavu složit
Snítka vistárie

Moře se zmítá
a já ležím kdesi v Sadu
Mléčná dráha

Začala zima
a i opicím se zachtělo
teplejšího oblečení

Všude nakládané rybičky
a mně dásně mrznou
Rybí trh

Tahle cesta opuštěná
nikdo po ní nechodí
Končí podzim

Nemoc mne schvátila
a moje sny bloudí
prohání se po seschlých pláních

Josa Buson

Jaro už odchází
a mé srdce má v moci
těžká ta loutna

V řece Ekisui
zmítá se pórek
Budí ve mně divný chlad

Smutku pln
vylezl bych na kopec
Růže planá, bělostná

Měsíc přímo nad hlavou
a já zchudlým městem
tiše procházím

Osaměle a teskně
se slunce dotklo kamínku
Snad zima začíná

Kobajaši Issa

Zde květy řepky rozkvétají
a tamhle v dáli tyčí se
hora Fudži

Rašómon

Kdysi dávno žil v zemi Seccu jeden muž, který se rozhodl, že se vydá do Kjóta a po cestě bude krást a loupit. Vyrazil však ještě za světla, a proto se zastavil u brány Rašó, aby se skryl v jejím stínu před davy lidí, co proti němu proudily po hlavní suzacké silnici. Jak tam ovšem stál a čekal, až všichni přejdou, zaslechl další početnou skupinku, která se k němu blížila pro změnu z druhé strany od Jamašira. Obratně tedy vklouzl dovnitř brány a jal se tiše šplhat vzhůru s tím, že tam ho rozhodně nikdo neuvidí. K jeho velkému údivu se však nahoře neocitl v uklidňujícím objetí tmy, ale naskytla se mu místo toho podívaná na matné stíny tančící po dřevěných zdech.
Loupežník se podivil, obezřetně přikročil k malému průhledu, z něhož se to prapodivné světlo linulo, a pak a místě ztuhl.
Leželo tam totiž tělo mladé dívky. Z jedné strany jí u hlavy stála lampa s tiše plápolajícím plamínkem a z druhé seděla věkem sešlá stařena s vlasem bělejším než čerstvě padlý sníh, která mrtvé surově škubala jeden pramen dlouhých vlasů za druhým.
Muže zamrazilo až do morku kostí při pomyšlení, že přízračná osoba možná nepochází ze světa lidí. Co když je to obživlá nebožtice, blesklo mu hlavou a projela jím další vlna strachu. Pevně odhodlaný se o tom přesvědčit však po chvilce potichu a opatrně otevřel dveře do místnosti, v níž se hrůzný výjev odehrával, tasil meč a zvolaje: „Co jsi zač?!“, vběhl dovnitř.
Stařena na něj pohlédla s hrůzou v očích, rozhodila rukama, které pak ovšem hned přitiskla pevně k tělu a začala nervózně žmoulat v nich svírané lokny.
„Co zrovna tady dělá taková stařena? Mluv!“ pobídl ji špičkou svého ostří.
 „Zde má paní ráčila zesnout a nakonec to dopadlo tak, že se o ni po smrti neměl kdo řádně postarat. Proto jsem se toho jha sama jala a odnesla ji odpočívat sem. Avšak jak jsem se tak dívala na její nadměrně krásný a dlouhý vlas, napadlo mě, že by se dal velice dobře prodat na výrobu paruky, a tak ho tady trhám,“ vysvětlovala zoufale. „Prosím, ušetřete mne!“
Na to loupežník vysvlékl z honosného kimona mrtvou paní, pak i bezmocné stařeně oděv uzmul, z rukou jí vyrval dlouhé prameny vlasů, spěšně seběhl z brány dolů a byl ten tam.

A nahoře v té bráně ještě dalších nebožtíků mnoho a mnoho dlí. Proč, ptáte se? Když kdokoliv sešel z tohoto světa, však blízcí jeho neměli dostatku prostředků pro jeho pohřeb řádný, tam ho odnesli, aby došel klidu.

To jest druhé poslání brány Rašó.

Kageró nikki

Na začátku měsíce září znovu nadešel čas, aby se manžel sbalil a odjel pryč. A jakmile byl ten tam, nedalo mi to a já do rukou popadla jeho krabičku na dopisy. Chvíli jsem ji ještě váhavě převalovala v dlaních, ale nakonec jsem přece jen podlehla své zvědavosti a pomalu ji otevřela. Uvnitř jsem našla psaní náležící jiné ženě.
Měla bych mu dát vědět, že vím o jejich dopisování, prolétlo mi hlavou v prvotním šoku, a tak jsem mu tam připsala krátkou zprávu.

Jsem na vážkách,
když mé oči zří
ten dopis pro jinou
Je tohle snad konec
mám připravit se na nejhorší

Zatímco jsem se trápila a trýznila, se září, nanejvýše lhostejno mých chmur, změnilo v říjen a ten, jsa neméně všímavý mého smutku, pokročil skoro až k listopadu. Tehdy se stalo, že mě nechal v mém domě samotnou po tři dlouhé noci.
„Pouze zkouším tvoji věrnost, nic víc, nic méně,“ odsekl chladně, když se konečně ukázal na mém prahu a já v tu chvíli věděla, že se jedná o prachsprostou výmluvu.
Ještě toho dne večer pak vstal a, upravuje se, stejně nepřesvědčivě pravil: „Čekají na mě ještě nějaké neodkladné záležitosti v císařském paláci.“ Potom jako by nic vyšel ze dveří a já odmítajíc již snášet tu pomalu mě užírající nejistotu jsem ho nechala potají sledovat.
 „Zašel do jakéhosi domu pochybného vzezření v ulici Mači,“ podal služebný po svém návratu krátké hlášení.
Tak přece jenom to je pravda, zaplavil celé mé tělo od hlavy až po konečky prstů přetěžký splín. Nebyla jsem schopna vyslovit ani jediného slova.

Uběhly další dvě či tři noci, přesně už sama nevím, a k mým uším dolehlo ode dveří několik ran. Začalo právě pomalu vycházet slunce a mně bylo jasné, kdo to je a odkud přišel. „Tak už je tu zas,“ utrousila jsem potichu a pouze zpovzdálí upřeně hleděla na ten kus dřeva, jenž nás od sebe dělil.
Ozvalo se ještě jedno zaklepání, nadešla další chvíle ticha a pak jsem slyšela tlumené kroky, které ho dozajista vedly zpět do náručí té ženy z ulice Mači…

Nadcházejícího rána jsem se pevně rozhodla, že takhle to dál nejde a sepsala krátké psaní:

Tiše úpím
každou noc sama, samotinká
až do rána bílého
Jestlipak také znáš tenhle bol
to utrpení osamoceného

Jako vždy jsem potom chvilku počkala, než zaschne inkoust, pak k dopisu přiložila snítku bledé chryzantémy a nechala ho doručit svému manželovi.

V odpověď mi přišlo následující:

Stál jsem u tvých dveří až do samotného rána a toužebně vyčkával, až mi otevřeš, avšak pak se náhle objevil spěšný posel s tím, že se mám neprodleně vrátit do paláce. Rád bych ti ovšem sdělil, že naprosto chápu, jak se cítíš a z celého srdce mne to mrzí.

To jsou mi věci
není ani zima, ani noc
já před dveřmi stojím
předlouho na ně jenom hledím
a osamělostí mrznu až na kost

Musí se mu nechat, že chladnou hlavu si zachovat opravdu umí. Prozatím bude asi i přes všechno moje stupňující se rozhořčení nejlepší zatnout zuby a dělat jako by nic. A to i ve chvíle, kdy bude zas a znovu vycházet z mých dveří se slovy: „Opět si mne žádají v paláci.“

Úzká stezka do vnitrozemí

Sedm dní již uběhlo od počátku poslední třeti měsíce března a mně se těsně nad ránem, kdy na nebi ještě měsíc z posledních sil zápasil s matným denním svitem, před očima v dáli skvěl zamlžený vrchol hory Fudži. Pohlédl jsem poté směrem k Uenu s Janakou a pojednou se mi smutkem sevřelo srdce. Jestlipak tuhle krásu ještě někdy zřím…
Mí nejbližší a přátelé, kteří ke mně zavítali předchozí večer, nás doprovodili až na loď, jíž jsme dopluli až do Sendžú. Když jsme vkročili zpět na pevnou zem, vzedmulo se ve mně pomyšlení na těch tisíc, snad i více mil, co máme před sebou, a musel jsem na okamžik postát na místě. A stoje vprostřed tohoto přízračně prchavého světa, uronil jsem na rozloučenou několik slaných slz.

Jaro už je pryč
ptáci lkají
a ryby pláčou

Započal jsem svůj cestovní deník, ale stále ještě nebyl schopen vykročit na cestu samotnou. A když se mi to přece jenom podařilo a my konečně vykročili vstříc našemu putování, podél silnice stáli lidé, kteří nás očima vyprovázeli snad až do chvíle, kdy jsme oba dva zmizeli v dálce.

Pokud mne paměť neklame, je letos druhým rokem éry Genroku. Na naší dlouhé pouti jsme právě procházeli provinciemi Mucu a Dewou, kdy se kdesi uvnitř mé mysli rozžal nepatrný plamínek naděje. I když mi na téhle cestě do vzdálených a mně neznámých krajin třeba dočista zbělají vlasy, chtěl bych na vlastní oči uzřít všechna ta místa, o nichž jsem doposud jen slýchal, a vrátit se zpět domů živ a zdráv. Zahloubán v těchto myšlenkách jsem si ani nevšiml, že jsme konečně dorazili do hostince nesoucí jméno Sóka.
Ze všeho nejdříve jsem dal odpočinout svým bolavým a cestou pohublým ramenům. Původně jsem chtěl z domova vyrazit jen tak bez ničeho, ale nakonec jsem na rozloučenou dostal jedno slabé kimono na ochranu před nočním chladem, jeden zdobnější svršek na běžné nošení, pláštěnku a všemožné psací potřeby. Jinými slovy věci, které jsou sice při takovém putování na obtíž, ale dary jsou jednou dary a jakožto takové se zahazují jenom velice těžko…

Moderní básně

Předsmrtná poezie ze štětce členů speciálních útočných jednotek

Jen tak z žertu mamku na záda vezmu,
je tak lehká, až je mi do breku
ani tři kroky se s ní pak nedovleku…

Tak si ležím v trávě,
v hlavě prázdno dočista
a na hlavu přistane mi hovno ptáka,
co nahoře na nebi si hraje

Javorové listí
na hoře téhle i tamté
prostě kam se podíváš,
jako ledové nebe
sněhem nesmrtelným pokryté

Ta vůně
na silnici zanechaná
auty se prohánějícími,
teď jsem tady na venkově
a mně se po ní stýská

Na řepku žlutavou sedl motýl.
Kdo mi to asi do snů mých přiletěl?

Kdo boj vyhrál
a kdo prohrál
to je jedno, to je jedno
jsem bez sebe štěstím
Zase přijde mír!

Za vlast
mnoho druhů našich padlo
stala se z nich těla, co lehla popelem,
kdybychom o nich mluvit mohli,
nebyli bychom tak plakali

Když už jednou vyrazím,
není cesty zpět,
moc dobře to vím,
vzdát bych to chtěl, však
japonská duše mi to nedovolí

Jenom jeden obrázek
louky plné kozinců
bych chtěla faxem poslat…

Ise monogatari

Byl jednou jeden muž, jenž cítiv se dočista neschopný došel k závěru, že nemá co pohledávat v hlavním městě. Vyrazil tedy směrem na východ v touze najít zemi, kde by i někdo jako on mohl v klidu spočinout. Na jeho pouti se k němu připojili i dva staří přátelé, avšak poněvadž žádný z nich nevěděl kudy kam, jen tak bloudili krajem, až dorazili k Osmimostí v zemi Mikawa. Svůj název toto místo získalo díky tomu, jak se zde řeka dělí a rozchází úplně jako pavoučí chodidla, a tudíž je nutno přejít hned přes osm mostů. Tam sesedli z koní a popošli ke stromům rostoucím vedle těch mokřin, aby si sedli do stínu a pojedli trochu sušené rýže. V bahně tam rostlo mnoho přenádherně kvetoucích kosatců. Při pohledu na ně poutníkovi v mysli vytanula slova jistého muže: „Zkus schválně vylíčit své pocity z cesty tak, aby první písmena tvých veršů dala dohromady ‚kosatec‘.“
Jak si na ně vzpomněl, tak to zkusil:

Kimono měl jsem
oděv milovaný
starší, však tak krásný
a co udělal jsem?
Tiše se vykradl daleko předaleko
echo mých vzlyků dávno neslyšíš
Cesta, ach ta cesta ještě nekončí

A ještě než dočetl, rýži jeho druhů začaly smáčet jejich slané slzy.

Pak šli dál a dál, až dorazili do Surugy. Jak se tak blížili k hoře Ucu, pomalu zjišťovali, že jimi vybraná cesta není pouze úzká a zšeřelá, ale také porostlá břečťanem a zarostlá javory. Do jejich srdcí se začaly vkrádat pochyby a obavy z toho, co se jim na takovém místě může všechno stát, když v tom se před nimi z ničeho nic zjevil potulný mnich a pravil: „Co, panstvo, ráčíte dělat na takovéhle pěšině?“
Poutník ho chvíli zkoumal a pár chvil nato v něm poznal známou tvář. Požádal ho tedy, zdali by jeho milé v hlavním městě nedoručil krátké psaní:

Jsem právě v Suruze u hory Ucu a nakonec mi nebylo souzeno se s tebou setkat ve snech, natož doopravdy.
Jak tak hledím na Fudži, tak vidím, že i když máme už konec května, tam se ještě stále na vrcholku drží běloskvoucí pokrývka. Této hoře pojem roční období opravdu nic neříká. Snad i v tuto chvíli ji pomaličku pokrývají ty zmrzlé krystalky a zdobí ji pořád novými a novými kropenatými vzory. A kdybych ti ji měl k něčemu přirovnat, tak si zkus představit převrácený kornout velký asi jako dvacet hor Hiei naskládaných na sobě.

Když ve své cestě pokročili ještě dál, narazili mezi Musaši a Šimocufusou na obrovskou řeku jménem Sumida. Shromáždili se na jejím břehu, kde si sedli a začali pojednou přemítat nad tou nesmírnou dálkou, kterou již ušli. Z jejich smutného zamyšlení je vytrhl až opodál stojící převozník: „Rychle si nastupte, nebo se nám ještě setmí!“
Nato se všichni přesunuli na palubu člunu a vypluli. Smutek a stesk po těch, jež zanechali v hlavním městě, je však pronásledovaly až tam. Z toho jejich přemítání je vytrhl až bílý pták s červenými pařáty a zobákem, velký asi jako pisík, co skotačivě poletoval nad vodní hladinou a lovil ryby. Protože všichni muži pocházeli z hlavního města, nikdo z nich ho neznal. Zeptali se na něj tedy převozníka. „To je ústřičník. Někdy mu také z nějakého důvodu říkají pták z hlavního města.“
Když to poutník uslyšel, po krátkém zamyšlení zarecitoval:

Jsi-li opravdu z hlavního města
ptám se tě, ústřičníku, ptám
má milá živa je a zdráva?

Jakmile skončil, jeho druhové propukli v zalykavý pláč…

Léta páně 2015

Sen noci...

Črt sem, črt tam… A znovu to samé. Zase mizí. A támhle se objevuje další. Neřád jeden… Co s tím? To kdybych tak věděl, asi bych jen tak neseděl a nesnažil se je uchopit. Koho nebo co? Črty nejsou dostatečně jasné vyjádření. Tedy alespoň s nejvyšší pravděpodobností. Protože co to vůbec je? Nějaké čáry? Nějaké umění? Shluk písmen jen tak nahodile spojený?
Podívám se na noční oblohu. Černou, ponurou, bez jediného zářivého bodu. Stejně tak temnou jako to pole a ta světla v dálce. A to i přesto, že si s takovou drzostí hrají na matnou zář…

Beze smyslu, bez boje
nevidím, zírám skrze závoje
potácím se a sedím zároveň
beze smyslu a naděje

Mhouřím oka, hledím na hvězdy
stojím vratce, nevidím pomoci
noc už padla a já se dívám na hvězdy
na hvězdy, co nikdy nevyšly

Na budoucnost zářivou
růžovou a hřejivou
bez skvrnky a zrnka prachu
prodchnutou pásem strachu

Pozoruji ji tak pečlivě
zaujatě, okouzleně
upřímně a zamyšleně
smutně a ztraceně

Ta černá nade mnou obloha
temná a krutá nicota
bezcitná bestie hladová
budoucnost moje drahocenná

Bez odporu, beze vzdoru
hledím oka zamhouřená
na to moře bez třpytu a lesku
na to co mě čeká
a pronásleduje…

Stále se koukám nad sebe a musím se chtě nechtě hořce smát. Tak hořce jako po té nejhorší medicíně. Snad jsem to spolkl esenci Smrti samé. Tak uboze, tak uboze a bezmocně teď vypadám. Jak tu sedím hlavu zvrácenou a civím na hvězdy, které moje oči nevidí. A přitom skládám něco, čemu se snad říká verše. Verše bez veršů, naházené bez ladu a skladu. Smutné, osamocené a bez významu. Ze všeho nejvíc potom umělé, bez citu a falešné. Falešné a při tom tolik opravdové…

Svěším hlavu a pojednou hledím do dáli. Na obzor zahalený v černé. Tak daleko je… A najednou si moje mysl uvědomí, že pro nás teď neexistuje žádná hranice. Že se teď před námi, vedle nás a dokonce i za námi nerozprostírá nic menšího než nekonečno. Temné, studené a nepřející nekonečno. Moje realita. Mrazivá a žalostná…

Zhmotnění všeho, co kdy budeme mít, co měli jsme a máme. A nenaděláme s tím vůbec nic, není nám již pomoci. Už jsme se propadli až příliš hluboko, nevidíme nic a nikoho. Nevíme, proč si s námi osud hraje, z jakého důvodu z nás náš život vysává a saje. Je to snad nějaký špatný vtip, nepovedená anekdota, se špatným koncem povídačka? Co to vlastně dělá z nás? Jen nepatrné postavičky, pouze nicotné figurky, bezvýznamné hračky, použité panenky? To je naše budoucnost, ano bez pochyby.

Znovu vzhlédnu a nepatrně se usměji. Nade mnou se rozprostírá černé plátno. Tentokrát už však nepřišlo snad úplně nazmar. Hle, drobná krůpěji! Třpytivá a světélkující. Tak živá, neposedná, vsadím se, že bys určitě chutnala sladce, kdybych tě jen dostal do svých úst. Visíš tam, já pozoruji tebe, ty klidně hledíš na mě. Naše pohledy se už dávno setkaly a my hned věděli. Při tom prvním nepatrném kontaktu jsme zvěděli úplně všechno do toho nejmenšího detailu. O naší budoucnosti, o našem údělu, o naší realitě. Nám to přece bylo jasné hned, že ano, krůpěji?

Že jsi hřejivá, třpytivá, zářivá a plná naděje.
Že jsi hodná, jen co tedy pravda je.
Že jsi drahocenná, ach tak drahocenná.
Ale ze všeho nejvíc ovšem, že jsi nejen moje naděje.
Ale že jsi také už dávno mrtvá…

Léta páně 2013

Básně v blogu vázané

Hlubina

Vidím hlubinu obehnanou černým plotem
oděnou do šatů temných, hedvábných
koukám na ni zborcen chladným potem
nevěda proč, odcizen záměrům svým

Stojím tak nehnutě, jak jen tělo dovolí
sečkávám na místě a přitom kráčím
procházím svou mysl s těžkou nevolí
zřím tu sebe zahalena v perech havraních
pak zas sebe s úsměvem řka: „Život nebolí.“
Já nechci vidět další démony
Srdce, co nemám, mě vždy zabolí
Stojím nehnutě nad tím temným údolím
bloudím, utíkám, zmítám se a zápolím

Vidím hlubinu zahalenou černým krovem
oblečenou v chmurách mých a utrpeních
Hledím na ni zkamenělý strachem
hrůz, úzkosti přeplněný uzlíček malý

Zřím hlubinu a ona pozoruje mne…

Obloha

Noční obloha ozdobená šperky z hvězd
zahalená do kabátu z nicoty

Ano, do kabátu z nicoty a haleny z měsíčního svitu. Stačí jen hlavu pozvednout a tu krásu oči uzří na sebe sama. Zářivou, lesklou a především pak falešnou. Slunce svit dvakrát odražený tvoří pramalou iluzi, však každý jí věří bezmezně. Jako zdravý slepec, jako hluchý v hvozdu nočním, hlubokém. A věřím jí i já, nebo bych jí alespoň věřit chtěl. Bez ničeho, otázek, pochybností či pochybení? Jak člověk obyčejný, slepý, hluchý němý. Nejde to, není možno, nedá se svítit, řetězy jsou zpřetrhané a přitom pevné a světlo je daleko.
Procházím se pod tou noční oblohou, jdu, pobíhám, nechám unášet se nicotou. Jen tak, bez otázek, odpovědí, smyslu snad a hlavně potom příslibů. Proč, se ptám a stavím. Stavím, leže na louce poseté diamantovým svitem z hvězdného prachu. Stavím, ležím… a mé uši naslouchají. Neslyší však nic, neboť všechno halí nicota. Neslyší nic, ale v bubíncích se cosi ozývá. Hlasitě, skor burácivě, trochu klidněji a pak vůbec. Minulost, přítomnost… budoucnost. Cosi bylo, cosi je a cosi nezačíná.

Zvedám se a ležím stále, chci jít, avšak stojím. Zepředu nic neozývá se, nic vidět není a ani po hmatu tam není nic. Otočím hlavu, podívám se dozadu a tam vlastně také nic není. Nakonec se dívám nad sebe a tam…

Noční obloha temná, zahalená do kabátu z nicoty.

Před

Moře se rozlévá, planina rozkvétá a září milionem malých hvězd. Myriádou třpytivých kuliček, nepočitatelným počtem nebeských bludiček. Noc je matkou, ne snad krutou ani příkrou, macechou zlou či bídnou, noc jen všechno všecičko všeobjímá krásnou a teplem protknutou tmou. Noc je matkou s černočernou vějičkou a Měsíc, to je otec zahalen běloskvoucí aurou. Aurou tak oslnivou, dokonalou a hřejivou, tak skvělou a nádhernou.

Nadešla konečně matička Noc
unylý den se utápí
Měsíc teď bere do rukou moc
se sluncem zas svádí lítý boj

Bije se chrabře, o tom žádná
rozdává svit na všechny strany
do temnoty však pomaličku padá
hází sebou, ale má to marný

Kam až oko dohlédne, rozkládá se sametový oceán, nicota se bojí, hvězdy skvoucí se v těch přenádherných vodách proti ní jaksepatří brojí. Není to nenávist, není to strach, je to jen láska, je to jen cit. Ozařují tu uhlovou hladinu, chrání ji a svítí, žádná nicota, žádný zmar, ti se někde tiše svijí. Ale to mé oči nevidí, uši neslyší, jazyk necítí, nechutná, já jdu pod tou noční oblohou a snad samou radostí se tetelím. Matka Noc, otec Měsíc a dítka Hvězdy se všichni při této příležitosti sešli, aby provedli posvátný křest. Ne snad křest vodou, ani ohněm, nýbrž křest temnotou. Tu já obejmu a ona obejme mne, vydechnu a ona vydechne též, voda mě odnese a ona mě přivine zpět. Při tom všem pak na zámek zabouchnu víčka a vidím dočista jiný svět. Říši plnou barev, chutí, vůní a zpěvu, království veselí, knížectví slastí, vévodství bez zábran, stát radosti a štěstí.
Otevřu oči a je stále Noc, tma všude kol, však ani barvy, ani chutě, ani libé tóny nezmizely, přede mnou Hvězdy složily mi stezku
                Měsíc mě vede, by mé kroky nezbloudily
                                    já na ni vykročím beze stesku
                neb na jejím konci stojíš ty

Potom 

Den je zloděj, slunce je vrah, letmé dotyky přichází dál a dál a dál. Světlem odhaleny, matným svitem nezastaveny, proč jenom proč jsou tu zas a zas. Pokračují bez zábran, zdí a já nevím kam pak, kam dál, netuším kudy, není jasné jak. A přemýšlím a stojím, nechci stát, však můj mozek, má mysl nechce pracovat. Odmítá myslet, vzývá zmar, záhadný, děsivý a zvídavý žal. Panika, hrůza, strach, jsou tady, jsou u mě a chtěly by pozvat dál. Do hlavy, do nitra, do nicoty, černé díry výčitek. Protože já chci, chci zkoumat záhyb každý, sametový, hebký, tak živý a zvoucí. Neboť… PROČ NE? Proč ne? Co to má bejt?

Vina vyplňuje celý háj, vznáší se ve vzduchu, prožírá zem a ničí ten ráj. Zahradu křehkou, jako z porcelánu, těžko nevinnou, téměř nečistou. Hledě bez hlavy, nohy by nikdy neodešly pryč, tělo by ostalo zde obklopeno sladkou slastí, zahrnuto štěstím, pohřbeno pod scestím. Netřeba mysli, k čemu taky, všechno jenom hatí, snad bez ní by všem bylo líp. Avšak káže, ostře, nemilosrdně a přísně: „Ve stud se obleč, utop se v nekonečnu výčitek! Plakej si, breč či naříkej, už ti nepomůže žádný skřek.“

Mlč, zamkni ústa, usekni jazyk, umři uvnitř, opovaž se pípnout jen. Zakopej svoje tělo a zahoď klíč, zavolej červy, ať už jsi pryč. Ticho buď, ani necekneš, trap si sebe, ale lidi z toho vyškrtneš. Chcípni tiše bez povyku, odejdi po špičkách, tělo tady nech, vypadni do Očistce, už si dávno zdech. Maso bude tady, s hlasivkami, srdcem, mozkem, nohama a rukama, bude chodit, mluvit, jíst a žít, to bude je jeho tortura.

Den dnem jest, neb pálí, zabijí
slunce bodá, seká, čtvrtí
Noc je chladivá, krásná, světélkující
luna plesá, nabízí mi měsíční kvítí

A moje schránka pomalu, ale jistě umírá.

Tuctová

Den a noc se prolínají
stékají se a spojují
přináší smrt, kradou, smějí se a pálí
svit sluneční je vrah, únosce, pán zlý
a nebe, blankytné, čisté bez mráčku je vězení
žalář, kobka vybarvená světlem a zářivým zdobením
ukradla, uzurpovala a přizabila, snad i zavraždila
bledou, překrásnou princeznu
královnu nočního ráje
vládkyni korunovanou
s tváří uhrančivou, bledou
visela tam uprostřed moře, oceánu z tyrkysu
topila se, lkala, trpěla, jak její tělo drtila indigová suť
dusila se a naříkala a já stál jen a pouze civěl na tu
mrtvolu – šedou už a vlastně nepřístojnou potvoru
ležela bez hnutí, hnila a plesnivěla bez jediného odporu
již dávno není, co bývala, čím zářila od našeho posledního hovoru
byla tuhá a natažená jako prkno
jako elipsa, kruh, jako vlastně všechno
byla chcíplá jak mršina ve škarpě
jak pár mincí na dně vodním v kašně
byla šeredná a hnusná jako standarta zla
jako místnost tisíc let zatuchlá
jako zrůda
jako já

Nevkus

Svět pod vodou, svět nádherný, svět blankytem zbarvený, svět překrásný a báječný, bez chmur, problémů a trápení.

Sen.

Blankytem zahalená krajina
smíchem a štěstím navršená kotlina
jak sladká a zároveň kyselá malina
jen podívej, jak všechno se už zhasíná
přivoň, jak čerstvě udělaná skříň, všude samá hoblina

Všechno se postupně prolíná
se vším se vše miluje, na vlnách se kolíbá
proč se trápit, život přece je, začíná
kouká se, hledí, klížícíma se očima

Chtěl bych spát a chci bdít, snad jen trochu se to bije. Víčka se mi zavírají, nechtějí dřímat, v jedno snad či druhé se to slije? Kráčím těžce, oddechuji, přicházím, dupu těžce, nemám hůl, berli jsem už dávno ztratil, snažím se však pokračovat, plazím se a tančím, hle, kameni, ty hajzle jeden mrzký, ten mi to snad také celé zhatil. Klopýtám, plácám se a melu páté přes desáté, potácím se a říkám si, že život je snad již dávno passé. Sen pominul, zbyl pak jenom splín, prázdnota možná spíš, a nakonec snad bolehlav. Běžím teď, odvážen a nebojácný, kámen čeká po kameni, další, další a pak ještě další. A já, já kličkuju a brečím, já jsem srab. Bum bác.

Realita.

Nejsilnější přežije, užije a vede
dům bez oken ve vlhku jen tleje
ten silný, statný žere si a žere
a mně už nic nebrání umřít snad, že ne?

Že ne?

Radši nepojmenovaná

Motám se a klopýtám a černočerná je noc
světla, třpyt a lampy však tenhle pohled nám hatí
přicházíme, volám a zoufám, bloudím opravdu moc
obloha je černá, spíš teda šedá, dobré mravy tak kazí
blábolím, píšu a přemýšlím,
tohle je přece fraška, hrůza hrůz
kde bych to udal, ani retardů vůz
by tohle nevzal, co komu kecám
na nic to je a na nic jsem já
kdo poslouchat by chtěl, číst či recitovat

Příšerná práce, nerýmuje se, nezní, snad abych se raději oběsil. Odstranil zbytečnou schránku svou, hniloby plnou, blbostí překypělou. Sám jsem a sám taky zůstanu, kdo si myslí, že se tohle má rýmovat? To je snad vůl, ne? Kdo se tohohle chaosu zastane? Pánbůh, vedoucí, no já teda ne. Ať si to vezmou na starost, ať si to spravují, ať si plodí a klidně i žijí, já si budu blábolit, bez ladu a skladu, bez skrupulí, bez superega, systému či pravidel. Nezní to, nezní to ani trochu, byť snažím se, nesnažím se vůbec, ani trochu. Opakuji se, a to teda dost, tohle vydávat za umělecké dílo moh by snad jen Modrovous. Proč zrovna ten? No, to je lehký, ten blázen totiž blázen byl a jen tak z prdele zabíjel ženský. Měl z toho možná srandu a taky možná šprým, jak u něj visely, houpaly se a okapávaly jako dobytek na jatkách. Umřely pomalu, trpěly a snad taky úpěly. Jako já se svými úděly, které nejsou, ale jako by úpěly a já nevím, nevím kam dál, jsem na místě, kořeny zapuštěné, za chvíli vystupuju a smysly jsou uzavřené.

Sbohem.

Až moc volná

Stavíme zeď, budujeme svět, vyrábíme součástky, materiál na všechny tyhle zídky a baráky. Říkáme jim, nazýváme je domovy, tam se barikádujeme, zamykáme dveře a spolkneme klíč, obklíčeni rodinou budujeme kamarády, přátele, všechno je tak příjemné, tak hřejivé… Ale co když ne? Co když je to všechno jinak? Co když jsme jen loutky, kůže masem plněné, schránky nade vše a ještě víc bezcenné, nádoby, nádoby hliněné, mrtvoly nadmuté, mršiny hnijící? Co když žijeme život, ale doopravdy nežijeme, jenom hadi, pavouci a stonožky kroutící se v našich útrobách, jak se plazí v našich střevech a žaludcích, nutí svaly k náhražkám pohybu, imitaci, falešnému podvodu? Co když je to všechno lež, city námi cítěné, myšlenky myšlené, rozhodnutí rozhodnutá, tohle všechno bereme jako samozřejmé, emoce jsou nejcennější, hned potom štěstí prý každým nesené.
Co když se točíme na černočerné spirále a padáme dolů, do chřtánu nicoty, topíme se v kotli nekonečné temnoty, neexistuje štěstí svit tam, kde jsme vězněni, nikdo, nic neodemkne, není žádný klíč, není cesty zpátky, jenom přímou vzdušnou čarou do hlubin dolu, topíme se ve vchodu, v pohyblivém písku temnějším než temnota sama, svázáni apatií pomaličku klesáme a vcházíme dále a dále do náruče života a smrti.
Co když jsme jako hvězdy? Záříme na všechny kolem, hřejeme je a oni hřejou nás a vzájemně si svítíme na cesty naše, krásně se všichni vyjímáme, žijeme naplno, ale uvnitř jsme jako hvězdy, mrtví.
Co když nic nemá na téhle zemi smysl? Ženeme se, běžíme s potem na čele a i všude po těle, trpíme a strádáme, zakládáme a epitafy v mládí píšeme, ale popravdě, když zemřeme, země na nás zapomene, zmizíme z existence, nic tu po nás nezbyde, pod hlínou jen shnijeme a zetlíme, to je, to bude konec náš bezvýznamný.
Prosím, mohu požádat o zopakování?
Že se pletu, že to takhle vůbec není?
Že si vyprošujete takovéto opovržení?
Pravda, pravda, prosím o odpuštění.
Já to tak nemyslel, tohle malé zamyšlení.
Nic z toho samozřejmě o vás není.
Všechno všecičko je to jen a jen o mně, vám moc hezký zbytek dne přeji.

Absolutně bezcenná


Venku svítí a paprsky se perou
mně víčka se klíží a krvavé slzy ven se derou
karmínově rudé, určitě od nemoci, určitě chorobou!
Přemítám tak tiše jako myš čekající na
smrt v pastičce, kovem lapená ba
co víc ovinutá, jako by objímaná tetičkou
Smrtí, jejími prsty, kostmi a kosou nabroušenou
Sedím tu a mlčky přemýšlím,
co je to za postižení, co je to za břímě
všechno je těžké, vše ve mně hnije
všecičko zapáchá, déšť že to smyje?
Blbost nad blbost, mrtvolka už sebou šije
myška vzbudila se a v díře se skryje
v otvoru z masa, jak z krku se prodrala zmije
tak mrtvá myš, had, slzy, to všechno se pije
polykám to najednou a všechno ve mně vyje
chce se mi spát, tak moc bych zahmouřil
oka svá na věků věky, napořád, až do konce
naděje, krása, víra mě však matouce
drží a nepouští
ale já chci spát, jsem tak ospalý
víčka padají
a já upadám
v zapomnění

Nic

Prázdno, tiché, světlé, nekonečné se rozléhá, zabírá vše až kam doslechnu, dohlédnu, kam až cítím. Nicotná prázdnota je tak, natolik prosvícená, sluncem překypující, spaluje na co jen přijde, louky, nebe, zrcadla, mě. Stojícího před křišťálovým sklem, vodní hladinou průzračnou a tak průhlednou, takřka průsvitnou, mě stojícího v zrcadle nebo snad za ním? Prázdno ve skle, prázdno ve vodě, prázdno ve mně, nicota v mých očích, pluje a vznáší se kolem a číhá, bdí, čeká jako šelma, bestie hladová přikrčená. Já o ní vím, znám ji jako nejlepšího přítele, kterého nemám.



Nicota nicotná, jedno velké nic
civím, civím a civím ještě víc
na sebe, na svůj odraz, jsem to vůbec já?
světlo spalující spaluje mi zornice, tma
kdo sakra přišel s tím, že temnota je zlá?
civím dál a nic se nemění
Nicota nicotná a ještě větší nic

Neznám se, nepoznávám tvář, nic nevidím v tom skle, zračí se jen zář, nevidím nic, nic, jsem slepý.



Shnilá, mrtvá, nicotná

Nepatří nikam, skládačky kousek
záhadný, deformovaný, prázdný
stojí v nicotě, veprostřed bílých masek
nemístný, laxní a lhostejný
bloudí pouští, roní spoustu karmínových kapek
bezmocný, slabý, snad mrtvý
svijí se na místě, neví nic, neví kam dál
bloudí světlem, nemohoucí jednooký král
neví kudy kam, kus skládačky předpotopní
rohy zabroušené, polámané
potlouká se spalující tou nicotou svojí
utopen v hlubině za zrcadlem
kudy teď, kudy ven, ale sakra
čert to vem
Rozhlíží se kolem
očím dal už sbohem
pobíhá horem dolem
nohám dal taky sbohem
trpí každým dalším schodem
i tmě a světlu dal své sbohem
zborcen ledovým potem
naději dal již dávno sbohem
A co je to s tímhle depresivním sborem?
Nicota zavolala
no tak honem
Naděje lhala
no tak honem
Smrt slibovala
no tak honem
honem dej své sbohem
Kousíčku nejprázdnější, nicotný a vlastně
                                         již dávno mrtvý
                                                        shnilý


Sbíráno mezi prvním a šestým měsícem léta páně 2015

čtvrtek 6. srpna 2015

Byli jednou jedna a jeden...

Pohádka ukázala se býti oblíbeným experimentálním útvarem nejenom v poslední době. Kolik „bylo“ a kolik „nebylo“ již skončilo v propadlišti dějin, zapomenuty na sešitových stránkách. A stále tam někde jsou, naříkají a doufají ve spasení. To je ovšem jiný příběh pro dočista jinou příležitost. Tentokráte naše zraky budou směřovat úplně jinam.
Kdysi dávno totiž – i přesto, že zas tolik vody v řece neuteklo – žila, byla jedna dívka. Hodná, pohledná, spořádaná, prostě mladá dáma jaksepatří. A jak byla mladá, měla toliko starostí, kolik by člověk na prstech ruky spočítal. V kolik já asi vlastně půjdu zaplout do hajan? Kolik cukrovinek ze zakázané dózičky si můžu ještě uzmout, aniž by maminka tuto krádež století bystře odhalila? Kterou pohádku si mám nechat přečíst před spaním?
Tyhle otázky zásadnější než jakýkoliv existující neduh se dívčině honily v její drobné hlavince dnes a denně. Bez přestávky, bez ustání, žádná chmura nenašla si nikde škvírku. Holčička žila, užívala každé vteřinky a rostla a rostla a rostla…
A poněvadž tolik rostla, tak už někteří z vás možná vědí, co se s tou spořádanou mladou dámou stalo pak. Když totiž něco roste, ať už je to strom, keřík, štěňátko nebo snad červ, musí tomu chtě nechtě pomoct voda. Jenže to není u takových dívek jen tak. Ono se to lehko řekne, že ruku k dílu musí přiložit i voda. Ale kde ona se taková voda vlastně vezme? Odpověď spíše dříve než později doputovala právě i k naší ne už tak docela malé hrdince.
Z mraků přece, správně jste to uhodli. Seběhne se jich pár dohromady a potom už z nich prší a prší a prší. Přesně v takovou chvíli se všecko všecičko skoro od základů mění. V prvé řadě se musíme dobrat původu těch mračen. A snad i jejich podstaty. A možná také chuti těch blahodárných krůpějí, jež neúnavně smáčejí tu půdu úrodnou.
Ty mraky totiž, oblaka ne vždy tak docela bělounká, to jsou chmury a všemožné těžkosti života, co se do té doby veleúspěšně skrývaly. A tady to tedy máte černé na bílém, podstata a původ mračen a slanost jejich deště. Naše dívka nám tu už stojí úplně zmáčená a snad se i trošičku chvěje. Snad se i malinko bojí a trošilinku naříká, možná roní svoje vlastní slané kapičky. I kdybychom se ale ve všem tomhle strefili, nesmíme zoufat a nesmíme hlavu ztrácet. Naše mladá dáma totiž díky spršce z mračen, oblaků těch chmurami obtěžkaných, roste, roste, roste a přerůstá v ženu. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane. Zoufání nás nikam nedovede. Zoufáme-li, stojíme nehnutě na místě, stojíme a hladina kolem nás se navyšuje, stoupá… a nakonec topí. Ale netopí jen nás, nerdousí pouze naši dívčinu…
Ničí hlavně její zahradu, která roste s ní, rozkvétá a tu zase vadne a potom zas rozkvétá. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane. Byla by zoufala, zahrada se zatopí a shnije. A proto musí se řádně s vodou z mračen hospodařit.
Žila, byla jedna žena, jež bývávala kdysi dívkou bez starostí a chmur. Žila a stále žije, opatruje svoji malou rajskou zahradu a ta vzkvétá, potom zase vadne, vzkvétá a znovu vadne. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane.
A žil, byl i jeden muž, jenž bývával kdysi chlapcem neobtěžkaným tíhou života. Žil a pořád žije, stará se o svoje malé pole, na němž úroda roste, odchází a potom zas roste. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane.
A když náhodou naše žena potřebuje pomoct třeba s konví, nebo náš muž potřebuje pomoct třeba se zasíváním, sejde se jedna s druhým nebo jeden s druhou a přinesou s sebou do zahrádky či na políčko krásně hřejivé slunce, co život obou prosvítí a všechny nadbytečné chmury zažene. Tak to má být, tak to bylo a tak to vždycky také zůstane…

Byl jednou jeden chlapec, který nebyl. Určitě vám to nedá nezeptat se, jak je něco takového vůbec možné. A i kdyby to nakrásno nezajímalo vůbec nikoho, stejně se pustíme do vyprávění.
Jak už to tak bývá, narodil se jedné mamince a jednomu tatínkovi. Oba dva ho moc chtěli a těšili se na něj. Proto se chlapec dostal do příjemně hřejivého, přívětivého domova. A byl šťasten. A byl…
Čas však nelítostně plynul, to on dělá moc rád, a ani on se jeho moci neubránil. Rostl, rostl, byl, byl… Chodil do školky… Chodil do školy… stále ještě pořád byl. Poté ale z ničeho nic zmizel, jako by se po něm slehla zem. To by ještě nebylo nic zvláštního, každý se někdy v tuhle dobu ztratí. Pořád žije svůj život, chodí do školy, vrací se domů… Prostě se jen na chvilku zatoulá a pak se zase dřív nebo později vrátí. A tak čas běžel dál. A dál a dál a dál… A chlapec se nevracel ani dlouho, dlouho po tom, co všichni ostatní už dávno bojovali se svými životy, jak se sluší a patří, sami za sebe ve svých vlastních tělech. Pozoroval je všechny prázdným pohledem, očima jako ze skla. Povídal si s nimi, bavil se s nimi a byl s nimi… To všechno díky základnímu pudu jeho těla. Udržet se v chodu, dokud se chlapec nevrátí. A on se nevracel.
Stalo se tedy něco nevídaného, něco, co se stát nemělo. To tělo, co dál fungovalo jen ze setrvačnosti, si vytvořilo vlastní výplň. Umělou výplň. Falešnou výplň. Výplň hnusnou a nechutnou… Však díky ní pojednou znova poznalo, jaké je to žít, jaké je to být. A proto mlčelo a nechalo se dobrovolně ovládat loutkou utkanou ze svých nejniternějších a sobeckých tužeb, chaosu a tmy. A chlapec pořád bloudil…
Čas kvapil, pádil jak voda v peřeji a schránka, byť uměle naplněná, rostla s ním. Učila se novému a to pak přijímala za své. Všechno obepnula jako temný vír, překroutila to, zpotvořila a potom chabě imitovala. Až jednou musel přijít ten den… Temnota je totiž sice temnota, ale není to nicota, není nekonečná, nepojme nikdy všechno. Temnota obepne vše a nezůstane jí nic. A přesně to předznamenalo velký pád. Ta výplň falešná chtěla všechno, sama její podstata jí kázala hrabat víc a víc a víc a víc… až jednou se její břich napnul a prostě a jednoduše prasknul. Toho dne kukačka zemřela.
A ten den byl zároveň den návratu chlapce… který nebyl. Bloudí někde stále a pořád, je ztracen až do dnešních dní a jeho tělo ještě teď poslušně čeká prázdné.
 Léta páně 2015

Konec dobrý, všechno dobré…

Potemnělý pokoj, postel a hlasitě vyzvánějící budík...
Namáhavě jsem otevřel oči do ranního šera a malátně zamáčkl ten vynález Satanův. I když se tenhle postup stal několikaletou rutinou, tak ho snad nenávidím víc a víc. Pohled mi nejdřív ze zvyku zalétl k hodinám, šest hodin. Ještě noc, jako vždycky.
Když spodní část těla konečně přišla k životu, přehoupl jsem se přes okraj postele a namířil si to k vypínači na druhé straně místnosti. Ještěže se žárovky rozsvěcí půl dne. V nastalém slabém osvětlení mé kroky vedly zase zpátky, ke skříňce s připraveným oblečením. Co to?
Žádné oblečení? Hm, musel jsem to zapomenout připravit. Alespoň jsem z ní tedy vyndal ponožky, položil je na ni a potom zamířil pro zbytek oblečení do šatníku. Ruce odsunuly posouvací dveře, udělaly rychlou selekci a já se konečně mohl otočit nazpět.
Můj podmračený pohled padl na desku skřínky. Tam, kde před okamžikem ležely ponožky. Co to sakra?
Nohy mě podvědomě zavedly blíž a oči nepřetržitě přejížděly sem a tam. Zapadnout nemohly... nebo snad jo? Opatrně jsem se nahnul na mezeru u zdi. Hm, tma jak v ranci... Tělo ztuhlo na místě. Zamrazilo mě v zádech. Tma? Pomalu jsem se narovnal a otočil k lustru. Zářivky už měly dávno svítit. Není tu ještě větší tma? Útrobami jakoby se mi proplazil had.
Prudce jsem zatřásl hlavou, vyndal nové ponožky a konečně se začal převlékat. Skleróza a ještě k tomu paranoia. Koutek úst se zkřivil do úsměvu.
Po natažení košile mi celé tělo znova zkoprnělo, jak k uším doléhal nový nepatrný zvuk. Husí kůže naskočila snad po celém těle. Pomalu jsem se otočil k psacímu stolu. Chlazení počítače běželo... A obrazovka zářivě zrnila. Dlaň reflexivně vystřelila před oči kvůli náhlému oslnění. To jsem... ztratil vědomí? Spím ještě? Chvíli nebyly nohy sto se pohnout.
Nakonec jsem opatrně a pomalu zamířil ke stolu. Oči bezděky těkaly ze strany na stranu. Není zapnutý... Kromě monitoru nesvítilo na stroji jediné světlo. Přitáhl jsem si židli a sesul se do ní.
Pohled přejížděl po stole, ale téměř hned se zarazil. Divné. Kolečka o kousek poodjela a hlava se naklonila pod stůl. Další vlna mrazu. Nejde do toho ani proud sakra!

„Sádlo!“
Úlek a tupá bolest.
Rychle jsem se narovnal, dlaní si při tom mnul vršek hlavy. Vnitřnostmi se mi prosmýkl další had. Na monitoru běžely záběry jako z poškozené pásky, obraz byl vybledlý a semtam to někde zazrnilo. To šlo však hned stranou. S otevřenými ústy jsem nehybně pozoroval, jak na nějaké louce pobíhá pár dětí a... A tam opodál... Tam opodál stojím já.
Výjev se ponořil do zrnění. Pro–

„Cikáne!“
Škubnutí v hrudi.
Další obraz. Škola.
Svaly v rukou se začaly pomalu stahovat. Prudce jsem vstal, až židle odjela na druhý konec místnosti a s bouchnutím narazila do postele. Tep se zvýšil, dýchání zrychlilo. Na monitoru pobíhalo plno dětí po třídě. Většina se ale shlukovala kolem jednoho místa. Kolem mě...
Oslnivá obrazovka.
Stál jsem a zmatením se nemohl ani o kus pohnout. Dlaně zaťaté v pěsti začaly už pomalu bolet.
Najednou se zrnění zase ztratilo.
Svaly ochably.
Přede mnou se vyjímal dívčí obličej. První obličej, co se mi kdy vpálil do hlavy...

„Díky za ten dopis, na pokoji jsme se všichni strašně nasmáli.“
Krátké zašumění a hned další výjev.
Druhý obličej... dlouhé přetáčení... oklamání... nepravosti... odkopnutí.
Nohy vypověděly službu. Se zaduněním jsem dopadl na kolena, sklopil hlavu a dlaněmi si zajel do vlasů. Následovala nesnesitelná kakofonie hlasů a zvuků. V mysli se mi k ní promítala šílená koláž. Tempo se zrychlovalo a hluk se změnil ve vřískot. Bezmocně jsem se kroutil na podlaze. Jedna pěst bezmocně mlátila kolem sebe. Už dost! Dost! Konec!
Ticho.
Ztěžka jsem se vydrápal na kolena a rychle oddychoval. Ruce pomalu otřely slzy z lící. Probudit... chci se sakra už probudit. Další slané kapky si začaly razit cestu skrz víčka.
Zadržel jsem se vší námahou dech.
Štěkot.
Už nespím?!
Síla se znovu vlila do celého těla. Prudce jsem se postavil a už chtěl mířit ke dveřím. Nohy zdřevěněly. Ne... Pohled zalétl k počítači. Ne... Na obrazovce běžel záběr naší kuchyně jako z bezpečnostní kamery. Pes zoufale štěkal v koutě na něco mimo snímané pole. Ne!
Krk se mi sevřel.
Objevil se stín. Ozvalo se kňučení.
Žaludek se začal prudce stahovat.
Do záběru přilétl stojan na nože... ticho.
Šok... všechny nervy přestaly pracovat. Jen oči jsem bezmocně upíral před sebe.
Přepnutí kamery.
Polknutí na prázdno.
Na monitoru se objevil můj pokoj. Beze mě. Postava otočená zády odsunula dveře šatníku, něco do něj pověsila a zase je zavřela.
Černá obrazovka.
Všude po těle mi vyrazil pot a všechny útroby se divoce svíjely. Zářivky svítily stejně slabě jako při zapnutí. Snažil jsem se uklidnit, zpomalit dech.
Hluboký nádech. Druhý. Tře–
Štiplavý zápach.
Celý nos jím byl najednou zaplavený.
Pomalu jsem se otočil.
Jen taktak se mi povedlo zadržet zvracení. Oči byly upřené na šatník. Dveře byly zavřené. Opatrně jsem se k nim přiblížil a položil na ně dlaň.
Zhluboka jsem se nadechl, potlačil nevolnost a třas.
Dveře se prudce odsunuly.
Zevnitř se vyvalilo hejno much, které doprovázela silná vlna smradu rozkladu a hniloby.
Zvratky se prodraly ven. Oči před chvílí viděly psa roztaženého jako prase na jatkách.
S pachutí v ústech jsem se snažil dostat co nejdál.
Náraz. Topení na druhé straně. Kohout je... vlhký. Pohled reflexivně sjel dolů.
V dalším momentě jsem ležel zády na podlaze a dlaní přes ústa. Celé topení přetékalo krví.
Rána.
Vyražené dveře a postava ze záběru... bez obličeje.
Hrůza! Panika!
Plazení nazad. Slzy. Řev. Snaha o útěk.
Pomalé kroky. Přibližuje se a natahuje ke mně ruce.
Zoufalost. Šátrám kolem sebe. Něco...
Pistole. Nedivím se. Nepřemýšlím.
Výstřel. Tupý náraz.
Nemohl jsem za žádnou cenu zastavit dech. Srdce mi hrozilo, že praskne. Oči div nevypadly z důlků z toho výjevu, co se před nimi právě odehrál. Pohlédl jsem na zbraň sevřenou v dlani a chvíli ji prohlížel.
Ruka hladce zamířila k hlavě.
Už ne... prosím... víc n–

***


V oslnivě bílé chodbě stálo několik mužů v doktorských pláštích před místností oddělené tabulí skla. U jedné zdi leželo bezvládné tělo.
„Testovací objekt číslo 234254 nedokázal přijmout mozkový štěp. Výsledek pokusu: Selhání. Prosíme všechny účastnící, aby se přesunuli k místnosti 265-B, kde v příštích deseti minutách začne další pokus. Děkuji za pozornost.“
Léta páně 2012

Až na věčnost

Je tohle svět bez reality? Nebo snad realita bez nějakého… hmotného projevu? Něčeho, co lze vidět očima, ověřit hmatem, cítit skrze čichové buňky?
Nevím, nevidím, necítím… Všude kolem se rozlévá tma. Či prostě černá barva, nicota, co na tom sejde! Moje tělo mi neodpovídá! Prsty na rukou se nehýbou! A noha se neohýbá v koleni! A trup se netočí! A-a… Měl jsem vůbec kdy tělo? Proč si říkám v mužském rodě? Co je to pohlaví? „To“… Správně, já jsem to. Mým úkolem je… Co vlastně? Mám takový pocit, že to mělo něco společného se… strážením? Ne, ne, špatně. Něco jako… odpočinek? Ne, n… I když počkat chvilku. Možná… Ano, ano! To je ono!
Takže znova, já jsem „to“ a mým úkolem je odpočívat. Moje bytí se naplňuje jen radostí z toho zjištění! Nevím sice, kde se ta emoce bere, ale jsem šťastné.
Zarazilo jsem se. Kdesi něco svitlo a prolétlo přímo skrze mě. Jak mohu být šťastné, když se tady nemohu o štěstí s kým dělit? Neznamená to, že není možné splnit můj úkol? Naplnit podstatu mého bytí?
Pozastavilo jsem se znovu. Projela mnou vlna nepokoje. Co je to „s kým“? Odkud jsem se naučilo takový výraz a… k čemu se vztahuje? Existuji jenom já, jakožto „to“. Žádná další věc přece neexistuje, ne? Že ne?
Zalapalo jsem po dechu. Čeho se ptám?! Jsem přeci samo! Samo v tomhle prázdném světě jen a jen se svým posláním! A ni… Počkat. „Dech“? „Prázdný“? Začínám se cítit divně. Něco tady není v pořádku, určitě. Dobře, zkusím to všechno vyhnat. Všechno nepotřebné ke svému bytí, všechno, co mi způsobuje divné pocity.
Soustředím se, jak nejvíce dokážu. Víc. Víc. Víc!
Sakra! Nejde to. Neodchází! Co víc, objevily se další myšlenky. Neznámé myšlenky, znepokojující myšlenky. Moje poslání, můj raison d'être, je odpočívat. K odpočinku potřebuji být šťastné. Nemohu však být šťastné, když se nemám o štěstí s kým dělit… Ah, jak to, že mě to předtím nenapadlo? Nikdo tu není… To je ono! Jsem tu samo ve tmě. Bez tepla. Samo… Bez pocitu bezpečí. Samo… Bez štěstí. Samo v nicotě, v neprostupné záplavě rozlité černé barvy. Neschopno pohybu, uvězněno, svíráno a drceno na prach, co splývá s okolním… „nic“.
Pláču. Chci plakat. Ale slzy nepřichází. Žádné nemám… Nemám přeci tělo, tím to je. Proč v tom případě cítím bolestně se svírat své hrdlo? Proč všechny jeho kouty plní černá lepkavá tekutina a snaží se zaplavit moje srdce smutkem? Žalem tak hlubokým, že na dno nelze dosáhnout ani za několik let. Emocí tak silnou, že by… jednoho zadusila. Neděje se to právě?
I když se krk neustále křečovitě svíral, povedl se mi vyloudit bolestný úsměv. Ah, už se utápím v husté černotě. Kvůli tomu zjištění jsem se dokonce zapomněl podivit, že nejsem „to“. Vtipná hříčka osudu, zemřu nejen bez poznání tepla druhého člověka, ale jako nádavkem ještě bez poznání sebe sama… Ale co říkám, vždyť o sobě vím.
Nahlas jsem se zasmál, z očí ale proudem vytékaly slané potůčky. Z nicoty se tyčila už jenom hlava. Tak přece jenom se mi nakonec podařilo vyloudit slzy. Haha, hloupá poslední slova…
Se zadrženým dechem klesám jako v bažině pořád níž a níž. Nehýbám se. Vím, že by mě tak nicota pohltila rychleji.
„…ď se!“
Doléhá ke mně nějaký hodně tlumený zvuk. Nějaké dunění.
„…buď se!“
Cože? Hlas? Rozhlížím se kolem sebe. Nikdo tu není… Samozřejmě, že není… S tím zjištěním se tiše odevzdávám svému osudu.
„Vzbuď se! No tak!“
Něco mě pláclo po tváři! Otevírám oči a vid… vidím strop místnosti… třídy. Ležím na zemi, lidé kolem mě, hodně lidí.
„Co… se stalo?“ Nedokážu prve pořádně artikulovat. Jako by ještě před chvílí hlasivky úplně vypověděly službu.
„Stalo?!“ ozvalo se bolestivě nahlas. „Prostěs omdlel a asi deset minut nehnutě ležel! To se stalo!“
„Nepřestal před chvílí skoro dýchat?“
Z té poslední poznámky mi z nějakého důvodu naskočila husí kůže.
Co se vlastně… stalo?
Léta páně 2010

středa 5. srpna 2015

Poslední dech

Proč? Sedím na svém narychlo sbaleném kufru oděna pouze v lehkých letních šatech a to je již začátek podzimu. Tolik bolesti pro nic…či pro mnoho. Nevím, mé myšlenky zastírá tolik smutku a zášti, ale zároveň i naděje. Tam někde v temných nepřístupných hlubinách mé plačící odumírající duše se krčí jako malé bezmocné děťátko. Naříká, natahuje své drobné ručičky vzhůru, snaží se projít s nimi temnotou, aby okusilo alespoň trošek slunečního svitu. To je ta má naděje. A to se říká, že umírá poslední. Já už nežiji dávno. Mé tělo? Možná. Má duše však zvadla již před dlouhým časem. Hledím teď jen zničeně do dáli, slané slzy pomalu stékají po mých bledých lících a skapávají na chladnou zem. Závory se sklápí. Co jen bude dál?

***

„Kamže to vůbec jdeme?“ táži se zvýšeným hlasem.

Kráčím, spíše se brodím, v hlubokém sněhu. A sněhová vánice neustává. Vypadá to tu jako na severním pólu, i když stojím uprostřed Londýna.

„Do divadla přece,“ odpovídá strohý roztřesený hlas po mém boku.

Stáčím svůj pohled k němu. Vedle s námahou jde má matka a snaží se ve sněhu neškobrtnout. Popravdě řečeno ani nevím, na jaké představení jdeme. Snad něco od Shakespeara…opravdu nemám ani tušení. Prostě něco na ten způsob, vážné a nudné k tomu. Velice dobrý způsob, jak si užít sobotní večer. Alespoň si matka neustále neztěžuje na můj osamělý osobní život. Tak nemám přítele! No a co? Nedokáže pochopit, co chci a co ne, co potřebuji a co nikoli! Neznamená to však, že bych ji neměla ráda, ale tohle mne opravdu dohání k šílenství. To je samé: „Tak si někoho najdi, Sarah.“ a „Proč jsi pořád sama, Sarah?“ Nesnáším to!

„Jak se těšíš, zlatíčko?“ ptá se zvědavě matka hledící do mých skleslých očí.

Jak bych se mohla těšit? Platit za unudění k smrti…

„Už se nemohu dočkat,“ říkám s úsměvem na rtech.

Matce též úsměv zvedá její vrásčité líce. Nemohu ji odmítnou, to nejde. Tolik toho pro mě v životě udělala, tak alespoň teď jí to musím nějak vynahradit. Stačí to jen vydržet, pak se v klidu vrátím domů, ke své samotě a k Buddymu, svému černočernému kocourovi. Co by na to jen řekla sestra? Na to se mi nechce ani pomyslet, jak by se do mě neustále navážela, kdyby zjistila, že jsem si za těch deset let, co odjela do Paříže, nikoho ještě nenašla. Vlastně ani pořádně nevím, proč tam odcestovala. Snad za kulturou či učení? Určitě ne. To by nejdřív narostla prasatům křídla, než by se ona zajímala o studium. Jistojistě se kdysi vypařila kvůli francouzským mužům. Nechápu, co na ní vidí. Co má ona a já ne? Vždy se ptali, kdo je to se mnou a jak se jmenuje, ale mne si nikdo nikdy nevšímal.

„Ještě jeden blok,“ poznamenává matka téměř neslyšně, ale dost nahlas, aby to přetrhlo proud mých myšlenek vedví.

Již se mi více nechce nad ničím přemýšlet, je to přespřílišná námaha. Vánice konečně ustává, zůstává pouze slabé sněžení, jemný vánek unáší ty drobné, poddajné vločky, nejdřív tam a pak zase zpět. Zavírám oči, nechávám si ovívat tváře tím vánkem, který s sebou přináší křehké běloskvoucí tečky, ihned roztávající na mých rudých lících. Jaká to nádherná chvíle.

„Tak jsme tu,“ praví konečně matka.

Nic neříkám, nemám co říci, pouze se přívětivě usmívám na svou matku, která můj úsměv opětuje.

***

Jen těžce oddechuji, nos se mi ucpal od nepřestávajícího zalykání se. Stromy. Kolik toho jen musely spatřit, kolik utrpení, kolik radosti. Stojí tu jak svědci všech věků. Jak dlouho by jen mohly vyprávět? Jsem jen další, jen další objekt plný žalu a zášti, další důkaz o lidské hlouposti. Jejich koruny se v nedosažitelné výšce tyčí nade mnou. Šeptají si, ano šeptají, slyším je, ale nerozumím jim.

„Proč?“ ptám se znova.

Proč?

***

S matkou sedíme v nejvyšší řadě v zatepleném divadle. Všechna místa pod námi a kolem nás jsou již zaplněna, nic nebrání, aby představení začalo. Zvláštní, doteď nevím, co je to za hru. Nevnímala jsem nic cestou do sálu. Proč také? Osvětlení se začíná tlumit, jen jeviště zůstává osvětlené. Snad to nebude jedna z těch tříhodinových utahanin, ve kterých se neděje zhola nic. Bohužel přesně to má moje matka v oblibě, nudné, nekonečné hry. Při každé se vždy zaručeně rozpláče.

„Musím si odskočit, mami,“ informuji ji šeptem zvedajíc se ze židle.

Vida, už mne ani nevnímá a to i když ještě ani nezačali.

Pomalu vycházím z kabinky, mířím k pospojovaným umyvadlům, nad nimiž visí jedno velké zrcadlo. Není přeci kam spěchat, neuběhla ještě ani půl hodina a to jsem se snažila. Prostě to udělám jak vždy, budu podávat kapesníky, příjemně se usmívat a kývat na matčiny poznámky. To všechno i přesto, že to, co se bude dít na jevišti, nezahlédnu ani koutkem oka. Příjemně vlažná voda obtéká mou pokožku a pak mizí potrubím neznámo kam. Snad Buddy zase něco nevyvede. Posledně mě hned po příchodu domů praštily do očí roztrhané polštářky rozházené všude po místnosti. Má veliké štěstí, že ho mám tak ráda a že je jediný, komu se mohu svěřit. Otírám své vlhké ruce do ručníku pověšeného vedle umyvadel. Když si to tak vezmu, tak matka má pravdu s těmi jejími narážkami na můj osobní život. To mne na tom však štve nejvíc. Otevírám dveře toalety a šouravým krokem vycházím na chodbu. Čím pomaleji, tím lépe, dveře do sálu se neúprosně blíží.

„Slečno, něco vám vypadlo!“ volá mužský hlas za mnou.

S leknutím se zastavuji, svírá se mi žaludek. Nevím, nejspíš nervozitou. Otáčím se zády k té bráně do pekel. Na opačné straně hledím do uhrančivých očí neznámého pohledného muže vzdáleného ode mne jen pár metrů, který v dlaních svírá bílý látkový kapesníček.

„Myslím, že je váš,“ praví teď už normálním hlasem blíže se ke mně dlouhými ladnými kroky.

Má pravá ruka vplouvá do kapsy. Opravdu tam chybí kapesník. Jak mi jenom mohl vypadnout, vždy je přece zasunut v kapse hluboko. V tuhle chvíli se nad tím však nezamýšlím. Jeho oči se zarývají do těch mých, hluboko, až do mé duše. Nejsem schopna jediného slova. Nemám nejmenší tušení o tom, co se mnou děje. Nedokáži pohnout jedinou částí těla, ani konečky prstů neposlouchají.

„Ano…jistě,“ vypravuji ze sebe s neuvěřitelnou námahou a vypětím.

Jeho pohled se do mne bez přestání zarývá, tak nesnesitelné a zároveň tak nádherné. Nevědomky natahuji ruku s otevřenou dlaní. Ještě nikdy, nikdy jsem nic takového necítila. Co to jen…

„Děkuji,“ říkám téměř zmateně, když již svírám ten jemný kus látky v dlani a zasouvám ho hluboko do kapsy.

Na rtech se mi rozlévá slabý úsměv zvedající koutky úst. Kývám na znamení díků, neříkám nic, nejde to. Otáčím se zpět ke dveřím sálu, už se nevybarvují jak brána pekelná. Neumím popsat ten pocit, co se mi právě rozlévá v duši a omamuje mysl. Krása, blaho, radost…

„Slečno,“ oslovuje mne znova.

Já se opět otáčím. Jeho pohled zkoumavě sjíždí po mém těle, vždy se však, i jen na okamžik, zastaví u mých zasněných očí.

„Jak se jmenujete, smím-li to vědět?“ táže se zvědavě mladý muž.

Až teď si toho všímám. Jak je mladý a…a krásný.

„Sarah,“ vydechuji v odpověď.

On se jen usmívá nespouštěje ze mne oči.

„Sarah, krásné jméno,“ říká zamyšleně, „já se jmenuji John.“

Stále nejsem schopna jediného prostého slova. John, krásné jméno. On mne zastavil…zastavil a zeptal na jméno. Mé myšlenky plynou pomalu, zmateně, jakoby omámené. Proč něco neřeknu?

„Mohu vás někdy někam pozvat Sarah?“ ptá se John znenadání.

Jistě! Nic jiného jsem nechtěla přeci slyšet.

„To by bylo fajn.“ vychází ze mne pouze.

Zasněný výraz zůstává neustále v mé tváři. Nedokáži ovládat svou mysl, točí se kolem jedné věci, jen kolem něj.

„Dejme tomu, zítra o poledni tady na rohu?“ říká odhadem John.

S úsměvem nadšeně přikyvuji na jeho nabídku. Nemohu se dočkat.

„Jistě,“ pravím radostně.

Johnovi do tváře také vkrádá přívětivý úsměv. Můj pohled visí jen na jeho očích, co že ze sálu se ozývá hřmotný zpěv herce, nic mne od nich neodtrhne.

„Tak tedy zítra,“ trhá John konečně to ticho a obrací se zády ke mně.

Po chodbě se rozléhá už jen klapání podpatku, ztrácí se mi pomalu z očí. Nemám již vůbec žádných pochyb. Otáčím se na podpatku a mířím k sálovým dveřím.

***

Obracím svůj ztrápený pohled k téměř bezchybné obloze. Snažím se nevšímat si šepotu korun stromů, jen málo tuším, o čem vedou rozhovor. Nikdy jsem tohle nechtěla, nikdy. Slunce mě konejšivě hladí svými paprsky po vlhkých lících. Jakoby by říkalo: „Už neplač. Za chvilku to skončí.“

Už za pár chvil přijde osvobození. Ano, osvobození, tak by se to dalo nazvat. Již nikdy nebudu muset nic trpět. Už jen těch pár kousavých a bolestivých chvil. Já se ale stále ptám na tu jednu nezodpovězenou věc, nedokáži se od toho zprostit.

„Proč?“

***

Stojím na rohu ulice, přesně tam, kde jsme se včera domluvili s Johnem. Co na tom, že do poledne zbývá ještě čtvrthodina. Moje duše skáče štěstím. Nemohu se dočkat až ho zase uvidím.

„Sarah,“ oslovuje mne Johnův hlas přímo za mnou.

Se zjevným nadšením se s radostným úsměvem otáčím.

„Johne,“ pravím s úsměvem odkrývající mé bíle zuby a padám mu rovnou do náruče.

Nevím, zda ho to nějak překvapilo, tiskne mne k sobě. Štěstí, neuvěřitelné štěstí a též radost se ve mně slévají. Tak se stručně dá vyobrazit můj postoj v tuto chvíli. Ne, ještě přesněji, zamilovaná.

„Kam půjdeme?“ táži se zvědavě držíc pevně jeho ruku.

John vypadá rozpačitě, nasazuje zamyšlený pohled.

„Co takhle k Luigimu?“ nadhazuje svůj návrh.

V té restauraci jsem nebyla ani nepamatuji, italská kuchyně je skvělá.

„Jistě.“

Pokračujeme dál ulicí směrem do centra. Už se nepředstavitelně těším až Johna blíže poznám. S ním se v mém nitru vzdouvá jistota a bezpečí. Nedokáži to přesně vysvětlit. Nevím, co si o něm mám myslet, neznám ho, nikdy před tím jsem ho nespatřila, cítím se s ním však jako se starým přítelem, i když do mého života vstoupila teprve včera večer.

„Je dnes ale krásné počasí,“ poznamenává John nahodile.

Opravdu, ani dnes nepadá sníh.



Otvírám pomalu svá slepená víčka. Co se to vůbec stalo? Nedokáži si v hlavě utřídit myšlenky. Ta hlava, může se mi rozskočit. Kde jsme to byli? Jen marně si snažím vzpomenout. Nejde to. Vzhlížím před sebe. Dveře od mé ložnice. A tohle je má postel. Počkat…Proč jsem nahá? Ale úplně! S neuvěřitelným pocitem úzkosti těkám ve svých myšlenkách od jednoho k druhému a zase nazpět. Chce se mi ječet, ale nejde to. Ohlížím se na všechny strany přitahujíc si při tom pokrývku přes svá ňadra.

„Dobré ráno,“ ozývá se Johnův hlas ode dveří.

S trhavým pohybem hlavy se k němu stáčím. Stojí ve dveřích oděn ve svých kalhotech a košili na půl žerdi a v rukou drží tác. Snídaně? Ulevuje se mi. Byla jsem přesvědčena o něčem horším, tohle mne nad míru uklidnilo.

„Dobré,“ pravím zmateně.

„Co se včera dělo?“ ptám se ještě mnouc si své spánky, jimiž co chvíli probíhá kousavá bolest.

„To víno ti moc chutnalo,“ praví John s úsměvem na rtech přecházeje i s tácem k posteli.

Takže jsem se opila, poprvé v životě jsem se opila. Ani nějak netoužím po opakování, hlava mi může každou chvíli prasknout. On si sedá na kraj postele k mým nohám. Začínám se stydět, začínalo mne hlodat svědomí, že jsem s ním vůbec někam šla. Teď již mám jistotu o opaku. Natahuji se pro šálek vlažného čaje.

„Musím ti něco říct,“ vychází znenadání z Johna hledícího vážně do mých očí.

Co se zase stalo? Ještě před chvíli se všechno zdálo tak…jednoduché. Koukám na něj téměř vyděšeným pohledem.

„Odjíždím do Francie,“ říká s povzdechem.

„Zítra.“

Cože? Už zítra? Vždyť…To přeci nejde. Sotva jsme se seznámili. Teď ne.

„Kdy se vrátíš?“ táži se plna naděje sledujíc ho napjatým pohledem.

„Příští týden,“ praví klidně, „v Evropě je velice napjatá situace.“

Alespoň něco. Jen jeden týden, to snad nějak přežiji. Snad.

„Dobře,“ poznamenávám tiše.

John ke mně natahuje svou ruku a dlaní mě konejšivě hladí po tváři. Zavírám oči, vychutnávám si ten pocit, dlouhý, přímo nekonečný, příjemný pocit. Pokládám dlaň na jeho paži a přitahuji ho k sobě. „Miluji tě,“ šeptám ovládána neuvěřitelně spalující touhou.

Umlčuji ho v dlouhém vášnivém polibku. Má pokožka hoří pod jeho jemnými doteky. Roztávám pod jeho polibky, co rozdává na můj krk. Shazuje ze mne slabou pokrývku. Pomalu ze sebe sundává ten trošek oblečení, co na sobě měl. Ano. Ze včerejška si nic nepamatuji tak alespoň… Nedokáži již přemýšlet, znova se ke mně přibližují jeho horké dlaně. Hladí mé břicho, ladnými krouživými pohyby, líbá při tom můj krk. Nedokáži se udržet, příjemně oddechuji. Moje tělo je v jednom ohni, vášeň neuvěřitelně silná a spalující, vášeň a chtíč. Objímám ho a tisknu se co nejtěsněji k jeho tělu, k jeho horké rozpálené kůži…

***

Opírá se o mě vítr, příjemně mi hladí záda. Stále už jen čekání. Zmocňuje se mne šílená naděje, že uslyším houkání vlaku a Ty z něj vystoupíš. Rychle to však zaháním pryč, naději. Zpět do temného koutu mé duše, zpět do toho hrozného žaláře. Bude zas trpět jak malé bezmocné dítě ve sklepení zahaleném stíny.

***

Už jen čtyři dny, jen čtyři do jeho návratu. Sedím doma u otevřeného okna a vyhlížím ven na ulici. Ve čtvrtek odpoledně bych čekala více lidí. Nevím, kde všichni jsou. Snad v práci, snad ve škole. Dnes naštěstí mám volno. Nemám však ani tušení, co s ním provedu. Nevědomky zapínám rádio stojící na stoličce naproti mně. Po celém pokoji se začíná rozléhat hudba. Nedokáži nikomu odpovědět jaký je to žánr, nevyznám se v tom. Stačí mi, že to má rychlý rytmus, více neposuzuji. „Mimořádné zpravodajství,“ ozývá se najednou z radiopřijímače.

Co se mohlo stát? Napjatě poslouchám dál.

„Dnes prolétl nad centrem Londýna německý bombardér Heinkel He-111, naši stíhací piloti nedokázali včas zasáhnout. Shodil bomby na bezmála čtyři rodinné a šest činžovních domů, které v tuto chvíli leží v troskách. Počet mrtvých se zatím pohybuje okolo sto padesáti, zraněních se do okolních ambulancí rozvezlo na pět set a tři lidé jsou nadále nezvěstní. Tyto statistiky jsou pouze odhadem. Děkuji za pozornost.“

Co si to jen dovolují?! Zmocňuje se mě…vztek, silný a nespoutaný vztek. Všechny ty fašistický parchanty bych nechala do jednoho postřílet. Stejně jako to dělají oni sami, akorát s tím rozdílem, že mi nebudeme zabíjet nevinné lidi jako oni. Tolik bolesti a utrpení. A to jen a pouze pro fanatické přesvědčení jejich vůdce ze cvokárny. Snad se John vrátí brzy, mluvil o napjaté situaci, snad Němci Francii neobsadí. Co tím sledují?! Znovu vyhlížím z okna, snažím se uklidnit, ale nejde mi to, příliš moc zášti k nim cítím.

Ve Francii jsem byla jen jednou a to v Paříži, když se tam stěhovala má sestra. Moje ruce se opíraly o kamenné zábradlí, vedle mne stály na kamenných piedestalech lampy a přede mnou…jak krásná vzpomínka, přede mnou se nebe snažila dotknout Eiffelova věž v celé své kráse a důstojnosti. Její záhyby omílalo rudé slunce, které právě zapadalo za obzor. Už si ani nepamatuji, jaké byly mé pocity. Již uplynulo mnoho let, mnoho dalších hezkých událostí. Teď se to však s Johnem vrátilo v celé své kráse. Vzpomínky znova ožily a nehodlají se jen tak vzdálit. S těmito pocity večer usínám v posteli. Počítám minuty, které utíkají stále rychleji, jak se jeho návrat blíží.

Konečně nastal ten den, pondělí. John se vrací. Čekám na něj u sebe doma, určitě přijde. Nevím totiž ani, z jakého letiště odlétal. Zdá se mi to jako věčnost, co ho mé oči spatřily a mé ruce cítily naposledy. Připravuji právě oběd. Klepání na domovní dveře. Srdce mi tluče neskutečně rychlým tempem. Na rty mi vstupuje úsměv. Rychle přiskakuji ke dveřím a bez jakéhokoli váhání odemykám zámek.

„Dobré poledne, slečno,“ zdraví John s úsměvem hned po otevření.

Dobře poznávám vtip z jeho strany. Pokládá svá zavadla na podlahu a rozevírá náruč. Nemusí mě nikdo pobízet, sama se do ní vrhám. Svírám ho ve svém obětí pevně, bradou se při tom opírám o jeho rameno. Nikdy nechci pustit, už nikdy. Nevím čím to, že můj život se v jednom jediném týdnu takhle dramaticky změnil, co tak zázračného v sobě ukrývá. Uvědomuji si jednu, na jednu stranu tak krásnou a na druhou tak děsivou, věc, nedokáži bez něj žít. Alespoň ne tak jako před tím. Zakláním hlavu dozadu, pryč z jeho ramene, při tom však stálé zůstáváme v těsném objetí. Dobře pochopil můj záměr. Naše rty se spojují v nekonečně dlouhém polibku. Mísí se ve mně různé pocity, všechny se však dají jedním slovem označit jako… štěstí.

Uplynuly již dlouhé týdny od našeho náhodného seznámení. John musel odjet do New Yorku, tentokrát naštěstí jen na dva dny. Ještě mne ani nenapadlo, zeptat se ho na jeho nenadálé výlety do zahraničí. Možná obchod…a možná něco jiného. Nechci si představovat co. Nemám potřebu se trápit. Do Ameriky jsem nikdy nezavítala, bohužel. Pouze mé oči někdy zavadí o obrazy a fotky některých měst. Právě nedávno se mi do rukou dostaly noviny s fotkou New Yorku na titulní stránce. Bylo na ní zachyceno panorama běžících mraků, pod nimiž se rozléhalo mnoho nízkých budov, tedy v měřítku s mrakodrapem vystupujícím ze středu. Ani nevím, co si mám myslet, prostě město jako každé jiné. A vůbec, proč na to myslet, zanedlouho bude John zase stát vedle mne.

Přichází středeční odpoledne, díky vánočním svátkům volné. Znova sedím před oknem, tentokrát zavřeným, a vyhlížím na ulici. Všude vyrůstají kopečky sněhu odhrnutého ze silnice a chodníku. A opět poslouchám při této mé prospěšné činnosti rádio, vyhrávají vánoční koledy. Škoda, že můj otec pracuje i přes svátky. Létá s osobním letadlem, zrovna dneska má jeden let, jindy jich bývá více, ale dnes nejspíš lidé místo cestování odpočívají. Teď by se měl vznášet někde za Londýnem, podle toho, co jsem se od něj dozvěděla při našem posledním rozhovoru. Já tedy budu pouze a jenom odpočívat a těšit se na návrat Johna. „Přerušujeme program kvůli mimořádnému zpravodajství,“ ozývá se najedno hlas moderátora. Ne! Už ne! Co se zase stalo?!

„Asi míli za Londýnem se před pár minutami stala letecká nehoda. Nikdo z posádky ani cestujících drtivý dopad nepřežil. Tato událost se připisuje německým stíhacím letounům…“

Ne! To nemůže být on! Nesmí to být on! Krysy! Zvedám se ze židle držíc se za hlavu. To ne! Šok pomalu přechází v zalykavý pláč. Proč?! Můj otec ne! Rychle mířím ke dveřím, kde si spěšně oblékám kabát a obouvám boty. Musím to vědět. Jistěji než jistě, jestli tam byl i můj otec.

Naprosto zlomená, tak se jedním slovem popíši svou situaci. Pohřeb mého otce proběhne za pár chvil, již stojím na hřbitově se všemi blízkými lidmi, všichni oděny do černého. V tichu se rozléhalo jen zalykání se některých přítomných. Přijela i má sestra z Francie, nezdá se, že by jí nějak vadila smrt jejího otce. Její obličej se ani nezkřivil pod nějakou emocí, ani smutkem ani soucítěním. Vedle mne stojí John, pevně mě drží za rameno. Rakev mého otce je ještě na posledních pár chvilek otevřena, než ji vloží do chladné zeminy. Milovala jsem ho, více než-li Johna. Ten člověk mne vychoval, žil se mnou bezmála po pětadvacet let. Teď tady přede mnou leží ve vystlané rakvi se zavřenýma očima a rukama zkříženýma na prsou. Ještě mohl žít nejméně dvacet let nebýt těch německých zbabělců! Proč takhle skončil? Tak proč?! Nikdo mi na tohle neodpoví, ani já sama. Přichází farář.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom pohřbili dobrého manžela, otce…“



Pohřeb končí, všichni se rozcházejí, každý kráčí svou cestou. Já stojím u čerstvě zasypaného hrobu mého otce a neustále na něj upírám svůj zrak. John si někam odběhl. Zvláštní už je to celkem dlouho. S podezřívavým pohledem přejíždím hřbitov, člověka k člověku, hrob k hrobu. Co to? Moje sestra jde přímo opačným směrem než ostatní, hlouběji na hřbitov. Stojím, zmatena a polekána. Nemohu se rozhodnout, bojují ve mně dvě poloviny, jedna za ní, ale ta druhá říká ne. Zvedám nohu k prvnímu kroku, který smiřuje opačným směrem než kroky ostatních, zvědavá polovina zvítězila. Míří ke stoletému dubu s velice objemným kmenem. Zrychluji krok, srdce mi tepe nedočkavostí. Pomalu ji doháním. Trochu mě začíná ovládat strach, strach z toho, co tam odhalím. Zastavuje se u dubu a opírá se o jeho kmen, na někoho čeká. Mne si nevšimla, prozatím. Někdo pomalu a opatrně vychází zpoza kmenu, je to muž. Zakrývá mé sestře oči, znají se. Stále se přibližuji. Ona se vymaňuje z jeho obětí a vrhá se mu kolem krku, nevidím, kdo to je. Již jsem pár stop od dubu. Ti dva se líbají…Ale. Zkrucuje se mi žaludek v křeči. Zastavuji se na místě. Ty ruce a vlasy a…Do očí se mi hrnou slzy. Pomalu se sesouvám na sněhem pokrytou zem. Proč? Ptám se sama sebe. Johne Proč? Nedokáži se ovládat teď už ne…

***

Proč? Ještě jednou naposledy se ptám. Vlak už rozechvívá chladné kolejnice. Žádný obchod, žádná práce, byla to jen moje sestra, za kým jezdil. Nejel do New Yorku…ale do Paříže. Slzy se v nové vlně valí do očí. Houkání, jasné a zřetelné, nanejvýš půl míle daleko. Odevzdaně si lehám napříč kolejí. Nemá to již více cenu. Co vlastně? Už se tomu nedá říkat život, zbylo jen utrpení, zášť a smutek. Žádná naivní naděje není a nikdy ani nebyla. Pouze jsem si to namlouvala…a nakonec uvěřila. Čtvrt míle, zbývá už jen tak málo. Šlo tomu zabránit? Možná. Ale osud to chce jinak. Překrývám si obličej svým kloboukem, zavírám oči, slané slzy však skapávají dál. Skřípění brzd, vlak právě vyjel ze zatáčky, nepovede se mu zastavit, nesmí se mu to povést.

„Sarah, ne!“ křičí dobře známý hlas toho záletníka.

Příliš pozdě, příliš daleko. Těžká lokomotiva se přiblížila a s ní i smrt.

„Sbohem,“ šeptám potichu.


A konečně přišlo osvobození…

Léta páně 2007